7 Azs 86/2026

Rubrum

USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Hipšra, soudce Milana Podhrázkého a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobců: a) O. A. T.-B, b) A. R. T., oba zastoupeni Mgr. Terezou Kováčovou, advokátkou se sídlem Výstaviště 405/1, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2026, č. j. 34 Az 31/2025-60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni žalobců, advokátce Mgr. Tereze Kováčové, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 8 766 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 20. 8. 2025, č. j. OAM-1025/ZA-ZA11-K03-2024, žalovaný rozhodl, že se žalobcům neuděluje mezinárodní ochrana podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). II.

2. Žalobci podali proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji zamítl rozsudkem ze dne 22. 4. 2026, č. j. 34 Az 31/2025-60. Rozsudek krajského soudu, stejně jako zde uváděná judikatura Nejvyššího správního soudu, je k dispozici na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost odkazuje. III.

3. Žalobci (dále jen „stěžovatelé“ nebo „stěžovatelka a stěžovatel”) podali proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatelé uvedli, že z dopisu dcery stěžovatelky vyplývá, že osoby, které stěžovatelce vyhrožovaly, dodnes telefonují její sestře a podle dceřiných slov nejsou ochotny mít slitování. Z toho stěžovatelka dovozuje, že zájem pronásledovatelů o její osobu i nadále trvá. Podle dcery nebyla policie ani za posledních 8 let schopna s věcí nic udělat a nejsou v bezpečí. Stěžovatelé dále namítají, že situace v místě pobytu rodiny ve státě Ogun se dramaticky zhoršila, v této souvislosti poukazují na únos tří členů jedné rodiny a studentů z nedaleké školy poblíž O.. Dcery stěžovatelky nechodí do školy z důvodu nebezpečí. K tomu odkázali na články vypovídající o výskytu únosů v tomto nigerijském státě a na zprávu EUAA, Nigérie: Bezpečnostní situace, listopad 2025. Podle stěžovatelů má Nejvyšší správní soud povinnost přihlédnout k těmto novým skutečnostem. Stěžovatelé dále namítají, nesprávné posouzení pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině a v této souvislosti se dovolávají doktríny smíšených motivů. Mají za to, že došlo k nesprávné aplikaci důkazního standardu přiměřené pravděpodobnosti a k nesprávnému posouzení vnitřního přesídlení. Poukazují na to, že skutkový základ tohoto závěru byl vyvrácen následným vývojem. Uvádějí, že došlo k nesprávnému posouzení dostupnosti účinné ochrany státu a posouzení podmínek doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. b) a c) zákona o azylu. Brojí proti posouzení možnosti udělení humanitárního azylu a nezohlednění principu nejlepšího zájmu dítěte. Napadený rozsudek označují za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Mají za to, že podání splňuje podmínky přijatelnosti. Z uvedených důvodů stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu i žalobou napadené rozhodnutí a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. IV.

4. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, o nichž rozhodoval před krajským soudem specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost Nejvyšší správní soud přijme k meritornímu přezkumu v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního právního pochybení krajského soudu. Výkladem institutu přijatelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval například v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, na které pro stručnost odkazuje.

5. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatelů ani zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do jejich hmotněprávního postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatelé ve své argumentaci nevyložili žádné relevantní důvody, které by svědčily pro odklon.

6. K tvrzené nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku důvodů se v obecné rovině Nejvyšší správní soud mnohokrát vyjádřil (viz např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005-44, č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005-245, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007-64). Rozhodnutí soudu je třeba považovat za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zejména tehdy, pokud není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů nebo při utváření právního závěru, z jakého důvodu soud považoval žalobní námitky za liché či mylné nebo proč nepovažoval právní argumentaci v žalobě za důvodnou. Meritorní přezkum rozhodnutí soudu je tak možný pouze za předpokladu, že se jedná o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč soud rozhodl tak, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje, neboť je z jeho odůvodnění zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci v rozsahu žalobních bodů krajský soud veden a k jakému závěru na jejich základě dospěl. Skutečnost, že stěžovatelé se závěry krajského soudu nesouhlasí, nepředstavuje důvod pro zrušení napadeného rozsudku pro jeho údajnou nepřezkoumatelnost. V této souvislosti je třeba ještě dodat, že povinnost soudu posoudit všechny žalobní námitky neznamená, že byl krajský soud povinen reagovat na každou dílčí argumentaci uplatněnou stěžovateli a tu obsáhle vyvrátit; jeho úkolem bylo uchopit obsah a smysl žalobní argumentace a vypořádat se s ní, což může učinit i tak, že proti ní postaví vlastní ucelený argumentační systém, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, bod 68, nebo rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2009, č. j. 9 Afs 70/2008-130). Rovněž v tomto ohledu napadený rozsudek krajského soudu plně obstojí.

7. V daném případě bylo v průběhu správního řízení objasněno a mezi stranami není sporné, že tvrzeným důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany je obava stěžovatelky z pronásledování, resp. hrozby vážné újmy ze strany neznámých soukromých osob, které po smrti otce stěžovatelky tuto v říjnu 2023 opakovaně telefonicky kontaktovaly a chtěly po ní nějaké dokumenty jejího otce, který se angažoval v komunální politice, a peníze. Stěžovatelka jim nic nedala, protože neměla přístup k otcovým záležitostem a o politiku se nezajímala. Kvůli výhrůžkám se obrátila na policejní orgány, které se věcí zabývaly a stále ji vyšetřují. Poté, co se stěžovatelka spolu se svou rodinou přestěhovala do města S., které je ve státě Lagos, resp. později do města A. ve státě Ogun, kde zbytek její rodiny (matka, sestra a tři starší dcery) nyní žije, a změnila SIM kartu, již nebyla vyděrači kontaktována. Stěžovatelka si následně vyřídila španělská víza a v lednu 2024 letecky odcestovala spolu s nezletilým synem (stěžovatelem) do Španělska a pak do České republiky, kde žije její přítel a otec nezletilého syna. Podle sdělení stěžovatelky z dopisu její dcery plyne, že zájem vyděračů o její osobu i nadále trvá.

8. Pokud jde o stěžovatelkou tvrzené pronásledování z důvodu příbuzenského vztahu a rodinné příslušnosti k politicky angažované osobě (otci), ve kterém spatřovala pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální skupině, krajský soud uvedl, že skutková tvrzení stěžovatelky ve správním řízení takový závěr nepodporují. Stěžovatelka v řízení před žalovaným netvrdila, že jí bylo vyhrožováno z důvodu samotného příbuzenského vztahu k jejímu politicky angažovanému otci. Naopak při pohovoru důvody vyhrožování konkretizovala tak, že osoby, které jí vyhrožovaly, po ní požadovaly peníze a blíže nespecifikované dokumenty, o nichž se domnívaly, že jimi disponuje po svém otci. Z vlastního azylového příběhu stěžovatelky proto podle krajského soudu plyne, že bezprostředním motivem jednání těchto osob byla domnělá dispozice s peněžními prostředky a dokumenty, nikoli samotná rodinná příslušnost k politicky činné osobě. Ostatně stěžovatelka v průběhu řízení sama opakovaně uvedla, že její matce a sestře vyhrožováno nebylo a že jim žádné nebezpečí nehrozí. Za této situace krajský soud uzavřel, že stěžovatelka nečelila výhrůžkám jako příslušnice rodiny coby sociální skupiny, neboť zde není dána požadovaná souvislost mezi tvrzeným jednáním soukromých osob a azylově relevantním důvodem. Krajský soud proto dospěl ke správnému závěru, že v případě stěžovatelky nebyly dány důvody pro udělení azylu podle § 12 písm. a) a b) zákona o azylu.

9. Z judikatury Nejvyššího správního soudu dále plyne, že je na uvážení správního orgánu, zda udělí humanitární azyl, či nikoliv. Správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem (srov. k tomu např. rozsudky ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-48, nebo usnesení ze dne 28. 8. 2013, č. j. 3 Azs 14/2013-16). Krajský soud podrobil správní uvážení žalovaného přezkumu a dospěl k odůvodněnému závěru, že žalovaný z mezí správního uvážení nevybočil a s ohledem na individuální situaci stěžovatelů bylo racionální humanitární azyl neudělit.

10. Rovněž k nebezpečí vážné újmy, které by odůvodňovalo udělení doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu) je k dispozici např. judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek velkého senátu ESPL ze dne 29. 1. 2008 ve věci Saadi proti Velké Británii, stížnost č. 13229/03, § 128 - 133; či rozsudek velkého senátu ESPL ze dne 1. 6. 2010, ve věci Gäfgen proti Německu, stížnost č. 22978/05, § 88; viz také rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82). Při posuzování nebezpečí vážné újmy, která odůvodňuje poskytnutí doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu, se uplatňuje test reálného nebezpečí, který je přísnější než test přiměřené pravděpodobnosti podle § 12 zákona o azylu (rozsudek NSS ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006-82).

11. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu mohou být nestátní subjekty (soukromé osoby) původci jak pronásledování ve vztahu k osobám majícím nárok na udělení azylu, tak vážné újmy ve vztahu k osobám s nárokem na doplňkovou ochranu, a to za situace, kdy lze prokázat, že stát není schopen nebo ochoten odpovídajícím způsobem poskytnout proti takovému jednání účinnou ochranu ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 zákona o azylu. V rozsudku ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008-57, dovodil, že „pro posouzení, zda je ochrana před vážnou újmou ze strany státu, kam má být žadatel navrácen, dostatečná, se uplatní výkladové pravidlo čl. 7 odst. 2 směrnice Rady 2004/83/ES, podle něhož se má zpravidla za to, že ochrana je poskytována, jestliže stát, či strany nebo organizace ovládající stát učiní přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a žadatel má k této ochraně přístup“.

12. Krajský soud se v této souvislosti zabýval zprávami o zemi původu (Informace OAMP ze dne 9. 9. 2024, Nigérie, Situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, Návrat do vlasti po dlouhodobém pobytu v zahraničí, Informace OAMP ze dne 14. 6. 2024, Nigérie, Bezpečnostní a politická situace v zemi, Informace OAMP ze dne 21. 3. 2025, Nigérie, Boko Haram, aktuální situace a pole působnosti, zprávy Agentury EU pro otázky azylu z listopadu 2025, Nigérie: Zaměření na zemi a Nigérie: Bezpečnostní situace), přičemž dospěl k závěru, že z těchto zpráv o situaci v Nigérii nevyplývá, že by stát byl vůči kriminalitě soukromých osob zcela pasivní a nebyl schopen nebo ochoten poskytovat ochranu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona o azylu. K tomu lze v souladu s krajským soudem poukázat na tvrzení samotné stěžovatelky, která uvedla, že se obrátila na policejní orgány a ty se věcí zabývaly, byť podle jejího názoru nedostatečně.

13. Krajský soud se zabýval i možností řešit obavy stěžovatelky vnitřním přesídlením ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74, byla mimo jiné vytyčena kritéria, která musí být naplněna při zkoumání možnosti vnitřního přesídlení, a to takto: „…je nutné posoudit čtyři kritéria: (1) zda je jiná část země pro žadatele dostupná; (2) zda přesun do jiné části země je účinným řešením proti pronásledování či vážné újmě v původní oblasti; (3) zda žadateli nehrozí navrácení do původní oblasti a (4) zda ochrana v jiné části země splňuje minimální standard ochrany lidských práv. Tyto čtyři podmínky musí být splněny kumulativně a při jejich posouzení je třeba brát v potaz celkové poměry panující v zemi původu a osobní poměry žadatele.“ Tato všechna kritéria byla v případě stěžovatelky naplněna, neboť tato sama uvedla, že své potíže s neznámými osobami, které jí telefonicky vyhrožovaly, vyřešila tím, se spolu se svou rodinou přestěhovala do jiného města v Nigérii a současně si vyměnila SIM kartu v telefonu. Stěžovatelka tak potvrdila, že pro ni nebyl problém cestovat či pobývat v jiných částech Nigérie. V této souvislosti žalovaný příhodně poukázal rovněž na skutečnost, že Nigérie je s cca 242 milióny obyvatel nejlidnatějším státem v Africe a pravděpodobnost nalezení stěžovatelky je tak mizivá. K tvrzení stěžovatelky o zhoršení bezpečnostní situace ve státě Ogun, kde nyní žije její rodina, Nejvyšší správní soud dodává, že Nigerie má rozlohu cca 924 000 km2 a skládá se z 36 států, přičemž stěžovatelka má možnost přesunout se do té části země, která bude z jejího pohledu bezpečnější.

14. Krajský soud proto nepochybil, když dospěl k závěru, že stěžovatelce v případě návratu do Nigérie nehrozí skutečné nebezpečí vážné újmy, které by odůvodňovalo udělení doplňkové ochrany (§ 14a zákona o azylu).

15. Pro úplnost Nejvyšší správní soud odkazuje též na své dřívější rozsudky, v nichž dovodil, že potřeba legalizace pobytu na území není azylově relevantním důvodem (např. rozsudky ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003-47, a ze dne 16. 2. 2005, č. j. 4 Azs 333/2004-69).

16. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1, větou první, s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4., nebo usnesení ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021-28, č. 4219/2021 Sb. NSS, bod 18). Stěžovatelé nebyli v řízení o kasační stížnosti úspěšní, proto nemají právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.

18. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů Nejvyšší správní soud přiznal odměnu za jeden společný úkon právní služby při zastupování dvou osob spočívající v podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] ve výši 8 316 Kč [§ 9 odst. 5, § 7 bod 5 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu], k čemuž náleží náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Celkem tedy odměna ustanovené advokátky činí částku ve výši 8 766 Kč. Tato částka jí bude vyplacena do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení z účtu Nejvyššího správního soudu. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. srpna 2026 David Hipšr předseda senátu