7 Azs 220/2020

Rubrum

7 Azs 220/2020 - 21 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: R. R., zastoupen JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem Archangelská 1, Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2020, č. j. 2 Az 56/2018 - 59, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 2 Az 56/2018 - 59, zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 8. 2018 č. j. OAM-1041/ZA-ZA11-VL13- PD1-2016, jímž bylo podle § 25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zastaveno řízení o prodloužení doplňkové ochrany. II.

2. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.

3. Stěžovatel namítal, že městský soud ignoroval skutkové okolnosti případu, neboť jsou objektivně dány důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 až § 14b zákona o azylu. Městský soud nepostupoval při vydání napadeného rozsudku v souladu se zákonem, neboť se řádným způsobem nevypořádal se všemi prezentovanými důvody podané žádosti o mezinárodní ochranu, tyto naopak zčásti nemístně zlehčoval a zčásti ignoroval. Stěžovatel přitom v rámci předcházejícího řízení jasně prezentoval obavy z návratu do Uzbekistánu, protože v jeho vlasti v současné době panuje diktátorský, nedemokratický režim. V případě nuceného návratu stěžovatele do Uzbekistánu proto 7 Azs 220/2020 nelze vyloučit, že by mu hrozilo uvěznění, mučení či nelidské a ponižující zacházení. Stěžovatel se proto s ohledem na prokazatelně dlouhodobě špatnou politickou situaci v zemi původu důvodně obává případného návratu do Uzbekistánu, když jeho bezpečné vycestování do země původu reálně není možné. Situace v Uzbekistánu je napjatá a země nezaručuje základní standardy dodržování lidských práv. Stěžovatel se domnívá, že jeho vycestování není bezpečné a v případě návratu má strach o život a zdraví. Uvedená fakta nevzal městský soud v rámci přezkumu postupu správního orgánu v potaz. Stěžovatel je přesvědčen, že pokud by městský soud ověřil řádně veškeré stěžovatelem tvrzené skutečnosti, jež potvrzují pravdivost jeho tvrzení uvedených v podané žádosti, pak by musel dojít k závěru, že je naplněn přinejmenším důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Stěžovatel je současně přesvědčen, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí, neboť není dostatečným a řádným způsobem vyvrácena argumentace stěžovatele použitá v rámci podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany i v navazujícím řízení, která jednoznačně potvrzuje důvodnost podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany. III.

4. Nejvyšší správní soud se kasační stížností musel zabývat nejprve z hlediska její přípustnosti. Pouze přípustná kasační stížnost může být soudem věcně projednána.

5. S ohledem na to, jakým způsobem je v nyní projednávané věci formulována kasační argumentace stěžovatele, považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že řízení ve správním soudnictví, včetně řízení o kasační stížnosti, je ovládáno dispoziční zásadou. S výjimkami uvedenými v § 109 odst. 4, větě za středníkem s. ř. s. je tak Nejvyšší správní soud vázán důvody uvedenými v kasační stížnosti (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.), a proto obsah stížnostních bodů a kvalita jejich odůvodnění v kasační stížnosti do značné míry předurčují obsah rozhodnutí kasačního soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 Afs 104/2004 - 54). Rozhodnutí krajského soudu je tedy přezkoumáváno v intencích kasačních námitek, se zřetelem k důvodům obsaženým v § 103 odst. 1 s. ř. s. Je nutno zdůraznit, že kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 s. ř. s.) a důvody, které v ní lze s úspěchem uplatnit, se tak musí upínat právě k tomuto rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003 - 73).

6. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

7. V daném případě stěžovatel napadl kasační stížností rozsudek městského soudu, kterým soud zamítl jeho žalobu směřující proti rozhodnutí žalovaného o zastavení řízení ve věci prodloužení doplňkové ochrany podle § 25 písm. d) zákona o azylu. Důvodem zastavení správního řízení byla skutečnost, že ačkoliv bylo stěžovateli v souladu se zákonem řádně a včas doručeno předvolání k pohovoru ve věci žádosti o prodloužení doplňkové ochrany, stěžovatel se ve stanoveném termínu k pohovoru nedostavil. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný stěžovatelovu žádost o prodloužení doplňkové 7 Azs 220/2020 - 22 pokračování ochrany meritorně neposuzoval. S ohledem na charakter správního rozhodnutí se při jeho přezkumu věcnými důvody stěžovatelovi žádosti nezabýval ani městský soud.

8. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelem uplatněné důvody kasační stížnosti nesměřují vůči napadenému rozsudku městského soudu, dokonce ani proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel v kasační stížnosti ani částečně nezpochybňuje rozhodovací důvody městského soudu. Stěžovatel neuvádí, v čem spočívalo pochybení městského soudu, které by mělo být důvodem, jehož oprávněnost by měl Nejvyšší správní soud posuzovat. Takovým důvodem by v posuzované věci mohla být tvrzená nezákonnost rozhodnutí o zamítnutí žaloby, pokud by stěžovatel zpochybnil skutková zjištění městského soudu nebo jeho právní hodnocení, pokud šlo o naplnění podmínek pro postup podle § 25 písm. d) zákona o azylu, neboť to byla jediná otázka, kterou městský soud posuzoval. Jen k tomu lze upínat důvody kasační stížnosti, neboť ty vždy musejí odrážet rozhodnutí soudu. Jestliže stěžovatel svými námitkami nijak nereaguje na argumentaci a konkrétní závěry městského soudu, nejedná se o námitky ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. (srov. k tomu usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77, publ. pod č. 2103/2010 Sb. NSS, ze dne 28. 5. 2020, č. j. 9 Azs 101/2020 - 17, body 11 a 12, nebo ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019 - 63).

9. Současně tu nebyl ani důvod k tomu, aby zdejší soud hleděl na takovou kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení slouží soudu k tomu, aby zajistil doplnění kasačních důvodů u těch kasačních stížností, které jsou podány jako blanketní, tj. neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus o ni). Takové blanketní kasační stížnosti ve skutečnosti jen ohlašují úmysl uplatnit k výzvě soudu konkrétní kasační důvody a kromě označení účastníků, napadeného rozsudku a citace některých písmen § 103 odst. 1 s. ř. s. v nich nebývá žádný další text. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. ale není určen k tomu, aby soud, který obdrží rozsáhlý a strukturovaný text jevící se jako zdůvodněná kasační stížnost, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho podání.

10. S poukazem na výše uvedené Nejvyšší správní soud podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s. kasační stížnost odmítl, protože je nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. prosince 2020 Mgr. David Hipšr 7 Azs 220/2020 předseda senátu