7 Azs 71/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého, soudce Davida Hipšra a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: O. M., zast. Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č. j. 46 A 6/2026-27, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6 134,70 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se dne 18. 2. 2026 obrátil na žalovaného se žádostí (evidovanou pod sp. zn. OAM-355947/DO-2026) o poskytnutí dočasné ochrany podle zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace (dále „lex Ukrajina“). Žalovaný žádost na místě vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina, neboť žalobce nebyl osobou uvedenou v § 3 téhož zákona. Z cestovního dokladu žalobce totiž vyplývalo, že dne 8. 2. 2022 vstoupil na území členských států Schengenského prostoru a ke dni 24. 2. 2022 se již fyzicky nenacházel na území Ukrajiny.

2. Žalobce následně podal žalobu k Městskému soudu v Praze, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Podstata sporu spočívala v tom, zda samotná skutečnost, že žalobce dne 24. 2. 2022 fyzicky nepobýval na Ukrajině, postačovala pro závěr, že není osobou podle § 3 lex Ukrajina, a tedy pro vrácení jeho žádosti jako nepřijatelné. Žalobce uvedl, že až do února roku 2022 trvale pobýval na Ukrajině, kde měl rodinné, ekonomické a sociální zázemí, a území Ukrajiny opustil dne 8. 2. 2022 v důsledku bezprostřední hrozby ruské invaze. Přestože se tedy v rozhodný den nacházel mimo Ukrajinu, měl za to, že těžiště jeho rodinného, společenského, ekonomického a kulturního života zůstalo na Ukrajině. Poukázal také na to, že žalovaný jeho postavení osoby požívající dočasné ochrany již dříve akceptoval, jelikož mu dne 23. 6. 2023 dočasnou ochranu udělil (následně se žalobce přesídlil do Polska). Postup žalovaného při nové žádosti proto považoval za předčasný a rozporný mimo jiné se zásadou proporcionality a ochranou legitimního očekávání.

3. Žalovaný naproti tomu zdůraznil, že žalobce Ukrajinu opustil již dne 8. 2. 2022 a od té doby neopustil Schengenský prostor. Pro postavení vysídlené osoby nepostačuje, že se osoba nemůže v důsledku války bezpečně a trvale vrátit na Ukrajinu; musí existovat příčinná souvislost mezi konfliktem a jejím odchodem ze země původu. Dočasná ochrana udělená žalobci v roce 2023 vycházela ze sloučení rodiny se synem, který měl na dočasnou ochranu vlastní nárok; tento titul však odpadl. Žalobce si navíc dřívější dočasnou ochranu neprodloužil a po delší dobu se pohyboval na území Evropské unie bez ní.

4. Městský soud v záhlaví označeným rozsudkem shledal žalobu důvodnou. Dospěl především k závěru, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Z cestovního pasu žalobce sice vyplývalo, že v letech 2017 až 2022 opakovaně překračoval hranice Ukrajiny a naposledy z ní vycestoval dne 8. 2. 2022. Z těchto skutečností však nebylo možné dovodit, že v zahraničí pobýval dlouhodobě s úmyslem trvalého pobytu nebo že přesunul těžiště svých životních zájmů mimo Ukrajinu. Samotná fyzická nepřítomnost žalobce na Ukrajině dne 24. 2. 2022 proto nemohla bez dalšího vést k závěru, že nesplňuje podmínky § 3 lex Ukrajina. Bylo třeba zkoumat individuální skutkové okolnosti, zejména skutečné vazby žalobce k Ukrajině a jiným státům; při pochybnostech žalovaný neměl žádost mechanicky vrátit, ale měl ji věcně projednat a umožnit žalobci, aby se ke zjištěním vyjádřil a poskytl potřebnou součinnost. Jelikož tak žalovaný neučinil, soud prohlásil vrácení žádosti jako nepřijatelné za nezákonný zásah, zakázal žalovanému pokračovat v porušování práv žalobce a přikázal mu obnovit stav před vrácením žádosti. Pro další řízení uložil soud žalovanému pro případný závěr o nepřijatelnosti prokazatelně zjistit a doložit, že žalobce v době vypuknutí konfliktu pobýval v zahraničí s úmyslem trvalého pobytu a současně nedisponoval skutečnou vazbou na Ukrajinu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalobce

5. Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost.

6. Stěžovatel tvrdí, že městský soud nesprávně posoudil osobní rozsah dočasné ochrany podle § 3 odst. 1 lex Ukrajina ve spojení s čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382. Z cestovního dokladu žalobce i z jeho žádosti bylo zřejmé, že se ke dni rozhodnému pro posouzení nároku na dočasnou ochranu nenacházel na území Ukrajiny. Tu opustil již dne 8. 2. 2022 a neuvedl ani nedoložil konkrétní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že jeho odchod přímo souvisel s událostmi vedoucími k ruské invazi dne 24. 2. 2022. Stěžovatel má proto za to, že žalobce nesplňuje podmínky osoby, na niž se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí Rady, a jeho žádost bylo možné vyhodnotit jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina.

7. Stěžovatel dále nesouhlasí s požadavkem městského soudu na podrobné individuální zkoumání těžiště životních zájmů žalobce. Uznává, že podle judikatury správních soudů nelze nesplnění podmínek § 3 lex Ukrajina dovozovat pouze z formálního pobytového oprávnění v jiném státě. Nynější případ však považuje za odlišný, neboť jeho závěr vycházel jak z cestovního dokladu, tak z údajů uvedených samotným žalobcem v žádosti. Podle judikatury řízení o žádosti ovládá dispoziční zásada a správní orgán nemusí aktivně vyhledávat okolnosti svědčící ve prospěch žadatele, pokud je sám netvrdí. Požadavek na detailní posuzování těžiště zájmů u každého žadatele by odporoval povaze dočasné ochrany jako rychlého, operativního a plošného nástroje ochrany osob vysídlených v důsledku ozbrojeného konfliktu. Za významné interpretační vodítko považuje také operační pokyny Evropské komise, podle nichž ukrajinští státní příslušníci, kteří byli z Ukrajiny vysídleni před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo její území z pracovních, studijních, rodinných či jiných důvodů, v zásadě nespadají do osobního rozsahu dočasné ochrany.

8. Podle stěžovatele je nejednotná rozhodovací praxe správních soudů v otázce, jaký rozsah skutkových zjištění je nutný pro vrácení žádosti o dočasnou ochranu jako nepřijatelné. Existují rozhodnutí, v nichž správní soudy považovaly údaje z cestovního dokladu a žádosti za dostačující, zatímco napadený rozsudek požaduje další individualizované dokazování. Stěžovatel poukazuje na nejednotu rozhodovací praxe krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Uvedené podle stěžovatele představuje přesah vlastních zájmů a vyžaduje sjednocující výklad Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel uzavírá, že městský soud nesprávně vyložil čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady a v důsledku toho nesprávně označil vrácení žádosti žalobce podle § 5 odst. 1 písm. b) lex Ukrajina za nezákonný zásah.

9. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti se závěry stěžovatele nesouhlasí a napadený rozsudek považuje za věcně správný a přezkoumatelný. Trvá na tom, že pouhá fyzická nepřítomnost na území Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nepostačuje k závěru, že není osobou podle § 3 lex Ukrajina. Rozhodující je podle něj to, zda měl v rozhodné době těžiště svých životních zájmů na Ukrajině. V ČR před zahájením války pobýval pouze v rámci bezvízového styku a nebylo prokázáno, že své těžiště zájmů přesunul mimo Ukrajinu. Nesouhlasí ani s tvrzením o nejednotnosti judikatury, neboť stěžovatelem uváděné rozsudky se podle něj týkaly skutkově odlišných případů.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

10. Nejvyšší správní soud se zabýval nejprve přijatelností kasační stížnosti (v dané věci rozhodovala u městského soudu samosoudkyně). Pokud kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, je třeba ji odmítnout pro nepřijatelnost (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pro věcný přezkum by bylo nutné, aby řešená právní otázka měla přesah nad rámec konkrétního případu z důvodu (1) neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury nebo (2) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS). Kritéria přijatelnosti se uplatní také v případech, kdy je stěžovatelem žalovaný správní orgán (rozsudek NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006-59, č. 1143/2007 Sb. NSS).

11. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žádná z podmínek přijatelnosti kasační stížnosti není v nyní projednávané věci splněna. Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje především způsob, jakým městský soud posoudil význam odjezdu žalobce z Ukrajiny dne 8. 2. 2022 a jeho fyzické nepřítomnosti na jejím území ke dni 24. 2. 2022 pro posouzení žádosti o dočasnou ochranu. Nejvyšší správní soud však v návaznosti na stěžovatelem uplatněnou argumentaci nemá za to, že by zde byla právní otázka, kterou by judikatura Nejvyššího správního soudu dosud neřešila, řešila rozdílně nebo která by vyžadovala judikaturní odklon. Současně v dané věci neshledal ani zásadní pochybení městského soudu. Ten věc posoudil v souladu s ustálenou a vnitřně jednotnou judikaturou Nejvyššího správního soudu k podmínkám dočasné ochrany, k významu fyzické nepřítomnosti žadatele na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022 i k povinnosti správního orgánu zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné posouzení žádosti, která poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a od jejíchž závěrů Nejvyšší správní soud neshledal důvod se odchýlit.

12. Lze předeslat, že stěžovatel v kasační stížnosti odkázal také na § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., avšak námitku nepřezkoumatelnosti nijak konkrétně nerozvedl. Nejvyšší správní soud proto přezkoumatelnost napadeného rozsudku posoudil v rozsahu, v němž k této vadě přihlíží z úřední povinnosti. Rozsudek městského soudu je srozumitelný a obsahuje dostatek důvodů, z nichž vyplývá, proč městský soud považoval vrácení žádosti žalobce jako nepřijatelné za nezákonný zásah. Uvedená námitka (odkaz) proto nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti. Odůvodnění napadeného rozsudku je v tomto ohledu v souladu s požadavky existující judikatury (viz například rozsudky NSS ze dne 28. 8. 2007, č. j. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, č. j. 7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004, č. j. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).

13. Stěžovatel v nynější věci vrátil žádost žalobce o dočasnou ochranu podle § 5 odst. 2 lex Ukrajina, neboť žalobce podle něj nespadá pod žádnou zákonnou kategorii osob, jimž svědčí dočasná ochrana. Vyšel z toho, že žalobce podle údajů v cestovním dokladu opustil území Ukrajiny dne 8. 2. 2022, vstoupil do Schengenského prostoru a ke dni 24. 2. 2022 se fyzicky nacházel mimo území Ukrajiny. Stěžovatel současně poukazuje i na tvrzení samotného žalobce v žádosti a zdůrazňuje, že žalobce při podání žádosti neuvedl ani nedoložil konkrétní skutečnosti, z nichž by plynula souvislost jeho odchodu z Ukrajiny s událostmi bezprostředně souvisejícími s invazí vojsk Ruské federace.

14. Nejvyšší správní soud již vyložil, že ukrajinští státní příslušníci musí podle čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady splnit kumulativně dvě podmínky: vysídlení z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu a pobyt na Ukrajině před tímto datem (rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32, bod 24). Pro posouzení těchto podmínek však není rozhodující pouze fyzická přítomnost žadatele na Ukrajině ke dni 24. 2. 2022, ale také to, zda lze jeho pobyt na Ukrajině považovat za stálejší a dlouhodobější (rozsudek NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, bod 18; obdobně rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, bod 14). Rozhodující pak nemusí být ani to, že se žadatel v rozhodný den (24. 2. 2022) na Ukrajině nenacházel (rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, bod 19). Městský soud tedy nepochybil, pokud uvedl, že z pouhého vycestování žalobce z Ukrajiny dne 8. 2. 2022 nelze bez dalšího dovozovat jeho záměr přesunout těžiště životních zájmů mimo Ukrajinu. Na tom nic nemění ani poukaz stěžovatele na dispoziční povahu řízení a na tvrzení samotného žalobce v žádosti, neboť správní orgán sice nemusí za žadatele domýšlet veškeré rozhodné skutečnosti, musí však zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné posouzení žádosti.

15. Obdobně nemůže přijatelnost kasační stížnosti založit ani námitka, že žalobce nelze považovat za osobu vysídlenou z Ukrajiny dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze. Městský soud neuzavřel, že žalobce bez dalšího splňuje podmínky dočasné ochrany. Dospěl pouze k závěru, že stěžovatel neměl pro opačný závěr dostatečný skutkový podklad. Samotné datum vycestování žalobce z Ukrajiny totiž nevypovídá o důvodech tohoto vycestování, o jeho plánované délce ani o tom, zda žalobce pobýval mimo Ukrajinu s úmyslem trvale žít v jiném státě (rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, bod 14).

16. Stěžovatel dále poukazuje na operační pokyny Evropské komise, podle nichž ukrajinští státní příslušníci, kteří byli vysídleni z Ukrajiny před 24. 2. 2022 nebo se před tímto datem nacházeli mimo Ukrajinu z jiných důvodů, v zásadě nemají nárok na dočasnou ochranu podle směrnice 2001/55/ES. Městský soud tuto argumentaci nepominul. Vysvětlil, že ani tyto pokyny nemění nic na nutnosti posoudit individuální skutkové okolnosti, zejména důvody vycestování žalobce, jeho plánovanou délku a případný přesun těžiště životních zájmů (srov. rozsudek NSS ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, bod 24; usnesení NSS ze dne 7. 5. 2026, č. j. 5 Azs 54/2026-14; či rozsudek NSS ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18). Tento výklad odpovídá judikatuře Nejvyššího správního soudu, proto ani tato námitka nesvědčí přesahu vlastních zájmů stěžovatele.

17. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani tomu, že se napadený rozsudek odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe městského soudu nebo Nejvyššího správního soudu a v důsledku toho by měla být kasační stížnost přijatelná. Obdobnou argumentací stěžovatele, včetně poukazu na rozdílnou judikaturu krajských soudů, se Nejvyšší správní soud zabýval již v rozsudku ze dne 6. 3. 2026, č. j. 5 Azs 258/2025-14, body 23 a 24; na jeho závěry ostatně zdejší senát odkázal také v rozsudku ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, bod 15. Rozsudky městského soudu, na které stěžovatel odkazuje, vycházely z odlišných skutkových okolností. V rozsudku ze dne 7. 1. 2026, č. j. 3 A 134/2025-19, žalobkyně pobývala v Schengenském prostoru na základě dlouhodobého polského víza již od října 2021; v rozsudku ze dne 13. 2. 2026, č. j. 6 A 143/2025-21, žalobkyně sama uvedla, že k rozhodnému datu pobývala v Polsku, kde měla pracovní vízum; a v rozsudku ze dne 24. 2. 2026, č. j. 2 A 2/2026-23, žalobce podle zjištěné pobytové historie dlouhodobě pobýval mimo Ukrajinu již od roku 2015. Nynější věc se od nich liší mimo jiné tím, že žalobce před zahájením invaze pobýval mimo Ukrajinu v rámci bezvízového styku a z jeho cestovního pasu vyplývaly předchozí opakované výjezdy z Ukrajiny i návraty na její území.

18. Nejvyšší správní soud nespatřuje rozpor ani mezi judikaturou, která zdůrazňuje dispoziční povahu řízení o žádosti, a rozhodnutími, která kladou důraz na dostatečné zjištění skutkového stavu. Z rozsudků NSS ze dne 25. 6. 2025, č. j. 10 Azs 12/2025-34, a ze dne 13. 2. 2025, č. j. 1 Azs 305/2024-27, plyne, že správní orgán nemá povinnost za žadatele domýšlet rozhodné skutečnosti ani z úřední povinnosti vyhledávat veškeré podklady svědčící v jeho prospěch. Zároveň však musí žadateli umožnit uplatnit procesní práva a zjistit skutkový stav v rozsahu nezbytném pro zákonné posouzení žádosti. Tyto závěry se nevylučují s rozsudky NSS ze dne 7. 3. 2025, č. j. 5 Azs 72/2024-21, a ze dne 22. 5. 2026, č. j. 7 Azs 5/2026-18, podle nichž nelze ze samotné fyzické nepřítomnosti žadatele na Ukrajině k rozhodnému datu bez posouzení individuálních okolností automaticky dovodit, že žadatel na Ukrajině ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. a) prováděcího rozhodnutí Rady nepobýval. Stěžovatelem tvrzený judikaturní rozpor proto Nejvyšší správní soud neshledal a ani tato námitka nemůže založit přijatelnost kasační stížnosti.

IV. Závěr a náklady řízení

19. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

20. Co se týká nákladů řízení, odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost je na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti druhem zjednodušeného věcného přezkumu rozhodnutí krajského soudu (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, bod 18). Stěžovatel v řízení úspěch neměl a nemá právo na náhradu nákladů řízení.

21. Zástupce žalobce učinil v řízení o kasační stížnosti celkem jeden úkon právní služby, kterým je sepis a podání vyjádření ke kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu]. Za tento úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč [§ 9 odst. 5 a § 7 bod 5 advokátního tarifu], která se zvyšuje o 450 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy za jeden úkon právní služby připadá částka 5 070 Kč. Jelikož je zástupce žalobce plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tato částka o 21 % na částku 6 134,70 Kč. Žalovaný je povinen uhradit žalobci uvedenou částku ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení, a to k rukám jeho zástupce. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 14. srpna 2026 Milan Podhrázký předseda senátu