8 Afs 87/2013

Rubrum

8 Afs 87/2013 - 49 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Solar Mrákov s. r. o., se sídlem Starý Klíčov 143, Mrákov, zastoupeného Mgr. Michalem Sobotou, advokátem se sídlem Římská 14, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2011, čj. 11796/11-1200-506330, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 11. 2013, čj. 15 Af 77/2012 – 41, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

I.

1. Finanční úřad v Děčíně rozhodnutími ze dne 7. 7. 2011, čj. 132879/11/178913501506, čj. 132875/11/178913501506, čj. 132870/11/178913501506, čj. 132862/11/178913501506, ze dne 17. 8. 2011, čj. 151700/11/178913501506, ze dne 8. 9. 2011, čj. 158603/11/178913501506, a ze dne 12. 10. 2011, čj. 166987/11/178913501506, zamítl stížnosti žalobce na postup plátce daně - společnosti ČEZ Distribuce, a. s. při výběru odvodu z elektřiny ze slunečního záření (dále jen „solární odvod“) podle § 7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o podpoře“). 8 Afs 87/2013 - 50

2. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem rozhodnutím ze dne 11. 12. 2011, čj. 11796/11-1200-506330, zamítlo odvolání žalobce proti uvedeným rozhodnutím o stížnostech žalobce. II.

3. Žalobce napadl rozhodnutí finančního ředitelství u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 11. 2013, čj. 15 Af 77/2012 – 41.

4. Krajský soud při posuzovaní tvrzené protiústavnosti solárního odvodu zakotveného v § 7a - § 7i zákona o podpoře plně vyšel z nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém se Ústavní soud vyjádřil k jednotlivým argumentům vzneseným žalobcem. Podle Ústavního soudu byly ve věci splněny podmínky pro aplikaci nepravé retroaktivity. U zařízení uvedených do provozu v letech 2009 a 2010 došlo pouze k dočasnému ovlivnění míry zisku způsobené zvýšením nákladů o povinnost solárního odvodu. Systém podpory a principy stanovování regulovaných cen nadále zaručují podmínky, aby investoři dosáhli návratnosti investice do 15 let. V posuzované době došlo k významnému zvýhodnění nově budovaných fotovoltaických elektráren oproti ostatním druhům obnovitelných zdrojů. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že pokud zákonodárce zavedl odvod pouze ve vztahu k výrobcům solární energie, postupoval racionálně a ústavně konformně.

5. K tomu, aby žalobce mohl před soudem úspěšně namítat, že solární odvod byl u něj vybrán nezákonně či protiústavně, musí dát správci daně možnost zabývat se jeho situací a svá tvrzení řádně doložit. Žalobce musí již ve stížnosti na postup plátce daně podle § 237 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů, potažmo v odvolacím řízení prokázat, že odvod má v jeho případě rdousící efekt. Žalobce nemůže, a to i se zřetelem na § 75 odst. 1 s. ř. s., ponechat dokazování těchto skutečností až na soudní řízení.

6. Žalobce nejprve požádal plátce daně o vysvětlení, proč mu nebyly proplaceny celé faktury s tím, že neakceptuje odkaz na postup dle § 7a zákona o podpoře. Následně ve svých stížnostech uvedl, že postup plátce daně je diskriminační a v rozporu se základními zásadami daňového práva. V odvoláních proti rozhodnutím správce daně o stížnostech zpochybnil ústavnost solárního odvodu. Žalobce ve správním řízení netvrdil ani neprokázal, že právní úprava odvodu byla v jeho případě aplikována s likvidačními následky a že se jeho případ zásadně liší od ostatních poplatníků. Krajský soud poznamenal, že jeho úkolem není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci, ale naopak posoudit, zda řádně a úplně zjistil skutkový stav. III.

7. Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

8. Stěžovatel odmítl závěr krajského soudu, že v daňovém řízení neprokázal porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a že zavedení tzv. solární daně má vůči němu rdousící efekt. Nesouhlasí ani s tím, že finanční úřad může posuzovat soulad nálezu Ústavního soudu se zákonem a soulad právních norem s ústavním 8 Afs 87/2013 - 51 pořádkem. Soud aplikoval na posuzovanou věc nesprávný právní předpis. Ustanovení § 14 a násl. zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů je v rozporu s § 12 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Aplikací prvně uvedeného ustanovení jsou porušována ústavně zaručená práva stěžovatele.

9. Finanční úřad se k podané žádosti o vysvětlení dle § 237 daňového řádu a ke stížnosti na postup plátce daně vyjadřuje vždy pouze k jednotlivému solárnímu odvodu. U finančního úřadu nelze uplatnit námitky spočívající v konkrétních důkazech o porušení zákonem garantované patnáctileté doby návratnosti investice a k tomu, že solární daň má na stěžovatele rdousící efekt. Právě k posouzení těchto skutečností je třeba znaleckého posudku z účetnictví stěžovatele. Zavedení solárního odvodu je vůči stěžovateli likvidační a v rozporu se základními ústavními principy.

10. Stěžovatel se v žalobě domáhal provedení důkazů k prokázání, že právě na jeho případ dopadá nález Ústavního soudu. Jelikož soud důkazy neprovedl, nezjistil náležitě skutkový stav a zatížil své rozhodnutí vadou. Pokud by krajský soud shledal, že byla porušena patnáctiletá doba návratnosti investice a že zavedení solární daně má na stěžovatele rdousící efekt, měl přerušit řízení a věc předložit Ústavnímu soudu. Krajský soud nesprávně uzavřel, že to byl stěžovatel, kdo neunesl důkazní břemeno. Stěžovatel již v průběhu daňového řízení tvrdil, že se v jeho případě jedná o onen specifický případ zmiňovaný Ústavním soudem. Jelikož finanční úřad stěžovatele nevyzval k prokázání těchto skutečností, neměl o jeho tvrzeních žádné pochybnosti. Stěžovateli nelze klást za vinu, že finanční úřad nedostatečně zjistil skutkový stav.

11. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti uvedl, že jeho předchozí kasační argumentace je v souladu s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 57. Správce daně není oprávněn posuzovat dopady odvodu na poplatníka z hlediska ústavní konformity. Úvahy o tom, zda stěžovatel odkazem na znalecký posudek založený na jeho účetnictví unesl důkazní břemeno, jsou již irelevantní. Pokud se v řízení prokáže, že v případě stěžovatele byla porušena garantovaná patnáctiletá doba návratnosti investice, resp. že zavedení solárního odvodu má pro něj rdousící efekt, Nejvyšší správní soud by měl řízení přerušit dle § 48 s. ř. s. a věc předložit Ústavnímu soudu k posouzení ústavnosti § 14 zákona č. 165/2012 Sb. ve světle konkrétních skutkových okolností případu. Stěžovatel dále namítl, že rozšířený senát mu znemožnil ochranu jeho práv. Nemůže totiž jakkoli žádat zahájení řízení o prominutí daně dle § 260 daňového řádu. Z nálezu Ústavního soudu plyne povinnost soudu učinit vše pro spravedlivé řešení a ochránit práva stěžovatele. Stěžovatel rovněž poukázal na nově zavedenou povinnost zajistit financování nakládání s elektroodpadem, která zásadně zatěžuje výrobce elektrické energie. IV.

12. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Rozhodnutí žalovaného je plně v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 i s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 76/2013. Zohlednit likvidační účinky solárního odvodu lze prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 daňového řádu. 8 Afs 87/2013 - 52 V.

13. Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

14. Kasační stížnost není důvodná.

15. Předmětem daňového řízení v posuzované věci byly stížnosti stěžovatele na postup plátce daně podle § 237 daňového řádu. Těmito stížnostmi, následnými odvoláními i žalobou se stěžovatel domáhal ochrany před tvrzeným porušením svých ústavních práv a zásad daňového řízení, k němuž mělo dojít v důsledku srážky solárního odvodu z výkupní ceny elektrické energie (§ 7a a násl. zákona o podpoře).

16. Dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie se v době rozhodování o této kasační stížnosti staly předmětem posuzování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten v usnesení ze dne 17. 12. 2013, čj. 1 Afs 76/2013 - 57, rozhodl, že konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie nelze zohlednit v řízení o stížnosti na postup plátce daně, ani v soudním řízení, které na ně navazuje. Pokyn Ústavního soudu obsažený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 zohledňovat likvidační účinky solárního odvodu v individuálních případech je za stávající právní úpravy proveditelný jen prostřednictvím institutu prominutí daně dle § 260 ve spojení s § 259 daňového řádu. Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na celé odůvodnění tohoto usnesení, které je dostupné z www. nssoud.cz.

17. Z usnesení rozšířeného senátu ve vztahu k nyní posuzované věci nepochybně vyplývá, že daňové orgány nemohly v řízení o stížnostech stěžovatele zohlednit dopady solárního odvodu do jeho práv ani posoudit ústavnost samotného odvodu. Nemohl tak učinit ani krajský soud v řízení o žalobě, příp. Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti. Rozšířený senát dále konstatoval, že použití institutu stížnosti na postup plátce nemůže představovat účinnou ochranu práv poplatníků, do jejichž práv bylo s ohledem na konkrétní okolnosti jejich případu skutečně zasaženo, a to z důvodu chybějící právní úpravy, která by řešila ony výjimečné situace, v nichž vede solární odvod k ekonomické likvidaci poplatníka.

18. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že ačkoliv již v průběhu daňového řízení namítal, že solární odvod má vůči němu rdousící efekt a že v jeho případě došlo k porušení garantované doby návratnosti investice, správce daně jej nevyzval k prokázání těchto tvrzení. Ačkoliv je povinností správce daně ujasnit, jaké důkazy daňový subjekt k provedení navrhuje, vymezit rozhodné skutečnosti a umožnit daňovému subjektu tyto skutečnosti prokázat (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007 – 119), ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatel skutečně vznesl uvedené námitky již v daňovém řízení. Nejvyšší správní soud nicméně zdůrazňuje, že podle rozšířeného senátu nelze konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie v řízení o stížnosti na postup plátce daně zohlednit.

19. Názor krajského soudu, podle kterého měl stěžovatel uplatnit a doložit námitku rdousícího efektu solárního odvodu již v řízení o stížnosti na postup plátce daně a nemohl 8 Afs 87/2013 - 53 tak učinit až v řízení před krajským soudem, je třeba korigovat. Tento názor vyšel z předpokladu, že správce daně mohl posoudit konkrétní dopady solárního odvodu na výrobce elektrické energie v řízení podle § 237 daňového řádu. Jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu, bez ohledu na to, zda stěžovatel svá tvrzení a důkazy o rdousícím efektu odvodu uplatnil v daňovém nebo navazujícím soudním řízení, tyto skutečnosti nemohly být v těchto řízeních jakkoliv zohledněny a nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí žalovaného. Přes tento dílčí závěr je napadený rozsudek věcně správný a Nejvyšší správní soud neshledal důvod k jeho zrušení (srov. např. rozsudky ze dne 16. 1. 2014, čj. 7 Afs 108/2013 – 36 nebo ze dne 14. 12. 2009, čj. 5 Afs 104/2008 – 66). Krajský soud zamítl žalobu důvodně, protože úprava solárního odvodu je v obecné rovině v souladu s ústavním pořádkem (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11) a současně správní orgány nemohly v řízení o stížnosti na postup plátce daně zohlednit dopady solárního odvodu na stěžovatele.

20. K dalším námitkám uplatněným v kasační stížnosti a jejím doplnění Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel namítl, že soud aplikoval na posuzovanou věc nesprávný právní předpis. Neuvedl však, o který předpis se jedná a který předpis měl být správně aplikován. Námitka protiústavnosti § 14 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a jeho rozporu s § 12 odst. 1 písm. b) téhož zákona je v posuzovaném případě bezpředmětná. Uvedená ustanovení totiž nebyla a nemohla být v daňovém řízení stěžovatele aplikována. Plátce daně provedl napadené srážky za leden až červenec 2011. Jak plyne z § 62 zákona č. 165/2012 Sb., tento zákon nabyl účinnosti zčásti dne 30. 5. 2012 (v případě § 12) a zčásti až dne 1. 1. 2013 (v případě § 14), tedy až po ukončení daňového řízení a po podání správní žaloby. Zákon č. 310/2013 Sb., který novelizoval zákon č. 165/2012 Sb. a v jehož důsledku byl stanoven solární odvod v § 14 zákona o podporovaných zdrojích nově i pro rok 2014, jak stěžovatel poukazoval dále v kasační stížnosti, nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2014. Z uvedených důvodů není možné v rámci soudního přezkumu uvažovat o přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu. Ústavní soud by se takovým návrhem nemohl zabývat (srov. § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu za použití čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky).

21. Stěžovatel v doplnění kasační stížnosti namítl, že nemá žádnou možnost iniciovat vydání rozhodnutí o prominutí daně ani jinak ochránit svá práva. Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 101/2013 - 47, k této námitce odkázal na roli správního soudnictví, které nemůže jakkoliv nahrazovat činnost moci zákonodárné či výkonné. Zákonodárci stejně jako ministru financí je třeba nejprve ponechat časový prostor, v němž reálně mohou reagovat na požadavky vyslovené Ústavním soudem a specifikované rozšířeným senátem. Je na zákonodárci či ministru financí, zda při formulaci podmínek prominutí daně zohlední i povinnost zajistit financování nakládání s elektroodpadem ze solárních panelů, jak se domáhal stěžovatel. Pouze v případě, že by tyto složky státní moci zůstaly dlouhodobě nečinné a tato nečinnost by nabyla ústavního rozměru, byly by správní soudy povinny zakročit na ochranu práv stěžovatele a ostatních dotčených osob.

22. Nedůvodnou je i námitka nepřezkoumatelnosti a vnitřní rozpornosti rozsudku krajského soudu. Nejvyšší správní soud v obecné rovině nezpochybňuje závěr krajského soudu, že rdousící efekt odvodu, příp. porušení garantované doby návratnosti investice 8 Afs 87/2013 - 54 bylo možno namítat již před přijetím nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11. Závěry krajského soudu jsou v tomto směru odůvodněné dostatečně, a nejsou proto nepřezkoumatelné. Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný ani z toho důvodu, že soud podle stěžovatele akceptoval názor žalovaného o nemožnosti posuzovat jiné než zákonné podmínky výběru daní, avšak zároveň dospěl k závěru o povinnosti daňových orgánů zohlednit též ústavněprávně relevantní skutečnosti (rdousící efekt) vyplývající z citovaného nálezu Ústavního soudu. Krajský soud totiž tento názor žalovaného ocitoval pouze v rekapitulační části rozsudku a nejedná se tak o jeho vlastní úvahu.

23. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek krajského soudu nezákonným ani nepřezkoumatelným. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).

24. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 26. března 2014 JUDr. Michal Mazanec předseda senátu