7 As 298/2019

Rubrum

7 As 298/2019 - 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: J. N., proti žalovanému: Krajský úřad Libereckého kraje, se sídlem U Jezu 642/2a, Liberec, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2019, č. j. 59 A 113/2018 - 36, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 1. 8. 2019, č. j. 59 A 113/2018 - 36, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 23. 11. 2018, č. j. SO/P/425/2018/Va/08 TP-ODV-02, žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Liberec (dále jen „magistrát“) ze dne 31. 8. 2018, č. j. CJ MML 197337/18. Tímto rozhodnutím magistrát podle § 12 odst. 1 písm. c) a odst. 2 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“), zrušil žalobci údaj o místu trvalého pobytu na adrese X1. II.

2. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Rozsudkem ze dne 1. 8. 2019, č. j. 59 A 113/2018 - 36, krajský soud zrušil žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. 7 As 298/2019

3. Krajský soud shledal, že napadené rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nedává dostatečnou odpověď na otázku, na základě jakých skutkových a rovněž právních důvodů zaniklo žalobcovo užívací právo k bytu v dotčeném objektu. Krajský soud konstatoval, že magistrát v odůvodnění svého rozhodnutí ke splnění zákonných podmínek pro zrušení údaje o místu trvalého pobytu stručně uvedl, že se z uvedené adresy v roce 2010 odstěhoval otec žalobce, který dal souhlas k přihlášení žalobce na uvedenou adresu v roce 1996. K námitce nepřezkoumatelnosti tohoto závěru uplatněné v odvolání žalovaný pouze skutečnosti uvedené v prvostupňovém rozhodnutí zopakoval, aniž by se blíže důvody zániku odvozeného užívacího práva žalobce zabýval. Zcela v rozporu s požadavkem judikatury Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek ze dne ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 As 121/2012 - 47) a v rozporu s vlastním konstatováním o odvozeném užívacím titulu žalovaný bez dalšího konstatoval, že žalobci žádné užívací právo ani nikdy nevzniklo, tudíž není třeba jeho zánik prokazovat a podmínka zániku užívacího práva se má za splněnou. Pokud žalovaný citoval závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, č. j. 10 As 125/2014 - 36, zcela pominul, že tento rozsudek se týkal skutkově jiného případu, kdy odhlašované osobě žádné užívací právo k objektu nebo jeho vymezené části nevzniklo a údaj o místu trvalého pobytu byl zapsán podle § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel. To však případ žalobce není, neboť žalobci užívací právo k bytu v dotčeném objektu mělo vzniknout, byť odvozené, a to již v minulosti, nepochybně narozením do rodiny J. N., který žalobce k trvalému pobytu přihlašoval. Žalovaný byl tedy povinen zkoumat, zda byl navrhovatelem dostatečně prokázán zánik žalobcova odvozeného užívacího titulu k bytu v dotčené nemovitosti a zda jsou závěry prvoinstančního rozhodnutí v tomto směru dostatečné a v souladu se zákonem a judikaturními požadavky. Pokud tak neučinil, trpí jeho rozhodnutí vadami ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.

4. Zbylé žalobní námitky (nedostatek aktivní a pasivní legitimace účastníků správního řízení, překročení poučovací povinnosti správního orgánu způsobem zakládajícím nerovnost účastníků řízení, prokázání skutečnosti, že se žalobce v bytu na uvedené adrese nezdržuje, nepřezkoumatelnost žalovaného rozhodnutí z důvodu pominutí odvolacích námitek) krajský soud posoudil jako nedůvodné a nejsou zde rekapitulovány, neboť proti posouzení těchto námitek kasační stížnost nesměřuje. III.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

6. Stěžovatel nesouhlasil s právním posouzením věci ze strany krajského soudu, neboť v době rozhodování o předmětném návrhu již žalobci odvozené užívací právo k dotčenému bytu vzniklé v minulosti narozením do rodiny jeho otce prokazatelně nesvědčilo, neboť zaniklo dne 3. 1. 1990, kdy se žalobce nově přihlásil k trvalému pobytu na adrese X2. Dne 13. 3. 1996 mu proto na základě souhlasu osoby s originálním (primárním) užívacím právem vznikl odvozený (sekundární) užívací titul k nemovitosti. Tento odvozený užívací titul přitom zanikl spolu se zánikem originálního práva, od kterého byl v minulosti odvozen. Tuto skutečnost tedy nebylo nutné v řízení zkoumat ani prokazovat, neboť již skutečnost, že žalobci vznikl v minulosti souhlasem otce 7 As 298/2019 - 21 pokračování podle § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel pouhý odvozený užívací titul k bydlení, nijak nezpochybňovala jediný právně relevantní fakt, že užívací právo (originální) žalobci v posuzované době nesvědčilo a podmínka „zániku užívacího práva“ tedy byla splněna. Podle stěžovatele je bez pochybností zřejmé, že žalobce byl v minulosti přihlášen k trvalému pobytu na adrese X1 se souhlasem svého otce a získal tak pouze odvozený užívací titul a originální užívací právo k předmětné nemovitosti mu tak nevzniklo. Zánik práva, které nevzniklo a neexistovalo, není v řízení třeba prokazovat, přičemž na zákonnou podmínku prokázání zániku užívacího práva, podmiňující zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana, se v takovém případě bez dalšího hledí jako na splněnou. Stěžovatel nezpochybnil skutečnost, že v minulosti žalobci narozením do rodiny nájemce bytu vzniklo odvozené užívací právo k předmětnému bytu. Tato skutečnost však nebyla rozhodná pro posouzení věci, neboť následně došlo opakovaně ke změně trvalého pobytu žalobce a právně významný pro posouzení věci byl poslední stav, resp. stav aktuální v průběhu řízení.

7. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. IV.

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost je důvodná.

10. Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem krajského soudu, že žalobou napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, neboť nedává dostatečnou odpověď na otázku, na základě jakých skutkových a právních důvodů zaniklo žalobcovo užívací právo k bytu v dotčeném objektu.

11. K nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu pro nedostatek důvodů lze obecně uvést, že se primárně týká nedostatků jeho odůvodnění. Náležitosti odůvodnění správního rozhodnutí jsou pak stanoveny v § 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), podle kterého se v něm uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

12. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele pro jeho nepřezkoumatelnost a vyslovil závazný právní názor, že v dalším řízení bude povinností stěžovatele „znovu se zabývat splněním první zákonné podmínky ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, tj. tím, zda žalobci svědčilo či nesvědčilo užívací právo k bytu č. 2 v objektu č. p. X na uvedené adrese, a jaké bylo povahy, a pokud žalobci byť odvozený titul k užívání dotčeného bytu svědčil, bude muset žalovaný řádně a přezkoumatelným způsobem zhodnotit, zda navrhovatel prokázal zánik užívacího 7 As 298/2019 práva žalobce a svoje skutkové i právní závěry v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu v odůvodnění svého rozhodnutí uvést. Žalovaný by přitom neměl pominout také důvody, pro které navrhovatel návrh na zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce podal. Tedy, že zánik užívacího práva žalobce navrhovatel odvozoval od toho, že nájemkyně bytu V. N. jako spolubydlící osobu, tedy osobu, která s ní bytu na základě jejího svolení užívá, nahlásila pouze P. N.“.

13. Magistrát rozhodnutí ze dne 31. 8. 2018 o zrušení údaje o místu trvalého pobytu žalobce zdůvodnil tím, že otec žalobce, který dával souhlas k přihlášení žalobce, jež je na adrese trvale hlášen od 13. 3. 1996, se v roce 2010 z uvedené adresy odstěhoval. Svědeckou výpovědí Ing. A. B., která uvedla, že na adrese bydlí od roku 2012 a žalobce nezná, nikdy ho tam neviděla, měl magistrát za prokázané, že žalobce objekt minimálně pět let neužívá. Magistrát tak měl v souladu s § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel za splněné obě podmínky pro zrušení trvalého pobytu.

14. Stěžovatel v žalobou napadeném rozhodnutím ze dne 23. 11. 2018 ke splnění podmínky zániku užívacího práva konstatoval, že žalobce byl na adrese k trvalému pobytu přihlášen se souhlasem svého otce, získal tak pouze odvozený užívací titul, originální užívací právo mu nevzniklo. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, č. j. 10 As 125/2014 - 36, stěžovatel konstatoval, že v řízení není potřeba prokazovat zánik užívacího práva, které nikdy nevzniklo, na zákonnou podmínku prokázání zániku užívacího práva podmiňující zrušení údaje o místu trvalého pobytu občana se hledí jako na splněnou. Ze svědecké výpovědi Ing. A. B. měl i stěžovatel za prokázané, že žalobce se v místě trvalého pobytu nezdržuje, byt k bydlení nevyužívá. Přestože se v průběhu řízení žalobce opakovaně vyjádřil, neužívání objektu účinně nezpochybnil, nenamítal, že se v místě trvalého pobytu zdržuje a byt užívá. K odvolací námitce, že žalobce nedokáže přezkoumat, kdy mu zaniklo užívací právo k objektu, žalovaný zopakoval, že pokud byl údaj o trvalém pobytu přihlášené osoby zapsán na základě souhlasu oprávněné osoby, je podmínka zániku užívacího práva občana k objektu splněna ze své podstaty vždy. Pokud byl žalobce na uvedené adrese v minulosti přihlášen k trvalému pobytu na základě souhlasu svého otce, není majitelem, spolumajitelem, ani oprávněným uživatelem předmětné nemovitosti. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že žalobce v řízení ani nenamítl, že by mu užívací právo aktuálně svědčilo.

15. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí zřejmé, na základě jakých úvah stěžovatel dospěl k závěru, že byla splněna zákonná podmínka ve smyslu § 12 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 12 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel, tj. že žalobci v rozhodné době nesvědčilo užívací právo k bytu. Stěžovatel konstatoval, že údaj o trvalém pobytu byl žalobci v minulosti zapsán podle § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel na základě souhlasu jeho otce, který v té době na uvedené adrese bydlel na základě nájemní smlouvy, a žalobci tak nevzniklo (originální) užívací právo k bytu. Stěžovatel proto dospěl k závěru, že na posuzovanou věc lze aplikovat závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2014, č. j. 10 As 125/2014 - 36, podle kterého „je-li údaj o trvalém pobytu přihlášené osoby zapsán dle § 10 odst. 6 písm. c) zákona o evidenci obyvatel na základě souhlasu oprávněné osoby s ohlášením změny místa trvalého pobytu a nikoliv na základě vlastnického či užívacího práva 7 As 298/2019 - 22 pokračování k bytu či domu na přihlašované adrese, a pokud není zřejmé, že by vlastnické či užívací právo přihlášené osoby k objektu vzniklo následně, pak ke zrušení tohoto údaje postačí dle § 12 odst. 1 písm. c) zákona o evidenci obyvatel pouze prokázat, že přihlášená osoba objekt (či jeho vymezenou část) neužívá. Podmínka zániku užívacího práva občana k objektu (nebo jeho vymezené části), jehož adresa je v evidenci obyvatel uvedena jako místo trvalého pobytu občana, je v takovém případě splněna ze své podstaty vždy, neboť zápis údaje o trvalém pobytu nebyl spojen s prokázáním vzniku užívacího práva a není-li prokázán opak, má se za to, že nevzniklo.“ Stěžovatel proto uzavřel, že v řízení není potřeba prokazovat zánik užívacího práva žalobce, které nikdy nevzniklo a neexistovalo, a že na zákonnou podmínku prokázání zániku užívacího práva podmiňující zrušení údaje o místu trvalého pobytu se v takovém případě hledí bez dalšího jako na splněnou. Zdejší soud přitom souhlasí se stěžovatelem, že na případ žalobce lze obdobně aplikovat obecné závěry obsažené v citovaném rozsudku, neboť tento se rovněž týkal návrhu na zrušení trvalého pobytu osoby přihlášené k trvalému pobytu se souhlasem oprávněné osoby (matky), kdy zápis údaje o trvalém pobytu nebyl spojen s prokázáním vzniku užívacího práva, tedy skutkově i právně obdobné věci. Závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí proto nemůže obstát.

16. Pro úplnost lze dodat, že závěr stěžovatele o tom, že žalobci v rozhodné době nesvědčilo užívací právo k bytu, není v rozporu s právními závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 23. 10. 2013, č. j. 9 As 121/2012 - 47, jak uvedl krajský soud. Zdejší soud v uvedeném rozsudku řešil odlišnou situaci, kdy otec, kterému svědčilo neodvozené právo užívání k bytu, podal žádost o zrušení údaje o místě trvalého pobytu nezletilého dítěte (odvozeného uživatele bytu), které bylo po rozvodu manželství svěřeno do péče matky, se kterou žilo na jiné adrese. V nyní posuzovaném případě však oprávněná osoba (otec žalobce), která v minulosti udělila souhlas s ohlášením změny místa trvalého pobytu žalobce, již v rozhodné době nebyla nájemcem předmětného bytu, tudíž bezpochyby došlo k zániku jejího (neodvozeného) užívacího práva k bytu. Za uvedené situace proto nelze dovozovat existenci odvozeného užívacího práva žalobce k předmětnému bytu, které je odvislé od příslušnosti ke společné domácnosti s oprávněnou osobou, přičemž žalobce jeho existenci ostatně v průběhu správního řízení ani netvrdil a tato nebyla v řízení ani zjištěna.

17. Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.).

18. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. listopadu 2021 7 As 298/2019 Mgr. David Hipšr předseda senátu