8 Afs 47/2007

Rubrum

8 Afs 47/2007 - 90 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEMREPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Statutární město Liberec, se sídlem nám. Dr. E. Beneše, Liberec, proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 11. 2006, čj. 16/103861/2006/1454, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, čj. 11 Ca 24/2007 - 65, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění

Finanční ředitelství v Ústí nad Labem uložilo žalobci rozhodnutím ze dne 12. 9. 2006, čj. FŘUL/15102/425/06-2700, pokutu za porušení cenových předpisů podle § 15 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že v roce 2004 v rozporu s § 2 odst. 3 zákona o cenách uplatnil za provedené nucené odtahy vyšší než obvyklou cenu a tím zneužil svého výhodnějšího hospodářského postavení a získal nepřiměřený majetkový prospěch. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 11. 2006, čj. 16/103861/2006/1454, zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí finančního ředitelství. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 20. 3. 2007, čj. 11 Ca 24/2007 - 65, odmítl. Městský soud posoudil žalobu jako opožděnou, neboť § 17 odst. 6 zákona o cenách stanoví třicetidenní lhůtu pro podání žaloby, napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 29. 11. 2006, ale žaloba byla podána až dne 22. 1. 2007. 8 Afs 47/2007 - 91 Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., tj. tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Stěžovatel především uvedl, že „podání správní žaloby bylo dalším procesním krokem právní obrany stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu“, proto měl být stěžovatel o této možnosti poučen „včetně uvedení specifické lhůty pro podání správní žaloby“. Dále stěžovatel tvrdí, že žalobou napadl „obecné pochybení správního orgánu a jeho nesprávný postup na základě správního řádu“. Stěžovatel uhradil pokutu, udělenou podle zákona o cenách, již před podáním žaloby „a žalobu tak podal na základě obecných ustanovení soudního řádu správního proti nezákonnosti a absurdnosti celého správního řízení“. Využíval tak obecné dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle § 72 odst. 1 věta první s. ř. s. Konečně pak stěžovatel namítl, že soudní řád správní jako novější právní předpis nepřímo novelizoval zákon o cenách, navíc je podle stěžovatele nutné při souběhu dvou různě dlouhých lhůt pro podání žaloby vycházet z úpravy, která je pro žalobce příznivější. Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Uvedl, že i za právní úpravy před přijetím soudního řádu správního byla lhůta pro podání žaloby podle zákona o cenách považována za zvláštní úpravu mající přednost před obecným režimem tehdy části páté občanského soudního řádu. Odpovídající ustanovení zákona o cenách se nezměnilo ani po přijetí soudního řádu správního a je třeba z něj vycházet. Žalovaný ve svém názoru odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Dále žalovaný, rovněž s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, tvrdí, že z § 68 odst. 1, 5 a 6 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, neplyne povinnost správního orgánu poučit účastníky správního řízení o možnosti podání mimořádných opravných prostředků nebo žaloby. Konečně pak žalovaný nesouhlasí ani s námitkou, že stěžovatel brojí obecně proti postupu žalovaného podle správního řádu, nikoliv podle zákona o cenách. Podle žalovaného nelze správní řízení oddělit od věcné stránky. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel se mýlí, dovozuje-li povinnost žalovaného poučit jej o možnosti napadení svého rozhodnutí žalobou u správního soudu včetně uvedení lhůty pro podání takové žaloby. Jak správně uvedl žalovaný v vyjádření ke kasační stížnosti, takovou povinnost nelze z § 68 odst. 1, 5 a 6 správního řádu dovodit a Nejvyšší správní soud doplňuje, že taková povinnost žalovanému v posuzované věci nevyplývala ani z jiného zákonného ustanovení. Žalovaný v této souvislosti zcela případně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2003, čj. 7 Ads 42/2003 - 25 (www.nssoud.cz), který se sice vztahoval k jiné právní úpravě (§ 47 odst. 1 a 4 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení), ale jehož závěry jsou pro obdobnost právních úprav i nadále použitelné. 8 Afs 47/2007 - 92 Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli ani v námitce, podle níž brojil žalobou proti postupu správního orgánu podle správního řádu a je tedy na místě vycházet z obecné lhůty pro podání žaloby, nikoliv ze zvláštní lhůty podle zákona o cenách. Zákon o cenách obsahuje v § 17 odst. 6 lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o cenách. Za zmínku jistě stojí, že předchozí odstavec téhož ustanovení výslovně stanoví, že má být takové rozhodnutí vydáno v řízení podle správního řádu. Ustanovení § 17 odst. 6 zákona o cenách pak neomezuje lhůtu pro podání žaloby pouze na případy, kdy žalobce brojí proti pochybením týkajícím se samotného zákona o cenách. Ostatně, argumentum ad absurdum by bylo možné na základě tvrzení stěžovatele dovodit, že soud neposuzuje včasnost žaloby, ale včasnost jednotlivých žalobních námitek, podle toho, zda se týkají zákona o cenách, nebo správního řádu. Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani poslední stížní námitku. Především je třeba uvést, že zde nedochází k souběhu dvou různě dlouhých lhůt, jak se stěžovatel mylně domnívá. Nejvyšší správní soud již shora vysvětlil, že lhůta stanovená zákonem o cenách se použije nezávisle na tom, zda žalobní námitky směřují proti tvrzenému porušení zákona o cenách nebo správního řádu a souběh dvou lhůt zde tedy nepřipadá v úvahu. Stěžovateli pak nelze přisvědčit ani v námitce, že zákon o cenách byl nepřímo novelizován soudním řádem správním a je třeba použít novější právní úpravu. Stěžovatel vychází z obecné právní zásady, podle níž novější zákon ruší starší zákon, který je s ním v rozporu. Stěžovatel přitom přehlíží jinou, neméně důležitou, zásadu, podle níž má zvláštní úprava přednost před úpravou obecnou. Stanoví-li tedy zákon o cenách zvláštní lhůtu pro podání žaloby, která je odchylná od obecné lhůty pro podání žaloby v soudním řádu správním (příp. dříve v občanském soudním řádu), je při posuzování žaloby proti rozhodnutí o uložení pokuty podle zákona o cenách nutné vycházet ze lhůty stanovené zákonem o cenách, a to nezávisle na způsobu, jakým se v průběhu času může měnit obecně stanovená lhůta pro podání žaloby podle soudního řádu správního. Ta by se zvláštní úpravy lhůty podle zákona o cenách mohla dotknout pouze tehdy, kdyby tak výslovně stanovila. Nejvyšší správní soud neshledal stížní námitky důvodnými, proto kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v § 60 odst. 1 s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Neúspěšný stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jako úspěšnému účastníku řízení o kasační stížnosti právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti podle obsahu spisu nevznikly.

Poučení

Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. června 2008 JUDr. Petr Příhoda předseda senátu 8 Afs 47/2007 - 93