7 Azs 172/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: E. B., zast. Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2025, č. j. 21 A 13/2025-21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce byl držitelem povolení k trvalému pobytu na území ČR (od roku 2008). Maďarská cizinecká policie rozhodnutím ze dne 7. 3. 2023 žalobci uložila, aby do 17. 3. 2023 opustil území Maďarska, neboť byl rozsudkem maďarského soudu (ze dne 27. 6. 2022) odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a k trestu vyhoštění z území Maďarska na dobu pěti let (z výkonu trestu byl podmíněně propuštěn právě dne 7. 3. 2023).

2. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 13. 1. 2025, č. j. OAM-19849-15/ZR-2023, podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, žalobci zrušilo platnost povolení k trvalému pobytu na území ČR, a současně mu stanovilo lhůtu k vycestování 30 dnů od právní moci rozhodnutí (řízení o zrušení trvalého pobytu bylo zahájeno na základě oznámení ze dne 6. 12. 2023). Důvodem zrušení povolení k trvalému pobytu byla právě skutečnost, že jiný členský stát EU rozhodl o vyhoštění žalobce ze svého území z důvodu odsouzení k trestu odnětí svobody v délce nejméně jednoho roku.

3. Žalobce podal proti rozhodnutí Ministerstva vnitra odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 11. 3. 2025, č. j. MV-22857-4/SO-2025, zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

4. Žalobce rozhodnutí žalované napadl žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Městský soud předně dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované i správního orgánu I. stupně jsou přezkoumatelná. Posouzení žalobcova případu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců bylo důvodné, protože žalobci maďarské orgány uložily vyhoštění na dobu pěti let kvůli odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, což žalobce nikterak nevyvracel. K námitce, že měla být posouzena míra závažnosti jeho jednání, městský soud ve shodě s žalovanou konstatoval, že se jí v § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců taková povinnost nestanoví. Není ostatně ani přípustné, aby orgány členského státu EU posuzovaly rozhodnutí orgánů veřejné moci jiného členského státu. Spáchání trestné činnosti v nízkém věku ani žalobcova trestněprávní zachovalost na území ČR nepředstavují faktory, pro něž by se k odsouzení nemělo přihlížet.

5. Městský soud shledal napadené rozhodnutí za přezkoumatelné rovněž v rovině posouzení přiměřenosti zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. Z jeho odůvodnění lze zjistit, proč prvostupňový orgán a žalovaná nepřiměřenost rozhodnutí neshledaly a k jakým skutečnostem při tom přihlédly. Žalobce nesdělil žádné významné skutečnosti, které by odůvodňovaly úvahu o nepřiměřenosti zásahu do jeho soukromého a rodinného života. Samotná existence příbuzných či blízkých osob v ČR stejně jako výkon pracovní činnosti totiž nezakládají nepřiměřenost vydaného rozhodnutí. Správní orgány tak přiměřenost zásahu do rodinného a soukromého života vyhodnotily dostatečně. K tvrzení žalobce o naplnění skutkové podstaty § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců v nízké intenzitě pak městský soud uvedl, že jeho soukromé a rodinné poměry nejsou natolik významné, aby bylo zrušení trvalého pobytu nepřiměřeným.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

6. Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.

7. Stěžovatel má za to, že městský soud nesprávně posoudil otázku výkladu § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Vůbec se nezabýval tím, zda je v daném případě dáno skutečné, dostatečně závažné a aktuální ohrožení veřejného pořádku. Nesprávně posoudil i způsob, jakým se správní orgány zabývaly přiměřeností zásahu rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu do soukromého a rodinného života stěžovatele. Podle stěžovatele městský soud aproboval závěry správních orgánů v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel se domnívá, že kasační stížnost je přijatelná, neboť Nejvyšší správní soud doposud neřešil, zda závěry rozsudku NSS ze dne 8. 2. 2024, č. j. 10 Azs 292/2023-53, č. 4580/2024 Sb. NSS, dopadají na zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců. Naopak otázka dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života byla v dané věci řešena od existující judikatury odlišně.

8. Důvod zrušení trvalého pobytu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců je projevem transpozice směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty. Musí být proto v souladu s judikaturou vykládán eurokonformně. Tento důvod představuje zvláštní projev aplikace výhrady veřejného pořádku. Unijní standardy pro ochranu veřejného pořádku mají správní orgány podle judikatury aplikovat i v případě zrušení trvalého pobytu z důvodu dle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců, který také s „veřejným pořádkem“ výslovně neoperuje (viz již zmíněný rozsudek č. j. 10 Azs 292/2023-53). Není důvod v nynější věci postupovat odlišně. Je tedy namístě individuální posouzení, zda osobní chování cizince představuje skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení základních zájmů společnosti. Správní orgány ani městský soud zde však takové hodnocení neprovedly a vycházely výlučně z ojedinělého odsouzení stěžovatele v Maďarsku za jednorázový převoz osob. Trest stěžovatel již vykonal, od jeho skončení uplynuly téměř dva roky bez další protiprávní činnosti a nic nenasvědčuje reálné hrozbě recidivy.

9. Řádně nebyla posouzena ani přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele ve smyslu čl. 8 Úmluvy a § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců, přestože § 77 odst. 2 téhož zákona takové hodnocení výslovně vyžaduje a judikatura ESLP stanoví kritéria zahrnující například závažnost deliktu, délku pobytu, chování po činu, rodinné a sociální vazby či postavení tzv. „settled migranta“. Ačkoliv městský soud obecně správně vyšel z toho, že čím intenzivnější je zásah do soukromého a rodinného života, tím vyšší musí být intenzita narušení veřejného pořádku a tomu odpovídající veřejný zájem na vycestování cizince, v jeho případě správní orgány ani městský soud nevzaly v potaz klíčové skutečnosti, které jsou obsaženy ve správním spisu a které výrazně vypovídají ve prospěch stěžovatele (skutečnou povahu a nízkou závažnost jednání, kterého se dopustil; dobu, která uplynula od spáchání trestného činu; dobu, po kterou je na svobodě a žije řádným způsobem života; dosavadní bezúhonnost). Stěžovatel přišel do ČR jako nezletilý (ve věku 15 let) a dlouhodobě zde žije řádným životem. Na území ČR dospěl, vytvořil si zde vazby a navykl místnímu životu. Správní orgány ani městský soud však tyto skutečnosti nezohlednily, spokojily se s formálním konstatováním délky pobytu, kdy správní orgány své závěry opřely o překonaný a věcně nepřiléhavý rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, týkající se mezinárodní ochrany, čímž podle stěžovatele porušily zásadu zákonnosti a nesprávně vyložily i aplikovaly § 174a odst. 1 zákona o pobytu cizinců.

10. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti setrvala na odůvodnění svého rozhodnutí a ztotožnila se s napadeným rozsudkem. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem III.1 Přijatelnost kasační stížnosti

11. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přijatelností kasační stížnosti, jelikož ta je jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským (městským) soudem specializovaný samosoudce. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost.

12. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti lze odkázat na usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, či ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS. Podle této judikatury bude kasační stížnost přijatelnou (i mimo věci mezinárodní ochrany), pokud (1) se dotýká zatím judikaturou neřešených právních otázek; (2) se týká právních otázek řešených judikaturou rozdílně; (3) je třeba judikaturního odklonu; či (4) došlo k zásadnímu pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní pochybení ve smyslu naposledy uvedeného důvodu se přitom bude jednat především tehdy, pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. K naposledy uvedené situaci (důvodu přijatelnosti kasační stížnosti) je však třeba zdůraznit, že k tomu, aby nastala, muselo by se jednat skutečně o zásadní pochybení krajského soudu. Případná nevýrazná pochybení zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (opět viz usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39, jakož i řadu navazujících usnesení NSS například ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 Azs 379/2017-26 či ze dne 15. 12. 2022, č. j. 8 Azs 195/2022-28).

13. Jak plyne z výše provedené reprodukce kasační stížnosti, stěžovatel v ní uplatnil dva okruhy námitek, u nichž (obou) jsou podle něj podmínky přijatelnosti splněny. První okruh se týká chybějícího hodnocení ohrožení veřejného pořádku stěžovatelem (což doposud u daného důvodu zrušení trvalého pobytu podle něj judikatura neřešila) a druhý okruh kasačních námitek se pak týká nedostatečného posouzení přiměřenosti dopadu do soukromého a rodinného života stěžovatele (zde jsou podle stěžovatele závěry městského soudu v rozporu s existující judikaturou). Zatímco v případě prvního okruhu námitek je třeba stěžovateli z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti přisvědčit (předestřenou otázkou se doposud judikatura Nejvyššího správního soudu skutečně výslovně nezabývala), v případě druhého okruhu kasačních námitek Nejvyšší správní soud důvody přijatelnosti neshledal.

14. Jde-li o otázku posouzení přiměřenosti dopadu rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, zde stěžovatel poukazuje na to, že správní orgány ani městský soud nevzaly v potaz klíčové skutečnosti, které jsou obsaženy ve správním spisu a výrazně vypovídají v jeho prospěch.

15. Míří-li tato část argumentace stěžovatele k nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, pak je třeba zdůraznit, že podle ustálené judikatury platí, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci účastníků řízení za lichou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06 nebo rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-75). Nejvyšší správní soud v tomto ohledu připomíná, že nepřezkoumatelnost není projevem nenaplněné subjektivní představy stěžovatele o tom, jak by měl být rozsudek odůvodněn, ale objektivní překážkou, která kasačnímu soudu znemožňuje přezkoumat napadené rozhodnutí (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016-24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017-35). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro chybějící důvody či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (srov. rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64).

16. Napadený rozsudek požadavkům přezkoumatelnosti plynoucím z citované judikatury dostál do té míry, že v tomto směru přijatelnost kasační stížnosti shledat nelze. Rozsudek je sice stručně, nicméně řádně a zcela srozumitelně odůvodněn. Nelze přitom v této souvislosti především odhlédnout od podoby uplatněných žalobních námitek, jejichž rámcem je městský soud při přezkumu napadeného rozhodnutí vázán. Ty totiž byly uplatněny v dosti obecné podobě a směřovaly primárně k jiným okolnostem věci, než nynější argumentace stěžovatele v kasační stížnosti podané jiným zástupcem (např. nijak neupřesněná závislost matky na osobě stěžovatele). V tomto ohledu navíc platí konstantní judikatura, podle níž obecně a kuse zdůvodněná kasační stížnost (žaloba) předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti soudu, ale i obsah rozsudku soudu. Uplatní-li proto stěžovatel obecnou námitku, může se jí soud zabývat toliko v mezích její obecnosti (k tomu viz rozsudky NSS ze dne 14. 8. 2019, č. j. 8 As 153/2019-39, nebo ze dne 13. 9. 2017, č. j. 7 As 208/2017-20, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, a ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS).

17. Je třeba připustit, že podle judikatury je nepřezkoumatelné i takové rozhodnutí krajského (městského) soudu, které přezkoumá nepřezkoumatelné rozhodnutí žalovaného správního orgánu (rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 Afs 115/2006-91). Ani v tomto směru však Nejvyšší správní soud neshledal pochybení městského soudu, které by svědčilo přijatelnosti dané kasační stížnosti. Zákon o pobytu cizinců výslovně stanoví, že ministerstvo zruší platnost povolení k trvalému pobytu za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života cizince [§ 77 odst. 2 tohoto zákona]. Judikatura již vymezila konkrétní faktory, které je třeba za účelem zjištění tohoto zásahu posuzovat (viz např. shora zmíněný rozsudek č. j. 10 Azs 292/2023-53, bod 43; případně též rozsudek NSS ze dne 4. 2. 2013, č. j. 8 Azs 27/2012-65, bod 26; nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 1276/20, bod 13; či např. rozsudky ESLP ze dne 31. 1. 2006, Rodrigues da Silva and Hoogkamer proti Nizozemsku, stížnost č. 50435/99, bod 39; či ze dne 28. 6. 2011, Nunez proti Norsku, stížnost č. 55597/09, bod 70). Stejně tak je třeba poukázat na to, že po správních orgánech sice nelze požadovat, aby za cizince domýšlely konkrétní a individuální okolnosti týkající se jejich soukromého a rodinného života, pokud však tyto skutečnosti vyplývají přímo z obsahu správního spisu anebo okolností, které jsou správním orgánům známy, je nutno trvat na požadavku, aby se s nimi správní orgány alespoň v určité míře vypořádaly a zohlednily je (například rozsudek NSS ze dne 26. 11. 2020, č. j. 8 Azs 36/2019-42).

18. Správní orgány v nyní projednávané věci v souladu s odkazovanou judikaturou podstatné faktory (okolnosti), a to včetně těch, které stěžovatel konkretizuje v kasační stížnosti, v odůvodnění svých rozhodnutí zohledňují. I kdyby snad městský soud z hlediska hodnocení dostatečnosti (či správnosti) některých z judikaturou předpokládaných hledisek dílčím způsobem pochybil, bez dalšího to neznamená, že by se mělo jednat o hrubé pochybení, které by vyžadovalo zásah kasačního soudu (usnesení NSS ze dne 11. 8. 2023, č. j. 8 As 120/2022-28). K tomu je třeba navíc připomenout, že je to především krajský (městský) soud, který je oproti Nejvyššímu správnímu soudu povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek (rozsudky NSS ze dne 1. 3. 2017, č. j. 6 As 256/2016-79, bod 21, či z 13. 5. 2020, č. j. 6 Afs 7/2020-52, bod 23). Pokud by se tedy nyní v řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zabýval dílčími skutkovými zjištěními (dílčími okolnostmi věci) a dostatečností jejich zohlednění či jejich hodnocením ze strany městského soudu, ve svém důsledku by to popíralo smysl institutu nepřijatelnosti kasační stížnosti, jak byl popsán shora.

19. Pro úplnost pak lze dodat, že přijatelnost kasační stížnosti nemůže v dané věci založit ani poukaz stěžovatele na použití neaktuální judikatury v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí či na tvrzenou nesvědomitost správního orgánu I. stupně. III.2 Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců a posouzení hrozby pro veřejný pořádek

20. Jak již bylo výše uvedeno, druhý okruh kasační argumentace, který se týká nutnosti posouzení toho, zda cizinec představuje (skutečnou, dostatečně závažnou a aktuální) hrozbu pro veřejný pořádek i v případě rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, považuje Nejvyšší správní soud za přijatelný. Judikatura tohoto soudu se totiž k dané otázce doposud výslovně nevyjádřila.

21. Podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců zruší Ministerstvo vnitra platnost povolení k trvalému pobytu, jestliže jiný členský stát Evropské unie nebo smluvní stát uplatňující společný postup ve věci vyhošťování rozhodl o vyhoštění cizince ze svého území z důvodu odsouzení cizince k trestu odnětí svobody v délce nejméně 1 rok anebo pro důvodné podezření, že spáchal závažnou trestnou činnost nebo takovou činnost připravuje na území některého státu Evropské unie nebo smluvního státu uplatňujícího společný postup ve věci vyhošťování, a dále z důvodů porušení právních předpisů upravujících vstup a pobyt cizinců na jejich území.

22. V nynější věci nebylo mezi účastníky sporné, že stěžovatel podmínky přímo plynoucí z citovaného ustanovení splňuje, neboť byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců a k trestu vyhoštění z území Maďarska na dobu pěti let. Sporná otázka, kterou se zde Nejvyšší správní soud v rámci uplatněných námitek nejprve musí zabývat, spočívá v tom, zda lze rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců založit právě jen na existenci zahraničního rozhodnutí o vyhoštění a odsouzení cizince k trestu odnětí svobody, aniž by při rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu bylo provedeno individuální posouzení toho, zda osobní chování cizince představuje (aktuální, skutečné a dostatečně závažné) ohrožení veřejného pořádku.

23. Městský soud ve vztahu k otázce naplnění podmínek shora citovaného ustanovení v zásadě převzal popis skutku z výrokové části trestního rozsudku; jeho závažnost žalovaná ani městský soud nehodnotily individuálně, nýbrž v dané věci vycházely toliko z existence odsouzení a rozhodnutí o vyhoštění. Městský soud v bodě 15 odůvodnění napadeného rozsudku pouze zopakoval, že posouzení stěžovatelova případu podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců bylo důvodné, protože žalobci maďarské orgány uložily vyhoštění na dobu pěti let kvůli odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Zdůraznil, že stěžovatel své odsouzení k trestu odnětí svobody ani k vyhoštění nijak nevyvracel. Městský soud pak k dané otázce ve shodě s žalovanou konstatoval, že se žalované v § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců nestanovuje povinnost posuzovat míru závažnosti jednání cizince.

24. Ve vztahu ke shora vymezené sporné otázce je třeba předně upozornit na to, že judikatura tohoto soudu ji sice doposud výslovně neřešila, nicméně stěžovatelem zdůrazňovaný rozsudek č. j. 10 Azs 292/2023-53 ve svém bodě 32 předkládá výčet důvodů zrušení platnosti trvalého pobytu, u nichž musí správní orgán také shledat, že osobní chování cizince aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek. Ustanovení aplikované v nynější věci však Nejvyšší správní soud v tomto výčtu neuvedl, čehož si je ostatně vědom i sám stěžovatel. Jak odkazovaný rozsudek v daném bodě výslovně uzavřel, aby „mohlo ministerstvo neudělit či odejmout cizinci – dlouhodobému rezidentovi ve smyslu směrnice 2003/109/ES – povolení k trvalému pobytu kvůli výhradě veřejného pořádku, zde podle § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců [ale totožně to platí u důvodů podle § 77 odst. 1 písm. h) a i); § 77 odst. 2 písm. a), e) a f); § 75 odst. 1 písm. c) a e); § 75 odst. 2 písm. e) a f); § 83 odst. 1 písm. b); a § 85 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců], musí shledat, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek“.

25. S ohledem na výše uvedené tedy nelze bez dalšího přisvědčit náhledu stěžovatele na nutnost posouzení hrozby pro veřejný pořádek vždy i v případě použití shora citovaného ustanovení, a to pouze s odkazem na zmíněný rozsudek desátého senátu (viz též publikovanou právní větu k citovanému rozsudku). Ostatně i odborná literatura v této souvislosti uvedené východisko plynoucí z citovaného rozsudku akceptuje a nepředkládá žádné konkrétní důvody (výhrady či argumenty), proč by se hrozba pro veřejný pořádek u daného ustanovení bez dalšího posuzovat měla (viz ČECHOVSKÝ, Marek, LUKÁŠOVÁ, Magdaléna, VÁCLAVEK, Petr. § 77 [Zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu]. In: ČECHOVSKÝ, Marek, VÁCLAVEK, Petr, LUKÁŠOVÁ, Magdaléna a kol. Zákon o pobytu cizinců. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 876, marg. č. 110.).

26. V rozsudku č. j. 10 Azs 292/2023-53, o který stěžovatel v nynější věci svoji argumentaci v podstatě výhradně opírá (viz stěžovatelem zdůrazněný důvod přijatelnosti kasační stížnosti), Nejvyšší správní soud vycházel z výkladu Soudního dvora EU týkajícího se omezení pobytových práv dlouhodobě pobývajících rezidentů z důvodů hrozby pro veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost. Zabýval se situací, v níž správní orgán rozhodoval o zrušení pobytového oprávnění dlouhodobě pobývajícího rezidenta s ohledem na jeho předchozí trestnou činnost. Klíčovou otázkou bylo, zda samotná existence odsouzení může bez dalšího odůvodnit zásah do pobytového oprávnění, aniž by byla posouzena aktuální nebezpečnost osoby, nebo zda je nutné individuálně posoudit, zda osobní chování cizince v době rozhodování představuje aktuální, skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku. Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku mimo jiné výslovně zdůraznil, že správní orgán musí přihlížet nejen k okolnostem samotného trestného činu, ale též k následnému chování cizince, okolnostem jeho podmíněného propuštění či dalším skutečnostem vypovídajícím o jeho resocializaci (body 41 a 42).

27. Stěžovatel v nyní podané kasační stížnosti, vedle popisu konkrétních okolností dané věci (týkajících se jeho odsouzení v Maďarsku), argumentuje k výše vymezené obecné právní otázce v podstatě pouze tím, že zde aplikovaný § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců také výslovně neoperuje s pojmem „veřejný pořádek“, jako je tomu v případě ustanovení § 77 odst. 2 písm. f) vyloženého odkazovaným rozsudkem č. j. 10 Azs 292/2023-53. Zda jeho pobyt představuje skutečné, dostatečně závažné a aktuální ohrožení veřejného pořádku, je podle stěžovatele conditio sine qua non při aplikaci výhrady veřejného pořádku.

28. Pro posouzení otázky, zda lze použít závěry rozsudku č. j. 10 Azs 292/2023-53 i v nynější věci, je předně významné, že odkazovaný rozsudek č. j. 10 Azs 292/2023-53 vyšel především z čl. 9 odst. 3 směrnice 2003/109/ES, podle něhož členské státy mohou stanovit, že dlouhodobě pobývající rezident nemá nadále nárok na právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta, ohrožuje-li vzhledem k závažnosti protiprávních jednání, kterých se dopustil, veřejný pořádek, avšak uvedené ohrožení není důvodem k vyhoštění ve smyslu článku 12. Podle naposledy zmíněného čl. 12 odst. 1 téže směrnice pak členské státy mohou učinit rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta pouze tehdy, představuje-li uvedená osoba skutečné a dostatečně závažné ohrožení veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti (zvýraznění doplnil NSS). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v případě § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců pravomocné odsouzení cizince není primárním důvodem zrušení platnosti jeho trvalého pobytu. Tím je zde právě rozhodnutí o jeho vyhoštění. Citovaná právní úprava, z níž stěžovatelem odkazovaný rozsudek především vychází, pak zjevně odlišuje „pouhé“ protiprávní jednání (u něhož je třeba z pohledu dalšího trvání pobytového oprávnění zkoumat ohrožení veřejného pořádku) na straně jedné, a na straně druhé pak rozhodnutí o vyhoštění, u něhož je ohrožení veřejného pořádku již výchozí podmínkou (jeho samotným předpokladem).

29. V nynější věci aplikované ustanovení § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců přímo odkazuje na směrnici Rady 2001/40/ES o vzájemném uznávání rozhodnutí o vyhoštění státních příslušníků třetích zemí. Tato směrnice [týkající se vyhoštění přijatého správním orgánem, viz její čl. 2 písm. b)] výslovně předpokládá, že rozhodnutí vydávajícího státu o vyhoštění (odvíjejícího se od spáchání trestného činu cizincem) je založeno na závažné a skutečné hrozbě pro veřejný pořádek nebo bezpečnost státu [čl. 3 odst. 1 písm. a) uvedené směrnice]. Tato směrnice ostatně výslovně v témže článku předpokládá, že existence rozhodnutí o vyhoštění přijatého podle tohoto písmene umožňuje zrušit povolení k pobytu, pokud to dovolují vnitrostátní předpisy státu, který povolení vydal. Podle rozsudku Soudního dvora EU ze dne 11. 6. 2020, C-448/19, ve věci WT v. Subdelegación del Gobierno en Guadalajara, pak musí být mimo jiné čl. 12 směrnice 2003/109/ES vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví vyhoštění každého státního příslušníka třetí země, který je držitelem dlouhodobého povolení k pobytu a který spáchal trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody v délce nejméně jednoho roku, aniž je nutné zkoumat, zda tento státní příslušník třetí země představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo veřejnou bezpečnost.

30. Ze shora citované právní úpravy a jejího výkladu provedeného Soudním dvorem EU i Nejvyšším správním soudem lze tedy nepochybně v obecné rovině dovodit, že posouzení závažnosti hrozby pro veřejný pořádek je předpokladem již samotného rozhodnutí o vyhoštění. Jinak řečeno, požadavky, které v nynější věci stěžovatel s odkazem na rozsudek č. j. 10 Azs 292/2023-53 opakovaně zdůrazňuje, musí být v případě rozhodnutí o vyhoštění cizince již naplněny.

31. Nejvyšší správní soud si je samozřejmě vědom toho, že shora uvedená východiska se týkají primárně vyhoštění, o kterém rozhodl správní orgán, přičemž ve věci nyní projednávané byl stěžovatel vyhoštěn rozhodnutím maďarského trestního soudu. V tomto směru je nicméně třeba předně připomenout judikaturou již dovozený závěr (který ani stěžovatel nijak nezpochybňuje), podle něhož se § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců vztahuje na vyhoštění cizinců jak správní, tak i trestní (k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 2. 2016, č. j. 22 A 127/2014-36). S ohledem na roli soudního trestání v rámci veřejnoprávní regulace lze současně mít za to, že hrozba pro veřejný pořádek v případě uložení (soudního) trestu vyhoštění bude z povahy věci shodná či začasté spíše i vyšší než v případě vyhoštění přijatého správním orgánem. V tomto směru lze předně poukázat na § 76 písm. b) zákona o pobytu cizinců, podle něhož platnost povolení k trvalému pobytu zaniká nabytím právní moci rozsudku ukládajícího cizinci trest vyhoštění. Již toto ustanovení tedy jasně reflektuje striktní náhled zákonodárce na důsledky uložení (soudního) trestu vyhoštění. Ačkoliv se správní vyhoštění a trest vyhoštění liší svou právní povahou, podmínkami uložení i procesním režimem, oba instituty směřují k vyloučení dalšího pobytu cizince na území státu. Byť ani smysl obou institutů (trestního a správního vyhoštění) není zcela shodný, je třeba mít za to, že pokud lze za předpoklad správního vyhoštění považovat skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek, platí to shodně u vyhoštění jakožto soudem uloženého trestu.

32. Takovému výkladu ostatně svědčí i to, že shora již citovaný čl. 12 směrnice 2003/109/ES stanovující požadavky na rozhodnutí o vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta se nijak neomezuje na správní vyhoštění (na rozdíl od směrnice 2001/40/ES), ale týká se obecně „rozhodnutí o vyhoštění“. Tento článek a záruky vůči vyhoštění dlouhodobě pobývajícího rezidenta se přitom vztáhnou i na rezidenty pobývající ve druhém členském státě (viz čl. 22 odst. 3 směrnice 2003/109/ES, příp. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 14. 3. 2024, C-752/22 ve věci EP proti Maahanmuuttovirasto). Lze dodat, že kupříkladu v rámci českého trestního práva se výše popsaný požadavek týkající se rozhodnutí o vyhoštění konkrétně projevuje v § 80 odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, podle něhož soud trest vyhoštění neuloží, jestliže pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku (zvýraznění doplnil NSS).

33. V návaznosti na shora uvedená obecná východiska je pak v nyní projednávané věci třeba zdůraznit, že stěžovatel i ve vztahu k této části námitek uplatnil jen velmi obecnou žalobní argumentaci (viz zejména část II. žaloby), kterou příliš nerozvinul ani v kasační stížnosti (k rozsahu přezkumu obecných námitek viz judikaturu odkazovanou v bodě [16] shora). Především pak ani v kasační stížnosti nijak netvrdí (nezpochybňuje), že by snad v rámci jemu uloženého trestu vyhoštění nebyla hrozba pro veřejný pořádek hodnocena, a to ať již ze systémových důvodů či v důsledku konkrétního pochybení právě v jeho věci. Je třeba zdůraznit, že v souladu se shora již odkazovanou judikaturou Nejvyššímu správnímu soudu skutečně nepřísluší, aby za stěžovatele v tomto směru spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které jej podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova (stěžovatelova) advokáta (viz například výše již zmíněný rozsudek č. j. 4 As 3/2008-78, bod 32).

34. Jakkoli tedy Nejvyšší správní soud ve stěžovatelem opakovaně odkazovaném rozsudku č. j. 10 Azs 292/2023-53 výslovně uzavřel (a stěžovatel na to v nynější kasační stížnosti také upozorňuje), že „Soudní dvůr chápe jako obecné pravidlo, že omezující opatření odůvodněná veřejným pořádkem mohou státy uložit cizinci jenom tehdy, když posoudí individuálně jeho konkrétní případ a shledají, že jeho osobní chování aktuálně představuje skutečnou a dostatečně závažnou hrozbu pro veřejný pořádek“ (bod 26 citovaného rozsudku), není namístě toto pravidlo vykládat tak, že v případě rozhodnutí podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců je třeba bez dalšího vždy (opětovně) hrozbu cizince pro veřejný pořádek hodnotit. Rozhodnutí o vyhoštění cizince, které je primárním důvodem zrušení platnosti trvalého pobytu cizince podle tohoto ustanovení, totiž v sobě již zásadně má zahrnovat takové předchozí posouzení. Z toho je nutno vycházet i v nynější věci. V takové situaci pak není třeba trvat na tom, aby správní orgán k posouzení hrozby pro veřejný pořádek vždy (opětovně) přistupoval. Z tvrzení stěžovatele ve spojení s předloženými spisovými podklady pak v nyní projednávané věci neplyne, že právě zde by s ohledem na okolnosti této věci měly správní orgány (aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou) hrozbu stěžovatele pro veřejný pořádek před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí posuzovat.

35. Lze tak uzavřít, že Nejvyšší správní soud se neztotožnil se stěžovatelem v tom, že by se závěry rozsudku č. j. 10 Azs 292/2023-53 automaticky plně vztahovaly i na rozhodnutí podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců, resp. že by závěr rozsudku nyní napadeného byl s odkazovaným rozsudkem desátého senátu v rozporu. Jinak řečeno, nelze mít za to, že je povinností správního orgánu posuzovat v případě rozhodnutí podle § 77 odst. 2 písm. g) zákona o pobytu cizinců bez dalšího vždy (aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou) hrozbu cizince pro veřejný pořádek. Takové posouzení totiž je již součástí předchozího rozhodnutí o vyhoštění. Kasační námitky, které v této souvislosti stěžovatel uplatnil, tak nejsou důvodné, a napadený rozsudek městského soudu v tomto směru obstojí.

IV. Závěr a náklady řízení

36. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).

37. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 11. září 2026 Milan Podhrázký předseda senátu