7 Azs 15/2017

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: N. N., zastoupen Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A 92/2016 - 39, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Ing. Jakubu Backovi, s e n e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Žalobce byl dne 20. 9. 2016 ve 22:30 zajištěn policejní hlídkou pro důvodné podezření z neoprávněného pobytu na území České republiky dle ustanovení § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky (dále jen „zákon o Policii ČR“). Dne 21. 9. 2016 ve 3:45 bylo o zajištění žalobce formálně rozhodnuto dle § 27 odst. 2 zákona o Policii ČR.

2. Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 9. 2016, č. j. KRPA-389362-21/ČJ-2016-000022, bylo rozhodnuto o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013 (dále jen „Dublinské nařízení“), a to dle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „ zákon o pobytu cizinců“). Žalovaný zjistil, že se žalobce jmenuje jinak, než je uvedeno v jím předloženém falešném cestovním dokladu, a že je v Německu a Švýcarsku veden v databázi žadatelů o udělení azylu. S přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání žalobce stanovil žalovaný dobu trvání zajištění v délce 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.

3. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 22. 11. 2016, č. j. 2 A 80/2016 - 29.

4. Žalovaný přistoupil rozhodnutím ze dne 20. 10. 2016, č. j. KRPA-389362-40/ČJ- 2016-000022, k prodloužení doby zajištění žalobce o 28 dnů, a to z důvodu realizace úkonů nutných k provedení předání žalobce německým orgánům. II.

5. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze. Žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, neboť k jeho vydání došlo po uplynutí stanovené doby zajištění. K omezení svobody žalobce došlo jeho zajištěním již dne 20. 9. 2016, třicetidenní doba, v jejímž rámci mohlo být vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění, tedy uplynula dne 19. 10. 2016.

6. Městský soud v Praze zrušil napadené rozhodnutí rozsudkem ze dne 2. 1. 2017, č. j. 2 A 92/2016 - 39. Městský soud uvedl, že počátek doby omezení osobní svobody žalobce formou zajištění je nutno určit způsobem pro něj nejvýhodnějším a do doby zajištění je třeba započítat každý, byť jen započatý den. Třicetidenní doba, kdy měl žalovaný vydat rozhodnutí o prodloužení zajištění dle § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, tak uplynula dne 19. 10. 2016. Napadené rozhodnutí tedy bylo vydáno v době, kdy již žalobce nebyl zajištěn, a z logiky věci se tak nemohlo jednat o prodloužení doby zajištění, nýbrž jedině o nové rozhodnutí o zajištění žalobce. Napadené rozhodnutí proto městský soud zrušil pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. III.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů, které podřadil pod § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

8. Stěžovatel označil napadený rozsudek za nepřezkoumatelný.

9. Tvrzenou nezákonnost spatřoval stěžovatel ve způsobu výpočtu prvního a posledního dne třicetidenní zajišťovací doby. Podle stěžovatele je rozhodujícím parametrem k určení posledního dne zajištění prvotní čas zajištění, který je přesně vyjádřen ve dnech, hodinách a minutách. Dle stěžovatele tak uplynula doba zajištění žalobce dne 20. 10. 2016 ve 22:

30. Stěžovatel zpochybnil právní hodnocení věci městským soudem, jenž se přiklonil k započtení celého dne, v němž došlo k omezení svobody žalobce.

10. Stěžovatel taktéž poukázal na skutečnost, že žalobce byl zprvu krátkodobě omezen na svobodě dle § 27 odst. 2 zákona o Policii ČR. Délka omezení dle tohoto právního titulu se počítá v hodinách. Rozdílné určení délky zajištění dle zákona o pobytu cizinců a dle zákona o Policii ČR je neodůvodněné. Navíc na určení doby zajištění nelze použít obecná pravidla pro počítání času dle § 40 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád.

11. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. IV.

12. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V.

13. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

14. Kasační stížnost není důvodná.

15. Stěžovatel nejprve uplatnil zcela obecně námitku podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., když uvedl, že napadený rozsudek lze označit za nepřezkoumatelný. Nijak však neupřesnil, v čem jeho tvrzenou nepřezkoumatelnost spatřuje, a Nejvyšší správní soud nevidí žádný konkrétní důvod, proč by měl být za nepřezkoumatelný označen, když splňuje základní požadavky kladené na přezkoumatelné soudní rozhodnutí. Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. § 75 odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na § 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Napadený rozsudek vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu městský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých důvodů napadené rozhodnutí žalovaného pokládal za nezákonné ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.

16. Lze tudíž přikročit k posouzení rozhodné právní otázky, tedy zda v době vydání stěžovatelova rozhodnutí ze dne 20. 10. 2016 již uplynula třicetidenní doba prvního zajištění. Mezi účastníky řízení není sporný výše rekapitulovaný skutkový stav, nýbrž pouze otázka aplikace § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců: „Policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.“

17. Ve výroku prvého rozhodnutí o zajištění žalobce ze dne 22. 9. 2016 bylo uvedeno, že „[d]oba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody.“ Podle názoru městského soudu byl tímto prvním dnem již celý den 20. 9. 2016, kdy byl ve 22:30 žalobce omezen na osobní svobodě. Naopak podle stěžovatele je pro určení konce doby zajištění relevantní čas zajištění určený nejen ve dnech, ale i v hodinách a minutách. Tento jeho názor je ovšem rozporný s judikaturou zdejšího soudu, kterou správně citoval městský soud.

18. Klíčový je zde rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59, publ. pod č. 3044/2014 Sb. NSS, který jednoznačně odpovídá na právní otázku položenou stěžovatelem v kasační stížnosti: „Předchází-li zajištění dle § 124b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, zajištění v režimu § 27 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, je počátek zajištění nutno odvíjet již od tohoto okamžiku omezení osobní svobody cizince. Pokud jde o určení konce běhu lhůty určené v rozhodnutí o zajištění, při absenci výslovného pokynu zákona je nutno vykládat tuto otázku způsobem pro zajištěného cizince nejpříznivějším; do doby zajištění je tak nutno počítat každý, i jen započatý, den, kdy byl omezen na svobodě.“

19. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 3. 2016, č. j. 8 Azs 166/2015 - 52, který citoval městský soud, byl zde vyjádřený právní názor jasně vztažen i na zajištění dle § 129 zákona o pobytu cizinců. Citovaná právní věta přitom jasně reaguje právě na situace, kdy zajištění podle zákona o pobytu cizinců předchází zajištění podle § 27 zákona o Policii ČR. Je pravdou, že toto ustanovení počítá délku zajištění nikoli ve dnech, ale v hodinách, jak je zjevné z jeho odst. 3: „Zajištění podle odstavce 1 může trvat nejdéle 24 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Zajištění podle odstavce 2 může trvat nejdéle 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody. Celková doba zajištění podle odstavců 1 a 2 nesmí být delší než 48 hodin od okamžiku omezení osobní svobody.“ Při přezkumu zákonnosti rozhodnutí o zajištění vydaného podle § 129 zákona o pobytu cizinců je však nutno vycházet z tohoto zákona, který počítá dobu zajištění ve dnech, nikoli v hodinách. Sám žalovaný ve výroku prvního rozhodnutí o žalobcově zajištění ze dne 22. 9. 2016 stanovil dobu zajištění na 30 dnů ode dne omezení žalobcovy osobní svobody. Šlo jistě o dobu zajištění počítanou výhradně podle zákona o pobytu cizinců, podle nějž bylo rozhodnutí vydáno, nikoli o kombinaci „nejdéle 48 hodin“ zajištění podle § 27 zákona o Policii ČR a zbývajících 28 dní podle zákona o pobytu cizinců.

20. Doba zajištění podle tohoto rozhodnutí ze dne 22. 9. 2016 vydaného podle § 129 zákona o pobytu cizinců tak měla být celá počítána výhradně ve dnech, jak plyne ze zákona o pobytu cizinců. Stanovení lhůt v hodinách podle § 27 zákona o Policii ČR nebylo pro věc relevantní, stejně jako pravidla pro počítání času obsažená v § 40 správního řádu. Není zjevné, proč se stěžovatel domáhal jejich nepoužitelnosti na danou věc, když městský soud jimi vůbec neargumentoval, navíc jde o pravidla pro počítání lhůt pro provedení určitého úkonu ve správním řízení, takže pro určení doby délky zajištění nebyla vůbec použita.

21. Lze tedy uzavřít, že městský soud posoudil rozhodnou otázku správně, neboť podle zákona o pobytu cizinců a judikatury Nejvyššího správního soudu jej vykládající je doba zajištění počítána v zákoně o pobytu cizinců ve dnech a je do ní započítáván každý započatý den, kdy byl cizinec omezen na svobodě. V žalobcově případě to znamenalo, že do třicetidenní doby jeho zajištění stanovené v rozhodnutí o zajištění ze dne 22. 9. 2016 bylo třeba započítat již den 20. 9. 2016, jak správně konstatoval městský soud, takže tato doba skutečně skončila již 19. 10. 2016.

22. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

23. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože v řízení neučinil žádný úkon, takže mu žádné náklady nevznikly.

24. Žalobci byl městským soudem ustanoven advokát podle § 35 odst. 8 s. ř. s., který podle poslední věty tohoto ustanovení zastupuje žalobce i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Protože však podle obsahu spisu ustanovený žalobcův zástupce neprovedl v řízení o kasační stížnosti žádný úkon právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), Nejvyšší správní soud mu odměnu za zastupování žalobce v řízení o kasační stížnosti nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. února 2017 Mgr. David Hipšr předseda senátu