7 Azs 136/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: V. A., zastoupen JUDr. Petrem Janem Bakešem, advokátem se sídlem U Olší 280, Velký Borek, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2026, č. j. 26 A 21/2026-46, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce se dne 10. 6. 2026 dostavil na pracoviště žalovaného za účelem osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění. Žalovaný žalobci sdělil, že na území České republiky pobývá neoprávněně, a proto jeho žádost nemůže být přijata. Nejprve žalobci úřední osoba vyznačila na vízovém štítku č. 902389388 (pobytové vízum na dobu platnosti od 12. 1. 2026 do 11. 5. 2026) neplatnost razítkem a následně byl žalobci vydán výjezdní příkaz č. AKT0267191 platný od 10. 6. 2026 do 24. 6. 2026. Teprve poté mu bylo umožněno podat žádost o udělení dlouhodobého víza za účelem strpění. Žalovaný svůj postup zdůvodnil tím, že přijetí žádosti bylo podmíněno předchozím zneplatněním vízového štítku. Žalobce v uvedeném postupu žalovaného spatřoval nezákonný zásah. II.

2. Proti postupu žalovaného podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“), který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce v době podání žádosti o dlouhodobé vízum za účelem strpění nedisponoval fikcí pobytu na 90 dní na základě bezvízového styku dle čl. 4 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2018/1806. Neměl tedy žádné pobytové oprávnění. Uzavřel, že i kdyby žalovaný pochybil tím, že bez dalšího nepřijal rovnou žádost žalobce o udělení dlouhodobého víza, a nejdříve trval na zneplatnění překlenovacího štítku a vydání výjezdního příkazu, nejednalo by se o dostatečně intenzivní pochybení na to, aby jej bylo možné označit za nezákonný zásah. Rozsudek městského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

3. Proti shora označenému rozsudku městského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Spolu s kasační stížností podal návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

4. Namítal nesprávné posouzení zákonnosti výjezdního příkazu vydaného po marném plynutí lhůty podle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců. Městský soud přijal závěr, že stěžovatelovo pobytové oprávnění zaniklo ex lege již v listopadu 2025, avšak otázkou, zda žalovaný byl po takové době ještě oprávněn výjezdní příkaz vydat, se vůbec nezabýval. Zdůraznil, že citované ustanovení je kogentní a stanoví, že cizinec je povinen se pro vydání výjezdního příkazu dostavit ve lhůtě 30 dnů ode dne vzniku rozhodné skutečnosti. Po marném uplynutí této lhůty se výjezdní příkaz cizinci nevydá a policie postupuje podle § 50a, 50b nebo 118 zákona o pobytu cizinců. Dále poukázal na to, že žalovaný vydáním překlenovacího vízového štítku dne 12. 1. 2026 vyvolal jeho odůvodněnou dobrou víru, že se nenachází v situaci vyžadující vydání výjezdního příkazu. Stěžovatel se přitom dne 10. 6. 2026 dostavil dobrovolně na předem sjednaný termín a aktivně usiloval o zákonné řešení své pobytové situace. Žalovaný nemůže vlastní nesprávný úřední postup a pochybení použít v neprospěch adresáta veřejné moci a cizinec nesmí být sankcionován za jednání, kterým se v dobré víře řídil nesprávným úředním osvědčením. Namítal, že v žalobě výslovně uváděl, že byl postaven do režimu osoby povinné vycestovat. Městský soud se v odůvodnění rozsudku soustředil výlučně na otázku výpočtu 90denního bezvízového pobytu a na povahu překlenovacího štítku, avšak samostatně neposoudil zákonnost vydání výjezdního příkazu, tedy otázku, zda žalovaný v tomto okamžiku ještě disponoval příslušnou kompetencí. Dále namítal, že městský soud vyhodnotil postup žalovaného, který přijetí žádosti stěžovatele o dlouhodobé vízum za účelem strpění podmínil předchozím zneplatněním vízového štítku a vydáním výjezdního příkazu, jako nedostatečně intenzivní zásah, a to výlučně na základě délky časové prodlevy. Tímto posouzením však soud pominul podstatu namítané vady, neboť rozhodující není délka čekání, ale otázka, zda byl žalovaný oprávněn takovou podmínku v řízení o žádosti stanovit. Žalovaný tímto postupem zhoršil pobytové postavení stěžovatele a fakticky mu bránil v řádném podání žádosti, což dle judikatury Nejvyššího správního soudu představuje nezákonný zásah. Výjezdní příkaz přitom není neutrálním administrativním úkonem, ale opatřením přímo zasahujícím do pobytového postavení cizince.

5. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje se závěry městského soudu a neshledává v něm žádná pochybení. Dodal, že skutečnost, že městský soud neakceptoval právní konstrukci stěžovatele o striktní prekluzi věcné příslušnosti dle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů. Odkázal na vyjádření k žalobě a navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. IV.

6. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech pobytu cizinců je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

7. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon. Kasační stížnost je nepřijatelná.

8. Podle ustálené judikatury platí, že nepřezkoumatelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nepřezkoumatelnost je vadou, k níž by byl případně Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout i bez námitky (§ 109 odst. 4 s. ř. s.). Má-li být rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech a proč považuje námitky účastníků řízení za liché, mylné nebo vyvrácené (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 5. 2015, č. j. 7 Afs 69/2015-45, či ze dne 7. 10. 2021, č. j. 7 As 146/2021-26). Nepřezkoumatelnost je třeba vykládat v souladu s jejím skutečným smyslem, neboť jde o jednu z nejzávažnějších vad řízení, kterou lze konstatovat pouze v případě, že pro výše uvedené důvody skutečně nelze seznat, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku posuzovaného rozhodnutí, respektive proč považoval vznesené námitky za nedůvodné (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 3. 2022, č. j. 5 As 158/2021-36, bod 18).

9. Napadený rozsudek požadavkům přezkoumatelnosti dostál. Rozsudek je řádně odůvodněn a je plně srozumitelný. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že se městský soud detailně zabýval pobytovým statusem stěžovatele, právní povahou překlenovacího štítku i otázkou dobré víry stěžovatele. Stejně tak je patrné, jak na skutkový stav aplikoval rozhodnou právní úpravu a setrvalou judikaturu. Podle názoru Nejvyššího správního soudu byl tvrzený zásah posouzen dostatečně a přezkoumatelně. Napadený rozsudek přesvědčivě zdůvodňuje, proč nebyl v postupu žalovaného shledán nezákonný zásah.

10. Judikatura Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2017, č. j. 4 As 117/2017-46, č. 3631/2017 Sb. NSS) dovodila, že ochrana podle § 82 s. ř. s. je důvodná tehdy, pokud jsou kumulativně splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení. Žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka).

11. Překlenovací štítek je osvědčením ve smyslu § 155 a § 156 správního řádu. Konkrétně v rozsudku ze dne 31. 5. 2010, č. j. 2 Ans 1/2009-71, č. 2114/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval, že „překlenovací štítek je pouhým osvědčením, vydaným dle § 155 správního řádu. Tento typ aktů veřejné správy nezakládá (respektive neruší či nemění) práva a povinnosti svých adresátů, jako je tomu v případě správních rozhodnutí. Na rozdíl od jim blízkých deklaratorních rozhodnutí není ani prostředkem k řešení sporných skutečností či autoritativnímu odstraňování pochybností. Správní orgány jimi osvědčují existenci nesporných skutečností, které jsou jim z jejich úřední činnosti známy; nepředpokládá se zde provádění dokazování, aplikace diskrečního oprávnění či výklad neurčitých právních pojmů. Správní orgán osvědčení vydá (popřípadě postupuje dle § 155 odst. 3 správního řádu), lze-li skutečnosti, které mají být osvědčeny, ověřit pouhým nahlédnutím do spisového materiálu, evidence či databáze, vyplývají-li nepochybně z dokladů předložených žadatelem apod. (…) Z tohoto pohledu nahlíženo tedy překlenovací štítek podmínky osvědčení ve shora zmiňovaném smyslu splňuje. Jak již bylo uvedeno, osvědčuje se jím, že: a) žadatel je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, b) pobývá s ním na území ČR, c) podal si žádost o přechodný či trvalý pobyt, o níž dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, d) nebylo pravomocně rozhodnuto o ukončení jeho pobytu. Všechny tyto skutečnosti jsou správnímu orgánu nepochybně známy z jeho úřední činnosti, respektive je může v reálném čase verifikovat z příslušných evidencí a databází.“ Samotné vydání či naopak zrušení překlenovacího štítku subjektivní práva cizince nevytváří ani neodstraňuje, neboť jde pouze o deklaratorní osvědčení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2015, č. j. 2 Azs 12/2015-64). Překlenovací štítek tedy pouze deklaruje objektivně existující splnění podmínek fikce trvání dlouhodobého víza a je nutno jej pokládat za osvědčení. Zatímco pravomocné správní rozhodnutí je vždy závazné pro účastníky daného správního řízení, pro správní orgány, případně i pro další osoby v rozsahu stanoveném zákonem, osvědčení je pouze důkazním prostředkem, nikoli závazným správním aktem (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 11. 2007, č. j. 3 As 33/2006-84, č. 1654/2008 Sb. NSS, či ze dne 23. 8. 2012, č. j. 9 Ans 8/2012-22).

12. K otázce dobré víry při nesprávném vydání překlenovacího štítku se vyjadřoval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 28. 8. 2015, č. j. 5 Azs 98/2015-32, ve kterém uvedl, že „případné nesprávné vydání tohoto pobytového (překlenovacího) štítku stěžovateli, jakkoli by se mohlo jednat o případné pochybení Ministerstva, ovšem nemůže založit stěžovateli, byť je v dobré víře, práva, která mu podle platné právní úpravy nepřísluší. Případné nesprávné vydání pobytového (překlenovacího) štítku Ministerstvem tedy sice není způsobilé založit hmotněprávní domněnku pobytového oprávnění stěžovatele na území České republiky, avšak na druhé straně nelze stěžovateli klást k tíži pochybení Ministerstva, a pokud se jím v dobré víře řídil, nesmí být za své chování sankcionován.“ Dále se k němu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2015, č. j. 6 Azs 132/2015-39, kde uvedl, že „v době platnosti nesprávně vydaného překlenovacího štítku by tedy nemělo být žadateli kladeno k tíži to, že jedná s důvěrou v legálnost svého pobytu, nesmí být za své jednání sankcionován. (…) Tento štítek nezakládá ani nemění právo pobytu, které je založeno rozhodnutím o povolení pobytu cizince.“ Je přitom vhodné dodat, že stěžovatelovu dobrou víru nikdo nezpochybňuje. Městský soud pouze konstatoval, že dobrá víra ve správnost překlenovacího štítku mu nemohla založit právo k pobytu. Překlenovací štítek vydaný v rozporu s § 47 odst. 11 zákona o pobytu cizinců má význam ve vztahu k otázce posouzení dobré víry cizince v oprávněnost jeho pobytu a případných souvisejících sankcích.

13. K povaze výjezdního příkazu se Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, č. j. 3 Azs 16/2005-34. V tomto rozhodnutí Nejvyšší správní soud dovodil, že oprávněné orgány jsou povinny udělit výjezdní příkaz z moci úřední vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost. „Policii, resp. ministerstvu zahraničních věcí se zde neukládá rozhodnout, zda výjezdní příkaz udělí, či nikoli, jinými slovy neukládá se mu posoudit, zda jsou v tom kterém případě dány podmínky pro jeho udělení, či nikoli, a podle toho rozhodnout, nýbrž ukládá se mu tento příkaz udělit vždy, když nastane zákonem předvídaná skutečnost.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2014, č. j. 5 As 81/2013-19). Výjezdní příkaz je udělován jako důsledek skutečností spočívajících zpravidla v uplynutí platnosti „řádného“ pobytového titulu na území České republiky, resp. ukončení či neprodloužení jeho trvání.

14. Pokud stěžovatel namítá, že správní orgán nebyl dne 10. 6. 2026 oprávněn vydat výjezdní příkaz, neboť od zániku jeho pobytového oprávnění marně uplynula 30denní lhůta dle § 50 odst. 8 zákona o pobytu cizinců, nelze mu přisvědčit. Městský soud správně posoudil klíčovou otázku, zda stěžovatel ke dni 10. 6. 2026 pobýval na území ČR oprávněně či nikoliv (viz body 20-21 napadeného rozsudku). Fikce pobytu stěžovatele zanikla pravomocným ukončením řízení o jeho žádosti v listopadu 2025 a od tohoto okamžiku mu započal běžet 90denní bezvízový pobyt. Jak zdůraznil městský soud, nesprávně vydaný překlenovací štítek není způsobilý založit hmotné pobytové právo ani obnovit či přerušit běh bezvízového pobytu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2017, č. j. 5 Azs 248/2016-32 či ze dne 27. 10. 2015, č. j. 6 Azs 132/2015-39). Stěžovatel se nacházel na území ČR v režimu faktického neoprávněného pobytu. Vydání výjezdního příkazu bylo za této situace jediným možným administrativním postupem před přijetím nové žádosti. Argumentace stěžovatele, podle níž by po uplynutí 30 dnů žalovaný zcela ztratil možnost vydat výjezdní příkaz v situaci, kdy se cizinec sám dobrovolně dostaví na pracoviště žalovaného, je nepřípadná. Znamenalo by to, že cizinec bez pobytového oprávnění by musel být rovnou předán Policii ČR k zahájení řízení podle § 50a, 50b nebo 118 zákona o pobytu cizinců. Takový přístup by byl nepřípustný, neboť je zřejmě v neprospěch cizince, v přímém rozporu se zásadou proporcionality a nekorespondoval by výše zdůrazněnému předpokladu, že nelze klást cizinci k tíži nesprávné vystavení překlenovacího štítku. Řízení o správním vyhoštění nebo o povinnosti opustit území vedené Policií ČR představuje výrazně závažnější zásah do práv cizince.

15. Stěžovatel namítá, že postup žalovaného, který přijetí žádosti o vízum za účelem strpění podmínil vydáním výjezdního příkazu a zneplatněním štítku, dosáhl intenzity nezákonného zásahu. Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se závěrem městského soudu uvedeným v bodech 23–24 rozsudku, který konstatoval, že ochranu před nezákonným zásahem lze poskytnout pouze proti úkonům, které dosahují odpovídající intenzity a mají reálný negativní dopad do práv žalobce (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 4. 2020, č. j. 10 As 306/2019-20). Žalovaný stěžovatelovu žádost téhož dne přijal a zaevidoval. Časová prodleva v délce cca 2 hodiny nedosahuje takové intenzity, aby způsobila nezákonný zásah žalovaného.

16. Nejvyšší správní soud uzavírá, že neshledal existenci žádné právní otázky, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele, jakož ani existenci pochybení městského soudu takové intenzity, které by mohlo vést k přijatelnosti kasační stížnosti (srov. usnesení ze dne 13. 8. 2021, č. j. 10 As 222/2021-39). Napadený rozsudek koresponduje s ustálenou judikaturou, která dává odpověď na kasační námitky. S ohledem na uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

17. Návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se v důsledku rozhodnutí ve věci samé stal bezpředmětným, proto o něm soud samostatně nerozhodoval (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2020, č. j. 1 Azs 76/2020-37, či ze dne 14. 3. 2019, č. j. 1 As 57/2019-23).

18. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, část III. 4., usnesení téhož soudu ze dne 13. 5. 2021, č. j. 9 Azs 32/2021-32). Stěžovatel v řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. září 2026 David Hipšr předseda senátu