7 Azs 207/2004

Rubrum

7 Azs 207/2004 - 34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Jiřího Vyvadila v právní věci stěžovatele D. E., zastoupeného JUDr. Ilonou Tajchnerovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3385/9, za účasti Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2004, č. j. 15 Az 398/2003 - 15, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 2. 11. 2002, č. j. OAM-4694/VL-11-11-2002, byla zamítnuta dle ust. 16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodná. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, o které rozhodl krajský soud napadeným rozsudkem tak, že ji zamítl, neboť správní orgán si opatřil dostatek podkladů pro své rozhodnutí, řádně zjistil skutečný stav věci a rozhodnutí dostatečně odůvodnil. Ve včas podané kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že krajský soud nesprávně právně posoudil věc, když při hodnocení jeho obav z návratu do své vlasti hodnotil argumenty stěžovatele pouze samostatně a nikoliv v jejich vzájemných souvislostech. Stěžovatel, který opustil zemi svého původu se svými rodiči, totiž až po svém pobytu v České republice pochopil svou neschopnost žít v Rusku bez nebezpečí, že bude za své názory stíhán. Není proto rozhodující, že v současné době není v zemi svého původu pro své politické či náboženské přesvědčení stíhán, neboť se obává, že by se tak stalo nedlouho poté, 7 Azs 207/2004 - 35 kdy by se do své vlasti vrátil. Navrhl proto zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci zpět k dalšímu řízení. Správní orgán ve svém vyjádření uvedl, že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek krajského soudu, byly vydány v souladu s právními předpisy. Podotýká, že azylové řízení nelze zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České republiky. Ze správního spisu, který soudu předložil správní orgán, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Stěžovatel podal dne 12. 10. 2002 návrh na zahájení řízení o udělení azylu. Stejného dne byl se stěžovatelem veden, v českém jazyce, pohovor k důvodům návrhu na zahájení řízení o udělení azylu na území České republiky, ze kterého byl vyhotoven protokol. Stěžovatel uvedl, že o azyl požádal, neboť mu policie neprodloužila v České republice pobyt. Z Ruska odešel se svými rodiči. Zvykl si na život v České republice, má zde kamarády, přítelkyni a psy. Obává se, že po svém návratu do Ruska by si na život tam již nezvykl a že by musel narukovat a jít na vojnu do Čečenska. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Dle ust. § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen s. ř. s.), kasační stížnost lze podat pouze z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Podle ust. § 77 odst. 2 s. ř. s. v rámci dokazování může soud zopakovat nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob dokazování jinak. Soud jím provedené důkazy hodnotí jednotlivě i v jejich souhrnu i s důkazy provedenými v řízení před správním orgánem a ve svém rozhodnutí vyjde ze skutkového a právního stavu takto zjištěného. Dle ust. § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Zásadní námitkou stěžovatele je, že krajský soud hodnotil jeho argumenty pouze samostatně, nikoliv v jejich vzájemných souvislostech. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že ze správního řízení a ze znění žaloby je zřejmé, že jediná relevantní obava, kterou stěžovatel vyjádřil, souvisela s jeho pravděpodobnou povinností nastoupit vojenskou službu. Nejvyšší správní soud však zcela ve shodě s krajským soudem konstatuje, že „odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je ve státě původu povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu dle ust. § 12 zákona o azylu, zvláště není-li takové odmítání spojeno s reálně projeveným politickým přesvědčením nebo náboženstvím“ (podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004 - 49), což v souzené věci nebylo prokázáno. Žádné jiné skutečnosti, které by mohly svědčit okolnosti, že stěžovatel má odůvodněný strach před pronásledováním v zákonně vymezeném 7 Azs 207/2004 - 36 smyslu, stěžovatel v průběhu řízení netvrdil. Jeho názor, který je obsahem kasační stížnosti, že bude v Rusku za své názory stíhán, považuje Nejvyšší správní soud za pouhou proklamaci bez reálného základu mající za cíl vyvolat zdání o důvodnosti stěžovatelovy žádosti o azyl. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že azylové řízení je zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu. Právě důvodnost pronásledování, tedy naplnění zákonných podmínek stanovených zákonem o azylu, je kritériem při posuzování žádosti, nikoliv pouhé zcela nekonkrétní tvrzení o potencionálním pronásledování. Jak vyplývá z výpovědí stěžovatele učiněných v průběhu azylového řízení, důvodem, proč tento podal žádost o azyl, je jeho snaha zůstat v České republice, neboť mu zde cizinecká policie neprodloužila pobyt. Je tedy zřejmé, že se svým jednáním snaží o legalizaci pobytu v České republice, což je v přímém rozporu s účelem azylového řízení. Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že si stěžovatel během svého pobytu v České republice dokázal vytvořit podmínky pro své žití, avšak azylové řízení je zcela mimořádný institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu, přičemž je nutné zdůraznit, že si stěžovatel byl vědom tohoto, že výše uvedené nesplňuje. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že prostřednictvím azylového řízení nelze žádat o legalizaci pobytu v České republice, neboť pro takový účel obsahuje právní řád České republiky jiné nástroje. Za této situace konstatuje Nejvyšší správní soud, že se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím krajského soudu, které plně vycházelo ze spisového materiálu a bylo učiněno v souladu se zákonem. Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel ve své kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Ze všech shora uvedených důvodů shledal kasační stížnost jako nedůvodnou, a proto ji podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem dle § 109 odst. 1 citovaného zákona, dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání. Stěžovatel podal návrh, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek dle ust. § 107 s. ř. s. Nejvyšší správní soud o návrhu nerozhodl, neboť ve věci bylo rozhodnuto bezodkladně po provedení všech nezbytných procesních úkonů a po shromáždění veškerých podkladů. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správní orgán nárok na náhradu nákladů řízení nevznesl, proto mu ho soud nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. května 2005 JUDr. Radan Malík předseda senátu