7 As 152/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobkyně: MgA. E. J., zastoupena JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: DOMUM DOT s.r.o., se sídlem Václavská 418, Roztoky, zastoupena JUDr. Miroslavem Tichým, advokátem se sídlem Říčanská 1984/5, Praha 10, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2025, č. j. 17 A 91/2024-111, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 21 ze dne 3. 3. 2023, č. j. UMCP21/04669/2023/SU/Hra, byl k žádosti osoby zúčastněné na řízení (coby stavebníka) ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), schválen stavební záměr „Rodinné domy Koloděje na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, vše v k. ú. K, při ul. S., P.“. Na základě podaných odvolání (mezi nimi bylo i odvolání žalobkyně) Magistrát hlavního města Prahy rozhodnutím ze dne 10. 9. 2024, č. j. MHMP 1746860/2024 (dále též „napadené rozhodnutí“), změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že vypustil podmínku pro provedení stavby č. 13 a vložil do výrokové části podmínky pro provedení stavby č. 14 až 18, jimiž upravil mj. otázku dopravního napojení záměru, záboru místní komunikace pro účely stavby, technické požadavky pro zabezpečení bezbariérového užívání staveb, zásahy do zeleně a rovněž některé další obecné podmínky realizace stavby za účelem minimalizace jejích vlivů na okolní prostředí.

2. Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou podanou k Městskému soudu v Praze (dále „městský soud“), který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud konstatoval, že záměr spočívající ve výstavbě rodinných dvojdomů s jedním podzemním a dvěma nadzemními podlažími nemůže podstatně zasahovat do charakteru stávající zástavby. Zastavěnost není ve vztahu k širšímu okolí excesivní. Rozšíření zástavby nelze automaticky považovat za zásah do urbanistické struktury, navíc v situaci, kdy se v okolí nacházejí i moderní stavby. Stávající zástavba nemá žádné sjednocující prvky, přičemž žalobkyně nedoložila konkrétní důkazy vyvracející závěr správních orgánů o nesourodosti této zástavby. Ve stabilizovaném území též nebylo nutné splnit koeficient podlažních ploch a zeleně. Městský soud se ztotožnil se závěry závazného stanoviska Ministerstva pro místní rozvoj (dále „MMR“), podle něhož byl záměr, ač se dotýká stabilizovaného historického jádra původní samostatné obce, přípustný. Neexistence obdobné stavby z hlediska všech předestřených parametrů nevede k závěru, že by šlo o rozsáhlou stavební činnost nebo že by záměr transformoval strukturu nynější zástavby. Záměr v žádném z parametrů extrémně nevybočuje a ani v rámci řešené lokality nepředstavuje cizorodý element. S ohledem na definici zastavěné plochy podle § 2 odst. 7 stavebního zákona nešlo akceptovat ani tvrzení žalobkyně o nesprávném vypočtu zastavěné plochy záměru. Jde-li o jeho vizualizaci, ta nebyla povinnou součástí projektové dokumentace a měla pouze informativní povahu. Rozhodnutí žalovaného se dostatečně věnovalo rovněž podmínkám záboru komunikace, přičemž zohlednilo možnost zvláštního užívání pozemní komunikace a omezení provozu, a to na základě rozhodnutí silničního správního úřadu. Městský soud k tomu dodal, že pozemní komunikace není staveništěm, přičemž její zábor tak nemůže být řešen stavebním úřadem. Pro dotčené pozemky nebyla stanovena povinnost jejich oplocení, tudíž není relevantní posuzovat soulad chybějícího oplocení se zákonem. Ani navýšení dopravy nebude podle městského soudu tvořit významný příspěvek k současné dopravě. K dalším negativním vlivům stavby na okolní životní prostředí městský soud uvedl, že každá výstavba má určitý vliv na pohodu bydlení, přičemž po ostatních vlastnících lze požadovat snášení negativních vlivů, jsou-li přiměřené poměrům. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala podstatné zhoršení životního prostředí, argumentovala jen obecně. Z ničeho tak nevyplývá nepřiměřenost těchto negativních vlivů. Požadavek žalobkyně na pasportizaci nemovitostí by pak musel plynout z podloženého tvrzení žalobkyně o vážném ohrožení stavu jejích nemovitostí, nicméně takto žalobkyně svou žalobu nekoncipovala. Městský soud tak přisvědčil žalovanému, že pasportizaci stavebník nemusel provádět.

II. Kasační stížnost

3. Proti rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost. Možnost zastavění dotčených pozemků samu o sobě nerozporovala, avšak požadovala, aby záměr akceptoval a obohatil současný ráz zástavby. Podle ní by bylo přínosné zmenšení staveb, rozčlenění na jednotlivé domy či nápaditější zpracování fasád. Jednotlivé „moderní“ prvky architektonického ztvárnění dosavadních nemovitostí (okna, vikýře), na které poukazoval městský soud, přitom neurčují urbanistickou strukturu, která je naopak dána zejména půdorysnou strukturou sídla a hmotným a výškovým uspořádáním objektů. Závěr o neprokázání jednotné urbanistické struktury ulice S. městský soud řádně nezdůvodnil, přičemž záměr stávající urbanistickou strukturu nerespektuje, neboť odporuje objemovým parametrům dosavadní zástavby (je oproti ní předimenzovaný). Napadený rozsudek navíc podle stěžovatelky vycházel z nesprávného výpočtu zastavěné plochy, neboť nedošlo k započtení zpevněných ploch, vnějších schodišť a zídek.

4. Stěžovatelka byla rovněž přesvědčena, že záměr nerespektuje stabilizované území dle územního plánu. Je umístěn v historickém jádru někdejší obce, ale nekoresponduje se současnou zástavbou, pro kterou je typická malá hustota osídlení s velkými zahradami, přičemž domy mají maximálně jedno patro a podkroví. Stěžovatelka připomněla, že napadený rozsudek bere pro srovnání v úvahu širší lokalitu, resp. je v jejím vymezení neurčitý (vnitřně rozporný) tak, aby výsledkem mohl být závěr o nejednotnosti řešené lokality. Městský soud nerozporuje, že v lokalitě je jen minimum obdobně intenzivních staveb (z hlediska jednotlivých zohledněných parametrů), avšak žádná z nich nebyla podobně intenzivní ve všech parametrech. Nebyla uvedena byť jen jediná stavba s obdobným koeficientem podlažních ploch. Napadený rozsudek tedy aprobuje tzv. cherry picking, kdy v konkrétním parametru vždy odkáže na jinou stavbu, ale ignoruje, že žádná obdobná stavba současně nenaplňuje většinu relevantních kritérií. To přináší klam neúplných důkazů a nehodící se argumenty se vědomě vynechávají. Koeficient podlažních ploch posuzovaného záměru je 0,803, nicméně nejvyšší přípustný koeficient v nejbližší rozvojové ploše OB-B je 0,3. Ve stabilizovaném (nerozvojovém) území by tak měla být realizována stavba 2,5x větší, než by mohla být provedena v nejbližším rozvojovém území. Tím je popřena systematika a účel územního plánu. Městský soud vypořádal žalobní body tak, že neposuzoval obvyklou, pravidelnou urbanistickou strukturu, ale pouze extrémní polohy této struktury, přičemž aproboval, že i maximální hodnoty mohou být případně překračovány, neděje-li se tak ve všech kritériích nebo extrémně v některém z kritérií. Tento výklad je ovšem v rozporu s definicí stabilizovaného území podle územního plánu.

5. Stěžovatelka dále podotkla, že k jejím detailním žalobním bodům týkajícím se souladu záměru s územním plánem se městský soud vyjádřil nedostatečně, neboť vůbec nehodnotil splnění jednotlivých kritérií územního plánu. Nevyvracel ani další stěžovatelčinu námitku o tom, že ve vizualizacích stavebníka je výrazně zkreslen budoucí stav. Podle stěžovatelky je stavba v rozporu se základním pravidlem uvedeným v tzv. pražských stavebních předpisech (nařízení hl. m. Prahy č. 10/2016 Sb., kterým se stanovují obecné požadavky na využívání území a technické požadavky na stavby v hlavním městě Praze; dále „PSP“), že při umisťování staveb musí být přihlédnuto k charakteru území. Každý záměr tak musí odrážet stávající zástavbu, přičemž otázku splnění těchto předpisů měl posuzovat stavební úřad, nikoli závazné stanovisko MMR. Ulice S. tvoří hlavní pěší spojení mezi horní a spodní částí Koloděj. Je to slepá neprůjezdná ulice, která má v nejužším nepřehledném místě 3,3 m. Je zastavěna nízkopodlažními domy a jen několik domů má patro a obytné podkroví. Záměr v rámci lokality zavádí nový druh stavby (dvojdům), přičemž s ohledem na rozměry a umístění domů zde vzniknou dlouhé souvislé stěny. To přináší do lokality cizorodý prvek, který je ještě posílen charakterem fasády. Také sklon střech je odlišný od nynějšího standardu, stejně jako vysoká půdní nadezdívka či světlé výšky místností. Stěžovatelka ve vztahu k PSP uvedla i to, že ulice S. je v celém průběhu vymezena buď stavbami, anebo oplocením. Záměrem navrhovaný „předprostor“ před jednotlivými domy v šířce tří metrů odporuje charakteru lokality. Chybějící oplocení v záměru přitom dosud nikdo neposuzoval.

6. Nadto stěžovatelka upozornila, že na hranici nyní řešeného pozemku (resp. pozemků) začíná prudký svah, čímž lze zemní práce provádět pouze z veřejné komunikace, což však projektová dokumentace nezohlednila. Městský soud sice potvrdil nezbytnost složení materiálu na komunikaci, ale zároveň konstatoval, že komunikace nebude staveništěm. Podle stěžovatelky mělo dojít k odbornému posouzení i v případě komunikace, neboť později doplněné podmínky rozhodnutí nebývají v praxi vymáhány a stěžovatelka nemůže včasně získat informace o rozhodování silničního správního úřadu, neboť v tomto typu řízení nebude účastníkem. Stěžovatelka ve vztahu k dopravě upozornila i na to, že zatížení ulice se v důsledku realizace záměru (a vytvoření příslušného počtu parkovacích míst) zvýší o třetinu. Takové navýšení nelze bagatelizovat jako nevýznamný příspěvek k dopravě.

III. Následná vyjádření

7. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a navrhl, aby Nejvyšší správní soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Upozornil, že kasační stížnost je obsahově téměř shodná se žalobou a podle jeho názoru fakticky směřuje proti rozhodnutí žalovaného, nikoli proti rozsudku městského soudu.

8. Osoba zúčastněná na řízení ke kasační stížnosti taktéž uvedla, že svým obsahem směřuje proti rozhodnutí žalovaného a nikoli proti rozsudku městského soudu. Proto by měla být odmítnuta coby nepřípustná. Námitky stěžovatelky již jednou podrobně vypořádal napadený rozsudek. Pro případ, že by se soud kasační stížností přesto věcně zabýval, zdůraznila, že postup stěžovatelky je obstrukční. Stěžovatelka neprojevila žádnou snahu o dosažení kompromisu. Osoba zúčastněná na řízení také připomněla, že v lokalitě není stanoven koeficient zastavitelnosti ani zeleně. Ani případné rozšíření perimetru lokality nevede k zásadní změně v různorodosti zástavby, zástavba má naopak tendenci se intenzifikovat. Z hlediska ohrožení současné povahy sídla stěžovatelka dezinterpretuje skutkový stav, neboť zástavba již nyní není jednotná a původní vesnická struktura sídla je spíše v menšině. Záměr je též situován ve spodní části ulice S., kde je komunikace širší. Zábor komunikace bude potřebný jen pro krátkodobou vykládku a nakládku materiálů a strojů a pro realizaci přípojek. Stěžovatelka ohledně zatížení komunikace účelově spekuluje. Vizualizace záměru nevykazují znaky zkreslení, neboť v nich odpovídá usazení i měřítko. Co se týče souladu s PSP, tyto předpisy neregulují případ chybějícího plotu. Navíc charakter oplocení v ulici S. je velmi různorodý, včetně existence neoplocených pozemků. Jde-li o problematiku dopravy, stavebník pravidla v PSP respektoval, přičemž realizací záměru nedojde k zásadnímu ovlivnění dopravní kapacity komunikace.

IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. Nejvyšší správní soud předně podotýká, že řízení o kasační stížnosti nepředstavuje pokračování soudního řízení o žalobě, ale jedná se o samostatné řízení o mimořádném opravném prostředku vedené v situaci, kdy věc již byla pravomocně ukončena krajským (městským) soudem (usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, č. 4051/2020 Sb. NSS). Stěžovatel tak musí polemizovat se závěry krajského (městského) soudu. Pokud jen mechanicky převezme text žaloby s tím, že např. termín „žalobce“ v kasační stížnosti nahradí termínem „stěžovatel“, aniž jakkoliv reflektuje argumentaci krajského (městského) soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský (městský) soud vypořádal a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je nadále schopná obstát proti závěrům krajského (městského) soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení NSS ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 15. 9. 2009, č. j. 6 Ads 113/2009-43, nebo ze dne 14. 6. 2016, č. j. 1 As 271/2015-36). Za této situace není úkolem Nejvyššího správního soudu za stěžovatele domýšlet, proč má za to, že jsou závěry krajského (městského) soudu chybné. Takové kasační námitky proto nelze projednat, neboť nesměřují proti rozhodovacím důvodům krajského (městského) soudu (§ 104 odst. 4 s. ř. s.; dále viz např. rozsudek NSS ze dne 8. 8. 2024, č. j. 8 As 172/2023-86, body 27 a 28).

12. V právě projednávané věci sice kasační stížnost ve značném rozsahu přebírá žalobní argumentaci (stěžovatelka setrvává na svých dřívějších názorech ohledně nepřiměřeného rozsahu záměru, který podle jejího názoru nekoresponduje s tím, jak vypadá řešená lokalita nyní, ani s objektivním právem), avšak současně – přinejmenším u některých dílčích námitek – konkrétně reaguje i na závěry napadeného rozsudku a vyjadřuje rovněž přesvědčení, že městský soud se k některým bodům vyjádřil nedostatečně. Kasační stížnost tak obsahuje projednatelnou argumentaci proti závěrům městského soudu a není jen mechanickým přepisem obsahu žaloby, čímž není nepřípustná jako celek.

13. Na druhou stranu se zde v nezanedbatelné míře vyskytují části, které přinášejí nad rámec zopakování žalobní argumentace jen velmi obecnou a obsahově chudou (v řádu několika málo vět) reakci na posouzení ze strany městského soudu. Kasační námitky tak jsou povětšinou na samotné hraně přípustnosti. K tomu je nutné připomenout, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, a spočívá v přezkumu závěrů krajského (městského) soudu o uplatněných žalobních bodech (např. rozsudky NSS ze dne 12. 6. 2026, č. j. 7 As 16/2025-26, bod 14, či ze dne 31. 3. 2026, č. j. 10 Afs 66/2023-157, bod 33). Obsah a kvalita kasační stížnosti do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale logicky i obsah rozsudku soudu. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka formulovala jednotlivé kasační námitky, tedy svou reakci na závěry městského soudu (§ 102 s. ř. s.), jen ve značné míře obecnosti, nemůže očekávat, že na ně od Nejvyššího správního soudu obdrží podrobnou odpověď, v jejímž rámci bude soud její tvrzení jakkoli domýšlet (srov. rozsudek NSS ze dne 25. 3. 2026, č. j. 21 As 286/2025-38, bod 29, ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014-70, bod 20, či ze dne 5. 3. 2026, č. j. 3 Afs 28/2025-81, bod 29).

14. Za zcela nekonkrétní argumentaci, kterou s ohledem na nemožnost domýšlet argumenty stěžovatele nelze vůbec projednat, pak Nejvyšší správní soud považuje stěžovatelčina tvrzení k výpočtu zastavěné plochy a ke zkreslení ve vizualizacích. Tato tvrzení představují zopakování žalobních bodů s tím, že ze stručné reakce stěžovatelky nelze bez dalšího domyšlení argumentace dovodit, proč má být napadený rozsudek nesprávný. V případě výpočtu zastavěné plochy stěžovatelka setrvala ve svém tvrzení pouze obecně na tom, že měly být do této plochy započítávány určité další objekty, avšak nevyjádřila se ke konkrétnímu důvodu tohoto započtení, přičemž rozsudek, na který odkázala, se týká výpočtů koeficientů zastavitelnosti v územním plánu, které se však pro nyní řešenou plochu neuplatňují (nepoužití přitom ani nebylo sporné; viz dále). Jde-li o údajně zavádějící vizualizace, stěžovatelka nad rámec poukazu na nepřezkoumatelnost (k ní viz níže) nepřinesla projednatelnou věcnou polemiku přesahující zopakování žalobní argumentace, jak by mohly předložené vizualizace záměru coby nepovinný, informativní podklad rozhodnutí ovlivnit zákonnost rozhodování ve věci (srov. např. rozsudek NSS ze dne 17. 7. 2026, č. j. 7 Afs 170/2025-28, rozsudek NSS ze dne 26. 4. 2023, č. j. 8 As 163/2021-59, či usnesení NSS ze dne 25. 8. 2023, č. j. 8 As 5/2022-44). Za situace, kdy stěžovatel, navíc zastoupený právním profesionálem, konkrétně a jednoznačně nereaguje na vypořádání žalobních námitek městským soudem, nelze dané námitky v kasačním řízení projednat, neboť toto projednání by znamenalo, že Nejvyšší správní soud se vlastně stane advokátem stěžovatelky precizujícím a doplňujícím její argumentaci. IV.a K nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku

15. Nejvyšší správní soud dále posuzoval, zda je napadený rozsudek přezkoumatelný, neboť případná nepřezkoumatelnost brání jeho věcnému přezkumu. Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal soud za prokázaný a jak posoudil skutečnosti mající pro věc zásadní význam (např. rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, či ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004-74). Krajský (městský) soud nicméně nemá povinnost vypořádat se s každým dílčím tvrzením či argumentem, postaví-li proti tvrzení účastníka řízení ucelenou argumentaci, z níž dovodí, že jeho námitky jako celek neobstojí (rozsudky NSS ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, bod 16, ze dne 11. 5. 2023, č. j. 6 Afs 34/2022-31, bod 11, nebo ze dne 13. 9. 2023, č. j. 7 Afs 69/2022-33, bod 12).

16. Městský soud se v nynější věci nezabýval každým dílčím žalobním tvrzením, avšak svým posouzením v bodech 50 až 75 napadeného rozsudku odpověděl na podstatu všech žalobních bodů, pročež je odůvodnění přezkoumatelné. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů nemůže být podle judikatury kasačního soudu založena tím, že odůvodnění rozhodnutí městského soudu je pouze stručné či argumentačně chudé, popř. že soud nevyvracel každý dílčí argument žaloby (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29 a 30, či rozsudek NSS ze dne 6. 11. 2023, č. j. 10 As 276/2021-110, bod 12). Rovněž platí, že správní soud může s osvojující poznámkou převzít závěry napadeného správního rozhodnutí, považuje-li je za správné a ztotožňuje-li se s nimi (rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005-130, č. 1350/2007 Sb. NSS).

17. Zmiňuje-li konkrétně stěžovatelka, že městský soud nezdůvodnil své tvrzení o tom, že nedošlo k prokázání jednotné urbanistické struktury ulice S., je nezbytné uvést, že s ohledem na zásadu dispoziční uplatňovanou ve správním soudnictví bylo na stěžovatelce, aby podložila své tvrzení, jež zpochybňovalo závěry rozhodnutí žalovaného, odpovídajícími důkazy. Pokud tak neučinila, nebylo úkolem městského soudu dovozovat, z jakých důvodů nedokázala zpochybnit tvrzení týkající se charakteru lokality. Městský soud v napadeném rozsudku odkázal jak na rozhodnutí žalovaného, tak i na revizní závazné stanovisko MMR, v nichž je otázka povahy řešeného území řešena v detailu, přičemž se s tam uvedenými závěry ztotožnil. Právní názor městského soudu na danou problematiku je tak z napadeného rozsudku zřejmý. Totéž platí o vypořádání žalobních bodů souvisejících s regulativy územního plánování, kde se městský soud v rámci své stručné reakce ztotožnil se závěry žalovaného, což podle shora uvedené judikatury představuje přezkoumatelné vypořádání žalobního bodu. Soud se vyjádřil i k otázce porovnávání záměru s příklady staveb v lokalitě, kdy mj. poukázal na obdobnou zastavěnost pozemků v okolí a aproboval postup MMR při posuzování staveb v širším okolí s tím, že ani případný nárůst objemu zástavby nelze automaticky považovat za zásah do urbanistické struktury. K tvrzení, že předložené vizualizace zkreslují budoucí stav, pak městský soud rovněž přisvědčil žalovanému a uvedl, že vizualizace nebyla povinnou součástí projektové dokumentace, měla jen informativní charakter, a z technického hlediska se k ní nepřihlíží. Námitka nepřezkoumatelnosti tak není důvodná. IV.b K nesouladu záměru se stávající zástavbou, resp. strukturou sídla

18. Stěžovatelka v rámci svých kasačních námitek zdůrazňovala, že městský soud nesprávně aproboval závěry žalovaného týkající se zásahu do urbanistické struktury lokality, kdy záměr považuje z různých hledisek za předimenzovaný a nerespektující stávající urbanistický, resp. architektonický charakter zástavby historického jádra někdejší samostatné obce, které je stabilizovaným územím.

19. Nejvyšší správní soud považuje za nutné zabývat se nejprve výkladem stěžejních pojmů souvisejících s posuzovaným záměrem. Zatímco architektonická struktura představuje uspořádání a vzájemné propojení prvků určitého objektu či objektů (tedy kompozici určitého architektonického díla, např. domu), urbanistická struktura je v odborné i aplikační praxi definována jako prostorové a funkční uspořádání území, jehož ochrana je zajišťována prostřednictvím územního plánování, zejména územním plánem (§ 18 a 19 stavebního zákona). Urbanistická struktura je rovněž výrazem veřejného zájmu na uspořádaném a účelném využívání území. Nikomu však neplyne veřejné subjektivní právo na to, aby poměry v území, v němž se nachází jeho majetek, byly zakonzervovány a nemohly být změněny (srov. rozsudky NSS ze dne 6. 8. 2025, č. j. 2 As 261/2024-31, nebo ze dne 12. 9. 2008, č. j. 2 As 49/2007-191, č. 2479/2012 Sb. NSS). Naopak připuštění, že území se může v určitých mezích proměňovat a vyvíjet, je přirozenou vlastností územního plánování a reflexí toho, že zástavba v urbanizovaných oblastech, s výjimkou případů, kdy je její konkrétní podobu třeba chránit a neměnit, např. z důvodů památkové ochrany či ochrany krajinného rázu, se může v průběhu času proměňovat (rozsudek NSS ze dne 12. 3. 2010, č. j. 7 As 13/2010-145, či ze dne 16. 10. 2025, č. j. 10 As 181/2025-41).

20. Jde-li o pojem stabilizovaného území, Územní plán sídelního útvaru hl. m. Prahy jej vymezuje jako zastavitelné území, které je tvořeno stávající zpravidla souvislou zástavbou a stabilizovanou hmotovou strukturou, v němž územní plán nepředpokládá významný stavební rozvoj. V tomto území je možné pouze zachování, dotvoření a rehabilitace stávající urbanistické struktury bez možnosti další rozsáhlé stavební činnosti.

21. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že ke stěžovatelkou zmiňovaným hlediskům posuzování záměru správní soudy dlouhodobě uplatňují zdrženlivý přístup, neboť jde o otázky čistě odborné, které mají posuzovat primárně odborně způsobilé orgány pro případ konkrétního skutkového stavu. Úkolem soudu ve správním soudnictví je především ověřit, zda správní orgán nepřekročil meze své správní úvahy a zda k ní předestřel dostatečné důvody (např. rozsudek NSS ze dne 14. 10. 2025, č. j. 7 As 298/2024-47, ze dne 16. 10. 2025, č. j. 10 As 181/2025-41, ze dne 19. 3. 2026, č. j. 2 As 186/2024-55, či ze dne 10. 4. 2025, č. j. 1 As 116/2024-52). Ve smyslu rozsudku NSS ze dne 3. 11. 2023, č. j. 8 As 68/2022-52, je třeba dále posoudit i to, zda stěžovatelka odborné závěry správních orgánů později dostatečně kvalifikovaně vyvrátila. Městský soud posouzení v tomto rozsahu v napadeném rozsudku učinil s tím, že přisvědčil závěru žalovaného o přípustnosti záměru.

22. Nejvyšší správní soud se s provedeným posouzením záměru ztotožňuje. Z hlediska procesní ekonomie není smysluplné znovu opakovat obsáhlý názor, který ve vztahu k těmto hlediskům vyjádřilo rozhodnutí žalovaného (vycházející mj. z revizního závazného stanoviska MMR). Nejvyšší správní soud na něj tedy pro stručnost jen odkazuje. Žalovaný rozhodl v souladu se závazným stanoviskem MMR, které se adekvátně zabývalo parametry stávající zástavby, přičemž zohlednilo jak otázku umístění do historického jádra původní samostatné obce, tak i to, zda není záměr ve vztahu k současné zástavbě excesivní. Správní orgány nebyly povinny posuzovat veškeré domy v dané lokalitě, ale toliko srovnat stěžejní urbanisticko-architektonické parametry záměru se stávající zástavbou tak, aby došlo ke zjištění případného excesu. Z tohoto srovnání vyplývající závěr, že záměr neodporuje regulativu dotvoření stávající urbanistické (a případně architektonické) struktury a nejedná se o rozsáhlou stavební činnost, je v tomto ohledu logický a přesvědčivý, a to především s ohledem na četné poukazy žalovaného (resp. MMR) na to, že v lokalitě již existují stavby s obdobnými parametry. Úvaha žalovaného nad souladem záměru se stávající zástavbou a dotvářením urbanistické struktury, která je detailně popsána v napadeném rozhodnutí, je racionální, a i podle Nejvyššího správního soudu obstojí. Uvážení správních orgánů nevybočuje z mezí a hledisek stanovených zákonem, není svévolné a je řádně odůvodněné. Městský soud tedy neměl prostor jej nahrazovat úvahou vlastní.

23. Ve smyslu výše citované judikatury je rovněž nutné doplnit, že posouzení, že záměr nepřináší odchýlení od parametrů stávajících staveb (a neodporuje charakteru stabilizovaného území), se stěžovatelka v žalobě snažila zpochybnit tak, že odkazovala na průměrnost (obvyklost) hodnot jednotlivých parametrů s tím, že krajní (maximální) hodnoty rozpětí se týkají jen minima staveb. Uvedla rovněž, že jednotlivé parametry je nutné brát i v komplexu, a žádná ze srovnávaných staveb nedosahuje krajních hodnot ve většině parametrů současně. Nabídla tak vlastně „konkurenční“ úvahu vůči úvaze žalovaného, která byla navíc podložena i určitým datovým zázemím (mj. prostřednictvím tabulky s výpočty). Tu ovšem městský soud nemusel blíže rozebírat za účelem zjištění, zda skutečně představuje „správnější“ řešení, kterému je případně třeba dát přednost, poněvadž dovodil, že úvaha žalovaného nevykazuje znaky excesu. Přezkum zákonnosti rozhodnutí má v případě aplikace správní úvahy své mantinely, a i kdyby čistě teoreticky byl odlišný pohled účastníka řízení na způsob srovnání parametrů stávající zástavby se záměrem vhodný (či vhodnější), platí, že správní soud nemůže v případech, kdy správní úvaha obstojí, nahradit správní úvahu úvahou vlastní, a tím odepřít správnímu orgánu jeho odbornou kompetenci (srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. 5. 2026, č. j. 5 As 176/2025-51, nebo ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002-46). Nejvyšší správní soud tak námitce týkající se narušení stávající urbanistické a architektonické struktury nepřisvědčil. Stěžovatelka po městském soudu nemohla požadovat nahrazení správní úvahy úvahou soudní v situaci, kdy správní úvaha z hlediska svého obsahu obstála. Tvrzení a uplatněné podklady v žalobě zjevně neměly potenciál prokázat jednotnou urbanistickou a architektonickou strukturu v řešené lokalitě, resp. vyvrátit konstatování žalovaného o různorodosti lokality taktéž vyplývající z provedené správní úvahy, neboť nedošlo ke kvalifikovanému zpochybnění přístupu, skutkových zjištění a odůvodněných závěrů žalovaného k posuzované otázce. IV.c K referenční lokalitě a otázce nejednotnosti zástavby

24. Stěžovatelka dále namítala nesprávné, resp. nejednoznačné určení referenční lokality, z níž žalovaný (resp. MMR v revizním závazném stanovisku) dovodil v kontextu stěžovatelčiných námitek týkajících se urbanistické a architektonické struktury a předimenzovanosti záměru značnou různorodost zástavby. Stěžovatelka považovala za vadné i závěry městského soudu o tom, že záměr bylo nutné posuzovat i v rámci širšího okolí, čímž městský soud jen potvrdil obojakost vymezení zkoumaného území v tomtéž rozhodnutí. Judikatura použitá městským soudem byla podle ní nepříhodná.

25. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 8. 2. 2023, č. j. 3 As 247/2022-62, konstatoval, že „záměr nelze hodnotit pouze z hlediska nejbližšího okolí či dotčené plochy, na níž má být umístěn. Z podstaty ‚stabilizovaného území‘ a limitu rozvoje v podobě zachování, dotváření či rehabilitace stávající urbanistické struktury plyne, že zohledňovat je třeba urbanistickou strukturu v rámci daného území, tj. širšího okolí záměru.“ Obdobný závěr, podle něhož je přípustnost umístění záměru nutno zkoumat vzhledem k bezprostřednímu i navazujícímu okolí, se opakuje i v další judikatuře kasačního soudu (např. rozsudek NSS ze dne 29. 11. 2023, č. j. 4 As 282/2022-174, či ze dne 29. 9. 2025, č. j. 4 As 195/2024-102). Tento náhled judikatury, který se dotýká různých skutkových situací (nejde tedy pouze o jeden rozsudek navázaný na konkrétní skutkový stav), je podle Nejvyššího správního soudu plně aplikovatelný i na případ stěžovatelky.

26. Žalovaný (resp. MMR) zohledňoval jednak poměry přímo v ulici S. (resp. historického jádra někdejší obce), které doplnil i o srovnání v rámci širšího okolí (v rámci městské části, resp. katastrálního území). Takový postup následuje judikaturu kasačního soudu (dále viz např. rozsudek ze dne 29. 9. 2025, č. j. 4 As 195/2024-102, či ze dne 19. 3. 2026, č. j. 2 As 186/2024-55). V případě tohoto posouzení se nejedná o vnitřní rozpornost odůvodnění rozhodnutí (popř. rozsudku), nýbrž o hodnocení v kontextu jak užšího, tak i širšího okolí, které konstantní judikatura pokládá za žádoucí postup. Má-li záměr navazovat na stávající urbanistickou a architektonickou strukturu, nelze používat výlučně jen jedno hledisko (užší, anebo širší), naopak je nutné obě kombinovat tak, aby bylo dosaženo přesvědčivého zdůvodnění, zda ten či onen záměr do stávající sídelní struktury „zapadá“. Pokud žalovaný v takto definované referenční lokalitě (tj. s využitím užšího i širšího hlediska) nalezl stavby s obdobnými parametry, jako měl posuzovaný záměr, nelze tvrdit, že by zde existovala určitá jednotná struktura, vůči níž by byl tento záměr předimenzovaný. Nelze souhlasit se stěžovatelkou, která odvíjí předimenzovanost záměru primárně od svébytné povahy historického jádra původní obce, kterou blíže subjektivně popisuje, neboť zohlednění pouze užšího hlediska (bez vazeb na širší okolí) neodpovídá výše označené konstantní judikatuře. Jelikož městský soud v otázce vymezení lokality následoval stejně jako žalovaný judikaturu kasačního soudu, Nejvyšší správní soud ani námitce nejednotného vymezení lokality nepřisvědčil. IV.d K souladu s regulativy územního plánu, resp. pražskými stavebními předpisy

27. Stěžovatelka rovněž tvrdila, že záměr nerespektuje definici stabilizovaného území podle územního plánu. Poukazovala také na koeficient podlažních ploch záměru ve výši 0,803, přestože v nejbližší rozvojové ploše je přípustný koeficient stanoven na 0,3. Za nelogické považovala, aby v nerozvojovém území mohla být realizována stavba 2,5x větší, než by šlo realizovat v území rozvojovém. V předchozím řízení navíc nebylo poukázáno ani na jednu stavbu v širším okolí s obdobně vysokým koeficientem. Upozornila rovněž na rozpor záměru s PSP, kdy podle ní stavba dvou dvoudomů ve stanovených intencích zakládá v území novou strukturu, čímž popírá pravidlo podle § 20 PSP (nutnost přihlížet k charakteru území) a případně § 30 (požadavky na oplocení). Soulad s PSP měl též posuzovat stavební úřad, ne MMR. Městský soud podle stěžovatelky svým přístupem k věci umožnil, aby došlo k překročení parametrů dle stávajících regulativů.

28. Městský soud k uvedeným otázkám nad rámec svých závěrů k urbanistické a architektonické struktuře uvedl, že ve stabilizovaném území není třeba splnit koeficient podlažních ploch a zeleně, přičemž záměr přímo nesousedil s rozvojovou plochou, a tak je stěžovatelčino srovnání irelevantní. Poukaz stěžovatelky na přihlédnutí k charakteru území dle § 20 PSP městský soud vypořádal mj. odkazem na závazné stanovisko MMR a k tomu, že stěžovatelka neposkytla k tomuto tvrzení žádnou podrobnější argumentaci. Tato námitka se navíc do značné míry překrývala s námitkou týkající se zásahu do urbanisticko-architektonické struktury. K chybějícímu oplocení městský soud dodal, že pro pozemky není stanovena žádná povinnost jejich oplocení, a pokud jej vlastník nemá v úmyslu zhotovit, nebyl na místě postup dle § 30 PSP. Chybějící oplocení nepřinášelo ani změnu charakteru zástavby podle § 20 PSP.

29. Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tvrzením, že by městský soud uvedeným posouzením umožnil překročení limitů definovaných stavebními předpisy. Stěžovatelka nepopisuje, v čem konkrétně tkví nesprávnost posouzení městského soudu, pouze k vypořádání ze strany soudu připomíná, že závazné stanovisko MMR neuvádí jinou obdobnou stavbu s koeficientem podlažních ploch. Městský soud ani žalovaný však takovou stavbu uvádět nemuseli. Nebyl-li koeficient podlažních ploch ve stabilizovaném území stanoven, nebylo možné po stavebníkovi nad rámec aplikovaných předpisů požadovat, aby respektoval omezující koeficient stanovený pro jiný typ ploch. Městský soud proto správně uzavřel, že srovnání stěžovatelky s regulativy pro jinou plochu je irelevantní, a to i v širším kontextu zohlednění charakteru území. I kdyby tedy koeficient podlažních ploch záměru dosahoval hodnoty, kterou uvádí stěžovatelka, nepřináší to samo o sobě rozpor záměru s územním plánem. V rozvojových plochách může územní plán stanovit jiné kvalitativní a kvantitativní požadavky na výstavbu než v plochách stabilizovaných (a je to i logické s ohledem na možnost dosažení určitého vyššího standardu kvality bydlení, než který existoval v době, kdy se formovalo stabilizované území), přičemž zohledňování charakteru území podle § 20 PSP nepřináší stanovení týchž požadavků i pro plochy stabilizované.

30. Pokud stěžovatelka tvrdí, že charakter území mění i stavba dvojdomů v zamýšleném rozsahu, je nezbytné doplnit, že žalovaný stěžovatelce v napadeném rozhodnutí s odkazy na konkrétní stavby vysvětlil, že v řešeném území se již nyní dvojdomy a další stavby s obdobnými (objemovými i architektonickými) parametry nacházejí, čímž se záměr nijak nevymyká současné zástavbě. Současná zástavba je značně nejednotná i z hlediska dalších kritérií zohledněných stěžovatelkou, jako je např. tvar střech nebo délky fasád. Popis staveb, na něž žalovaný odkazoval, přitom stěžovatelka blíže nezpochybňovala (netvrdila a neprokazovala například to, že konkrétní referenční stavby zmíněné žalovaným určité zjištěné parametry ve skutečnosti nemají), pouze odkazovala na jejich nižší četnost v území a na to, že postup žalovaného týkající se zkoumání odchylek záměru od stávající zástavby (viz též část IV.b výše) obecně představuje tzv. cherry picking. Taková nekonkrétní „polemika“ však nevede ke kvalifikovanému zpochybnění předestřených závěrů o nevybočování záměru a značné různorodosti území a nepřináší žádnou podporu alternativnímu tvrzení stěžovatelky o v zásadě unifikované povaze lokality (chápané v užším smyslu), vůči níž se záměr jeví jako cizorodý element. Záměr podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže významně změnit řešené území, u něhož je zcela konkrétními skutečnostmi podloženo (a nebylo případnými důkazy navrženými stěžovatelkou vyvráceno), že je již v současnosti svým charakterem značně různorodé.

31. Jestliže stěžovatelka reaguje na závěr městského soudu, že chybějící oplocení nepřináší změnu charakteru území, tím, že tento závěr je nesprávný a že absence oplocení nebyla v rozhodnutí stavebních orgánů nijak posuzována, je nezbytné uvést, že žalovaný k odvolacím námitkám posuzoval chybějící oplocení primárně ve smyslu § 30 PSP (tedy požadavků na oplocení), nicméně stěžovatelka později v žalobě vznesla i otázku, zda je takto pojaté oplocení v souladu s § 20 PSP, tj. zda chybějící oplocení nezmění charakter území. Na to městský soud reagoval tak, že soulad záměru s § 20 PSP byl v rozhodnutí žalovaného posouzen jako celek s přihlédnutím k současné zástavbě, přičemž došel k závěru, že záměr nepředstavuje cizorodý prvek. Vztah záměru k charakteru území tak byl zohledněn. Jedná-li se o soulad s § 30 PSP, stěžovatelka pouze obecně argumentuje tím, že parametry oplocení nejsou jen jeho výška a typ, nýbrž i absence oplocení. Neuvádí však žádné bližší důvody, kterými by tuto svou konstrukci podložila, čímž může Nejvyšší správní soud jen v téže úrovni obecnosti konstatovat, že závěr městského soudu o tom, že neexistující oplocení záměru nemůže přesahovat obecné limity pro oplocení stanovené § 30 PSP, je logický a nekonkrétní argumentace stěžovatelky jej nijak nezpochybnila.

32. Co se týče tvrzení, že soulad s PSP měl ve správním řízení posuzovat žalovaný, je nezbytné uvést, že se tak v napadeném rozhodnutí zjevně stalo (žalovaný v této části necitoval revizní závazné stanovisko MMR, ale předestřel vlastní důvody, zejména viz s. 65 a násl. napadeného rozhodnutí). To, že při tomto posouzení využil i některé závěry revizního závazného stanoviska MMR, považuje Nejvyšší správní soud za logické s ohledem na to, že charakter území podle § 20 PSP je nutně určován i jeho urbanistickou a architektonickou strukturou. Pokud úvahu o charakteru území shodně pojal i městský soud (srov. např. bod 62 napadeného rozsudku), nedopustil se žádné nezákonnosti. Lze tak uzavřít, že ani dílčí námitky týkající se překročení územně-plánovacích regulativů stanovených pro záměr rovněž nejsou důvodné. IV.e K požadavkům na zábor komunikace a dopravní situaci v místě

33. Poslední okruh argumentace stěžovatelky se váže na nesprávné posouzení otázek vzniknuvších omezení na dopravní komunikaci, která přiléhá k pozemkům, na nichž má být realizován záměr. Nejvyšší správní soud předně podotýká, že odvolací námitky k těmto otázkám vedly žalovaného ke změně prvostupňového rozhodnutí tak, že mj. stanovil, že pro účely stavby lze využívat jen plochy povolené rozhodnutím silničního správního úřadu a týmž úřadem musí být povoleno rovněž případné omezení provozu. Stavebníkovi žalovaný dále uložil, aby po celou dobu realizace stavby zajistil bezpečný průchod pro chodce, zachoval přístup k přilehlým objektům či minimalizoval zábory komunikace pro účely stavby. Pokud jde o budoucí zatížení komunikace dopravou, resp. nové připojení na komunikaci, žalovaný též stanovil povinnost požádat o povolení připojení nemovitosti podle § 10 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále „ZPK“). Stěžovatelka však tyto podmínky považuje za nedostatečné (a v praxi obtížně vymahatelné), přičemž městský soud podle ní nesprávně uvedl, že pozemní komunikace nebude staveništěm. O jejím záboru tudíž nemohl rozhodovat sám stavební úřad, což oslabuje stěžovatelčinu pozici v rámci budoucího rozhodování silničního správního úřadu. Rovněž odhadla nárůst intenzity budoucí dopravy o jednu třetinu oproti současnosti, což není bagatelní příspěvek k dopravě a měl být zohledněn při posouzení dodržení relevantních právních norem, např. § 20 PSP.

34. Podle § 3 odst. 3 stavebního zákona „(s)taveništěm se rozumí místo, na kterém se provádí stavba nebo udržovací práce nebo na kterém se stavba odstraňuje; zahrnuje stavební pozemek, popřípadě zastavěný stavební pozemek nebo jeho část anebo část stavby, popřípadě, v rozsahu vymezeném stavebním úřadem, též jiný pozemek nebo jeho část anebo část jiné stavby.“

35. Vymezení staveniště provádí stavební úřad ve výroku rozhodnutí tak, aby staveniště tvořilo pokud možno souvislý celek, na němž se provádí stavba. Citovaná definice ovšem nevylučuje, aby stavební úřad do staveniště zahrnul i jiný pozemek. Takovým pozemkem může být např. i pozemek, na němž bude nezbytná dočasná deponie zeminy (srov. rozsudek NSS ze dne 4. 6. 2020, č. j. 1 As 378/2018-67). V nynější věci z rozhodnutí prvostupňového stavebního úřadu vyplývá, že za součást staveniště byl považován též pozemek parc. č. XA, k. ú. K (část tohoto pozemku), na němž se nachází pozemní komunikace (ulice S.), a to mj. s ohledem na to, že součástí záměru byla realizace domovních přípojek vedoucích z ulice. Žalovaný svým rozhodnutím toto vymezení nijak nezměnil. Pozemek, na němž se nachází pozemní komunikace (tj. stavba na pozemku), tak z hlediska vymezení správních orgánů staveniště tvořil, nicméně k rozhodování o záboru, resp. zvláštním užívání této komunikace (např. pro účely zemních prací) byl podle jejich názoru příslušný silniční správní úřad, a to v rámci samostatného řízení. Nejvyšší správní soud podotýká, že tento závěr odpovídá § 25 ZPK, který lze v nynější situaci považovat za zvláštní zákon vůči stavebnímu zákonu, a použije se tedy přednostně před obecnou možností stavebního úřadu stanovovat v intencích staveniště podmínky provedení stavby v umisťovacím a povolovacím rozhodnutí.

36. Městský soud shora uvedené závěry správních orgánů nijak nezpochybnil. Na obsah doplněných podmínek vztahujících se k záboru pozemní komunikace ze strany žalovaného odkázal (viz bod 73 napadeného rozsudku) a uvedl, že samotná pozemní komunikace staveništěm není a její případný zábor musí být předmětem rozhodování silničního správního úřadu (bod 69 napadeného rozsudku). Nejvyšší správní soud neshledal v tomto vypořádání žádné pochybení, které by mělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku, ač část pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, podle rozhodnutí správních orgánů staveniště tvoří. Je totiž evidentní, že městský soud hodlal následovat závěry správních orgánů o tom, že povolování záboru pozemní komunikace se řídí vlastním speciálním režimem dle § 25 ZPK, a příslušný stavební úřad proto v dané situaci neměl prostor sám o budoucích záborech pozemní komunikace rozhodovat. S tímto nosným závěrem Nejvyšší správní soud souhlasí. Jestliže stěžovatelka bez dalšího tvrdí, že dodržení zákonného postupu podle ZPK oslabuje její pozici a že podmínky rozhodnutí žalovaného v praxi často nebývají dodržovány, lze pouze ve stejné míře obecnosti doplnit, že je na ní, aby případně využila veškeré jí dostupné právní nástroje k tomu, aby podmínky rozhodnutí žalovaného byly v praxi dodrženy a aby zábor pozemní komunikace nebyl v budoucnu stanoven excesivně.

37. Jedná-li se o otázku nárůstu intenzity dopravy, Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že z hlediska zásady dispoziční, kterou ovládá správní soudnictví, bylo na stěžovatelce, aby dostatečně konkrétně tvrdila a prokázala, proč má za to, že existence osmi nových parkovacích stání povede k významnému zintenzivnění dopravy v lokalitě. Stěžovatelka však v žalobě zůstala v rovině vlastních odhadů vycházejících z popisu ulice a obecné argumentace o „dodržení norem“. Městský soud k tomuto žalobnímu bodu uvedl, že rozhodnutí žalovaného se touto argumentací blíže zabývalo a došlo k závěru o nikterak významném příspěvku ke stávající dopravě, přičemž stěžovatelka nepředložila žádný podklad vyvracející tyto závěry. V kasační stížnosti stěžovatelka znovu popisuje dosavadní stav ulice a oproti žalobě tvrdí, že počet parkovacích míst se navýší o 12 a na základě vlastního odhadu nynější dopravy odhaduje, že to je již významný příspěvek k nynější dopravě, která se zintenzivní cca o jednu třetinu. Ani tentokrát tedy žádným důkazem nepodkládá svá tvrzení (v mírně pozměněné podobě oproti žalobě), přičemž její alternativní náhled na skutkový stav založený toliko na vlastním odhadu podle Nejvyššího správního soudu nemá potenciál kvalifikovaně zpochybnit závěry žalovaného, které aproboval městský soud. Ani tento okruh námitek tedy nezaložil důvod, pro který by měl Nejvyšší správní soud kasační stížnost považovat za důvodnou.

V. Závěr a náklady řízení

38. Nejvyšší správní soud na základě shora uvedených závěrů neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

39. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a odst. 7 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

40. O nákladech řízení osoby zúčastněné na řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025). V řízení o kasační stížnosti osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti, které by jí soud uložil. Nejvyšší správní soud neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání nákladů řízení osobě zúčastněné na řízení odůvodňovaly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. srpna 2026 Milan Podhrázký předseda senátu