7 As 170/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: B. V., proti žalovanému: Krajské státní zastupitelství v Praze, se sídlem Husova 243/11, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 8. 2026, č. j. 54 A 34/2026-12, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce podal ke Krajskému soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2026, č. j. SIN 214/2026-3. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře, které jím odmítlo žádost žalobce o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

2. Krajský soud žalobu v záhlaví označeným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že sleduje zjevné zneužití práva. Poukázal na to, že žalobce opakovaně podává velké množství žalob, které podle soudu často neumožňují věcné projednání a obsahují pouze heslovité odkazy na různá řízení a spisové značky. Soud uvedl, že ani v nyní posuzované věci žalobce nepředložil srozumitelnou argumentaci, ze které by vyplývalo, že skutečně usiluje o ochranu svých veřejných subjektivních práv.

3. Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení krajského soudu kasační stížnost. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud změnil výrok usnesení tak, že se žaloba neodmítá. Namítl také podjatost Nejvyššího správního soudu jako celku a zopakoval své výhrady vůči postupu krajského soudu a dalších orgánů veřejné moci. Současně požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.

4. Předně je třeba uvést, že dané podání stěžovatele Nejvyšší správní soud nepovažoval za námitku podjatosti, kterou by se mohl tento soud jakkoli dále zabývat. Stěžovatel neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by mohla založit pochybnosti o nepodjatosti soudců tohoto soudu (členů senátu rozhodujícího v této věci). Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že obdobné námitky stěžovatel mechanicky opakovaně uplatňuje v řadě řízení (viz například usnesení NSS ze dne 17. 7. 2026, č. j. 7 As 125/2026-9, bod 4, ze dne 14. 4. 2025, č. j. 21 As 31/2025-13, bod 6, ze dne 17. 6. 2026, č. j. 8 As 44/2026-26, bod 6, či ze dne 4. 12. 2024, č. j. 3 As 212/2024-17, bod 8).

5. Podle § 46 odst. 1 písm. e) s. ř. s. soud usnesením odmítne návrh, jestliže návrh sleduje zjevné zneužití práva. Toto ustanovení se podle § 120 s. ř. s. použije i v řízení o kasační stížnosti.

6. Ve shodě s již existující rozhodovací praxí tohoto soudu je třeba předeslat, že stěžovatel vyvolává velké množství sporů s různými orgány veřejné správy, ve kterých opakuje stejná tvrzení. Na výsledky již proběhlých soudních řízení nereaguje a opakuje tatáž sdělení o křivdách a podvodech, které podle něj orgány veřejné moci neřeší. Stěžovatel v kasačních stížnostech opakuje svá tvrzení o zločinných praktikách a represích vůči své osobě. Poukazuje zejména na metodiku Státní bezpečnosti z roku 1982, svůj podpis Charty 77, nevyšetřování zločinů komunismu a namítá podjatost celého rozhodujícího soudu. Jeho kasační stížnosti zpravidla neobsahují věcné námitky proti důvodům napadených rozhodnutí. Nejvyšší správní soud přitom eviduje stovky kasačních stížností tohoto stěžovatele. Popsaný způsob vedení sporů zdejší soud zachytil například v usneseních ze dne 4. 4. 2025, č. j. 8 As 52/2025-9, body 14 a 15, ze dne 6. 11. 2025, č. j. 8 As 157/2025-12, body 14 a 15, a ze dne 9. 4. 2026, č. j. 4 As 44/2026-10, body 4 až 7.

7. Výše uvedené lze vztáhnout i na nynější věc. Stěžovatel i zde totiž pouze tvrdí, že krajský soud i Nejvyšší správní soud rozhodují dle politické objednávky tendenčně, poukazuje na metodiku Státní bezpečnosti k jeho osobě a na zneužívání psychiatrie z politických důvodů v ČSSR, což se podle něj dělo za součinnosti s KGB. Nijak se však nevypořádává s nosnými důvody nyní napadeného usnesení, tedy se sériovostí svých podání, opakováním stejných tvrzení a nereflektováním výsledků předchozích řízení.

8. Samotný počet podání není pro závěr o zneužití práva rozhodující. Podstatná je jejich početnost ve spojení se sériovostí, stereotypností a opakováním stejných nebo prakticky totožných tvrzení, na jejichž předchozí vypořádání stěžovatel nereaguje. Takový postup již nesměřuje k účinné ochraně konkrétního subjektivního práva, nýbrž k vyvolávání dalších řízení bez ohledu na výsledky řízení předchozích. Jeho postup směřuje ke „sporu pro spor“ či „řízení pro řízení“ a zatěžuje soudy projednáváním stále stejných tvrzení na úkor jiných účastníků, jejichž věci soudní ochranu skutečně vyžadují (viz usnesení NSS ze dne 9. 4. 2026, č. j. 4 As 44/2026-10, body 5 až 7, a tam citovaná judikatura).

9. Nynější kasační stížnost je dalším příkladem tohoto postupu. Obsahuje sice nesouhlas se závěry krajského soudu, stěžovatel však proti jeho nosným důvodům nestaví konkrétní kasační argumentaci a převážně pokračuje v opakování tvrzení, která správní soudy již mnohokrát vypořádaly. Za těchto okolností i tato kasační stížnost ve shodě s předchozí judikaturou představuje zjevné zneužití práva.

10. Ani v nynější věci pak Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti, ani stěžovatele nevyzýval k zaplacení soudního poplatku za řízení o kasační stížnosti a k předložení plné moci udělené jím advokátovi k zastupování v řízení o kasační stížnosti. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo, že kasační stížnosti podávané stěžovatelem končí zpravidla zastavením řízení pro nezaplacení soudních poplatků či odmítnutím pro nesplnění podmínky povinného zastoupení, neboť návrhy stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce bývají zamítány. I v nynější věci pak platí, že běžný procesní postup by zde byl naprosto neefektivní, a současně je zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná (viz shora již zmiňované usnesení č. j. 4 As 44/2026-10, body 8-9).

11. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 120 s. ř. s.

12. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 3 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 11. září 2026 Milan Podhrázký předseda senátu