8 Afs 163/2016

Rubrum

8 Afs 163/2016-34 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: J. J., zast. JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Masarykovo nám. 28, Karviná - Fryštát, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 6. 2014, čj. 6539-4/2014-900000-304.5, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2016, čj. 22 Af 94/2014-36, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2016, čj. 22 Af 94/2014-36, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím Celního úřadu Frýdek-Místek ze dne 23. 10. 2009, čj. 9302-09-046100- 024, byla žalobci vyměřena spotřební daň z lihu ve výši 4 066 425 Kč za zdaňovací období květen 2006. Shora specifikovaným rozhodnutím žalovaný odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil a žalobcem podané odvolání zamítl.

2. Žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného shledal Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) důvodnou, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

3. Krajský soud nejprve z moci úřední zkoumal, zda právo vyměřit daň nebylo ke dni oznámení napadeného rozhodnutí žalobci prekludováno. Vyšel přitom z toho, že dne 26. 10. 2006 byl žalobci doručen přípis ze dne 9. 10. 2006 nazvaný zahájení daňového řízení, přičemž běh prekluzivní lhůty mohla ovlivnit soudní řízení vedená 8 Afs 163/2016-35 krajským soudem pod sp. zn. 22 Ca 281/2008 (29. 9. 2008 – 7. 4. 2009), sp. zn. 22 Af 58/2010 (15. 7. 2010 - 23. 5. 2012) a řízení vedené Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Afs 45/2012 (12. 6. 2012 – 31. 1. 2014). Krajský soud dospěl k závěru, že již dne 15. 7. 2010, kdy byla krajskému soudu doručena druhá žaloba, uplynuly z prekluzivní lhůty 3 roky a 3 dny, takže prekluzivní lhůta byla překročena a žalovaný „napadeným rozhodnutím, které bylo žalobci doručeno až po 12. 7. 2010 (nebo dokonce po 31. 4. 2014)“ daň vyměřit (doměřit) pro rozpor s § 106 odst. 1 písm. e) a § 116 odst. 1 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nemohl. Krajský soud proto napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

II. Kasační stížnost

4. Proti rozsudku krajského soudu podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřenou o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.

5. Stěžovatel namítl, že závěr krajského soudu o prekluzi lhůty pro vyměření daně neodpovídá spisu. Otázku prekluze lhůty pro vyměření daně posoudil krajský soud zcela nesprávně. Dnem vzniku povinnosti daň přiznat byl 23. 5. 2006; zdaňovací období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, skončilo 31. 5. 2006; posledním dnem, kdy mohla být daň stanovena, byl 31. 5. 2009, ledaže by správce daně do tohoto data učinil úkon směřující k vyměření daně, který by tuto lhůtu přetrhl a ta by počala běžet znova. Podle konstantní judikatury k úkonům, které lze mít za ty, které prekluzivní lhůtu přerušují, jím bylo doručení výzvy k podání daňového přiznání ze dne 17. 4. 2009, čj. 3563/09-046100-024, k němuž došlo 21. 4. 2009. Tuto výzvu ale krajský soud pravděpodobně v předloženém spise přehlédl.

6. Stěžovatel dále vylíčil běh prekluzivní lhůty, přičemž pro určení jeho počátku považoval za rozhodné doručení výzvy k podání daňového přiznání žalobci; zohlednil také proběhnuvší soudní řízení. Podle stěžovatele z prekluzivní lhůty uplynulo 337 dní, tj. ani ne jeden rok, pročež k prekluzi práva stanovit daň nedošlo.

7. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soud k dalšímu řízení.

8. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti [§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.].

10. V souzeném případě je pro rozhodnutí stěžejní úvaha, zda bylo stěžovatelovo právo vyměřit daň prekludováno. Krajský soud považoval za okamžik, podle kterého se určil počátek běhu prekluzivní lhůty, doručení přípisu o zahájení daňového řízení ze dne 9. 10. 2006 žalobci. Stěžovatel však za tento okamžik označil doručení výzvy k podání 8 Afs 163/2016-36 daňového přiznání podle § 40 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ze dne 17. 4. 2009.

11. Z odůvodnění napadeného rozsudku jednoznačně plyne, že krajský soud nevzal při hodnocení daňové prekluze výzvu ze dne 17. 4. 2009 vůbec v potaz, jakkoli byla v době jeho rozhodování součástí předloženého správního spisu. Takový postup nelze vyhodnotit jinak, než jako vadu rozhodnutí spočívající v nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů, neboť uvedená výzva mohla mít podstatný význam pro posouzení běhu prekluzivní lhůty; proto bylo povinností krajského soudu výslovně se jí v rámci právních úvah v odůvodnění rozsudku obsažených zabývat, neboť tyto právní úvahy byly pro posouzení věci klíčové.

12. Pro posouzení běhu daňové prekluze je nutno určit, zda byla zmiňovaná výzva způsobilá její běh přerušit. V této souvislosti poukazuje Nejvyšší správní soud na svůj vlastní rozsudek ze dne 27. 1. 2005, čj. 1 Afs 27/2004-80, z jehož odůvodnění vyplývá, že „[v]ýzva podle § 40 daňového řádu [tj. výzva k podání daňového přiznání podle zákona o správě daní a poplatků – pozn. NSS], splňuje-li ovšem zákonem stanovené náležitosti daňového rozhodnutí a je-li daňovému subjektu doručena, pak plní úlohu úkonu směřujícího k vyměření daně a je způsobilá založit běh nové subjektivní tříleté lhůty k vyměření popřípadě doměření daně ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu.“ Tyto závěry pak Nejvyšší správní soud ještě rozšířil o podmínku zákonnosti výzvy správce daně; nezákonná výzva podle § 40 zákona o správě daní a poplatků není způsobilá založit běh nové prekluzivní lhůty (srov. rozsudek NSS ze dne 11. 10. 2007, čj. 5 Afs 155/2006-90, publ. pod č. 1441/2008 Sb. NSS). Z uvedeného vycházel Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 21. 5. 2009, čj. 2 Afs 55/2008-80, nebo z rozsudku ze dne 30. 4. 2013, čj. 8 Afs 29/2012-56. Bude proto na krajském soudu, aby v tomto smyslu posoudil, zda výzva k podání daňového přiznání ze dne 17. 4. 2009 byla způsobilá přerušit běh prekluzivní lhůty. Prvotně k této otázce se musí vyjádřit krajský soud; zdejšímu soudu, v postavení soudu kasačního, nepřísluší argumentačně dotvářet právní závěry absentující v přezkoumávaném rozsudku.

13. Pokud krajský soud shledá, že k přetržení běhu prekluzivní lhůty z důvodu předmětné výzvy skutečně došlo, zohlední i soudní řízení vedená před krajským a Nejvyšším správním soudem. Po dobu řízení vedených před správními soudy totiž lhůty pro zánik fiskálních povinností neběží (§ 41 s. ř. s.); k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, čj. 1 Afs 9/2008-59 („lhůtu pro vyměření (doměření) daně není možné počítat pouze podle daňového řádu, ale v případě soudního řízení je nutné zohlednit i ustanovení soudního řádu správního: po dobu soudního řízení se tříletá lhůta pro vyměření (doměření) daně staví a její běh pokračuje až po pravomocném skončení řízení před soudem. Jelikož se jedná o stavění lhůty (nikoliv o její přerušení, kdy lhůta po odpadnutí překážky běží od začátku), část lhůty, která uběhla před zahájením soudního řízení a část lhůty, která uběhla po něm, se sčítají.“). Ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Ústavní soud usnesením ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 1296/08, odmítl.

14. V dalším řízení krajský soud znovu přezkoumatelným způsobem posoudí, zda k prekluzi daňové povinnosti žalobce došlo či nikoliv. Shledá-li, že prekluzivní lhůta pro vyměření daně byla zachována, bude povinen meritorně vypořádat v žalobě uplatněné námitky.

IV. Závěr a náklady řízení 8 Afs 163/2016-37

15. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud opodstatněné kasační stížnosti vyhověl; napadený rozsudek podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

16. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 18. ledna 2017 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu