7 As 31/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: B. J., zastoupena Mgr. Markétou Hejnovou, advokátkou se sídlem Husova 87, Pardubice, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se sídlem Komenského náměstí 125, Pardubice, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 14. 1. 2026, č. j. 52 A 43/2025-40, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 20. 6. 2025, č. j. KUPA-12106/2025 OŽPZ OZE (dále též „napadené rozhodnutí), žalovaný k odvolání žalobce částečně změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Hlinsko (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 3. 2025, č. j. Hl 12070/2025/OŽP (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání přestupku podle § 27 odst. 3 písm. e) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon na ochranu zvířat“), a to tím, že od 10:00 hodin dne 29. 11. 2023 do 11:00 hodin dne 30. 11. 2023 v obci Miřeticích, místní části Dachov, na pozemku u domu č.p. X, neučinila opatření proti úniku svých slepic, a ty se volně pohybovaly po veřejných i soukromých pozemcích a přitom poškodily polystyrenové zateplení novostavby rodinného domu bez přiděleného čísla popisného, a to vlastníka D. R. (dále též jako „poškozený“). Za spáchání daného přestupku byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 8 000 Kč, dále povinnost uhradit náklady řízení ve výši 2 500 Kč. Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil výrok II. rozhodnutí správního orgánu I. stupně tak, že poměrně snížil uloženou pokutu na 4000 Kč, přičemž v ostatních výrocích napadené rozhodnutí potvrdil. II.

2. Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice (dále též „krajský soud“), který ji zamítl v záhlaví označeným rozsudkem. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

3. Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 s. ř. s. Namítala, že krajský soud převzal převážně formalistický výklad správních orgánů, aniž by se dostatečně zabýval materiální stránkou přestupku. Uvedla, že nelze odpovědnost za přestupek dovozovat pouze z naplnění formálních znaků. Protiprávnost činu musí dosahovat určité intenzity ohrožení veřejného zájmu. V dané věci se jedná o naprosto bagatelní incident. V místě bydliště stěžovatelky je historicky běžné a společensky akceptované, že drobná drůbež je přes den vypouštěna do bezprostředního okolí hospodářství. Taková běžně tolerovaná praxe sama o sobě nikdy nebyla vnímána jako ohrožení veřejného pořádku. Tato okolnost je významná při posouzení předvídatelnosti protiprávnosti jednání, míry zavinění stěžovatelky, a právě i materiální stránky přestupku. Krajský soud i správní orgány zcela pominuly skutečnost, že posuzované jednání je nutno hodnotit v kontextu místních poměrů a tradičního způsobu chovu v dané lokalitě a je nezbytné zkoumat, zda skutečně překročilo rámec toho, co je v daném místě obvyklé a tradičně tolerované, či zda šlo o exces z běžného venkovského způsobu hospodaření. Ignorování místního kontextu vede k formalistickému a nepřiměřenému výkladu odpovědnosti, který neodpovídá zásadě proporcionality ani zásadě subsidiarity správního trestání. Byla přesvědčena, že pokud krajský soud dovozuje společenskou škodlivost z drobného poškození polystyrenového zateplení, činí tak chybně. Nadto se jednalo o ojedinělý incident a stěžovatelka se aktivně snažila vzniklou škodu nahradit. Celé řízení považovala za zneužití orgánů státní moci k vedení soukromých sporů mezi sousedy. Dále namítala, že uložený trest je zcela nepřiměřený. Správní orgány ani krajský soud nevysvětlily, proč nebylo možné věc řešit mírnějším prostředkem (případně od uložení sankce upustit) a rovnou přistoupily k uložení pokuty. Stěžovatelka je samoživitelka, která pečuje o nemocného otce. Jakákoliv pokuta je v této věci nepřiměřená. Uložený trest je za daných skutkových okolností v extrémním nepoměru k významu chráněného zájmu. Měla za to, že správní orgány i soud rezignovaly na individuální posouzení okolností případu. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém právním názoru uvedeném v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Předložená kasační stížnost dle jeho názoru poukazuje pouze na ty skutečnosti, které již byly uváděny v řízení před správním orgánem I. stupně a v odvolání. Nad rámec dodal, že nemůže souhlasit s tvrzením o ojedinělosti případu. Byť to na přezkoumávaný přestupek nemá vliv, se stěžovatelkou je vedeno další řízení pro totožný přestupek. Navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. IV.

5. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda je kasační stížnost přijatelná. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. totiž platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud jako nepřijatelnou. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

6. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do stěžovatelčina hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatelka ve své argumentaci nevyložila žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 Ads 114/2023-18, či usnesení NSS ze dne 28. 2. 2024, č. j. 7 Ads 150/2023-112). Kasační stížnost proto není přijatelná.

7. Nejvyšší správní soud se předně zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí je zpravidla způsobilé být předmětem dalšího hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009, č. j. 2 Azs 47/2009-71). Nepřezkoumatelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů napadeného rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a proč považuje námitky účastníků řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, či ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 As 146/2021-26). Nepřezkoumatelnost je třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18, a tam citovanou judikaturu). Napadený rozsudek výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti splňuje. Je řádně odůvodněn a je z něj zřejmé, z jakého důvodu žalobu zamítl.

8. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani namítané vadě řízení před správními orgány. Rozhodnutí správních orgánů nelze považovat za nepřezkoumatelná či jinak vadná. Odpovídají konstantní judikatuře správních soudů (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012-41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013-25).

9. Žalobkyně byla uznána vinnou z přestupku podle § 27 odst. 3 písm. e) zákona na ochranu zvířat proti týrání, podle nějž se fyzická osoba jako chovatel dopustí přestupku tím, že neučiní opatření nezbytná pro zabránění úniku hospodářských zvířat nebo nemá k dispozici nástroje a pomůcky uvedené v § 11 odst. 2.

10. V přestupkovém právu se uplatňují stejné zásady jako v právu trestním, zejména zásada presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. Pouze je-li prokázáno, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přestupku, může správní orgán uložit za jeho spáchání sankci (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005- 55). Je nesporné, že stěžovatelka svým jednáním naplnila formální znaky přestupku, protože její jednání odpovídá znakům skutkové podstaty, jejíž naplnění zákon spojuje se spácháním přestupku. Aby však mohlo být protiprávní jednání označeno za přestupek, musí kromě formálních znaků naplnit i materiální stránku – tedy ve vztahu k porušené povinnosti vykazovat určitou minimální míru společenské škodlivosti (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 29/2007-121). Je potřeba zkoumat, zda jednání stěžovatelky dosahovalo takové míry škodlivosti, která naplňuje i materiální stránku přestupku.

11. Typová společenská škodlivost nastává zpravidla už naplněním formální stránky přestupku. Zákon vymezuje skutkové podstaty přestupků právě tak, aby jednání, které naplní jejich formální znaky, v běžných případech dosáhlo vyšší než nepatrné společenské škodlivosti (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, č. j. 9 As 34/2012-28, nebo ze dne 15. 9. 2023, č. j. 5 As 172/2022-32).

12. Dotčená skutková podstata přestupku je koncipována jako ohrožovací. Odpovědnost chovatele zvířete proto nastupuje již tím, že dostatečně nezabezpečí zvíře proti úniku. Tím je ohrožen chráněný zájem na ochraně zvířat před jejich zraněním, utrpením či usmrcením, k čemuž by mohlo dojít, pokud by zvíře uniklo. Podstatou je, zda stěžovatelka (ne)naplnila onu preventivní funkci citovaných ustanovení zákona na ochranu zvířat proti týrání (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 2 As 72/2014-43). Samotný únik zvířete a případné následky plynoucí z úniku zvířete však pro přestupkovou odpovědnost nejsou relevantní (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2014, č. j. 2 As 72/2014-43, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1509/2014). V projednávaném případě stěžovatelka svým jednáním, kterým naplnila formální znaky přestupku, ohrozila zájem na ochraně zvířat (nezabránila jejich úniku, resp. nekontrolovatelnému pohybu) a doprovodně i zájem na ochraně majetku. Jak sama uvedla, opakovaně slepice v obci volně vypouští, přičemž se má jednat o běžné chování obyvatel, které je tradicí a společensky akceptované. Její jednání lze považovat za úmyslné.

13. Podle konstantní judikatury platí, že v běžných případech znamená naplnění formálních znaků přestupku zpravidla také naplnění jeho znaku materiálního (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2021, č. j. 2 As 212/2020-26, a ze dne 16. 7. 2020, č. j. 6 As 2/2020-38). Jinak tomu může být v případě, jsou-li dány významné okolnosti snižující společenskou škodlivost pod míru typickou pro daný přestupek. Krajský soud se od uvedených judikaturních východisek neodchýlil. Okolnosti, které vylučují společenskou škodlivost, závisejí na konkrétní skutkové podstatě přestupku. Podstatné je, že snižují nebezpečnost jednání pro společnost pod míru, která je typická pro běžně se vyskytující případy daného přestupku. U typově méně závažných přestupků bude oproti těm závažnějším z povahy věci prostor pro zjištění takových okolností mnohem menší (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2020, č. j. 3 As 80/2018-32, bod 22). V posuzovaném případě jde o přestupek postihující jednání méně společensky škodlivé, a proto existuje jen malý prostor pro existenci okolností, které by nebezpečnost postihovaného jednání pro chráněný zájem pod míru, která je pro tyto delikty typická, ještě dále snižovaly. Pro posouzení, zda k naplnění společenské škodlivosti došlo, je potřeba zkoumat, jaký zájem společnosti je porušeným ustanovením chráněn, zda byl posuzovaným jednáním porušen, popř. v jaké intenzitě se tak stalo (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007-135, č. 1338/2007 Sb. NSS).

14. S materiální stránkou přestupku úzce souvisí argument subsidiaritou trestní represe. Aplikací této zásady vlastní soudnímu trestání se v oblasti přestupkového práva již v minulosti Nejvyšší správní soud zabýval: „Takovým korektivem jsou právě takové výjimečné okolnosti, jejichž nezohlednění by vedlo k výsledku zjevně rozpornému s účelem a funkcí správního trestání; jde tedy zejména o takové případy, kdy posuzovaný skutek oproti běžně se vyskytujícím přestupkům dané skutkové podstaty nedosahuje ani minimální hranice typové nebezpečnosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2019, č. j. 3 As 32/2018-40, bod 30). Jak však již Nejvyšší správní soud výše uvedl, stěžovatelčino porušení povinnosti nelze považovat za jednání, které by bylo pod minimální hranicí typové společenské škodlivosti, a správní sankce je tedy namístě.

15. Relevantní z hlediska dosažení minimální hranice společenské škodlivosti není ani skutečnost, že se stěžovatelka pokusila své pochybení napravit či tvrzená „tradice“. Daný argument opomíjí prevenci generální, jejímž smyslem je působit na ostatní adresáty právní normy, aby se obdobné protiprávní činnosti vyvarovali. Stěžovatelka ostatně od krajského soudu odpovědi na tyto své argumenty obdržela. Krajský soud se s otázkou tradice a společenské akceptace řádně vypořádal (viz bod 15 rozsudku). Nejvyšší správní soud s posouzením krajského soudu souhlasí a námitku nesprávného posouzení materiální stránky přestupků neshledal důvodnou.

16. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nedostatečně posoudil přiměřenost uložené sankce a pominul zásadu individualizace trestu. Nejvyšší správní soud na tomto místě připomíná, že ukládání pokut za přestupky, tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře správního uvážení, tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích. Na rozdíl od posuzování ostatních otázek zákonnosti, jimž se soud musí při posuzování věci k žalobní námitce zabývat, podléhá oblast správního uvážení soudní kontrole pouze s určitými omezeními. Soudní řád správní umožňuje správnímu soudu zohlednit hledisko přiměřenosti sankce jen v situaci, kdy je soud podle § 78 odst. 2 s. ř. s. na návrh žalobce nadán pravomocí nahradit správní uvážení a výši uložené sankce moderovat a zároveň je správním orgánem uložená sankce zjevně nepřiměřená. Prostor pro zohlednění přiměřenosti ukládané sankce podle § 78 odst. 1 s. ř. s. by byl dán pouze tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logické odůvodnění, správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod. (např. rozsudky NSS ze dne 28. 4. 2009, č. j. 9 As 53/2008-60, ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012-36, č. 2671/2012 Sb. NSS, a ze dne 14. 12. 2020, č. j. 4 As 230/2020-45). Krajský soud vzal v úvahu všechna hlediska a jejich vliv na hodnocení závažnosti jednání a ověřil, že je žalovaný při stanovení konkrétní výše pokuty zohlednil (viz bod 16 napadeného rozsudku), případně vysvětlil, proč nemohou být relevantní. Nejvyšší správní soud se s tímto posouzením ztotožňuje.

17. Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, jakož ani existenci pochybení takové intenzity, která by mohla vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). V nyní projednávaném případě ustálená judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na stěžovatelčiny námitky.

18. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl.

19. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, bod 53, a usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 10. září 2026 David Hipšr předseda senátu