7 As 22/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: Mgr. J. K. LL.M., zastoupen Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem Zámecké nám. 24, Frýdek-Místek, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2025, č. j. 61 A 1/2025-32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovaný j e p o v i n e n uhradit žalobci k rukám jeho zástupce advokáta Mgr. Jiřího Hölblinga na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 21. 11. 2024, č. j. MSK 133205/2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Frýdku - Místku (dále jen „magistrát“) ze dne 18. 9. 2024, č. j. MMFM 174006/2024, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu 1 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Uvedeného přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 12. 2. 2022 v době kolem 13:55 hodin jako řidič vozidla Jaguar, RZ X, na ulici Ostravská poblíž č. p. X v obci Sviadnov držel v ruce hovorové zařízení – mobilní telefon, čímž úmyslně porušil § 7 odst. 1 písm. c) zákona o silničním provozu. Za uvedené jednání byl žalobci podle § 125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu a § 35 písm. b) a § 46 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů, uložen správní trest – pokuta ve výši 1 500 Kč a povinnost zaplatit náklady řízení spojené s projednáním přestupku ve výši 1 000 Kč. II.

2. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který jí vyhověl v záhlaví označeným rozsudkem (dále jen „napadený rozsudek“), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

3. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel nesouhlasil se závěry krajského soudu, neboť je toho názoru, že vyšetřovací pokus je pouze podpůrným důkazem ke zjištění obecných poměrů viditelnosti, nikoli nástrojem k nahrazení svědeckého pozorování konkrétního jednání. Podle stěžovatele jsou v nyní projednávané věci stěžejními důkazy svědecké výpovědi tří zasahujících policistů, kteří shodně vypověděli, že žalobce držel za jízdy v ruce mobilní telefon. Všichni svědci přesvědčivým způsobem popsali, z jakého důvodu jsou přesvědčeni o tom, že se jednalo o mobilní telefon a vyloučili, že by mohlo dojít k záměně s jinou činností. Podle stěžovatele bylo dostatečně objasněno, že bylo z konkrétní pozorovací vzdálenosti a s ohledem na specifika vozidla žalobce do vozidla vidět. Vyšetřovací pokus provedly správní orgány v souladu zásadou rovnosti zbraní a přistoupily tak vstřícněji k důkaznímu návrhu žalobce. Nicméně vyšetřovacím pokusem nebyly zpochybněny svědecké výpovědi policistů, kdy naopak byla jejich věrohodnost potvrzena. Skutkový stav tak byl zjištěn bez důvodných pochybností. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.

4. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

5. V projednávané věci stěžovatel nepředestřel žádnou právní otázku, jež by mohla mít obecný dopad na rozhodovací činnost správních soudů a k níž by se měl Nejvyšší správní soud vyslovit za účelem sjednocování judikatury. Takovou otázku soud nedovodil ani z obsahu napadeného rozsudku či ze soudního a správního spisu. Rovněž neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu. V projednávané věci proto kasační soud podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.

6. Ze správního spisu vyplývá, že se měl žalobce přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu pro porušení § 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona, dopustit tím, že dne 12. 2. 2022 v době kolem 13:55 hodin jako řidič vozidla Jaguar, na ulici Ostravská poblíž č. p. X v obci Sviadnov držel v ruce hovorové zařízení (zhruba v úrovni pasu, pozn. soudu). Součástí spisu je úřední záznam a oznámení o spáchání přestupku, výpovědi policistů, CD nosič s videonahrávkami a fotografie pořízené z kamerového záznamu. Jedná se jak o záznam z kamery policisty, na kterém je zachyceno jednání s žalobcem o tvrzeném přestupku, tak o záznam z kamery vozidla Policie ČR. Z tohoto záznamu je zřejmé, že vozidlo policistů stálo v relativně větší vzdálenosti od projíždějícího vozidla žalobce (žalobce neprojížděl bezprostředně před vozidlem policistů), vozidlo je v dohledu kamery zhruba po dobu 3 vteřin. Záznam byl pořízen za slunečného počasí a dobré viditelnosti, pohledu na vozidlo nebrání žádná překážka. Přestupkové jednání není na záznamu zřetelně vidět. Předmětem sporu zůstává, zda se žalobce dopustil protiprávního jednání, neboť proti sobě stojí výpověď policistů a výpověď žalobce. Stěžovatel závěr o zjištěném skutkovém stavu opřel o výpovědi policistů a rovněž o videozáznam, který sice neprokazuje držení mobilního telefonu, ale jsou z něj zřejmé výhledové poměry policistů a ti mohli přestupek bez problémů vidět. Ze spisu je dále zřejmé, že krajský soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2023, č. j. 19 A 28/2022-30, zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 14. 9. 2022, č. j. MSK 102672/2022, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle názoru krajského soudu nelze bez důvodných pochybností uzavřít, že se žalobce dopustil vytýkaného přestupku, neboť provedené dokazování nebylo úplné. Žalobce v průběhu správního řízení navrhoval provedení důkazu vyšetřovacím pokusem, který by osvětlil, zda policisté mohli na vzdálenost, která zatím zůstala ne zcela objasněna, vidět, zda s něčím, popř. s čím, při řízení manipuloval. Správní orgány však tento důkaz neprovedly a neověřily, zda přestupkové jednání bylo spolehlivě pozorovatelné. Krajský soud proto uložil správnímu orgánu zabývat se důkazním návrhem žalobce. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 As 223/2023-28, odmítl pro nepřijatelnost. V dalším řízení stěžovatel zrušil rozhodnutí magistrátu o přestupku ze dne 12. 7. 2022, č. j. MMFM 109994/2022, a věc mu vrátil k novému projednání. Magistrát provedl jako důkaz vyšetřovací pokus, jehož cílem bylo zjistit, zda policisté mohli na danou vzdálenost vidět, resp. zda mohli předmětný přestupek na danou vzdálenost zaznamenat. Vyšetřovacího pokusu se zúčastnil žalobce i jeho právní zástupce, tři policisté (z toho jeden policista byl svědkem v řízení), R. B. a K. S. (zaměstnankyně magistrátu), pořízen byl videozáznam jak z interiéru vozidla, tak zachycující průjezdy vozidla při vyšetřovacím pokusu. Z protokolu o provedení vyšetřovacího pokusu ze dne 6. 8. 2024 vyplývá, že policista ve služebním vozidle vypověděl, že za daných okolností a světelných podmínek nebyla vidět ruka řidiče. Svědkyně R. B. vypověděla, že do vozidla bylo vidět dobře, ale neviděla ruku řidiče, ve které měl držet mobil. Další svědkyně K. S. vypověděla, že do vozidla bylo vidět v části vrchní části volantu, v prvních 3 pokusech nebyla vidět ani ruka řidiče, v poslední jízdě byl na vteřinu vidět hřbet ruky, předmět nikoli. Magistrát uzavřel, že vyšetřovacím pokusem bylo nade vší pochybnost prokázáno, že do vozidla žalobce bylo vidět, čímž se potvrdila nejen skutečnost, že policisté mohli žalobce ve vozidle vidět a pozorovat, ale také se potvrdila věrohodnost výpovědí svědků – zasahujících policistů, že viděli (neboť vidět mohli) žalobce držet v ruce v úrovni hrudníku hovorové zařízení. Dne 18. 9. 2024 vydal magistrát nové rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání uvedeného přestupku. Proti tomuto rozhodnutí žalobce podal odvolání, o kterém bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím.

7. Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně zabýval případy, kdy byla důkazní situace obdobná nyní posuzované věci. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2017, č. j. 2 As 235/2017-26 vyplývá, že skutečnost, že řidič vozidla drží v ruce telefonní přístroj, je objektivně vnímatelná lidským zrakem. Proto tvrzení policistů, že přestupce viděli držet v ruce za jízdy telefonní přístroj, může být samo o sobě věrohodným důkazem, aniž by byl předložen další důkaz, neboť k tomu není potřebná odborná znalost ani zvláštní vybavení (viz též rozsudek NSS ze dne 21. 9. 2011, č. j. 2 As 52/2011-47). Pokud je důkazní situace postavena pouze na výpovědích přestupce a policistů, lze předpokládat častou existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy. Správní orgán je v takové situaci povinen důkazní postup řádně popsat a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnit, jakým způsobem se s těmito rozpory vypořádal a z jakých důvodů uvěřil jedné ze vzájemně protichůdných skutkových verzí. Přestože svědecká výpověď policistů, kteří postupovali zcela standardně, má obecně vysokou důkazní hodnotu, neměly by správní orgány zcela rezignovat na obstarávání jakýchkoliv dalších důkazů, které je v dané věci možné získat (viz rozsudek NSS ze dne 8. 9. 2011, č. j. 1 As 97/2011-52). Tvrdí-li přestupce, že se skutek, jehož se měl dopustit, odehrál jinak, než je mu kladeno za vinu, a tuto verzi nelze s jistotou vyloučit, je pro zachování určité rovnováhy třeba provést důkazy, které k prokázání pravdivosti svých tvrzení navrhuje. Chybí-li objektivně ověřitelný důkaz spáchaného jednání, je nezbytná vyšší míra vstřícnosti k aktivitě přestupce. Důkazní břemeno k prokázání, že jednání majícího znaky skutkové podstaty přestupku se dopustil právě obviněný, přitom nese správní orgán; naopak obviněný z přestupku nemusí prokázat, že se jednání nedopustil (viz rozsudky NSS ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005- 55, ze dne 24. 11. 2011, č. j. 7 As 97/2011-68, nebo ze dne 6. 1. 2016, č. j. 2 As 217/2015-47, body 14 a 15).

8. Stěžovatel poukazuje na provedený vyšetřovací pokus, který podle jeho názoru prokazuje, že z konkrétní pozorovací vzdálenosti bylo do vozidla žalobce vidět a pokud by se telefon v zorném poli pozorovatelů nacházel, ti by jej zcela jistě vidět mohli. Nejvyšší správní soud shodně s krajským soudem uvádí, že tato interpretace výsledků vyšetřovacího pokusu ze strany správních orgánů je velmi obecná a pro závěr o vině přestupce (žalobce) nedostatečná. Krajský soud správně upozornil na skutečnost, že stěžejní otázkou projednávané věci nebylo zjištění, zda je možné vidět do vozidla jako takového, ale to, zda bylo možné z konkrétní pozorovací vzdálenosti a za daných podmínek rozeznat, že žalobce jako řidič skutečně s něčím v ruce manipuluje a s čím. Vyhodnocení výsledků vyšetřovacího pokusu správními orgány se tak nevypořádalo s rozhodující okolností nutnou k prokázání viny žalobce s ohledem na skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 1 zákona o silničním provozu, která spočívá v držení telefonního přístroje nebo jiného hovorového nebo záznamového zařízení řidičem vozidla v ruce nebo jiným způsobem při řízení vozidla. Podle protokolu o provedení vyšetřovacího pokusu tuto stěžejní skutečnost žádný z pozorovatelů vyšetřovacího pokusu nebyl schopen potvrdit. Krajský soud proto správně uzavřel, že za této důkazní situace vyšetřovací pokus nepřinesl relevantní poznatek, který by mohl potvrdit naplnění skutkové podstaty přestupku žalobcem. V řízení tak nebylo spolehlivě prokázáno, že se žalobce jemu přičítaného přestupkového jednání skutečně dopustil. Kasační soud proto uzavírá, že závěry krajského soudu odpovídají ustálené rozhodovací praxi a Nejvyšší správní soud k nim nemá výhrady.

9. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

10. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4. a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zástupce žalobce učinil v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, kterým je písemné podání ve věci samé – vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Za jeden úkon právní služby zástupci žalobce náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč (§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu) a náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem je tedy stěžovatel povinen uhradit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 10. září 2026 David Hipšr předseda senátu