7 Azs 25/2020

Rubrum

7 Azs 25/2020 - 44 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: Y. Z., zastoupen JUDr. Janou Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Bezručova 81/17a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2019, č. j. 34 Az 12/2018 – 76, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobce advokátce JUDr. Janě Kuřátkové s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 4 114 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 31. 8. 2018, č. j.: OAM-428/VL-18-ZA18-PD2-R2-2009, žalovaný rozhodl podle § 53a odst. 4 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), že se žalobci neprodlužuje doplňková ochrana. II.

2. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 13. 12. 2019, č. j. 34 Az 12/2018 – 76, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. 7 Azs 25/2020 III.

3. Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

4. Podstatou kasační stížnosti je nesouhlas stěžovatele s názorem krajského soudu, že pouze obecně shrnul, co vyplynulo ze zpráv o zemi původu, a že neporovnal současnou situaci se situací uvedenou v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany ze dne 22. 6. 2011 a v tomto směru ve vztahu k žalobci neověřil, zda okolnosti, které původně vedly k udělení doplňkové ochrany, zanikly nebo se změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. Stěžovatel je přesvědčen, že tuto povinnost vyčerpávajícím způsobem splnil, a to na str. 4 – 7 napadeného rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pak spočívá v jeho nesrozumitelnosti a nedostatků důvodů, neboť závěry krajského soudu jsou v rozporu se skutkovým stavem zjištěným v průběhu správního řízení a řádně zdůvodněným ve zrušeném rozhodnutí. IV.

5. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

6. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a odst. 1 s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

7. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil žádné důvody, které by svědčily pro odklon.

8. K tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu, podle které má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje argumentaci účastníků řízení za nedůvodnou (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 – 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75). Meritorní přezkum rozsudku je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů 7 Azs 25/2020 - 45 pokračování krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost.

9. Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou judikaturu týkající se prodlužování doplňkové ochrany. Meritem rozhodnutí podle § 53a zákona o azylu je posouzení, zda situace v zemi původu znamená pro cizince hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu. Tuto skutečnost je správní orgán povinen při každé žádosti o prodloužení doplňkové ochrany hodnotit (srov. rozsudek ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 - 57, či usnesení ze dne 31. 8. 2009, č. j. 7 Azs 59/2009 - 124). Správní orgán zkoumá zejména, zda nadále trvá původní důvod udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace v domovském státě stabilizovala a tato změna je natolik významná a má trvalou povahu, že odůvodňuje zamítnutí žádosti o prodloužení doplňkové ochrany (srov. usnesení ze dne 4. 3. 2018, č. j. 6 Azs 369/2017 - 41).

10. Má-li správní orgán prodloužení doplňkové ochrany odepřít, musí prokázat zásadní změnu okolností v těch aspektech, jež dříve považoval za klíčové. Rozhodnutí o prodloužení doplňkové ochrany není rozhodnutím „na zelené louce“, kdy se od základu zkoumají důvody pro udělení mezinárodní ochrany, jako je tomu při první žádosti o mezinárodní ochranu. Jádro prodlužovacího řízení podle § 53a odst. 4 zákona o azylu představuje posouzení toho, zda se zásadním způsobem změnily okolnosti, jež vedly k udělení mezinárodní ochrany. Fakticky se jedná o jakýsi přezkum, který vychází z původního rozhodnutí a konfrontuje jej s aktuální situací. Stěžejní důvody, jež dříve vedly k udělení doplňkové ochrany, nelze v prodlužovacím řízení zpětně měnit nebo dokonce doplňkovou ochranu neprodloužit s odůvodněním, že mezinárodní ochrana neměla být v původním rozhodnutí vůbec udělena. K obdobným závěrům došel i Nejvyšší správní soud, který v právní větě k rozsudku ze dne 29. 6. 2011, č. j. 7 Azs 21/2011 – 57, uvedl, že „Odnětí doplňkové ochrany podle § 17a odst. 1 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je možné, pouze pokud okolnosti, které vedly k jejímu udělení, zanikly nebo se změnily do té míry, že jí již není zapotřebí. Pro účely rozhodování o odnětí doplňkové ochrany jsou tyto okolnosti fixovány v důvodech rozhodnutí o jejím udělení a následně je nelze beze změny či zrušení tohoto rozhodnutí (např. cestou mimořádných opravných prostředků) měnit. Důvodem odnětí doplňkové ochrany podle § 17a odst. 1 písm. a) citovaného zákona proto nemůže být, dospěje-li správní orgán dodatečně k závěru, že tato ochrana vůbec neměla být rozhodnutím o jejím udělení poskytnuta, a snaží-li se jejím odnětím „revidovat“ původní rozhodnutí.“.

11. Podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí měla být žalobci dříve udělena a následně prodloužena doplňková ochrana z důvodu dění a vývoje v Bělorusku, ke kterému došlo po prezidentských volbách v roce 2010, a kvůli němuž nebylo možné považovat bezpečnostní situaci v Bělorusku za natolik uspokojivou, aby umožnovala bezpečný návrat žalobce do vlasti. Podle stěžovatele tak nebylo možné v případě návratu žalobce do vlasti zcela vyloučit skutečné nebezpečí vážné újmy. Odůvodnění vlastního udělení doplňkové ochrany (viz rozhodnutí ze dne 22. 6. 2011) přitom není příliš precizní a v podstatě nespecifikuje konkrétní skutečnosti, proč právě žalobci hrozí ve vlasti skutečné nebezpečí vážné újmy s ohledem na obecně nepříznivou bezpečnostní situaci. Jak správně uvedl krajský soud, v nyní projednávané věci stěžovatel v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu individuálně nevyhodnotil ve vztahu k osobě a poměrům 7 Azs 25/2020 žalobce, zda okolnosti, které jej vedly k udělení doplňkové ochrany, v mezidobí zanikly nebo se významně a trvale změnily do té míry, že již doplňkové ochrany není zapotřebí. Stěžovatel se omezil pouze na obecné konstatování, že ze shromážděných aktuálních informací o politické a bezpečnostní situaci v Bělorusku vyplývá, že v období od udělení doplňkové ochrany žalobci došlo v Bělorusku k takovému zlepšení bezpečnostních poměrů, že žalobci již nic nebrání v tom, aby se do své vlasti navrátil, aniž by tam byl vystaven nebezpečí vážné újmy. Takové odůvodnění neprodloužení doplňkové ochrany je však velmi obecné, vztahuje se na celkovou bezpečnostní situaci v Bělorusku a nijak nespecifikuje, proč právě ve vztahu k žalobci došlo k zániku nebo takové trvalé a významné změně konkrétních okolností, které původně vedly k přiznání doplňkové ochrany žalobci. Krajský soud proto nepochybil, pokud žalobou napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení, ve kterém bude nutné zohlednit i aktuální vývoj bezpečnostní situace v Bělorusku.

12. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

13. Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.

14. Ustanovené zástupkyni stěžovatele Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden úkon právní služby – podání vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 3 100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Vzhledem k tomu, že advokátka je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna je dále zvýšena o částku odpovídající této dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně, vypočtená podle citovaného zákona, činí 714 Kč. Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí částku ve výši 4 114 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. září 2020 Mgr. David Hipšr předseda senátu