8 As 139/2020

Rubrum

8 As 139/2020-35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobce: P. V., zastoupen Mgr. Filipem Wágnerem, advokátem se sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3, proti žalované: Vězeňská služba České republiky, Věznice Horní Slavkov, se sídlem Hasičská 785, Horní Slavkov, proti rozhodnutí speciálního pedagoga žalované ze dne 18. 4. 2020, čj. VS-74596/ČJ-2020-800832-KŘO-T, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 7. 2020, čj. 57 A 85/2020-21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Vychovatel žalované uložil žalobci ve výkonu trestu odnětí svobody dne 16. 4. 2020 nepodmíněný kázeňský trest 7 dnů umístění do uzavřeného oddílu, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení. Dne 17. 4. 2020 podal proti tomuto rozhodnutí žalobce stížnost, kterou speciální pedagog žalované rozhodnutím označeným v záhlaví zamítl (s tímto rozhodnutím byl žalobce seznámen dne 18. 4. 2020).

2. Rozhodnutí speciálního pedagoga napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni, kterou předal k poštovní přepravě dne 16. 6. 2020, doručena byla ke krajskému soudu dne 18. 6. 2020. Krajský soud žalobu v záhlaví uvedeným usnesením odmítl, neboť neobsahovala žádné individualizované žalobní body a konkrétní skutečnosti. Žalobce krajský soud nevyzýval k doplnění žaloby. S odkazem na rozsudek rozšířeného senátu 8 As 139/2020 NSS ze dne 20. 3. 2018, čj. 3 Azs 66/2017-31, č. 3733/2018 Sb. NSS, dospěl k závěru, že by žalobce nemohl žalobu včas doplnit. Žaloba byla soudu doručena v poslední den lhůty pro její podání a s žalobcem nebylo možno (s ohledem na chybějící zastoupení advokátem) komunikovat jinak než poštou, tedy nikoliv způsobem umožňujícím rychlou elektronickou komunikaci.

3. Usnesení krajského soudu žalobce (dále „stěžovatel“) napadl kasační stížností. Namítá, že dané usnesení porušilo jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, konkrétně právo na soudní přezkum původně napadeného rozhodnutí žalované. Krajský soud vydal napadené usnesení v příkrém rozporu se základními atributy právního státu, neboť stěžovatel se včasnou žalobou domáhal zrušení napadeného rozhodnutí a ustanovení zástupce z řad advokátů k ochraně svých zájmů. Krajský soud stěžovatele s vědomím poměrně krátkých lhůt nevyzval k doplnění žaloby, ani mu neustanovil zástupce, aby mu mohla být poskytnuta právní pomoc odborníka, přes jeho omezený přístup k právním službám ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud se v napadeném usnesení opíral o zjevně nepřiléhavou judikaturu, v níž popsané analogické případy nejsou obdobnými se záležitostí stěžovatele.

4. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

5. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti a v ní uplatněných důvodů (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatel v kasační stížnosti nijak nerozporuje, že žaloba podaná u krajského soudu neobsahovala žádné projednatelné žalobní body. Touto otázkou se tedy Nejvyšší správní soud nezabýval. Stěžovatel se ve své strohé a značně obecné kasační argumentaci omezuje toliko na to, že jej měl krajský soud vyzvat k doplnění žaloby a měl mu ustanovit zástupce. Pokud tak neučinil, vydané usnesení o odmítnutí žaloby narušuje právo stěžovatele na soudní ochranu. S tím se Nejvyšší správní soud neztotožnil.

8. Dále je nutno uvést, že stěžovatel v žalobě nepožádal o ustanovení zástupce, jak tvrdí v kasační stížnosti. Naopak krajskému soudu výslovně sdělil, že pro své zastupování udělil plnou moc Mgr. Filipu Wágnerovi, advokátovi, který jej zastupuje i v jiných souvisejících řízeních. Krajský soud (dle úředního záznamu založeného ve spise) u jmenovaného advokáta telefonicky ověřil toto sdělení s tím, že podle něj advokát stěžovateli výslovně sdělil, že jej v řízení zastupovat nebude, tedy se jím nenechá zmocnit. Stěžovatele by zastupoval jedině tehdy, pokud by mu byl soudem ustanoven. Pokud tedy stěžovatel o ustanovení zástupce v řízení před krajským soudem nepožádal, nelze krajskému soudu vytýkat, že o ustanovení zástupce nerozhodl. Nebyly totiž splněny předpoklady pro rozhodnutí pro rozhodování o ustanovení zástupce ve smyslu § 35 odst. 10 s. ř. s. Z toho důvodu stejně tak ani nenastala skutečnost, která by mohla mít vliv na běh lhůty pro podání žaloby ve smyslu téhož ustanovení. V tomto smyslu tedy nebyl krajský soud povinen stěžovatele vyzývat k doplnění žaloby (srov. výše uvedený rozsudek čj. 3 Azs 66/2017-31 a dále např. rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2021, čj. 10 Azs 24/2021-16). 8 As 139/2020-36 pokračování

9. Stěžovatel dále tvrdí, že jej soud měl k doplnění žaloby vyzvat „s vědomím poměrně krátkých lhůt“, aniž by však dále rozvedl, z čeho takovou povinnost soudu dovozuje. V tomto ohledu lze plně odkázat na shora již zmíněný rozsudek rozšířeného senátu NSS čj. 3 Azs 66/2017-31 citovaný též krajským soudem. V něm rozšířený senát sice dovodil obecnou povinnost krajských správních soudů vyzývat na doplnění chybějících žalobních bodů, avšak zároveň zdůraznil, že je-li žaloba podána na konci lhůty a nebylo by možné, aby mohla být včas doplněna, může ji krajský soud odmítnout i tehdy, pokud navrhovatele nevyzval k doplnění žalobních bodů. Uvedené se odvíjí od toho, že žalobu je třeba podávat zásadně perfektní (tedy včetně alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu). O další žalobní body je možno žalobu rozšířit pouze ve lhůtě pro její podání (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Takový výklad je souladný i se závěry judikatury Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 2. 8. 2017, sp. zn. IV. ÚS 1223/17) a je přiléhavý i pro nyní projednávanou věc. V dané věci nebylo zřejmé, že by např. bylo možno se stěžovatelem komunikovat elektronicky (srov. a contrario např. rozsudek NSS ze dne 31. 5. 2018, 5 Azs 309/2017-33) a zároveň nenastala ani jiná skutečnost významná pro běh lhůty. Žalobní body by tedy nemohl včas doplnit ani tehdy, pokud by jej k tomu krajský soud vyzval. K tomu je nutno dodat, že za nastalou procesní situaci nese odpovědnost i sám stěžovatel, jestliže podal žalobu těsně před uplynutím lhůty. Nyní v kasační stížnosti pak neuplatnil žádné námitky, které by postup krajského soudu zpochybnily, a tvrzený zásah do práva stěžovatele na soudní ochranu tedy Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal.

10. S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační námitky nejsou důvodné, a proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

11. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první a odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 27. května 2021 Milan Podhrázký předseda senátu