7 Azs 547/2018

Rubrum

7 Azs 547/2018 - 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců JUDr. Tomáše Foltase a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: nezl. I. R., zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2018, č. j. 8 A 101/2018 - 23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Podanou žalobou se žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti žalovaného, kterou spatřoval v tom, že žalovaný nerozhodl ve lhůtě 60 dnů o jeho žádosti o povolení k dlouhodobému pobytu, podané dne 23. 5. 2017, a nerozhodl o ní ani po té, co dne 17. 5. 2018 žalobce podal návrh na opatření proti nečinnosti.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2018, č. j. 8 A 101/2018 - 23, žalobu zamítl.

3. V odůvodnění rozsudku městský soud konstatoval, že zákonný zástupce žalobce informoval žalovaného o narození žalobce v podané žádosti o prodloužení lhůty k dodání podkladů pro vyřízení své žádosti, přičemž i formulace, kterou zvolil, neumožňovala dovodit, že se hodlá jakýmkoli způsobem domáhat pobytového oprávnění pro žalobce. 7 Azs 547/2018 Žalovaný tak nebyl povinen zahájit řízení, neboť řízení se zahajuje pouze na žádost účastníka řízení a žádost schopná vyvolat z ní vyplývající, zákonem předvídané následky, podaná nebyla. Městský soud proto dospěl k závěru, že žalovaný nebyl nečinný ani ve vztahu k zahájení řízení pro absenci žádosti žalobce ani k vydání rozhodnutí, neboť řízení, v němž by mělo být rozhodnuto, se nevede. II.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v § 103 odst. a) s. ř. s.

5. Stěžovatel nesouhlasil s výchozí premisou městského soudu, že žalovaný nebyl povinen zahájit řízení o vydání povolení k pobytu stěžovatele. Poukázal na to, že jeho zákonný zástupce se dostavil dne 23. 5. 2017 na pracoviště žalovaného, kde požádal o prodloužení lhůty k doložení podkladů k žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu vedené pod sp. zn. OAM-3408/DP-2017. Během této návštěvy také oznámil, že se oženil a že z manželství se mu zde na území narodil syn (stěžovatel). Podle názoru stěžovatele bylo na místě projev vůle jeho zákonného zástupce posuzovat podle jeho skutečného obsahu jako podání žádosti o vydání povolení k pobytu stěžovatele a žalovaný měl, s ohledem na základní zásady a příslušná ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zákonného zástupce poučit o nedostatku takového podání a způsobu odstranění takových nedostatků a zahájit řízení o žádosti stěžovatele. Stěžovatel trval na tom, že dne 23. 5. 2017 došlo k podání žádosti a od tohoto data je také nutné počítat lhůtu pro vydání rozhodnutí. Podle § 169t odst. 6 písm. a) bod 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), je správní orgán povinen rozhodnout o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu podané na území ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta marně uplynula dne 24. 7. 2017. Stěžovatel proto trval na tom, že žalovaný je nečinný.

6. Na základě výše uvedeného proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. III.

7. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že popírá její oprávněnost a nesouhlasí s ní, neboť nebyl a ani nemohl být nečinný. Provedeným šetřením v dostupných elektronických evidencích bylo zjištěno, že k osobě stěžovatele není vedeno žádné správní řízení, které by se týkalo jakékoliv jeho žádosti o vydání povolení k pobytu na území České republiky. Za nezletilého stěžovatele nikdo nepodal žádost (písemně vyplněný úřední formulář) či ani jinak neučinil prohlášení o žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na území České republiky. Zákonný zástupce nezletilého stěžovatele tak nesplnil povinnost podání žádosti o udělení dlouhodobého pobytu za své nezletilé dítě. Jestliže otec nezletilého stěžovatele byl dne 23. 5. 2017 na pracovišti žalovaného a nebyl schopen doložit doklady svého na území České republiky čerstvě narozeného syna (nezletilý stěžovatel), nic mu nebránilo žádost o pobytové oprávnění syna podat, tedy vyplnit žádost a následně doložit doklady svého nezletilého syna, případně 7 Azs 547/2018 - 26 pokračování žádost podat později již spolu se synovými doklady. Toto však otec nezletilého stěžovatele neučinil a nemůže tedy vinit z nečinnosti správní orgán. Žalovaný nad rámec svých povinností nemá povinnost poučovat o potřebě podat žádost k pobytovému oprávnění na území České republiky za narozené dítě cizinců. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. IV.

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost není důvodná.

10. Mezi účastníky není v dané věci sporu o tom, že dne 23. 5. 2017 se zákonný zástupce stěžovatele dostavil na pracoviště žalovaného a podal žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad (doložení chybějících dokladů) k žádosti č. j. OAM-3408/DP-2017 z důvodu „že jsem oženil a narodil se mě syn. Prokazují, že vyridim všichní vady podle té lhuty.“ Spornou je otázka, zda tento projev vůle lze považovat za podání žádosti o vydání pobytového oprávnění ve vztahu k nezletilému stěžovateli, na jehož základě by byl žalovaný povinen zahájit správní řízení a vydat rozhodnutí ve věci samé.

11. Podle § 88 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „narodí-li se cizinec na území, považuje se jeho pobyt na tomto území po dobu pobytu jeho zákonného zástupce, nejdéle však po dobu 60 dnů ode dne narození, za přechodný, není-li dále stanoveno jinak“. Podle odst. 3 věty první téhož ustanovení „pobývá-li zákonný zástupce narozeného cizince na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu nebo povolení k trvalému pobytu, je povinen v době podle odstavce 1 podat za narozeného cizince žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu, nebo o udělení povolení k trvalému pobytu.“

12. Žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu se podává na úředním tiskopisu (§ 42 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, ve znění platném do 14. 8. 2017) a cizinec (jeho zákonný zástupce) je povinen podat ji osobně (§ 169 odst. 16 téhož zákona, ve znění platném do 14. 8. 2017). Uvedená ustanovení jsou přitom speciálními ustanoveními (lex specialis) k § 37 odst. 4 správního řádu a mají tudíž přednost (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2013, sp. zn. IV. ÚS 642/13, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2016, č. j. 6 Azs 25/2016 - 34, publ. pod č. 3495/2016 Sb. NSS). Pouze za splnění těchto podmínek dojde k řádnému podání žádosti a v důsledku toho v souladu s § 44 odst. 1 správního řádu také k zahájení předmětného řízení.

13. Z výše uvedeného tedy plyne, že zákonným zástupcem stěžovatele učiněné podání dne 23. 5. 2017 nelze považovat za řádné podání žádosti o udělení pobytového oprávnění stěžovateli. Zákonný zástupce stěžovatele se sice dostavil osobně na pracoviště žalovaného, ale podal toliko žádost o prodloužení lhůty k odstranění vad, která se však týkala řízení o jeho vlastní žádosti o pobytové oprávnění. Jménem stěžovatele žádnou žádost na úředním tiskopise (ani jinou formou) nepodal. Navíc z obsahu projevu jeho vůle nelze ani dovodit, že tak hodlal učinit. Za této situace nedošlo dne 23. 5. 2017 k zahájení předmětného 7 Azs 547/2018 správního řízení, neboť nebyla podána příslušná žádost v předepsané formě. Žalovaný tedy z podstaty věci nemohl být v prodlení s vydáním rozhodnutí ve věci samé, neboť mu povinnost vydat toto rozhodnutí vůbec nevznikla. Závěr městského soudu o tom, že žalovaný nebyl nečinný ani ve vztahu k zahájení správního řízení ani k vydání rozhodnutí, je proto správný.

14. Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že zákonný zástupce stěžovatele měl k dispozici dostatečně dlouhou lhůtu pro podání předmětné žádosti s tím, že povinné náležitosti podle § 89 odst. 1 písm. a) a b) zákona o pobytu cizinců (rodný list a cestovní doklad nezletilého stěžovatele) mohl doložit i následně v průběhu řízení. Pokud tak neučinil, nelze tuto jeho pasivitu klást k tíži správnímu orgánu, který obecně nemá povinnost poučovat cizince o potřebě podat žádost o udělení pobytového oprávnění za narozené dítě.

15. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

16. Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. ledna 2020 Mgr. David Hipšr předseda senátu