7 Azs 124/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: D. Z., zastoupen Mgr. Petrem Mertou, advokátem se sídlem Vinohradská 2133/138, Praha, proti žalovanému: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2026, č. j. 35 A 9/2026-44, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 17. 2. 2026, č. j. MV-6282-4/SO-2026 (dále též „napadené rozhodnutí“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „ministerstvo“) ze dne 26. 11. 2025, č. j. OAM-55372-41/ZM-2023 (dále též „prvostupňové rozhodnutí“). Ministerstvo prvostupňovým rozhodnutím zamítlo žádost žalobce o vydání zaměstnanecké karty podle § 46 odst. 6 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), neboť žalobce nesplňuje podmínku uvedenou v § 42g odst. 2 téhož zákona. Zamítnutí žádosti bylo postaveno zejména na tom, že vzhledem k ukončení pracovního poměru žalobce s původním zaměstnavatelem (u kterého měl být dle žádosti zaměstnáván) žalobce nadále nesplňoval podmínky pro vydání zaměstnanecké karty – účelem pobytu žalobce mělo být zaměstnání na jiné pozici než uvedené v žádosti. Správní orgány nepřipustily změnu žádosti, ve vztahu k jinému zaměstnavateli. II.

2. Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce v řízení na žádost o vydání zaměstnanecké karty neprokázal splnění zákonných podmínek, neboť změnu v obsahu žádosti žalovaný (oprávněně) zamítl z důvodu nenaplnění podmínky § 41 odst. 8 správního řádu. Městský soud neshledal žalobcem tvrzenou újmu za újmu vážnou ve smyslu tohoto ustanovení. K nevypořádání jednotlivých námitek proti usnesení o nepřipuštění změny obsahu žádosti soud uvedl, že se správní orgány přezkoumatelně vypořádaly s každou z nich. Rozsudek městského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

3. Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Spolu s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

4. Nejzásadnější pochybení stěžovatel spatřuje v nesprávném postupu předcházejícím vydání prvostupňového rozhodnutí, přičemž tato vada nebyla následnými rozhodnutími odstraněna a zatížila nezákonností jak rozhodnutí orgánů obou stupňů, tak i napadený rozsudek. Nebylo totiž vyhověno jeho opakovaným žádostem o změnu obsahu podání, což bylo způsobeno nesprávným posouzením právní otázky týkající se existence vážné hrozící újmy podle § 41 odst. 8 správního řádu. Kritérium hrozící újmy pro účely povolení změny obsahu podání je podle stěžovatele výrazně nižší, než např. při posuzování přiměřenosti rozhodnutí dle § 174a zákona o pobytu cizinců. Pro vyhovění žádosti tak postačí výrazně nižší standard (úroveň) hrozící újmy, např. i pouhé zvýšení časové a finanční náročnosti související s podáním nové žádosti. V důsledku nesprávného posouzení se stěžovatel dostal do situace, kdy žádost nadále zněla na budoucí zaměstnání u původního zaměstnavatele, ačkoliv bylo zřejmé, že u původního zaměstnavatele zaměstnán nebude. Právě tento neodpovídající údaj o budoucím zaměstnání je jediným důvodem pro zamítnutí žádosti. Vzniklý nesoulad přitom zavinilo samo ministerstvo tím, že nerozhodlo v zákonné lhůtě a nevyhovělo žádostem o změnu obsahu.

5. Stěžovatel dále brojil proti závěru městského soudu o údajném neplnění účelu dřívějšího pobytového oprávnění za účelem studia. Namítal, že plnění účelu předchozího pobytu nebylo vůbec otázkou předchozích řízení a důvod zamítnutí žádosti stěžovatele se jeho studií netýkal. Spočíval výhradně v nemožnosti nastoupit k původnímu zaměstnavateli. Odmítal úvahu, že nedokončením studia nesplnil jeho účel, neboť podmínkou plnění pobytového oprávnění za účelem studia není dokončení studia, ale jeho skutečné faktické naplňování. Městský soud dle stěžovatele nepřípustně dotváří nad rámec zákona podmínku pro změnu pobytového účelu.

6. Městský soud podle stěžovatele zásadně pochybil, protože nesprávně posoudil kritérium hrozící újmy pro účely povolení změny obsahu podání podle § 41 odst. 8 správního řádu, které „představovalo středobod“ celého správního řízení, jakož i následného řízení o žalobě. Vytkl městskému soudu banalizaci jeho situace, pokud za vážnou újmu nepovažoval dopady vládního nařízení, které zakládá plošný zákaz podávání nových žádostí o zaměstnaneckou kartu státním příslušníkům Ruské federace. Zamítnutí nynější žádosti znamená absolutní nemožnost podání nové žádosti o jiné pobytové oprávnění. Nelze mu ani přičítat k tíži nevyužití prostředků ochrany proti nečinnosti, neboť nezákonný stav způsobil samotný správní orgán. Odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 Azs 139/2020-19, podle kterého uplynulá i očekávaná doba trvání správního řízení ve spojení s dalšími okolnostmi věci mohou představovat hrozící vážnou újmu podle § 41 odst. 8 správního řádu. Plynutím času zaměstnavatel nevyhnutelně ztrácí o pracovníka zájem a žadateli nezbývá než požádat o změnu obsahu podání, jelikož nemůže podat novou žádost lidsky důstojným způsobem. Smyslem institutu změny obsahu podání je zajistit hospodárnost řízení v případě změny okolností. Povolení změny je administrativním postupem, který nepředjímá věcné posouzení žádosti. Správní orgány pochybily, pokud z tohoto institutu vytvořily další důvod pro zamítnutí žádosti.

7. Správní orgány i městský soud podle stěžovatele zcela opomněly judikaturu krajských soudů i Nejvyššího správního soudu, podle níž hrozbu vážné újmy zakládá již samotný nepoměrný rozdíl časové a finanční náročnosti mezi povolením změny v běhu řízení a nutností podat novou žádost na zastupitelském úřadě v zahraničí. Řízení v prvním stupni trvalo od 7. 8. 2023 do 26. 11. 2025, tedy více než dva roky. To zakládá vážnou újmu, neboť plynutím času dochází ke ztrátě zájmu zaměstnavatele. Pokud žadatel nemůže podat novou žádost lidsky důstojným způsobem, nezbývá mu než požádat o změnu obsahu podání. Znovu zdůraznil nemožnost podání nové žádosti na zastupitelském úřadě v zemi původu z důvodu plošného zákazu přijímání žádostí občanů Ruské federace podle nařízení vlády č. 55/2024 Sb. Zamítnutí žádosti o změnu obsahu podání (a tím způsobené zamítnutí žádosti ve věci samé) tak pro stěžovatele znamená absolutní a legální nemožnost podání nové žádosti o pobytové oprávnění, což představuje mimořádně závažnou újmu. Poukázal též na hrozící nucený nástup do vojenské služby v Ruské federaci a s ním spojenou mobilizaci. V případě návratu by čelil reálné hrozbě odvodu, trestního stíhání za vyhýbání se vojenské službě či donucení k účasti na ozbrojeném konfliktu a porušování mezinárodního humanitárního práva. Poukázal rovněž na kumulaci dalších aspektů vážné újmy, zejména nemožnost opakování žádosti s novým zaměstnavatelem, ekonomickou újmu (finanční i časovou), zásah do osobního a rodinného života a nemožnost požádat o trvalý pobyt. Pokud judikatura považuje za dostatečnou hrozící újmu i pouhý nepoměr finanční a časové náročnosti, tím spíše mělo být jeho žádostem o změnu obsahu vyhověno za situace, kdy doložil celou řadu dalších závažných důvodů.

8. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, jakož i napadená rozhodnutí správních orgánů, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

9. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu. Odkázal na spisový materiál a navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. IV.

10. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, jinak by ji odmítl jako nepřijatelnou (§ 104a odst. 1 s. ř. s. a čl. II zákona č. 77/2021 Sb.).

11. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským (městským) soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

12. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Stěžovatel se v kasační stížnosti domáhá individuálního přezkumu jeho situace, kdy mu na podkladě nepovolení změny obsahu žádosti dle § 41 odst. 8 správního řádu nebyla vydána zaměstnanecká karta. Kasační stížnost je nepřijatelná.

13. K namítané nepřezkoumatelnosti správních rozhodnutí a rozsudku městského soudu lze odkázat na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-76, ze dne 23. 7. 2008, č. j. 3 As 51/2007-84, ze dne 23. 7. 2009, č. j. 9 As 71/2008-109, ze dne 28. 3. 2013, č. j. 7 As 92/2012-41, ze dne 16. 7. 2014, č. j. 3 As 111/2013-25 atp. Podle názoru Nejvyššího správního soudu správní orgány i městský soud důkladně posoudily, zda byly naplněny podmínky pro vydání zaměstnanecké karty, resp. zda byly v případě stěžovatele splněny podmínky pro povolení změny obsahu žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Stejně tak řádně odůvodnily, z jakého důvodu u stěžovatele neshledaly naplnění podmínek hrozící vážné újmy. Městský soud argumentaci správních orgánů náležitě přezkoumal a ztotožnil se s jejich závěry. Lze připustit, že se městský soud, vedle důvodů, o které opřel své rozhodnutí žalovaný, vyjádřil i k dalším souvislostem a zaujal k nim názor (např. hodnocení naplnění účelu pobytu ve vztahu k přechozímu studiu namísto ve vztahu k původnímu zaměstnavateli uvedenému v žádosti). Tyto úvahy však lze hodnotit jako nikoli nosné ve vztahu k zbývající ucelené argumentaci žalovaného v žalobou napadeném rozhodnutí, ke které městský soud zaujal jednoznačný a podrobně zdůvodněný názor. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64). Takové vady Nejvyšší správní soud neshledal.

14. Rovněž správní rozhodnutí netrpí nepřezkoumatelností, pro niž by bylo nutné přistoupit k jejich zrušení. Žalovaný zohlednil všechny tvrzené skutečnosti a nezaložil své rozhodnutí pouze na obecných faktech. Důkladně se zabýval všemi okolnostmi případu a reflektoval zcela konkrétní okolnosti ve vztahu k hrozbě vážné újmy, jak po něm požaduje ustálená soudní judikatura, na což upozornil též městský soud v bodě 47 rozsudku (např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 12. 2020, č. j. 1 Azs 389/2020-36, ze dne 22. 10. 2021, č. j. 3 Azs 375/2019-32, ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 403/2019-28 nebo ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Azs 7/2020-39).

15. Podle § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců je žádost o vydání zaměstnanecké karty oprávněn podat cizinec, pokud je účelem jeho pobytu na území zaměstnání na jedné z pracovních pozic uvedených v centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty.

16. Dle § 42h odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je cizinec k žádosti o vydání zaměstnanecké karty povinen předložit pracovní smlouvu, dohodu o pracovní činnosti nebo smlouvu o smlouvě budoucí splňující podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců (minimální týdenní pracovní dobu a minimální výši měsíční mzdy, platu nebo odměny cizince apod.).

17. Podle § 41 odst. 8 správního řádu může požádat o povolení změny obsahu podání účastník pouze do vydání rozhodnutí (§ 71). Správní orgán může povolit zpětvzetí nebo změnu obsahu podání jen v případě, že podateli hrozí vážná újma; tím není dotčeno ustanovení § 45 odst. 4.

18. Městský soud se ztotožnil se závěrem správních orgánů, že stěžovateli nepovolením změny obsahu žádosti nehrozila vážná újma ve smyslu § 41 odst. 8 správního řádu. Je to právě žadatel o povolení změny obsahu podání, který musí tvrdit a prokázat, že mu hrozí vážná újma. Na správním orgánu pak je, aby při posouzení žádosti o změnu obsahu podání zhodnotil, zda účastníkem řízení tvrzené a prokázané skutečnosti spadají do rozsahu neurčitého právního pojmu „hrozba vážné újmy“, a zda je tedy možno žádosti vyhovět (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 403/2019-28). V každém případě musí být hrozba vážné újmy prokazována ve vztahu k žadateli.

19. Pokud se jedná o první tvrzený důvod hrozící vážné újmy, tj. překročení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí, platí, že lhůta pro vydání zaměstnanecké karty je dle ustanovení § 169t odst. 6 písm. d) zák. č. 326/1999 Sb., šedesát dnů, jedná-li se o zvlášť složité případy je lhůta pro vyřízení žádosti devadesát dnů. V případě účastníka řízení byla žádost o vydání zaměstnanecké karty podána dne 7. 8. 2023. Pracovní poměř stěžovatele však byl ukončen dne 30. 10. 2023, tedy ještě před uplynutím lhůty 90 dní pro vydání rozhodnutí. Neplatí tedy v souzené věci předpoklad, že neúměrnou délkou správního řízení (řízení trvalo přibližně 2 roky) došlo k tomu, že potenciální zaměstnavatel ztratil o stěžovatele zájem. K této skutečnosti došlo podstatně dříve, než by argumentace v kasační stížnosti implikovala. Nelze tedy přisvědčit názoru stěžovatele, že délka řízení způsobila ztrátu zájmu zaměstnavatele, když k ukončení pracovního poměru došlo v době, kdy ještě neuplynula zákonná lhůta k vyřízení žádosti o vydání zaměstnanecké karty.

20. Obecně platí, že pro posouzení splnění podmínek pro vydání zaměstnanecké karty je v prvé řadě spojeno s posouzením, zda byly splněny podmínky uvedené v § 42g odst. 2 zák. č. 326/1999 Sb., tedy zda cizinec splňuje podmínky pro to, aby mohl být zaměstnáván na konkrétní pracovní pozici uvedené v Centrální evidenci volných pracovních míst obsaditelných držiteli zaměstnanecké karty. V druhé řadě je pak třeba zkoumat, zda cizinec bude skutečně zaměstnáván na této pracovní pozici a zda neexistuje důvod domnívat se, že hodlá zneužít toto oprávnění k jinému účelu, než je výkon zaměstnání na této konkrétní pracovní pozici (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2018, čj. 3 Azs 352/2017-31. Po podání žádosti o zaměstnaneckou kartu či prodloužení její platnosti proto nelze bez dalšího libovolně měnit zaměstnavatele a pracovní pozici, na kterou byla žádost podána. Změna zaměstnavatele či pracovní pozice podléhá režimu podle § 41 odst. 8 správního řádu a pro povolení změny žádosti je nutno vyhovět zákonným podmínkám stanoveným v tomto ustanovení. Taková změna je možná pouze za podmínek, že by podateli hrozila vážná újma v případě nepovolení takové změny.

21. Rovněž odkaz stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2021, č. j. 7 Azs 139/2020-19 nezakládá přijatelnost kasační stížnosti. Poukaz kasačního soudu na to, že plynutím času každý zaměstnavatel nevyhnutelně ztrácí zájem o konkrétního žadatele o pracovní místo z jiného státu, neboť jej potřebuje v konkrétním čase, nelze vnímat ani tak, že existuje relevantní judikatura, která stěžovatelem tvrzené okolnosti kategoricky hodnotí výhradně v jeho prospěch. Vždy je třeba ve věci konkrétní skutečnosti, které byly v řízení zjištěny, vyhodnotit a uzavřít, zda byly podmínky § 41 odst. 8 správního řádu naplněny či nikoli. Jen proto, že byl faktor délky řízení o žádosti o zaměstnaneckou kartu vyhodnocen jako způsobilý (případně) odůvodnit povolení změny žádosti, nelze interpretovat tak, že tomu tak musí být vždy. I v kasační stížnosti je citována ta část označeného rozhodnutí, která zdůrazňuje, že „uplynulá očekávaná doba trvání správního řízení tedy ve spojení s dalšími okolnostmi věci může (pozn. NSS: zvýraznění přidáno) představovat hrozící vážnou újmu podle § 41 odst. 8 správního řádu“.

22. V rozsudku ze dne 13. 5. 2020, čj. 1 Azs 7/2020-39, Nejvyšší správní soud přezkoumal postup žalované a správního orgánu I. stupně podle § 41 odst. 8 správního řádu a v bodech [27] a [28] vysvětlil: „Ustanovení § 41 správního řádu se vztahuje na případy navrácení věci v předešlý stav, tedy prominutí zmeškání úkonu pro závažnou překážku (velmi závažný zdravotní stav, těžkou osobní či rodinnou situaci apod.), která nastala bez zavinění žadatele. Jde tak o možnost učinit určitý úkon i po uplynutí lhůty – pokračovat v řízení a mít možnost dobrat se pozitivního (chtěného) výsledku. Odst. 8 výše uvedeného ustanovení správního řádu hovoří o povolení změny obsahu podání. Změna obsahu podání bude zpravidla sledovat taktéž potenciální možnost uspět se svou žádostí, podáním či jiným úkonem.“ Nejvyšší správní soud dále na základě kasačních námitek posuzoval, zda byla naplněna podmínka hrozby vážné újmy pro povolení změny obsahu žádosti, přičemž v bodě [36] uvedl, že „pokud tak zájem potenciálního zaměstnavatele ‚vyprchá‘ a žadatel nemůže (lidsky důstojným způsobem) podat novou žádost, nezbývá mu než požádat o změnu obsahu podání (k tomu si obstarat v krátkém čase potřebné podklady a doložit je k žádosti), a to nikoliv s ohledem na vlastní pochybení.“ Ohledně aplikace § 41 odst. 8 správního řádu v případě změny obsahu žádosti o zaměstnaneckou kartu lze odkázat i na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2020, č. j. 1 Azs 403/2019-28, či ze dne 20. 12. 2018, čj. 3 Azs 352/2017-31. Připuštění změny je tedy podmíněno prokázáním kvalifikovaných důvodů na straně žadatele, přičemž důkazní břemeno nese právě žadatel. Není tedy důvodný předpoklad přijatelnosti kasační stížnosti, spočívající v tom, že není k dispozici relevantní judikatura Nejvyššího správního soudu stran podmínek aplikace § 41 odst. 8 správního řádu, resp. že dosavadní judikatura není na situaci stěžovatele přiléhavá.

23. Pokud jde o tvrzení, že je vážnou újmou nemožnost požádat o vydání zaměstnanecké karty prostřednictvím zastupitelského úřadu s ohledem na současná omezení daná nařízení vlády č. 55/2024 Sb., městský soud v bodě 17 a 35 rozsudku dostatečně, s poukazem na odůvodnění prvostupňového rozhodnutí uvedl, jaký postup u stěžovatele připadá v úvahu. Z nařízení Vlády ČR z 31. 3. 2023 v souladu se zákonem č. 175/20222 Sb. o dalších opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace a o změně dalších zákonů vyplývá, že tento zákon umožňuje vládě nařízením stanovit, je-li to nezbytné z důvodu ochrany zahraničně politických zájmů v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, nepřijatelnost určitých vízových a pobytových žádostí podávaných na zastupitelských úřadech. Zároveň umožňuje vládě nařízením stanovit, na které žádosti a skupiny občanů třetí země se nařízení nevztahuje. Námitka stěžovatele týkající se jeho budoucího pobytového statusu, resp. nedostatků soudního a správních rozhodnutí v tomto ohledu, proto není důvodná.

24. K otázce ekonomické újmy, která dle stěžovatelem citované judikatury může být onou vážnou újmou odůvodňující přípustnost změny obsahu žádosti, městský soud obsáhle vysvětlil, proč dané námitce nelze přisvědčit. Stěžovateli vzniká pracovní poměr den následující po dni získání potvrzení o splnění podmínek žadatele o zaměstnaneckou kartu. Podmínku, aby cizinec byl přijat do zaměstnání a zaměstnáván jen tehdy, má-li platné povolení k zaměstnání, zakotvuje § 89 zákona č. 435/2004 Sb., zákon o zaměstnanosti. Z doložené pracovní smlouvy (s odkládací podmínkou) je zřejmé, že pracovní poměr žadateli nevznikl z tohoto důvodu nemůže pobírat mzdu, a tedy ani uvádět ušlý zisk ze zaměstnání.

25. Městský soud také řádně zdůvodnil, z jakého důvodu stěžovatel neprokázal, že mu hrozí ohrožení života a nucení k páchání válečných zločinů. Nadto i pokud by se takové ohrožení ukázalo jako pravděpodobné, k ochraně života pro tyto účely slouží zcela jiné instituty než zaměstnanecká karta. V bodě 40 městský soud konstatoval, že sám stěžovatel v odvolání uvedl, že konkrétní hrozba spočívá pouze v nahlášení se do evidence ozbrojených sil nikoliv hrozba nucené mobilizace a v doplnění podkladů dokonce doplnil potvrzení o jeho vyřazení z vojenské evidence.

26. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje i se závěrem městského soudu, že za vážnou újmu nelze považovat ani nemožnost požádat o trvalý pobyt. Žadatel nemůže s jistotou předpokládat, že by případné žádosti o trvalý pobyt bylo vyhověno, neboť je třeba kumulativně splnit předepsaná kritéria, a proto nemůže argumentovat, že by nevydáním zaměstnanecké karty vznikla tato vážná újma (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 6. 2016, č. j. 9 Azs 95/2016-29, č. 3448/2016 Sb. NSS).

27. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení městského soudu takové intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). Napadený rozsudek koresponduje s ustálenou judikaturou, která dává odpověď na kasační a v konečném důsledku rovněž žalobní námitky. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

28. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se v důsledku rozhodnutí ve věci samé stal bezpředmětným, proto o něm soud samostatně nerozhodoval (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020-37, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/2019-23).

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021-32). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2026 David Hipšr předseda senátu