7 As 7/2005

Rubrum

7 As 7/2005 - 43 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci stěžovatele I. a. s., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, za účasti Pražské správy sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 8, Trojská 1997/13a, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. 12 Cad 10/2004 – 21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2004, č. j. 12 Cad 10/2004 – 21, byla odmítnuta žaloba stěžovatele, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí Pražské správy sociálního zabezpečení (dále jen „účastník“) ze dne 2. 3. 2004, č. j. 1020/310- 6010/10.2.04/Sv-220/415, kterým bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí kontrolního pracovníka účastníka o námitkách do protokolu o kontrole tak, že bylo odvolání zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí o námitkách ze dne 23. 1. 2004, č. j. 1020/310- 6010/13.1.04/Kap-45/103. Městský soud v napadeném usnesení konstatoval, že v daném případě stěžovatel napadá rozhodnutí, které bylo vydáno podle § 18 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“), kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutí o námitkách, které uplatnil proti protokolu o kontrolním zjištění. Ani formalizovaný způsob rozhodnutí o námitkách proti protokolu o kontrolním zjištění však podle názoru městského soudu nemění nic na charakteru tohoto úkonu správního orgánu, který je nutno považovat za úkon, kterým se nezakládají, nemění, neruší ani závazně neurčují práva a povinnosti kontrolovaného subjektu. Žalobou napadené 7 As 7/2005 - 44 rozhodnutí nezasáhlo do subjektivních hmotně právních oprávnění či povinností stěžovatele. Tímto rozhodnutím účastník jen vyjádřil své stanovisko k námitkám, které byly vzneseny proti protokolu o provedené kontrole. Z těchto důvodů dospěl městský soud k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno z přezkumu soudem. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b), d) a e) s. ř. s., neboť výjimky z přezkoumatelnosti soudem, které jsou stanoveny v § 70 s. ř. s., je nutno, s ohledem na základní principy, vykládat pouze restriktivně a nikoliv extenzivně, jak činí neopodstatněně městský soud. Městský soud nevzal v potaz skutečnost, že právě žalobou napadené rozhodnutí a související protokol o kontrole vyhotovený účastníkem je úkonem správního orgánu, na jehož základě vznikla stěžovateli povinnost zaplatit nedoplatky na odvodech pojistného za sociální zabezpečení a související penále. Žalobou napadené rozhodnutí zasáhlo do práv stěžovatele a je tedy vzhledem k uvedenému rozhodnutím, které je přezkoumatelné soudem v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Opak by musel stanovit zákon, neboť jde o ústavní princip dělby a kontroly složek moci. Postup správy jako moci výkonné je totiž přezkoumatelný mocí soudní, nestanoví-li zákon jinak. Městský soud ani správní orgány se při vydání předchozích rozhodnutí v předmětné věci nevypořádaly s námitkami stěžovatele a s postupem správních orgánů v rozporu s ústavními právními předpisy. Účastník většinu námitek stěžovatele obsažených v odvolání proti rozhodnutí o námitkách naprosto ignoroval a v odůvodnění svého rozhodnutí je ani nekonstatoval. Stěžovatel v námitkách proti protokolu i v odvolání proti rozhodnutí o námitkách napadal především nedodržení zákonných podmínek spočívající v procesních nedostatcích v postupu při vyhotovování protokolu ze strany účastníka. Účastník bez jakéhokoli logického odůvodnění vydal protokol o kontrole, jímž zpochybnil závěry vlastních předchozích kontrol, aniž by došlo ke změně skutkového stavu či příslušné právní úpravy, a se změnou jeho hodnocení shodných skutečností se v odůvodnění protokolu nijak nevypořádal, tedy neuvedl, proč vlastní závěry změnil. V rozhodnutí o odvolání se účastník s rozporem v závěrech jednotlivých kontrol a dobrou vírou stěžovatele ve správnost závěrů předchozích kontrol nevypořádal vůbec a v odůvodnění rozhodnutí námitku stěžovatele ve výše uvedeném směru naprosto ignoroval. Dalším závažným nedostatkem v rozhodnutí účastníka je skutečnost, že se nezabýval ani další námitkou stěžovatele, a to namítanou nesprávností a neodůvodněností uložení povinnosti stěžovateli platit penále na základě protokolu o kontrole č. 1/04. Z důvodů právní jistoty a víry subjektů ve správnost správního rozhodnutí a výsledků postupů správních orgánů v právním státě nelze připustit možnost zpětného uložení sankce za období shledané předchozími kontrolami správního orgánu bez závad. Stěžovateli nelze přičítat k tíži, že se řídil závěry účastníka z předchozích kontrol zaměřených na shodné záležitosti, neboť byl v dobré víře v jejich správnost, a proto z nich vycházel při další činnosti. Stěžovatel dále namítal i nesprávný právní závěr účastníka o tom, že stěžovatel údajně nesprávně nezahrnul pojistné placené stěžovatelem, jako zaměstnavatelem, za pojištění zaměstnanců označené „Dočasné životní pojištění“ do vyměřovacích základů pro odvod pojistného podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Účastník věc nesprávně právně posoudil a provedením opakované kontroly shodných vyměřovacích základů ve shodném období navíc překročil rámec pravomoci veřejné správy vymezené zákonem, zejména čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z uvedených důvodů navrhl zrušení napadeného usnesení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. Účastník ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že je zcela nepochybné, že rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o námitkách nezasáhlo do subjektivních hmotně 7 As 7/2005 - 45 právních oprávnění či povinností stěžovatele. Žalobou napadené rozhodnutí neukládá stěžovateli žádnou povinnost, neukládá mu cokoli plnit nebo se něčeho zdržet, neruší žádné jeho právo ani nezakládá jiná práva. Obsahem je v podstatě obšírné vysvětlení postupu a závěrů kontroly s odkazy na příslušná ustanovení zákona provedené u stěžovatele. Tento závěr zcela koresponduje s ust. § 18 zákona o státní kontrole. Podle § 26 citovaného zákona se na řízení podle ust. § 18 nevztahuje zákon č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tedy v případě řízení o námitkách nemusí být striktně dodržovány náležitosti, které správní řád předepisuje. Byť tedy rozhodnutí účastníka po stránce formální znaky rozhodnutí obsahuje, nedošlo zde k následkům jak je má na mysli § 65 odst. 1 s. ř. s., tj. nebyly naplněny nejpodstatnější znaky rozhodnutí ve výše uvedeném smyslu. Odmítnutí žaloby městským soudem je tedy v souladu s ust. § 70 písm. a) s. ř. s. Z výše uvedeného hlediska jsou již zcela irelevantní stěžovatelem uváděné důvody oprávněnosti kasační stížnosti ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť stěžovatel v nich vychází v prvé řadě ze svého tvrzení, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 odst. 1 s. ř. s. I kdyby tomu tak bylo, je z předloženého spisového materiálu nesporné, že účastník neporušil zákonné předpisy, kterými se v rámci kontrolní činnosti řídil. Z celého průběhu řízení je patrno, že základem sporu mezi stěžovatelem a účastníkem je stěžovatelův subjektivní a chybný výklad, zda „dočasné životní pojištění“ typu NN 1020 má či nemá být zařazeno do vyměřovacího základu zaměstnance a nikoli nesprávný postup správního orgánu. Proto účastník navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Vzhledem ke skutečnosti, že napadeným usnesením městského soudu byla žaloba odmítnuta, mohl Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska jeho zákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a nezabýval se dalšími důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, tj. důvody uvedenými v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Žalobu může podle § 65 odst. 1 s. ř. s. podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, kterým se zakládají, mění nebo ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Ze soudního přezkumu jsou podle § 70 odst. a) s. ř. s. vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. Otázkou tedy je, zda rozhodnutí vydané v řízení podle § 18 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, je úkonem správního orgánu zakládajícím, měnícím nebo rušícím práva stěžovatele či nikoli. V protokolu o kontrole pojistného, provádění nemocenského pojištění a plnění úkolů v důchodovém pojištění č. 1/04 byl vyjádřen závěr, že do vyměřovacích základů pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti nebylo od prosince 1997 zahrnuto pojistné placené stěžovatelem jako zaměstnavatelem za zaměstnance na základě smluv uzavřených s pojišťovnou N. –N. životní pojišťovna na dočasné životní pojištění (typ NN 1020) a byla vyčíslena výše nedoplatku na pojistném. Z protokolu však pro stěžovatele neplynula žádná povinnost. Pokud stěžovatel podal námitky proti protokolu podle § 17 zákona o státní kontrole a v řízení podle § 18 citovaného zákona jim nebylo vyhověno a toto rozhodnutí bylo potvrzeno i v odvolacím řízení, plyne z toho jen závěr, že se protokol o kontrole nemění. Zákon o státní kontrole upravuje výkon kontroly, její 7 As 7/2005 - 46 základní pravidla, práva a povinnosti kontrolních orgánů a kontrolovaných subjektů a vyvození odpovědnosti z porušení povinností vyplývajících z tohoto zákona. Jsou-li kontrolou zjištěny nedostatky, pak tato zjištění jsou pouze podkladem pro příslušný správní orgán, který ve své působnosti učiní opatření k nápravě zjištěného stavu. V daném případě tomu nebylo jinak, když v protokolu o kontrole bylo pouze konstatováno porušení zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, a tato zjištění byla v souladu s § 22 zákona o státní kontrole podkladem pro vydání platebního výměru č. 3/1/04 ze dne 7. 1. 2004, jímž byla účastníkem příslušným k rozhodování podle § 6 odst. 4 písm. a) bod 7 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovateli uložena povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného vypočtené k datu vyhotovení tohoto platebního výměru. Teprve toto rozhodnutí je třeba považovat za rozhodnutí zasahující do práv stěžovatele. Městský soud v Praze proto v souladu se zákonem žalobu odmítl, protože napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., neboť nijak nezasáhlo do práv a povinností stěžovatele, když nevyhověním námitkám proti protokolu o kontrole zůstal pouze nezměněn kontrolní závěr, z něhož stěžovateli nevyplynula žádná povinnost a ani jinak se nedotkl jeho sféry subjektivních jeho práv a povinností. Proto námitka stěžovatele týkající se povahy rozhodnutí vydaného podle § 18 zákona o státní kontrole je nedůvodná. V této souvislosti lze poukázat i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, např. usnesení ze dne 11. 6. 1996, sp. zn. II. ÚS 300/65, usnesení ze dne 27. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 281/95, nález ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 318/98 a usnesení ze dne 2. 3. 2001, sp. zn. I. ÚS 43/2000. Nejvyšší správní soud proto z důvodů výše uvedených kasační stížnost podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s § 109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, věta první ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení a účastníku žádné náklady s tímto řízením nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. ledna 2006 JUDr. Eliška Cihlářová předsedkyně senátu