7 Azs 372/2019

Rubrum

7 Azs 372/2019 - 29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: I. K., zastoupen JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2019, č. j. 4 A 48/2019 - 40, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Odměna advokáta JUDr. Ing. Jakuba Backy s e u r č u j e částkou 8 228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím žalované ze dne 10. 8. 2019, č. j. KRPA-286332-16/ČJ-2019-000022- SV, byl žalobce dle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zajištěn za účelem správního vyhoštění, a to na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. II.

2. Žalobce podal proti uvedenému rozhodnutí žalované žalobu k Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“), který ji zamítl shora označeným rozsudkem. Městský soud shledal, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádala 7 Azs 372/2019 s realizovatelností správního vyhoštění žalobce, dostála tudíž požadavkům usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150. Důvodem ke zrušení rozhodnutí žalované není ani to, že při posouzení překážek vycestování vycházela i ze závazného stanoviska Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 6. 10. 2017, které bylo vydáno v dřívějším řízení (dále též „stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017“). Městský soud předně uvedl, že žalobce ani netvrdil, že by se v poslední době zásadně změnily jeho poměry či situace v zemi původu, zmínil pouze důsledky plynoucí z jeho dluhu. Městský soud dodal, že žalobcovými finančními potížemi a z toho plynoucími důsledky se stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017 zabývalo, stejně tak se zabývalo situací v zemi původu s ohledem na žalobcovy individuální poměry. Žalovaná proto nepochybila, pokud zohlednila i stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017. Městský soud nepřisvědčil žalobci ani v dalších námitkách a žalobu jako nedůvodnou zamítl. Plné znění rozsudku městského soudu je přístupné na www.nssoud.cz. a soud na něj pro stručnost odkazuje. III.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále též „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“). Stěžovatel v kasační stížnosti obecně poukázal na čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a čl. 15 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. 12. 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (návratová směrnice) a dodal, že bylo povinností žalované vypořádat konkrétní okolnosti svědčící o eventuální vážné újmě ohrožující stěžovatele v případě jeho vyhoštění. Podle stěžovatele však žalovaná takto nepostupovala. Žalovaná se měla ještě důkladněji zabývat stěžovatelem tvrzenými obavami z jeho návratu do Uzbekistánu. Další pochybení žalované spatřuje v tom, že vycházela z neaktuálního stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017. Z uvedených důvodů měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit, to však neučinil. Jsou proto dány důvody ke zrušení nejen rozsudku městského soudu, ale i rozhodnutí žalované. Soudem ustanovený zástupce stěžovatele požádal i o přiznání náhrady nákladů řízení vynaložených v řízení o kasační stížnosti. IV.

4. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

5. Kasační stížnost není důvodná.

6. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalovaná rozhodnutím ze dne 14. 4. 2017 uložila stěžovateli správní vyhoštění a stanovila dobu, po níž mu nelze umožnit vstup na území členských států EU v délce jednoho roku. Zároveň vyslovila, že se na stěžovatele vztahují důvody znemožňující jeho vycestování dle ustanovení § 179 zákona o pobytu cizinců. 7 Azs 372/2019 - 30 pokračování

7. Rozhodnutím žalované ze dne 28. 11. 2017 pak bylo vysloveno, že se stěžovateli dle § 120a odst. 5 zákona o pobytu cizinců stanoví doba k vycestování z území České republiky, a to do 15 dnů ode dne právní moci rozhodnutí, neboť pominuly překážky vycestování. Podkladem pro toto rozhodnutí bylo závazné stanovisko Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 6. 10. 2017 („stanovisko Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017“).

8. Dne 9. 8. 2019 byl stěžovatel v Praze kontrolován orgány Policie ČR; nepředložil žádný doklad totožnosti. Návazně bylo zjištěno, že se stěžovatel nachází na území ČR nelegálně. Dne 10. 8. 2019 proto bylo stěžovateli oznámeno zahájení řízení o správním vyhoštění.

9. Rozhodnutím žalované ze dne 10. 8. 2019, č. j. KRPA-286332-16/ČJ-2019-000022- SV, pak byl stěžovatel podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců zajištěn za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 30 dnů ode dne omezení osobní svobody. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou u městského soudu, který ji zamítl shora rekapitulovaným rozsudkem.

10. Podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění, pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.

11. Stěžovatel v kasační stížnosti explicitně nezpochybňoval, že byly splněny podmínky pro aplikaci § 124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Stejně tak nenamítal, že bylo nutno uložit tzv. zvláštní opatření. V kasační stížnosti namítal, že žalovaná se řádně nezabývala stěžovatelem tvrzenými obavami z jeho návratu do Uzbekistánu. Další pochybení žalované spatřuje v tom, že vycházela z neaktuálního stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017. Z uvedených důvodů měl městský soud rozhodnutí žalované zrušit, to však neučinil. Jsou proto dány důvody ke zrušení nejen rozsudku městského soudu, ale i rozhodnutí žalované.

12. Vázán dispoziční zásadou (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008 - 78, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Afs 57/2011 - 95, ze dne 22. 4. 2014, č. j. 2 Ads 21/2014 - 20, ze dne 27. 10. 2010, č. j. 8 As 22/2009 - 99, ze dne 18. 6. 2008, č. j. 7 Afs 39/2007 - 46, ze dne 17. 12. 2008, č. j. 7 As 17/2008 - 60) zaměřil Nejvyšší správní soud pozornost na stěžovatelem uplatněné kasační námitky a neshledal je důvodnými.

13. Nejvyšší správní soud souhlasí s městským soudem, že žalovaná se v napadeném rozhodnutí vypořádala s realizovatelností správního vyhoštění stěžovatele, resp. se zabývala potenciálními překážkami jeho vycestování do země původu. Ačkoliv si zcela jistě lze představit ještě podrobnější odůvodnění, způsob zvolený žalovanou v daném konkrétním případě nevyvolává nutnost zrušení jejího rozhodnutí. Úkolem žalované bylo v napadeném rozhodnutí srozumitelně vysvětlit, proč má stěžovatelovo správní vyhoštění za alespoň potenciálně možné. K tomu viz usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, podle něhož: „Správní orgán má povinnost 7 Azs 372/2019 zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné.“ Žalovaná postupovala v souladu s uvedeným požadavkem a odůvodnila, z jakých důvodů shledává vycestování stěžovatele možným (viz zejména str. 8 rozhodnutí). Žalovaná zejména akcentovala tvrzení samotného stěžovatele (viz protokol ze dne 10. 8. 2019), který pouze obecně poukazoval na existenci dluhu v domovské zemi a výslovně dodal, že u něj (s výjimkou dluhu) neexistuje žádná překážka vycestování, může se kdykoliv vrátit domů a Uzbekistán je pro něj bezpečnou zemí. Žalovaná dále akcentovala závěry stanoviska Ministerstva vnitra ze dne 6. 10. 2017 (vydaného pro potřeby dřívějšího správního vyhoštění), podle něhož je vycestování stěžovatele možné.

14. Nutno dodat, že není povinností žalovaného si v řízení o zajištění za účelem správního vyhoštění vždy vyžádat (nové) stanovisko Ministerstva vnitra. Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 13. 5. 2016, č. j. 5 Azs 5/2016 - 51, „při rozhodování o zajištění cizince je správní orgán povinen možné překážky realizace vyhoštění (vycestování) ve smyslu § 179 odst. 2 zákona o pobytu cizinců vypořádat toliko předběžně. Nelze očekávat, že toto posouzení bude kvalitativně zcela srovnatelné s hodnocením, jež provádí Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku, které vydává podle § 120a téhož zákona pro účely samotného řízení o správním vyhoštění (srov. též rozsudky ze dne 10. 5. 2017, čj. 2 Azs 43/2017- 24, či ze dne 31. 7. 2018, čj. 3 Azs 182/2017-23).“ V rozsudku ze dne 16. 10. 2019, č. j. 8 Azs 55/2019 - 34, pak soud na uvedenou judikaturu navázal a dodal, že závěry vyslovené v usnesení rozšířeného senátu sp. zn. 7 As 79/2010 nelze vykládat tak, že při jakýchkoliv (byť sebemenších) pochybnostech o možných překážkách vycestování cizince je „správní orgán vždy povinen vyžádat si před vydáním rozhodnutí o zajištění cizince závazné stanovisko Ministerstva vnitra o realizovatelnosti správního vyhoštění. Taková povinnost je dána pouze tehdy, je-li před vydáním rozhodnutí o zajištění správnímu orgánu zřejmé, že by v dané věci důvody znemožňující vycestování mohly být dány. Z toho lze seznat, jak již ostatně dříve zdejší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 5 Azs 5/2016-51, že správní orgán je oprávněn si sám provést předběžné posouzení takových překážek, a dojde-li k závěru, že s určitou mírou pravděpodobnosti určité překážky vycestování mohou existovat, teprve tehdy je povinen vyžádat si závazné stanovisko ministerstva ještě před vydáním rozhodnutí o zajištění za účelem správního vyhoštění. V nyní projednávané věci stěžovatel sám uvedl pouze to, že má v Turecku „politický problém“. (…) Vyjádření stěžovatele o politických problémech v zemi původu tedy bylo natolik neurčité a obecné, že nebylo namístě pouze na jeho základě dospět k závěru o nerealizovatelnosti jeho správního vyhoštění. Vzhledem k výše uvedenému a ke kontextu celé výpovědi stěžovatele a v ní uvedeným skutečnostem tak nelze konstatovat, že by žalovaný pochybil, pokud si sám učinil předběžný závěr o možných překážkách vycestování na straně stěžovatele, a rozhodl o jeho zajištění za účelem správního vyhoštění dříve, než absenci takových překážek stvrdilo Ministerstvo vnitra v závazném stanovisku.“

15. Výše uvedené dopadá i na nyní posuzovanou věc. Stěžovatel uplatnil pouze obecná tvrzení o existenci dluhu a z toho plynoucích důsledků pro jeho osobu, kterými se žalovaná dostatečně zabývala, přičemž zohlednila i závěry dřív vydaného stanoviska 7 Azs 372/2019 - 31 pokračování Ministerstva vnitra. Toto stanovisko se přitom zabývalo i stěžovatelem tvrzenými potížemi, resp. situací v zemi původu s ohledem na stěžovatelovy individuální poměry. Mj. uvedlo, že předmětné dluhy nelze považovat za důvod nemožnosti vycestování. Toliko nad rámec výše uvedeného soud dodává, že dva dny po vydání rozhodnutí o zajištění bylo vydáno další závazné stanovisko, které rovněž shledalo, že je možné, aby stěžovatel vycestoval do vlasti.

16. Z výše uvedených důvodů lze tedy ve shodě s městským soudem uzavřít, že žalovaná respektovala požadavky na posouzení překážek vycestování v řízení o zajištění, které specifikovalo usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, jakož i navazující judikatura Nejvyššího správního soudu, resp. požadavky vyplývající z čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků a z čl. 15 odst. 1 tzv. návratové směrnice (na kterou stěžovatel pouze obecně poukazoval). Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutích žalované a městského soudu ani žádné další vady, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Jejich závěry mají oporu v právní úpravě a správním spisu. Zdejší soud se s jejich hodnocením ztotožnil a plně jej přebírá. V.

17. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

18. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

19. Stěžovateli byl městským soudem ustanoven zástupce - JUDr. Ing. Jakub Backa, advokát. Podle § 35 odst. 10, věty poslední, s. ř. s. zástupce ustanovený v řízení před krajským (městským) soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. Podle věty první téhož ustanovení zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovenému zástupci náleží v souladu s § 7, § 9 odst. 4, a § 11 písm. c) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna za dva úkony právní služby učiněné v řízení o kasační stížnosti, tj. porada s klientem přesahující jednu hodinu (zástupce doložil právní konzultaci se stěžovatelem konanou dne 17. 10. 2019), a písemné podání soudu (kasační stížnost), v celkové výši 6 200 Kč, a dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 600 Kč za dva úkony právní služby podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018 - 32). Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, na náhradě na dani z přidané hodnoty mu proto přísluší částka 1 428 Kč. Náhrada nákladů za řízení o kasační stížnosti tedy činí celkem 8 228 Kč a bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 7 Azs 372/2019 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. února 2020 JUDr. Tomáš Foltas předseda senátu