7 As 182/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudkyně Jiřiny Chmelové a soudce Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) MUDr. Z. P. a b) J. P., oba zastoupení Mgr. Radkem Hladkým, advokátem se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Město Moravské Budějovice, se sídlem nám. Míru 31, Moravské Budějovice, II) EG.D, a.s., se sídlem Lidická 1873/36, Brno, III) CETIN a.s., se sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9, IV) J. R., V) Ing. P. R., VI) L. R., VII) Z. J., VIII) J. J., o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2025, č. j. 29 A 72/2024-99, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2025, č. j. 29 A 72/2024-99, se ruší.

II. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 6. 2024, č. j. KUJI 58671/2024, s e r u š í a věc s e v r a c í žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobcům a) a b) náhradu nákladů řízení v celkové výši 39 336,06 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejich zástupce, Mgr. Radka Hladkého, advokáta.

IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Městského úřadu Moravské Budějovice (dále „speciální stavební úřad“) ze dne 22. 3. 2024, č. j. MUMB/ODSH/6987/2024, byl k žádosti osoby zúčastněné na řízení I (stavebníka) ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), schválen stavební záměr „Rekonstrukce ulice Bří Č.“ na pozemcích parc. č. XA, XB, XC, XD a XE v k. ú. M spočívající v celkové úpravě komunikace a jí přiléhajících pěších tras. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali žalobci odvolání, na jehož základě žalovaný rozhodnutím ze dne 19. 6. 2024, č. j. KUJI 58671/2024, prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že opravil stanovenou podmínku č. 25, 26 a 29, zrušil podmínky č. 27 a 28 a rovněž doplnil podmínky a, b, c z dalších stanovisek a vyjádření k záměru. Týmž rozhodnutím opravil též část odůvodnění týkající se použitých podkladů rozhodnutí (výrok I). Dalším výrokem pak odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí ve zbytku potvrdil (výrok II).

2. Rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně (dále „krajský soud“), který ji rozsudkem označeným v záhlaví zamítl. Krajský soud předně poukázal na to, že prvostupňové i odvolací rozhodnutí je nutno posuzovat jako jeden celek, čímž mohl žalovaný zhojit vady prvostupňového rozhodnutí, a to i ve větším rozsahu. Ačkoli žalobci vznesli celkem osm okruhů námitek a žalovaný přímo reagoval jen na čtyři z nich, s ohledem na to, že z podání žalobců nebylo přinejmenším u zbylých okruhů možné nalézt, v čem stavba zasahuje do jejich práv, žalovaný k nim nemusel vůbec přihlížet. V tomto směru krajský soud odkázal na § 94n odst. 3 stavebního zákona, který vyžaduje přímé dotčení věcného práva k pozemku nebo stavbě. Pokud jde o neposkytnutí možnosti seznámit se (a vyjádřit se) k podkladům v odvolacím řízení, krajský soud poznamenal, že všechny podkladové akty byly dostupné již v prvním stupni řízení, přičemž v něm oba žalobci nahlíželi do spisu, a tyto podklady jim tedy byly známy. Podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, by další seznámení s podklady připadalo v úvahu u nově pořízených podkladů, nicméně do textu rozhodnutí doplněné podklady byly dostupné již v prvostupňovém řízení. Krajský soud rovněž neměl za to, že by správní orgány zacházely s účastníky nerovně, přičemž stavebník dokonce některé návrhy dalších účastníků řízení zapracoval. Příslušnost speciálního stavebního úřadu k rozhodnutí ve věci byla určena správně. Co se týče zažitého způsobu parkování na komunikaci, žalobcům ani dosud nesvědčilo žádné parkovací místo na ulici, čímž nemohlo být zasaženo do jejich práv. Stavbou mají navíc vzniknout parkovací místa, která budou moci využívat i pacienti žalobce a). Změna provozu z obousměrného na jednosměrný pak nebyla předmětem společného řízení, a nemohla tak zasáhnout do něčích práv. K možnému ohrožení studny krajský soud uvedl, že žalobci nepředložili žádný důkaz o existenci jejich věcného (spoluvlastnického) práva ke studni. Požadavky žalobců na hydrogeologický průzkum tak byly neopodstatněné. Navíc došlo k úpravě záměru tak, aby studna mohla být zachována. K odstranění zeleně v důsledku záměru pak krajský soud podotknul, že ke kácení nedojde u nemovitostí ve vlastnictví žalobců, a ani zde tak žalobci neprokázali přímý zásah stavby do svých práv. Správní orgány proto k jejich námitce správně nepřihlížely.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

3. Proti rozsudku krajského soudu podali žalobci (dále „stěžovatelé“) kasační stížnost. Napadený rozsudek předně považovali za nepřezkoumatelný, neboť se dostatečně nevypořádal s konkrétními žalobními body (nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, fakticky nerovné postavení účastníků správního řízení, možnost seznámit se s podklady rozhodnutí před jeho vydáním). Konstatování krajského soudu o tom, že z rozhodnutí žalovaného není vždy úplně zřejmé, zda byla ta či ona námitka považována za nepřípustnou nebo nedůvodnou, přitom zakládá nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí pro nesrozumitelnost. Rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné i pro nedostatek důvodů, protože se správní orgány nevypořádaly s námitkami stěžovatelů ohledně ohrožení studny a dopravního řešení, resp. zajištění parkovacích míst. Dále stěžovatelé upozornili na vadu řízení před správními orgány, kdy účastníkům odvolacího řízení nebyla ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu poskytnuta možnost vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům, přestože žalovaný prvostupňové rozhodnutí zásadně změnil a ve výroku i odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel z jiných podkladů než speciální stavební úřad. Poukázali na to, že nestačí, pokud účastníci řízení měli v průběhu řízení formální možnost nahlížet do spisu. Správní orgán byl povinen účastníky výslovně vyzvat k seznámení s podklady, které hodlá použít k rozhodnutí. Žalovaný však žádnou výzvu neučinil, přestože vycházel z jiných podkladů než speciální stavební úřad. Tím závažně porušil procesní práva stěžovatelů. Skutečnost, že odvolací orgán doplněné podklady sám nevyhotovil, na tom nemůže nic změnit.

4. Stěžovatelé rovněž upozornili na to, že stavebníkem byla v nynější věci obec, která je personálně provázána s rozhodujícím orgánem (v prvním stupni řízení). V této situaci jsou správní orgány povinny dbát zvýšené ochrany práv ostatních účastníků, aby bylo zajištěno rovné postavení všech účastníků. Zda tomu tak skutečně bylo, krajský soud fakticky nezkoumal a omezil se jen na obecné konstatování, že nerovné zacházení neshledal. Toto vyjádření je podle stěžovatelů zcela nedostatečné.

5. Jde-li o ohrožení studny, stěžovatelé od počátku řízení požadovali provedení hydrogeologického průzkumu, neboť záměr zasahuje do vodního režimu v blízkosti studny a souhlasné závazné stanovisko neobsahovalo žádné posouzení rizik týkajících se funkce této studny. Žalovaný si k této námitce nevyžádal žádné odborné vyjádření dotčeného orgánu a vycházel pouze ze závěrů původního stanoviska, které ovšem na danou námitku nijak nereagovalo. Tato vada řízení má vliv na zákonnost rozhodnutí. K závěru krajského soudu o tom, že stěžovatelé nepředložili žádný důkaz o jejich vlastnickém právu ke studni, odkázali stěžovatelé na § 89 odst. 6 a § 114 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož si stavební úřad nemůže sám udělat úsudek o vlastnickém právu, neboť vlastnictví může určit výhradně civilní soud. Správní orgán tak měl podle § 57 odst. 1 písm. b) správního řádu vyzvat účastníky, aby tvrzení uplatnili před civilním soudem, a až kdyby tak neučinili, šlo připustit, aby si úsudek o vlastnictví studny učinil sám. Takto však správní orgány vůbec nepostupovaly. Stěžovatelé od počátku řízení deklarovali, že záměrem může být ohroženo jejich právo studnu užívat a odebírat z ní vodu, ale relevancí tohoto tvrzení se nikdo nezabýval. Správní orgány přitom byly povinny zjistit přesně a úplně skutkový stav, přičemž tuto povinnost nešlo přenášet na účastníky řízení.

6. Co se pak týče námitky k novému dopravnímu režimu (parkovací místa, jednosměrnost provozu), stěžovatelé podotkli, že již v předchozím řízení doložili, že po realizaci záměru by nebyl zajištěn adekvátní přístup pacientů ke stěžovatelově ordinaci praktického lékaře, což přímo ohrožuje výkon jeho povolání i právo pacientů na zdravotní péči. Skutečnost, že změna dopravního režimu má být předmětem samostatného rozhodování, nesměla vést k ignorování negativních externalit záměru, které omezují vlastníky v užívání svých nemovitostí. Dopravní režim je tak relevantní i pro nynější řízení, avšak krajský soud vůbec nekladl důraz na materiální ochranu práv dotčených vlastníků a pouze převzal závěry žalovaného.

7. Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s napadeným rozsudkem a odkázal na své vyjádření k žalobě. Stěžovatelé podle něj dovozují nezákonnost rozsudku ze zcela obecných formulací. Na jedné straně nesouhlasí s věcnými závěry napadeného rozsudku (popř. jemu předcházejícího rozhodnutí), na straně druhé ale argumentují i jeho nepřezkoumatelností. Žalovaný nechtěl pouze kvůli formálním pochybením vracet věc zpět speciálnímu správnímu úřadu. V zájmu procesní ekonomie tyto formální chyby sám opravil. V odvolacím řízení nedošlo k pořizování nových důkazů. Žalovaný čerpal z dosavadního obsahu spisu. Stěžovatelé tak nebyli kráceni na svých procesních právech. Kasační stížnost ani neuvádí, čím se údajně nové podklady přímo dotkly jejich práv. Organizace dopravy na území obce je věcí obce, přičemž dopravní řešení jednosměrným provozem není nijak neobvyklé. Ač stěžovatel a) provozuje ordinaci praktického lékaře, není jeho právem, aby obci určoval, kde se budou nacházet parkovací místa.

8. Osoby zúčastněné na řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřily.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a přitom zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“)].

10. Kasační stížnost je důvodná.

11. Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda jsou rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné, neboť případná nepřezkoumatelnost brání jejich věcnému přezkumu. Má-li být správní či soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní orgán (soud) za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost může být způsobena buďto nedostatkem důvodů, o které je rozhodnutí opřeno, anebo nesrozumitelností. Rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, chybí-li rozhodné důvody, nebo jsou-li opřeny o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, nebo pokud je zcela opomenuta některá z námitek účastníka řízení. Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (rozsudek NSS ze dne 23. 5. 2025, č. j. 8 As 200/2024-49, ze dne 16. 3. 2025, č. j. 7 Ads 52/2025-27, či ze dne 16. 3. 2005, č. j. 2 Afs 104/2004-75).

12. Přezkoumá-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, které nebylo přezkoumání způsobilé, zatíží vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91). Nepřezkoumatelnost je však třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, jak správní orgán (soud) rozhodl, eventuálně proč rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, resp. proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (rozsudek NSS ze dne 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18). Nepřezkoumatelnost přitom není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak měl krajský soud (žalovaný) rozhodnout, respektive jak podrobně mělo být rozhodnutí odůvodněno (viz rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24). Odpověď na námitky může být případně i stručná, jestliže tím krajský soud nebo žalovaný vypořádá samotnou podstatu námitek (např. rozsudek NSS ze dne 22. 8. 2024, č. j. 3 As 104/2024-52, ze dne 27. 2. 2019, č. j. 8 Afs 267/2017-38, ze dne 11. 5. 2023, č. j. 6 Afs 34/2022-31, nebo ze dne 13. 9. 2023, č. j. 7 Afs 69/2022-33).

13. Nejvyšší správní soud podotýká, že stěžovatelé podali v návaznosti na předchozí námitky k záměru ve správním řízení a závěry prvostupňového rozhodnutí odvolání, v němž vedle upozornění na v zásadě formální chyby tohoto rozhodnutí (označené podkladové akty, pojmosloví použité u označení stavebního úřadu, chybný popis stavby coby rekonstrukce apod.) uvedli konkrétní věcnou argumentaci týkající se mj. vnitřní rozpornosti rozhodnutí a nesouladu stanovených podmínek s předloženou dokumentací, dále k odstranění dřevin a zeleně a s tím souvisejícího zhoršení životních podmínek v lokalitě, existenci studny, kterou je nutné chránit coby zdroj vody, avšak v rozhodnutí ani podkladovém aktu dotčeného orgánu nejsou stanoveny žádné podmínky k její ochraně, či k chybějícím podkladům k otázce zavedení jednosměrného provozu z hlediska vlivu na okolní prostředí (imise). Žalovaný v rámci odvolacího řízení nepřistoupil k žádnému doplnění obsahu spisu (např. o revizní závazná stanoviska) a odvolání vypořádal tak, že sice podotkl, že některé námitky jsou na hraně přípustnosti s ohledem na znění § 94n odst. 3 stavebního zákona (s. 5 rozhodnutí žalovaného), nicméně i přesto se jimi dále zabýval. Na druhou stranu, dále v tomtéž rozhodnutí nekonkrétně uvedl, že blíže neurčená část námitek podmínky přípustnosti podle uvedeného ustanovení vůbec nesplnila (s. 6 tamtéž). Konkrétní vypořádání, které by adekvátně reagovalo na výše uvedené odvolací námitky, dané rozhodnutí neobsahuje, přičemž uspokojivou odpověď na argumentaci stěžovatelů nepřináší ani prvostupňové rozhodnutí, které se věcně zabývalo pouze otázkou výhodnosti a technickými možnostmi zachování obousměrného provozu, parkovacími místy, šířkou chodníku a s tím souvisejícím zachováním travnatého pásu a zachováním přístupu k nemovitostem v průběhu stavby.

14. Nelze se tedy ztotožnit se závěrem krajského soudu, že s ohledem na skutečnost, že prvostupňové a odvolací rozhodnutí je nutné považovat za jeden celek, je napadené rozhodnutí přezkoumatelné. Krajský soud ostatně v bodě 12 napadeného rozsudku sám zmínil, že „dodává, že z něj vždy není úplně zřejmé, zda žalovaný považoval určitou námitku za nepřípustnou či zda ji shledal po věcné stránce nedůvodnou.“ Již tato vnitřní rozpornost v odůvodnění však podle Nejvyššího správního soudu založila nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nesrozumitelnost. Ani z komplexního zohlednění prvostupňového a odvolacího správního rozhodnutí totiž není zřejmé, které z konkrétních námitek stěžovatelů mají správní orgány za nepřípustné s ohledem na absenci přímého dotčení práv a které naopak za nedůvodné. Neurčitá tvrzení žalovaného umožňují obojaké posouzení, kvůli němuž ovšem stěžovatelé vůbec nezískali na svá konkrétně předestřená tvrzení v odvolání srozumitelnou odpověď. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného v této podobě tedy nemůže obstát, neboť neumožňuje stěžovatelům se proti nesrozumitelným závěrům žalovaného účinně bránit. Nelze rovněž přehlédnout rozpor, který nastal ve výrokové části rozhodnutí žalovaného a jeho odůvodnění. Ve výroku II žalovaný konstatuje, že odvolání stěžovatelů zamítá, nicméně stěžejní částí výroku I je oprava četných chyb speciálního stavebního úřadu v označení podkladových aktů (a s tím související změna podmínek pro záměr), kterou stěžovatelé v odvolání rovněž namítali. Fakticky vzato se tak jeví, že žalovaný výrokem I napadeného rozhodnutí odvolání částečně vyhověl (což potvrzuje i v obsahu odůvodnění), přestože zároveň výrokem II konstatuje, že odvolání zamítl. Nelze však současně změnit prvostupňové rozhodnutí a odvolání v celém rozsahu zamítnout. Výroková část rozhodnutí, která na jedné straně část prvostupňového rozhodnutí mění a na straně druhé odvolání zamítá a ve zbytku potvrzuje, není udržitelná, neboť jednotlivé výroky si přímo protiřečí (obdobně např. rozsudek NSS ze dne 7. 5. 2026, č. j. 7 As 233/2025-21).

15. Nejvyšší správní soud dále připomíná, že i přes nesrozumitelnost rozhodnutí žalovaného je zjevné, že způsob vypořádání věcných námitek stěžovatelů ze strany správních orgánů založil též nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Napadené rozhodnutí totiž ani při zohlednění závěrů obsažených v prvostupňovém rozhodnutí neobsahuje odpovídající věcné posouzení námitek, které judikatura kasačního soudu (k níž ale krajský soud vůbec nepřihlédl) považuje ve stavebním řízení za přípustné. Nejvyšší správní soud v minulosti opakovaně vyložil přípustnost námitek dotčených účastníků řízení (sousedů) podle § 94n odst. 3 stavebního zákona tak, že přímé dotčení práv sousedů je splněno u námitek směřujících např. k negativním vlivům různorodých imisí (hluk, prach, vibrace apod.), dostupnosti parkovacích míst, ale i u širších otázek kvality lokálního životního prostředí, kdy na možné ohrožení složek tohoto prostředí mohou upozorňovat nejenom dotčené orgány chránící dílčí veřejné zájmy, ale právě i sousedé (viz rozsudky NSS ze dne 21. 1. 2022, č. j. 10 As 26/2021-54, bod 36, ze dne 22. 2. 2024, č. j. 6 As 232/2022-23, body 21 a 22, ze dne 24. 7. 2025, č. j. 22 As 78/2025-22, nebo ze dne 14. 5. 2026, č. j. 6 As 17/2026-43, a v nich citovanou judikaturu). Výjimkou by byla pouze situace, kdy by se veřejný zájem zcela míjel s jejich právní sférou. Pokud stěžovatelé námitky tohoto charakteru v řízení uplatnili, měli právo získat od správních orgánů náležitou věcnou odpověď reagující na jejich tvrzení. Té se však stěžovatelům nedostalo, přičemž obecná tvrzení žalovaného o tom, že o valné části uplatněných námitek nemá rozhodovat stavební úřad, nýbrž sám stavebník (např. s. 5 a 6 napadeného rozhodnutí), nepřináší konkrétní reakci na argumentaci stěžovatelů v odvolacím řízení. Rozhodnutí žalovaného je proto rovněž stiženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů. Ta, stejně jako nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, dává bez dalšího důvod ke zrušení napadeného správního rozhodnutí.

16. Jak přitom vyplývá z výše citované judikatury, v situaci, kdy krajský soud rozhodnutí žalovaného věcně přezkoumal a nesprávně uvedl závěr o jeho přezkoumatelnosti (viz bod 12 napadeného rozsudku), zatížil tím vadou nepřezkoumatelnosti i svůj rozsudek (rozsudky NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91, ze dne 30. 11. 2023, č. j. 8 As 137/2022-67, či ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 As 222/2019-45). Nepřezkoumatelné soudní rozhodnutí přitom z logiky věci nelze v řízení o kasační řízení podrobit meritornímu přezkumu. Tím je dán i důvod ke zrušení napadeného rozsudku.

17. V dalším řízení bude na žalovaném, jemuž se věc vrací, aby na základě podaného odvolání stěžovatelů nejprve posoudil, zda se přípustné námitky stěžovatelů netýkají odborných otázek, k nimž je nezbytné vyžádat revizní závazné stanovisko dotčeného orgánu (§ 149 odst. 7 správního řádu), a v návaznosti na to případně doplnil do správního spisu nové podklady. Dojde-li k doplnění spisu o nové podklady rozhodnutí, účastníci řízení musí mít možnost se s podklady rozhodnutí seznámit. V rozhodnutí o záměru, jehož výroky Nejvyšší správní soud nyní nijak nepředjímá, se pak žalovaný přezkoumatelně vyjádří (vedle všech nezbytných náležitostí rozhodnutí) k obsahu jednotlivých odvolacích námitek s tím, že je posoudí v souladu s v bodu 15 označenou relevantní judikaturou kasačního soudu.

18. Ke zbytku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud konstatuje, že za nynější procesní situace (vyslovení nepřezkoumatelnosti) se nemůže dále vyjadřovat k obsahu věcných kasačních námitek stěžovatelů, neboť na jejich argumentaci musí nejdříve adekvátně reagovat žalovaný. Meritornímu přezkumu ze strany správních soudů může podléhat toliko obsahově dostatečné a srozumitelné správní rozhodnutí.

IV. Závěr a náklady řízení

19. S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou. Podle § 110 odst. 1 s. ř. s. tedy zrušil napadený rozsudek krajského soudu, a jelikož již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, Nejvyšší správní soud též v souladu s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025) ve spojení s § 78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušil toto rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný je právním názorem vysloveným v tomto rozsudku vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

20. Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl. Proto musí rozhodnout o náhradě nákladů celého soudního řízení, tj. jak o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti, tak i o náhradě nákladů řízení před krajským soudem (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Stěžovatelé měli ve věci plný úspěch, a tak jim podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. náleží proti žalovanému náhrada nákladů řízení, které důvodně vynaložili.

21. Náhradu nákladů řízení o žalobě tvoří zaplacený soudní poplatek v celkové výši 6 000 Kč (3 000 Kč za každého žalobce) a dále odměna za zastupování stěžovatelů advokátem Mgr. Radkem Hladkým vypočtená s ohledem na dobu učinění úkonů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. 12. 2024 (dále „starý advokátní tarif“), za dva úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) a sepis návrhu ve věci samé podle § 11 odst. 1 písm. d) starého advokátního tarifu]. Jde-li o společné úkony při zastupování dvou nebo více osob, náleží advokátovi za každou takto zastupovanou osobu mimosmluvní odměna snížená o 20 % (§ 12 odst. 4 starého advokátního tarifu). Odměna přiznaná za řízení o žalobě tak představuje za dva úkony právní služby pro dva žalobce částku ve výši 2 x 2 x 2 480 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu], tedy 9 920 Kč. K této odměně je nutné připočíst též náhradu hotových výdajů za každý z úkonů v souladu s § 13 odst. 4 starého advokátního tarifu, tj. 2 x 300 Kč, celkem tedy 600 Kč (viz rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2026, č. j. 4 As 188/2025-35). Protože je advokát stěžovatelů plátcem DPH, zvyšuje se odměna a náhrada za hotové výdaje o zákonnou sazbu DPH (21 %), tedy o 2 209,20 Kč. Celková náhrada nákladů za řízení o žalobě tak činí 18 729,20 Kč.

22. V řízení o kasační stížnosti stěžovatelé uhradili soudní poplatek v celkové výši 10 000 Kč (2 x 5 000 Kč) a dále jim přísluší náhrada nákladů tohoto řízení za jeden úkon právní služby (sepis kasační stížnosti coby návrhu ve věci samé). Tento úkon učinil zástupce stěžovatelů již za účinnosti advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 258/2024 Sb. [dále „nový advokátní tarif“; viz § 11 odst. 1 písm. d) tohoto předpisu]. Podle § 12 odst. 4 nového advokátního tarifu jde-li o společné úkony při zastupování nebo obhajobě dvou nebo více osob, náleží advokátovi za druhou a každou další takto zastupovanou nebo obhajovanou osobu snížená mimosmluvní odměna; mimosmluvní odměna se snižuje za druhou osobu o 20 %. Za jeden úkon právní služby tak stěžovatelům náleží odměna ve výši 4 620 Kč (za prvního stěžovatele) a k tomu snížená odměna za druhého stěžovatele ve výši 3 696 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 odst. 5 nového advokátního tarifu), tedy dohromady 8 316 Kč. K tomu je nutné připočíst náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za tento společný úkon (§ 13 odst. 4 nového advokátního tarifu). I v tomto případě se daná částka zvyšuje o zákonnou sazbu DPH, tedy o 1 840,86 Kč. Celková náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tedy činí 20 606,86 Kč.

23. V součtu za obě soudní řízení je tak žalovaný povinen zaplatit stěžovatelům částku v celkové výši 39 336,06 Kč, a to ve lhůtě do 30 dnů od právní moci k rukám jejich zástupce (§ 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve spojení s § 64 s. ř. s.).

24. O nákladech řízení osob na něm zúčastněných Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s § 60 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (ve znění účinném do 31. 12. 2025). V řízení o žalobě ani o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení neplnily žádné povinnosti, které by jim soud uložil. Nejvyšší správní soud neshledal ani důvody zvláštního zřetele hodné, které by přiznání nákladů řízení osobám zúčastněným na řízení odůvodňovaly. Právo na náhradu nákladů výše uvedených soudních řízení tedy nemají. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 7. srpna 2026 Milan Podhrázký předseda senátu