7 Azs 123/2017

Rubrum

7 Azs 123/2017 - 32 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. T., zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 3. 2017, č. j. 17 A 11/2017 - 49, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta Mgr. Ing. Jakuba Backy s e u r č u j e částkou 8 228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I.

1. Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „Policie ČR“) rozhodnutím ze dne 16. 11. 2011, č. j. KRPA-76078/ČJ-2011-000022, rozhodla o správním vyhoštění žalobce z území členských států Evropské unie po dobu 3 let. Lhůta k vycestování byla stanovena do dne 22. 12. 2011.

2. Následně Policie ČR rozhodnutím ze dne 6. 1. 2017, č. j. KRPA-8966-14/ČJ-2017- 000022, rozhodla o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně 7 Azs 123/2017 některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce ode dne 23. 12. 2011 pobýval na území České republiky neoprávněně a z tohoto důvodu bylo přistoupeno k jeho zajištění, opětovnému zahájení správního řízení o vyhoštění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců za účelem realizace vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů.

3. Žalobce dne 7. 1. 2017 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany podle zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). V odůvodnění uvedl, že žádá o azyl z důvodu probíhajícího vojenského konfliktu na Ukrajině. Žalobce se z přesvědčení nechce konfliktu zúčastnit a brát do rukou zbraň.

4. Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2017, č. j. OAM-3/LE-LE05-LE05-PS-2017, rozhodl o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a současně stanovil dobu trvání zajištění dle § 46a odst. 5 zákona o azylu do 27. 4. 2017. Žalovaný uvedl, že se lze domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jej pozdržet, ačkoli žalobce mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Žalobce již v minulosti porušoval právní řád, kvůli čemuž mu bylo již v roce 2003 a poté v roce 2011 uloženo správní vyhoštění na 3 roky. Žalobce však vždy požádal o udělení mezinárodní ochrany až poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění. Z žalobcova jednání tak lze usuzovat, že jeho opakovaná žádost o mezinárodní ochranu byla účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se vyhoštění. II.

5. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Žalobce namítal nepřípustně široké uplatnění institutu zajištění. Žalovaný rozšířil důvod zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na všechny případy, kdy zajištění žadatelé požádali o mezinárodní ochranu potenciálně mimo jiné s cílem znemožnit správní vyhoštění. Pokud měl žalovaný za to, že žalobce neuvedl žádné azylově relevantní důvody, a přitom zároveň vyloučil zamítnutí žádosti podle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, zatížil své rozhodnutí zásadní vadou vnitřní rozpornosti. Nad to žalobce uvedl, že je nutné vzít v úvahu taktéž skutečnost, že je občanem Ukrajiny, která se dlouhodobě nachází ve složité politické situaci.

6. Žalobu Krajský soud v Plzni zamítl výše uvedeným rozsudkem. Krajský soud se ztotožnil s judikaturou Nejvyššího správního soudu a uvedl, že je nutné rozlišovat mezi „zjevně nedůvodnou žádostí“ ve smyslu § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu, o níž ministerstvo rozhoduje zamítnutím, a „účelovou žádostí“ ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako důvodem rozhodnutí o zajištění žalobce. Pro účely rozhodnutí o zajištění žalobce postačuje existence důvodů vedoucích k domněnce o účelovosti podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění. Soud se s ohledem na pobytovou historii žalobce ztotožnil s názorem žalovaného o účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu a uvedl, že ani žalobcovo ukrajinské občanství nemůže dané rozhodnutí změnit. III. 7 Azs 123/2017 - 33 pokračování

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu, který podřadil pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

8. Stěžovatel namítal nesprávnost rozhodnutí o zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, respektive nesouhlasil se způsobem interpretace tohoto ustanovení. Rozhodujícím kritériem bylo to, zda v době podání žádosti o mezinárodní ochranu existoval i jiný důvod, kromě tvrzené snahy znemožnit správní vyhoštění. Ve stěžovatelově případě je nutné vzít v potaz nejasnou politickou a vojenskou situaci na Ukrajině, a proto nebylo možno k zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu přistoupit. Podle stěžovatele je zřejmé, že svojí žádostí o mezinárodní ochranu sledoval kromě zmaření správního vyhoštění rovněž získání legálního pobytového oprávnění. Žalovaný měl institut zajištění aplikovat restriktivně a zabývat se zásadní otázkou, zda měl stěžovatel k podání žádosti i jiné důvody, pro které chtěl mezinárodní ochranu získat. Možnost dřívějšího podání žádosti není v daném případě relevantní.

9. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.

10. Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout. Námitky stěžovatele považoval za nedůvodné. Žalovaný odkazoval na své vlastní rozhodnutí ve věci, stěžovatelovu výpověď ve správním řízení, žádost o udělení mezinárodní ochrany, vyjádření k žalobě a napadený rozsudek krajského soudu. Žalovaný považoval právní kvalifikaci za zcela souladnou se zákonem a odpovídající zjištěnému stavu věci. V.

11. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

12. Kasační stížnost není důvodná.

13. Spornou otázkou v této věci je to, zda žalovaný mohl stěžovatele zajistit z důvodu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když stěžovatel podal v průběhu řízení o správním vyhoštění žádost o mezinárodní ochranu, kterou odůvodnil svojí obavou z probíhajícího vojenského konfliktu na Ukrajině. Stěžovatel uvedl, že žalovaný byl povinen zkoumat tento konkrétní důvod žádosti o mezinárodní ochranu.

14. Podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu může ministerstvo vnitra „v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže (…) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího 7 Azs 123/2017 rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.“

15. Stěžovatel namítá, že k zajištění cizince je možné přistoupit pouze v případě, kdy žadatel nemá k podání žádosti o mezinárodní ochranu žádnou jinou motivaci, než snahu vyhnout se hrozícímu vyhoštění nebo jiným uvedeným následkům.

16. Tomuto výkladu však Nejvyšší správní soud nemůže přisvědčit. Při postupu podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu se neposuzuje důvodnost žádosti o mezinárodní ochranu. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 - 35, konstatoval, že „je nutno rozlišovat mezi pojmy ‚zjevně nedůvodná‘ žádost o mezinárodní ochranu a ‚účelová žádost‘ coby důvod pro zajištění cizince. Pro naplnění důvodu zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu totiž postačí pouze zjištění, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová. Na rozdíl od toho musí být pro naplnění podmínek § 16 odst. 1 písm. h) téhož zákona navíc prokázáno, že žadatel neuvedl žádné azylově relevantní důvody; žádost totiž může být účelová, přesto nemusí být zjevně nedůvodná.“

17. Skutečnost, že žadatel v žádosti o mezinárodní ochranu podané v zařízení pro zajištění cizinců uváděl skutečnosti, které mohou být při meritorním posouzení shledány azylově relevantními, tak sama o sobě nevylučuje postup podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Zajištění postupem podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu závisí na objektivních okolnostech případu, které zakládají oprávněné důvody se domnívat, že žádost o mezinárodní ochranu je účelová (např. dosavadní jednání cizince, délka pobytu na území apod.). To odpovídá účelu tohoto institutu, kterým je zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31). Nejvyšší správní soud tedy zdůrazňuje, že předmětem řízení o této kasační stížnosti není posouzení důvodnosti samotné žádosti o mezinárodní ochranu, ale zákonnost zajištění stěžovatele po jejím podání.

18. Výklad § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu předestřený stěžovatelem by vedl k praktické nepoužitelnosti dotčeného institutu, jelikož by se jeho použití omezovalo na případy, kdy žadatel výslovně prohlásí, že žádost o mezinárodní ochranu podává pouze, aby se vyhnul vyhoštění nebo jinému nepříznivému následku předpokládanému tímto ustanovením. Žádost o mezinárodní ochranu podaná s cílem vyhnout se správnímu vyhoštění, kterou žadatel mohl podat dříve, ovšem zůstává „pouze“ účelovou, i když je žadatelem vážně míněna, jelikož za těchto okolností je motivací žadatele primárně snaha vyhnout se správnímu vyhoštění. Z uvedeného však nelze dovozovat, že postup podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona u azylu lze využít bez dalšího u každého cizince, který v zajištění požádá o udělení mezinárodní ochrany, jak namítá stěžovatel, jelikož tento postup musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi každého případu, ne jen obecně tím, kde žádost podal. Sama skutečnost, že cizinec požádá o mezinárodní ochranu, zatímco je zajištěn, tedy k závěru o její účelovosti nepostačuje.

19. V posuzovaném případě přicestoval stěžovatel na území České republiky v roce 1999. O udělení azylu (dle tehdejší terminologie) požádal až v roce 2003 poté, co mu bylo správním rozhodnutím uloženo vyhoštění na dobu 3 let. Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2004, 7 Azs 123/2017 - 34 pokračování č. j. OAM-6212/VL-P22-HA08-2003, mu byla zamítnuta žádost o udělení azylu. Opětovnou žádost o udělení mezinárodní ochrany podal stěžovatel teprve tehdy, když s ním bylo opakované zahájeno správní řízení o vyhoštění a výkon tohoto vyhoštění se stal díky zajištění Policií ČR reálným. Stěžovatel tak učinil po více než deseti letech od podání žádosti o azyl. Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany přitom nevyplynulo nic, co by stěžovateli bránilo v podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany dříve.

20. Uvedená skutková zjištění stěžovatel v řízení před krajským soudem ani nyní v kasační stížnosti nijak nezpochybnil. Je třeba vycházet z toho, že stěžovatel mohl žádost o mezinárodní ochranu podat dříve, neboť mu v tom nic nebránilo. Stěžovatel však podal žádost o mezinárodní ochranu až v momentě, kdy se hrozba realizace správního vyhoštění stala reálnou, tj. když byl za účelem vyhoštění zajištěn. K tomu došlo poté, co stěžovatel nejprve na území České republiky neoprávněně setrval po uložení pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. To vše nasvědčuje tomu, že motivací stěžovatele k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla pouze snaha vyhnout se správnímu vyhoštění.

21. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

22. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

23. Stěžovateli byl krajským soudem ustanoven advokát podle § 35 odst. 8 s. ř. s., který podle poslední věty tohoto ustanovení zastupuje stěžovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci za řízení o kasační stížnosti odměnu za dva úkony právní služby, a to za další poradu s klientem [§ 11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“] a za sepsání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Odměna v celkové výši činí 6 200 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 téže vyhlášky], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 1 428 Kč. Celkem tedy odměna ustanoveného advokáta činí částku ve výši 8 228 Kč. Tato částka mu bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. 7 Azs 123/2017 V Brně dne 25. května 2017 Mgr. David Hipšr předseda senátu