7 Azs 113/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: T. A. D., zast. Mgr. Markem Eichlerem, advokátem se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 5. 2026, č. j. 41 Az 1/2026-32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce v ČR požádal o mezinárodní ochranu podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalovaný ji žalobci neudělil v žádné formě (podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona o azylu) rozhodnutím ze dne 18. 11. 2025, č. j. OAM-1094/ZA-ZA11-HA13-2025. Podle něj byla jediným důvodem žádosti legalizace pobytu žalobce v ČR. Ten neuvedl žádné skutečnosti, pro které by bylo možné dospět k závěru o jeho pronásledování v zemi původu ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu nebo odůvodněném strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) téhož zákona. Žalovaný ani nedospěl k závěru, že by žalobci hrozila vážná újma podle § 14a zákona o azylu. K humanitárnímu azylu žalovaný uvedl, že na základě přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění zákon o azylu, nelze ani v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti zákona udělit národní humanitární azyl.

2. Žalobce se proti tomuto rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Pro její obecnost se podrobněji nezabýval částí žalobní argumentace, která se vztahovala k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu. V tomto směru však pro úplnost uvedl, že žalovaný skutkový stav zjistil řádně na základě tvrzení žalobce a Informace OAMP ze dne 23. 5. 2025, Vietnam – bezpečnostní a politická situace v zemi, vybrané otázky z oblasti občanských práv a svobod. Krajský soud ani neshledal napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelným. Žalovaný dostatečně zdůvodnil, proč u žalobce neshledal důvody pro udělení azylu a doplňkové ochrany. Zabýval se i možností udělení národního humanitárního azylu. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že žádost o mezinárodní ochranu podal žalobce s motivem legalizovat si pobyt na území ČR. Z důvodu legalizace pobytu ale mezinárodní ochranu udělit nelze. Žalobcem tvrzené obavy z věřitelů a výhrůžky z jejich strany posoudil krajský soud rovněž jako nedůvodné pro udělení mezinárodní ochrany. Žalobce neuvedl žádné tvrzení, které by bylo relevantní z hlediska udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

3. Žalobce (stěžovatel) rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností s tím, že je založen na nesprávném právním posouzení a nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud se nevypořádal s žalobními námitkami, pouze převzal argumentaci žalovaného a jeho rozhodnutí aproboval. Současně se stěžovatel domnívá, že kasační stížnost je přijatelná. Krajský soud se ve svém rozsudku odklonil od ustálené judikatury v otázce posouzení důvodných obav z hrozby nebezpečí vážné újmy podle § 14a zákona o azylu. Konkrétně pak stěžovatel namítá, že krajský soud se nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav, a nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínky pro přiznání některé z forem mezinárodní ochrany. Stěžovatel má strach vrátit se do svého domovského státu z důvodu dluhů a obav z věřitelů. Stěžovatel by se mohl kvůli dluhům „dostat do nucených prací“. Nebyla zohledněna ani skutečnost, že má v ČR silné rodinné zázemí, zejména dceru. Uvedené námitky bylo možné vztáhnout i na důvody pro udělení doplňkové ochrany, protože v případě stěžovatele je dáno skutečné nebezpečí závažné újmy podle § 14a zákona o azylu.

4. Žalovaný ve vyjádření trvá na správnosti jeho rozhodnutí i na tom, že se dostatečně zabýval všemi skutečnostmi, kterými stěžovatel svoji žádost o mezinárodní ochranu zdůvodnil. Žaloba obsahovala pouze obecná tvrzení o tom, v čem stěžovatel spatřuje pochybení žalovaného. Žalovaný dále odkázal na své vyjádření k žalobě a ztotožnil se s napadeným rozsudkem.

5. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodoval u krajského soudu samosoudce). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu 1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo 2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, a ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28). Žádná z těchto podmínek zde splněná není a kasační stížnost je nepřijatelná.

6. Argumentace stěžovatele svým obsahem předně míří na nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku. Judikatura již podrobně vymezila kritéria nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatečné zdůvodnění. Za nepřezkoumatelný bude považován rozsudek, ze kterého není patrné, jaký skutkový stav vzal orgán rozhodující ve věci za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníka řízení za nesprávnou (srov. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, či ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-75, obdobně též nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06). V projednávané věci však krajský soud vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti a argumenty, dostatečně se s nimi vypořádal a své závěry zdůvodnil způsobem, který nesvědčí přijatelnosti kasační stížnosti.

7. Stěžovatel dále specifikoval, že se krajský soud i žalovaný nedostatečně vypořádaly se strachem stěžovatele z návratu do domovského státu z důvodu dluhů a obav z věřitelů a s tím, že stěžovatel má v ČR silné rodinné zázemí. Správní orgán měl stěžovateli přiznat některou z forem mezinárodní ochrany, zejména doplňkovou ochranu.

8. Co se týče skutkového stavu, krajský soud nijak nezpochybnil, že stěžovatel má v ČR celou rodinu a že může mít ve Vietnamu obavu z věřitelů. Konstatoval však, že žádost o mezinárodní ochranu byla motivována zejména snahou o legalizaci pobytu stěžovatele v ČR, jelikož mu byl zrušen trvalý pobyt z důvodu závažné trestné činnosti. Krajský soud vyšel z obsahu správního spisu, na základě kterého dovodil, že poskytuje dostatečnou oporu pro závěry žalovaného. Stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti nepoukázal na žádné další podklady, ze kterých měl žalovaný, popř. krajský soud vycházet. Přijatelnou tedy nemůže být ani kasační argumentace stěžovatele zpochybňující závěr krajského soudu, podle něhož žalovaný zjistil skutkový stav věci v rozsahu potřebném k vydání napadeného rozhodnutí.

9. Důvody přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neshledal ani ke kasační argumentaci vztahující se k posouzení neudělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Ve správním řízení stěžovatel uváděl jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany pouze to, že v ČR má celou rodinu a ve Vietnamu mu vyhrožují kvůli dluhům. Žalovaný se ve vztahu k otázce udělení doplňkové ochrany zabýval tím, zda stěžovateli v zemi původu nehrozí vážná újma ve formě trestu smrti nebo popravy, zda mu hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, nebo zda mu nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. K tomu si opatřil podklady vztahující se k bezpečnostní a politické situaci ve Vietnamu. V kontextu s výpovědí stěžovatele neshledal, že by stěžovateli hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 zákona o azylu. Krajský soud pak uzavřel, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevylíčil žádné relevantní skutečnosti ve smyslu § 14a zákona o azylu.

10. V dané věci lze mít podle Nejvyššího správního soudu za to, že stěžovatel žádal o legalizaci svého pobytu v ČR cestou žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedená skutečnost však, sama o sobě, nemůže založit azylově relevantní důvod, a to ani z hlediska azylu, ani doplňkové ochrany. Legalizaci pobytu je třeba řešit prostřednictvím institutů, které poskytuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (viz např. rozsudky NSS ze dne 20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81, ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69, ze dne 24. 2. 2005, č. j. 7 Azs 187/2004-94, nebo ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004-44, či usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2025, č. j. 7 Azs 334/2024-21). V tomto směru tedy nic nesvědčí pochybení krajského soudu vedoucímu k přijatelnosti kasační stížnosti.

11. Současně Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje, že hrozba pronásledování či vážné újmy ze strany soukromých osob (žalobcem vznášené obavy jsou spojené s dluhy vůči osobám ve Vietnamu, se kterými obchodoval) může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany pouze pokud by bylo v řízení zjištěno, že státní orgány v zemi původu nejsou schopny nebo ochotny stěžovateli zajistit ochranu ve smyslu § 2 odst. 6 zákona o azylu (např. rozhodnutí NSS ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 7/2003-60, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003-36, ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003-49, ze dne 24. 11. 2016, č. j. 5 Azs 251/2016-19, či ze dne 15. 2. 2017, č. j. 1 Azs 312/2016-31, ze dne 10. 10. 2019, č. j. 5 Azs 7/2019-36, ze dne 27. 7. 2021, č. j. 8 Azs 87/2021-37, ze dne 23. 2. 2023, č. j. 8 Azs 33/2022-86). Jak ale konstatoval už krajský soud, to není případ stěžovatele, neboť z jeho azylového příběhu nevyplynuly důvodné obavy z pronásledování soukromými osobami a stěžovatel současně uvedl, že se na vietnamské státní orgány ani neobrátil. Tvrzené obavy z věřitelů tedy nelze podřadit pod azylově relevantní důvod žádosti o mezinárodní ochranu. Nejedná se o skutečnosti svědčící o tom, že by stěžovatel mohl být v zemi původu vystaven pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma. Krajský soud i žalovaný tedy postupovali v souladu s uvedenou judikaturou.

12. Z napadeného rozsudku je podle Nejvyššího správního soudu patrné, že závěry krajského soudu jsou v souladu s ustálenou judikaturou. Krajský soud vypořádal všechny žalobní body a nedopustil se zásadního pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Nejvyšší správní soudu ani neshledal potřebu se od závěrů krajského soudu nyní odchýlit, a proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s).

13. Co se týká nákladů řízení, odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti druhem zjednodušeného věcného přezkumu rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021- 28, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl a nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 14. září 2026 Milan Podhrázký předseda senátu