8 As 174/2025

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše (soudce zpravodaj) a soudců Pavla Molka a Radima Kadlčáka v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr. Pavlínou Urbancovou, advokátkou sídlem Křenová 409/52, Brno, proti žalované: Česká advokátní komora, sídlem Národní 118/16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2024, č. j. 10.01-000365/24-0007, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2025, č. j. 5 A 121/2024-46, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Pavlíně Urbancové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 10 140 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Nejvyšší správní soud se v této věci zabýval otázkou, zda je přezkoumatelný shora uvedený rozsudek městského soudu a zda městský soud správně posoudil zákonnost rozhodnutí žalované, kterým stěžovateli nebyl určen advokát pro řízení před Ústavním soudem z důvodu zjevně bezdůvodného uplatňování práva, resp. z důvodu zjevně bezúspěšného návrhu.

I. Vymezení věci

2. Žalobce požádal dopisem ze dne 23. 6. 2024 žalovanou o určení advokáta k zastupování v řízení o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 26 Cdo 690/2024. Žádost žalobce nebyla věcně odůvodněná a pouze obsahovala „koncept“ ústavní stížnosti. Žalovaná podáním ze dne 3. 7. 2024 žalobci zaslala informace k určování advokátů k poskytnutí právních služeb a právní porady a formulář žádosti o určení advokáta k poskytnutí právní služby bezplatně. Žalobce dne 10. 7. 2024 zaslal žalované vyplněný formulář žádosti, přičemž žalovaná dne 16. 7. 2024 žalobce vyzvala k tomu, aby svou žádost doplnil, což žalobce ještě téhož dne učinil.

3. V záhlaví uvedeným rozhodnutím žalovaná o této žádosti rozhodla tak, že se žalobci advokát k poskytnutí bezplatné právní služby neurčuje. Své rozhodnutí postavila na dvou důvodech. Zaprvé uvedla, že řádná žádost nebyla podána včas ve smyslu § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Žalovaná měla k dispozici řádnou a úplnou žádost, o níž mohla meritorně rozhodnout, až dne 16. 7. 2024. Druhým důvodem bylo, že zamýšlená ústavní stížnost představuje zjevně bezdůvodné uplatňování práva ve smyslu § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii. Zamýšlená ústavní stížnost směřovala proti usnesení, kterým Nejvyšší soud zastavil řízení o dovolání pro nesplnění procesních podmínek žalobcem. Žalobce jednak nezaplatil soudní poplatek za dovolání, jednak nebyl v řízení o dovolání zastoupen advokátem. Žalovaná v tomto směru odkázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu s tím, že Ústavní soud nemá důvod posoudit tuto věc jinak a vyvodit jiné závěry, než jak jsou uvedeny v jeho ustálené judikatuře.

4. Žalovaná odkázala na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém dovolací soud žalobci vysvětlil, proč jej opakovaně nevyzýval k odstranění nedostatků podmínek řízení a poukázal na svou ustálenou judikaturu a na usnesení Ústavního soudu.

5. Proti tomuto rozhodnutí se žalobce bránil žalobou, kterou Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Městský soud uvedl, že by mohl napadené rozhodnutí zrušit jedině v případě, pokud by neobstál ani jeden z důvodů, pro které žalovaná žádost zamítla.

6. Městský soud se zabýval v napadeném rozsudku pouze jedním ze dvou důvodů, a to zjevně bezdůvodným uplatňováním nebo bráněním práva podle § 18c odst. 5 věty třetí zákona o advokacii. Městský soud připomněl judikaturu Nejvyššího správního soudu, že zjevně bezúspěšným návrhem nebo zjevně bezdůvodným uplatňováním práva mohou být situace, kdy se osoba svým návrhem sice snaží domoci určitého procesního výsledku, ovšem činí tak za podmínek, které již na první pohled zcela vylučují úspěšnost této procesní aktivity. Typickým příkladem zjevné procesní neúspěšnosti pak mohou být především opožděné žádosti, návrhy či opravné prostředky.

7. Městský soud se částečně ztotožnil s žalobcem, že to, že nebyl úspěšný v řízení(ch) před obecnými soudy, bez dalšího nepředurčuje (ne)úspěch žalobce v řízení o ústavní stížnosti. Nicméně městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu uvedl, že žalovaná mohla přistoupit k zamítnutí žalobcovy žádosti také v situaci, kdy z hlediska rozhodných skutkových okolností jde o věc v judikatuře Ústavního soudu již řešenou a tam vyslovený právní názor Ústavního soudu vylučuje, aby ústavní stížnost mohla být shledána důvodnou. V nyní projednávané věci právě o takový případ jde. Současně se městský soud opět s odkazem na judikaturu Ústavního soudu vypořádal s námitkou žalobce, že obecné soudy měly rozhodnout opakovaně o ustanovení zástupce v případě dovolání, což je předmětem zamýšlené ústavní stížnosti, nicméně tak neučinily. Žalobci tedy musely být dostatečně známy následky nezaplacení soudního poplatku a chybějícího povinného zastoupení v dovolacím řízení.

II. Obsah kasační stížnosti a dalších vyjádření

8. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost.

9. Stěžovatel je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro neustanovení advokáta pro poskytnutí bezplatné právní služby ve smyslu § 18 odst. 2 a § 18c odst. 5 věta třetí zákona o advokacii.

10. Stěžovatel trvá na tom, že žádost o ustanovení advokáta podal k žalované včas, a v souvislosti s tím vytýká žalované, že jeho žádosti rozhodla až 15. 10. 2024, více než tři měsíce po podání žádosti o ustanovení advokáta a dle něj mu kvůli nečinnosti žalované marně uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti.

11. Městský soud nepochopil podstatu jeho žaloby a dle jeho přesvědčení je tak rozsudek městského soudu nepřezkoumatelný. Podstatou jeho zamýšlené ústavní stížnosti nemělo být nesprávné věcné posouzení jeho žádostí o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení, ale skutečnost, že se jeho žádostmi soudy vůbec nezabývaly. K tomu směřovala i jeho žalobní argumentace, se kterou se městský soud podle stěžovatele nevypořádal. Městský soud se dále nezabýval ani jeho námitkou směřující proti závěru žalované, že svou žádost o určení advokáta nepodal včas.

12. Žalovaná a městský soud se samy ujaly role, která náleží výlučně Ústavnímu soudu, když konstatovaly, že stěžovatel by byl se svou ústavní stížností neúspěšný. Odkazují-li žalovaná a městský soud na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, pak i ustálená judikatura se v čase může měnit a vyvíjet. Žalovaná a městský soud mu tak brání v přístupu k Ústavnímu soudu, a tím porušují jeho právo na spravedlivý proces.

13. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

14. Kasační stížnost není důvodná.

15. Stěžovatel napadl žalobou oba důvody neustanovení advokáta žalovanou, ale městský soud věcně posoudil jen jeden z nich. Judikatura tento postup připouští (rozsudek NSS ze dne 24. 11. 2022, č. j. 2 Ads 261/2021-22, body 19 až 21). Obdobně ostatně také postačí pro zamítnutí žaloby již jen ta skutečnost, že žalobce nenapadne některý z více důvodů, na kterých stojí napadené rozhodnutí (ke shrnutí této judikatury viz rozsudek ze dne 5. 6. 2025, č. j. 6 As 222/2024-30, bod 16 a násl.). Stejně jako v těchto případech by přezkum dalších důvodů postrádal věcný smysl. I pokud by totiž soud dal žalobci za pravdu, nevedlo by to ke zrušení správního rozhodnutí.

16. Stěžovatel v kasační stížnost argumentoval tím, že svou žádost o určení advokáta podal žalované včas. Touto argumentací se však městský soud nezabýval pro nadbytečnost, jelikož obstál již první posuzovaný důvod žalované pro zamítnutí žádosti. Stěžovatel v kasační stížnosti též k rozvinutí svého argumentu uvedl, že žalovaná pochybila také tím, že jej nevyzvala k odstranění vad žádosti.

17. Uvedené kasační námitky jsou nepřípustné. Kasační námitka je nepřípustná mimo jiné tehdy, pokud se kasační námitky míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozhodnutí (usnesení NSS ze dne 21. 7. 2022, čj. 8 As 119/2022-19, bod 7, či usnesení NSS ze dne 4. 3. 2004, čj. 1 Azs 23/2004-55). Z tohoto důvodu je nepřípustná argumentace založená na tom, že stěžovatel podal svou žádost o určení advokáta včas nebo že jej žalovaná nevyzvala k odstranění vad žádosti. Městský soud napadený rozsudek nezaložil na tom, že nepodání včasné žádosti mělo za následek nesplnění podmínek pro určení advokáta podle zákona o advokacii, tím se pro nadbytečnost vůbec nezabýval. Rozsudek městský soud postavil na tom, že ústavní stížnost stěžovatele by byla zjevně bezúspěšná. Pokud tedy stěžovatel proti závěrům rozsudku brojí argumentací, že svou žádost podal žalované včas, míjí se s rozhodovacími důvody městského soudu.

18. Nad rámec lze uvést, že § 55a odst. 1 zákona o advokacii, jenž se vztahuje na rozhodování o žádosti o určení advokáta, vylučuje aplikaci § 37 odst. 3 i § 45 odst. 2 správního řádu. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu proto žalovaná nemusí vyzývat žadatele k odstranění vad žádosti (rozsudky č. j. 7 As 217/2023-28, č. j. 8 As 138/2021- 30, č. j. 8 As 22/2024-57, nebo ze dne 12. 10. 2021, č. j. 1 As 250/2021-36).

19. Rozsudek městského soudu také není nepřezkoumatelný, jak namítá stěžovatel. Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení skutkových a právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003-52). Soudy nemají povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013-19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích nebo souvisejících námitek (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33, a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS). Rozsudek městského soudu uvedené požadavky na kvalitu odůvodnění splňuje.

20. Stěžovatel v rámci námitky nepřezkoumatelnosti konkrétně brojí proti tomu, že se městský soud nezabýval jeho žalobní námitkou směřující proti druhému důvodu rozhodnutí žalované. Tato kasační námitka není důvodná. Městský soud v bodech 18 a 19 napadeného rozsudku i s poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu uvedl, že nesplnění kterékoliv z podmínek podle zákona o advokacii postačí samo o sobě k tomu, aby žalovaná advokáta neurčila. V dané věci založila žalovaná neurčení na dvou důvodech. Protože podle městského soudu obstál již důvod první, bylo nadbytečné zabývat se druhým z nich (bod 27 napadeného rozsudku). Ve svém rozsudku tedy městský soud výslovně uvedl, proč se danou námitkou zabývat nebude, čímž ji vypořádal. Stěžovatel pak nebrojí proti správnosti těchto závěrů městského soudu. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu námitku nepřezkoumatelnosti proto nepovažuje za důvodnou.

21. Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasační námitkou stěžovatele, podle níž městský soud pominul tvrzení stěžovatele, že obecné soudy nerozhodovaly o jeho žádostech o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce. Ani tato námitka není důvodná.

22. Městský soud v bodě 9 napadeného rozsudku tuto argumentaci stěžovatele zaznamenal. V bodě 3 reprodukoval závěr Nejvyššího soudu, že nevydání dalšího samostatného rozhodnutí o opakované žádosti odpovídalo ustálené judikatuře. V bodech 24 až 26 na argumentaci obsahově navázal při hodnocení zjevné bezúspěšnosti zamýšlené ústavní stížnosti. Z rozsudku jako celku je tedy seznatelné, proč tuto argumentaci nepovažoval městský soud za důvodnou. Zjevně vyšel totiž z toho, že Nejvyšší soud o žádostech věcně rozhodl, byť až v usnesení, kterým řízení zastavil. Skutečnost, že svůj závěr městský soud nevyjádřil výslovně, nezpůsobuje nepřezkoumatelnost rozsudku. K tomu kasační soud odkazuje na judikaturu již citovanou v bodu 16 tohoto rozsudku.

23. Nejvyšší správní soud v tomto směru doplňuje, že Nejvyšší soud ve svém usnesení, kterým zastavil dovolací řízení, stěžovateli řádně vysvětlil, proč v jeho případu o těchto žádostech samostatně formálně nerozhodoval, přičemž odkázal na svoji související judikaturu. Za situace, kdy stěžovatel sám neuvedl ve svých žádostech žádné nové skutečnosti, přijal Nejvyšší soud závěr, že není třeba vydávat samostatné rozhodnutí, a s žádostmi stěžovatele se vypořádal v usnesení, kterým řízení zastavil. Takový závěr pak plně odpovídá judikatuře, na kterou Nejvyšší soud odkázal a která se týká skutkově shodných či obdobných případů. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v tom, že by soudy v jeho věci vůbec nerozhodly. Usnesení, kterým Nejvyšší soud řízení zastavil, bylo jednoznačně věcně i rozhodnutím o (ne)osvobození stěžovatele od soudních poplatků a též o (ne)ustanovení advokáta stěžovateli. Z uvedeného pak plyne, že na toto rozhodnutí lze vztáhnout i závěry vyjádřené v ustálené judikatuře Ústavního soudu (viz níže).

24. Stěžovatel dále namítá, že žalovaná i městský soud nepřípustně suplovaly roli Ústavního soudu, pokud vyhodnotily koncept stěžovatelovy ústavní stížnosti a vůli stěžovatele jej podat jako zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 18c odst. 5 věta třetí zákona o advokacii, resp. jako zjevně neúspěšný návrh podle § 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V tomto směru městský soud správně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2021, č. j. 8 As 138/2021-30, ve kterém Nejvyšší správní soud dovodil, že zmíněné dvě kategorie vlastností podání jsou významově v zásadě shodné.

25. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že ustálená judikatura Ústavního soudu, byť ve formě usnesení, je typickým důvodem, pro který lze rozhodnout o neurčení advokáta. K tomu již městský soud připomněl rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 As 168/2024-44, č. 4667/2025 Sb. NSS, podle nějž „Rozhoduje-li Česká advokátní komora podle § 18c odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, o určení advokáta k poskytnutí právní služby, která má spočívat v zastupování osoby v řízení před Ústavním soudem podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, její úvaha, zda ve věci jde o ‚zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva‘ ve smyslu § 18c odst. 5 zákona o advokacii, nemůže nahradit věcné posouzení Ústavního soudu. Nevyhovět žádosti o určení advokáta lze z tohoto důvodu jen při zjevné neexistenci procesních předpokladů řízení o ústavní stížnosti nebo jde-li z hlediska rozhodných skutkových okolností o otázku v judikatuře Ústavního soudu již řešenou a vyslovený právní názor Ústavního soudu vylučuje, že by ústavní stížnost mohla být shledána důvodnou. V pochybnostech je třeba rozhodnout ve prospěch určení advokáta.“

26. Městský soud v bodu 25 svého rozsudku odkázal na několik usnesení Ústavního soudu, která se týkají přezkumu rozhodnutí obecných soudů o osvobození účastníka řízení od soudních poplatků. Ústavní soud v nich konstatuje, že není příslušný se těmito rozhodnutími zabývat. Stěžovatel nezpochybňuje závěr městského soudu, že je ustálená judikatura Ústavního soudu odmítající přezkoumávat rozhodování obecných soudů v oblasti, o kterou šlo stěžovateli v ústavní stížnosti.

27. Stěžovatel pouze namítá, že ustálená judikatura není uzavřeným a nevyvíjejícím se systémem. V tom mu lze v obecné rovině přisvědčit. Změna konstantní judikatury možná je. V případě posuzování, zda se nejedná o zjevně bezdůvodné uplatňování nebo bránění práva, je nicméně právě existence judikatury jedním z důvodů pro neurčení advokáta. Pravděpodobnost změny judikatury je totiž obecně výrazně nižší než její následování. V opačném případě by nikdy nebylo možné rozhodnout o neurčení advokáta z tohoto důvodu. Nikdy totiž nelze s úplnou jistotou vyloučit, jak by v určitém případě soud rozhodl, a zda by tak učinil v rozporu se (svou) ustálenou judikaturou. Vždy jde o otázku určité pravděpodobnosti.

28. Stěžovatel ostatně ani ve své kasační stížnosti nerozvádí, proč je namístě ustálenou judikaturu překonat.

IV. Závěr a náklady řízení

29. Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

30. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaná měla ve věci plný úspěch, avšak nevznikly jí žádné náklady nad rámec úřední činnosti, a proto jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

31. Nejvyšší správní soud stěžovateli usnesením ze dne 12. 12. 2025, č. j. 8 As 174/2025- 36, ustanovil k ochraně jeho práv zástupkyní JUDr. Pavlínu Urbancovou, advokátku. Podle § 35 odst. 10 části věty prvé za středníkem ve spojení s § 120 s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát.

32. V řízení před Nejvyšším správním soudem ustanovená zástupkyně učinila dva úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení vč. první porady s klientem a sepis písemného podání ve věci samé, kterým bylo doplnění kasační stížnosti § 11 odst. 1 písm. b) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Za jeden úkon právní služby náleží ustanovené zástupkyni mimosmluvní odměna ve výši 4 620 Kč – celkem 9 240 Kč (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu). Dále jí náleží paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč – celkem 900 Kč. Souhrnná částka činí 10 140 Kč. Tato částka bude ustanovené zástupkyni vyplacena z účtu NSS do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Petr Mikeš předseda senátu