7 As 408/2018

Rubrum

7 As 408/2018 - 12 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Lenky Krupičkové a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice Praha – Ruzyně, P. O. BOX 614/07, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 11 A 182/2018 - 13, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce se žalobou podanou Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“) domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 13. 6. 2018, č. j. VS-948-1/ČJ-2018-800140-12, kterým byla odložena jeho žádost o poskytnutí informací. Současně s podáním žaloby požádal, aby byl zcela osvobozen od soudních poplatků a aby mu byl ustanoven zástupce. II.

2. Městský soud obě žádosti žalobce shora uvedeným usnesením zamítl. Konstatoval, že institut osvobození od soudních poplatků je namístě pouze v případech, kdy účastník řízení nedisponuje žádnými či nedostatečnými prostředky, a byl by proto zbaven možnosti ochrany svého práva. Cílem právní úpravy současně je, aby žalobce s vědomím nákladů soudního řízení vedl pouze ty spory, jež jsou pro něj významné a dotýkají se přímo jeho práv a povinností a v nichž má šanci uspět. S odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že osoby nemající dostatek finančních prostředků nemohou institut 7 As 408/2018 osvobození od soudních poplatků zneužívat pro vedení sporů dle libosti. Žalobcem požadované informace nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem jeho životní sféry. V daném případě tedy není tvrzený absolutní nedostatek finančních prostředků vzhledem k předmětu sporu sám o sobě důvodem pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud uzavřel, že žalobce neprokázal splnění zákonných předpokladů pro přiznání osvobození od soudních poplatků. Jestliže jednou z podmínek pro ustanovení zástupce je splnění zákonných předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, byl soud nucen z tohoto důvodu zamítnout také druhou žádost. III.

3. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá uvedené usnesení městského soudu kasační stížností. Uvádí, že je v insolvenčním řízení pod sp. zn. X, a proto je podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), od soudního poplatku osvobozen. Nesouhlasí s důvody, které městský soud vedly k zamítnutí žádostí. Navrhuje, aby Nejvyšší správní soud změnil napadené usnesení tak, že se stěžovateli přiznává osvobození od soudních poplatků, a že se mu k ochraně jeho zájmů ustanovuje zástupce z řad advokátů. IV.

4. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že byla podána včas, osobou oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), přípustná. Při posuzování kasační stížnosti zohlednil usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 - 19, podle něhož v případech, kdy kasační stížnost směřuje proti procesnímu rozhodnutí učiněnému v řízení o žalobě (s výjimkou procesního rozhodnutí, kterým se řízení o žalobě končí), nevzniká stěžovateli poplatková povinnost ani povinnost být zastoupen advokátem. Napadené usnesení nepochybně právě takovým procesním rozhodnutím je. Nejvyšší správní soud proto netrval na podmínce zastoupení advokátem a úhradě soudního poplatku (srov. např. rozsudky zdejšího soudu ze dne 21. 6. 2017, č. j. 3 As 116/2017 - 20, a ze dne 28. 6. 2017, č. j. 4 As 114/2017 - 63).

5. Nejvyšší správní soud následně posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Stěžovatel namítá, že mu svědčí osobní osvobození od soudních poplatků dle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích. Podle uvedeného ustanovení se od poplatku osvobozují insolvenční správce nebo dlužník s dispozičními oprávněními v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. 7 As 408/2018 - 13 pokračování

8. Citované ustanovení vztahuje osobní osvobození výhradně na navrhovatele v daném typu řízení. Pro to, aby mohl být tento typ osobního osvobození přiznán, je tedy třeba splnit dvě podmínky: 1) navrhovatel je insolvenčním správcem či dlužníkem s dispozičními oprávněními a 2) jedná se o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být z tohoto majetku uspokojeny (typicky incidenční spory v insolvenčním řízení). Obě podmínky musí být přitom splněny kumulativně. Nejedná-li se tedy o daný typ řízení, nemůže být navrhovateli osvobození dle citovaného ustanovení přiznáno, byť by se jednalo o insolvenčního správce či dlužníka s dispozičními oprávněními.

9. Z obsahu spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že stěžovatel napadá rozhodnutí Vězeňské služby České republiky, Vazební věznice Praha - Ruzyně, vydané ředitelem věznice podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím). Napadeným rozhodnutím ředitel věznice odložil žádost stěžovatele o poskytnutí informací. V daném případě se zjevně nejedná o řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku. Osvobození od soudních poplatků z důvodu podle § 11 odst. 2 písm. n) zákona o soudních poplatcích tedy na stěžovatele v posuzované věci nedopadá.

10. Městský soud proto nepochybil, když neosvobodil stěžovatele od soudních poplatků z důvodu zahájení insolvenčního řízení. Tato skutečnost sama o sobě nepostačuje k tomu, aby byl dlužník automaticky osvobozen od soudních poplatků ve všech jím vedených soudních řízeních.

11. Stěžovatel dále nesouhlasí s důvody, pro které mu městský soud osvobození nepřiznal. Podle § 36 odst. 3 s. ř. s. [ú]častník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly.

12. V daném případě se jednalo o spor týkající se žádosti o poskytnutí informací podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Stěžovatel po žalované žádal soubor informací velkého rozsahu za roky 2014 až 2017. Jeho žádost byla odložena poté, co za vyhledání požadovaných informací neuhradil požadovanou částku. Nejvyšší správní soud souhlasí s tím, že při posuzování žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta je třeba zohlednit specifičnost oblasti svobodného přístupu k informacím a zvažovat všechny aspekty tohoto ústavně zaručeného základního práva. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66: „Judikatura Nejvyššího správního soudu setrvale vychází z toho, že široce pojatý svobodný přístup k informacím ve veřejné sféře je jednou z nejefektivnějších cest k transparenci veřejné moci, k její všestranné, účinné a kontinuální veřejné kontrole a jedním z nástrojů snižujících možnosti jejího zneužívání. Na druhé straně však nelze přehlédnout, že kverulační, zjevně šikanózní, či dokonce pracovní kapacitu orgánů veřejné moci z různých důvodů cíleně 7 As 408/2018 paralyzující výkon tohoto práva může mít významné negativní důsledky, které za určitých okolností mohou popřít dokonce i smysl a účel práva na svobodný přístup k informacím. Jedním z nástrojů, jak zabránit zneužívání tohoto práva, a tím i jeho diskreditaci v očích veřejnosti i orgánů veřejné moci, proto musí být i citlivá regulace nadužívání tohoto práva v případech výše uvedených. Taková regulace může se za určitých okolností dít i cestou výjimečného odepření práva na osvobození od soudních poplatků.“

13. Městský soud proto postupoval zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu, pokud posuzoval, zda vedený spor má vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry, zda se týká (byť i jen nepřímo) jeho majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje s jeho závěrem, že takový vztah zde dán není a že osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím chudým osobám vést bezplatně spory podle své libosti. Jeho smyslem je zajistit, aby nedostatek finančních prostředků nebránil v účinné soudní ochraně nemajetným osobám v případech, kdy tyto mají důvod vést soudní spor, protože jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66).

14. Jelikož dle § 35 odst. 9 s. ř. s. je splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků nezbytným předpokladem pro vyhovění návrhu na ustanovení zástupce, dopadají výše uvedené závěry vztahující se k osvobození od soudních poplatků i na stěžovatelem namítané neustanovení zástupce.

15. Nadto považuje Nejvyšší správní soud za vhodné zdůraznit, že stěžovatel nesplňoval k ustanovení zástupce pro řízení o žalobě podmínku nezbytnosti k ochraně jeho práv. Stěžovatel je českým občanem ovládajícím český jazyk, byl schopen zformulovat správní žalobu splňující všechny nezbytné náležitosti po formální i obsahové stránce a svou schopnost orientovat se v právním řádu (jakožto bývalý advokát) prokázal kromě sepsání řádné žaloby rovněž tím, že se sám obrátil na Nejvyšší správní soud včasnou a bezvadnou kasační stížností, aby se bránil proti shora označenému usnesení. Uvedenou problematikou se ostatně kasační soud v případě stěžovatele již zabýval (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 4 As 275/2018 - 14).

16. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 téhož zákona. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, soud jí proto náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2018 7 As 408/2018 - 14 pokračování JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu