8 As 190/2025

Rubrum

8 As 190/2025-52 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Radima Kadlčáka (soudce zpravodaj) a Pavla Molka v právní věci žalobce: J. B., zastoupený Mgr. Vojtěchem Jiránkem, advokátem, sídlem Žižkova 498, Trutnov, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2025, č. j. MZP/2025/230/950, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2025, č. j. 51 A 9/2025-68, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Nejvyšší správní soud se v řešeném případě zabýval otázkou přípustnosti a přijatelnosti kasační stížnosti. Dále posuzoval námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, jakož i zákonnost závěrů krajského soudu, že žalobce svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty přestupku dle § 87 odst. 3 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „ZOPK“).

I. Vymezení věci

2. Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2025, č. j. KRNAP 03973/2025, Správa Krkonošského národního parku (dále jen „správa KRNAP“) uznala žalobce vinným ze spáchání přestupku podle § 87 odst. 3 písm. n) ZOPK. Tohoto přestupku se žalobce dopustil tím, že se v rozporu se zákazem stanoveným v § 17 odst. 2 nadepsaného zákona dne 6. 9. 2023 v 16:00 hod. 8 As 190/2025 pohyboval v klidovém území KRNAP – Hřebeny východních Krkonoš, mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody, v lokalitě Studniční hory, na Lavinovém svahu, v katastrálním území Pec pod Sněžkou. Za uvedený přestupek správa KRNAP žalobci uložila pokutu ve výši 15 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení.

3. Proti prvostupňovému rozhodnutí se žalobce odvolal. V záhlaví označeným rozhodnutím pak žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil a odvolání zamítl.

4. Následně žalobce rozhodnutí žalovaného napadl správní žalobou podle § 65 a násl. s. ř. s., v níž namítl nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to s odkazem na skutečnost, že se v místě pohyboval po značené cestě, přičemž zde chybělo označení zákazu vstupu. Dále žalobce namítl, že správa KRNAP nevyhověla jeho návrhu na provedení ústního jednání a místního šetření. Uvedla-li správa KRNAP, že značení klidového území bylo vytvořeno v souladu s právními předpisy, pak toto tvrzení dle žalobce nebylo podloženo žádnými důkazy obsaženými ve správním spisu. K výši uložené pokuty žalobce namítl, že se správa KRNAP omezila na vágní odůvodnění a ignorovala dřívější rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové v této věci, přičemž nepřihlédla k polehčujícím okolnostem. Dle žalobce se správa KRNAP nevypořádala ani s otázkou, proč mu uložila vyšší pokutu, než jakou mu chtěla udělit na místě stráž přírody.

5. Krajský soud tuto žalobu rozsudkem uvedeným v záhlaví zamítl, neboť ji neshledal důvodnou. Úvodem vlastního posouzení popsal, že o daném případu nerozhodoval poprvé, neboť rozsudkem ze dne 21. 5. 2024, č. j. 51 A 2/2024-49, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2024, č. j. MZP/2024/232/103, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dřívějším rozhodnutí žalovaného totiž chybělo přezkoumatelné odůvodnění závěru o zavinění žalobce. Ve vztahu k aktuálně přezkoumávanému rozhodnutí žalovaného poté krajský soud konstatoval, že má za prokázané, že se žalobce v inkriminovanou dobu nacházel v klidovém území národního parku v místě, které leží mimo cestu nebo trasu vyhrazenou orgánem ochrany přírody. Uvedl, že správní orgány ve věci odpovídajícím způsobem vyhodnotily, že žalobce spáchal přestupek z vědomé nedbalosti, jak bylo doloženo především obsahem videozáznamů pořízených stráží přírody – konkrétně výroky samotného žalobce, které takto byly zaznamenány. Argumentoval-li žalobce, že se pohyboval podle staré turistické mapy po značené cestě a že byl pohyb po této trase v klidovém území možný, pak se měl za dané situace zajímat o to, zda se jedná o vyhrazenou trasu ve smyslu ZOPK. Vyhrazená cesta nemusí být současně turisticky značená. Turistické značení provádí soukromý subjekt, zatímco cesty pro pohyb osob po klidovém území vyhrazuje orgán státní správy. Žalobce tedy nemohl bez dalšího spoléhat na to, že pokud se pohybuje po cestě, kde se historicky nachází turistické značky, pohybuje se současně po vyhrazené cestě. Fakt, že se nejednalo o vyhrazenou trasu, vyplývá z opatření obecné povahy č. 8/2020 ze dne 15. 12. 2020, kterým správa KRNAP vyhradila cesty a trasy v dotčeném klidovém území. Přílohou tohoto opatření obecné povahy je i grafické znázornění vyhrazených tras. Krajský soud proto souhlasil se správními orgány v tom, že žalobce nemohl spoléhat na starou turistickou mapu. Pokud tak učinil, vystavil se riziku, že se bude pohybovat po cestách, které již nejsou pro pohyb osob určeny.

6. Dále krajský soud v napadeném rozsudku uvedl, že žalobce navrženými důkazy hodlal prokázat nejasné značení klidového území v řešené lokalitě. Žalobce však prokazatelně věděl o tom, že se nachází v klidovém území, a tudíž bylo nadbytečné provádět 8 As 190/2025-53 pokračování podrobnější dokazování, zda hranice klidového území byla v terénu řádně vyznačena. K žalobcem předloženým fotografiím se správní orgány ve svých rozhodnutích výslovně vyjádřily, přičemž se krajský soud s jejich hodnocením ztotožnil. Krajský soud současně z předloženého správního spisu nezjistil, že by správa KRNAP v prvostupňovém rozhodnutí uvedla nepravdy nebo zamlčela podstatné skutečnosti s cílem žalobce potrestat.

7. U výše pokuty byla dostatečně vyhodnocena kritéria pro určení druhu trestu a jeho výměry dle § 37 a násl. zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Hodnocení správních orgánů bylo logické a v mezích správního uvážení. Jednání žalobce nebylo bagatelní, a proto uložení pokuty ve výši 15 % z maximální možné sankce (tj. při dolní hranici zákonné sazby) nebylo nepřiměřené ani likvidační. Krajský soud zároveň neshledal důvod pro moderaci trestu, jelikož se správní orgány uložením pokuty ve výši 15 000 Kč (z možných až 100 000 Kč) nedopustily žádného excesu.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření účastníků řízení

8. Žalobce (dále „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. V ní nejprve zrekapituloval, že krajský soud projednával případ již podruhé. V dřívějším rozsudku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 51 A 2/2024-49, vycházel ze stejného skutkového stavu. Dle tohoto rozsudku rozhodnutí žalovaného ve věci nemohlo být učiněno pro nedostatečná zjištění. Přesto za nezměněného skutkového stavu, právní úpravy a judikatury krajský soud nyní napadeným rozsudkem rozhodl opačně. Jde o porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování. Změna právního názoru krajského soudu navíc nebyla přesvědčivě odůvodněna, jak v obdobných případech požaduje judikatura Nejvyššího správního soudu.

9. Podle stěžovatele pak krajský soud pominul základní skutečnosti řešeného případu. Konkrétně to, že se stěžovatel „neoddiskutovatelně“ nacházel v klidové zóně KRNAP. Na daném místě se však nenacházel vlastním zaviněním, ale z důvodu, že správa KRNAP nesplnila své povinnosti stanovené v § 17 odst. 3 a 4 ZOPK. V místě se nacházelo značení žluté turistické trasy a před vstupem do klidového území chyběly značky vyznačující hranici klidového území. Žalobce se do míst, kam je vstup objektivně zakázán, dostal proto, že se řídil značením na místě, které navíc korespondovalo s jeho starou mapou. Toto značení se na místě nacházelo se souhlasem správy KRNAP, která nesplnila své zákonné povinnosti vyznačení cest a hranic v terénu a pokutovala ho za to, že se vinou nedbalosti správy KRNAP dostal do míst, kam je vstup zakázán.

10. Stěžovatel dále zmínil, že ve věci opakovaně navrhl, aby bylo provedeno místní šetření, které by prokázalo, že správa KRNAP nesplnila svou povinnost vyznačit v souladu se zákonem o ochraně přírody a krajiny cesty a hranici klidového území v daném místě. To bylo správou KRNAP, žalovaným i krajským soudem odmítnuto. K tomu stěžovatel uvedl, že mu není jasné, jak jsou vyhrazené cesty správou KRNAP značeny. Ta totiž při značení cest v terénu reálně využívá služby soukromého subjektu. Stěžovatel od počátku brojí proti tomu, že značení cest a hranice klidového území bylo správou KRNAP provedeno špatně, resp. nebylo vůbec provedeno. Hodnocení krajského soudu je nesprávné a bez opory ve spisové dokumentaci. 8 As 190/2025

11. Závěrem stěžovatel konstatoval, že zákonodárce stanovil v § 17 odst. 3 a 4 ZOPK správě KRNAP povinnosti, které nesplnila, avšak vynucovala je po něm. Krajský soud pak zopakoval argumentaci správních orgánů o tom, že trasy byly vyhrazeny v příslušném opatření obecné povahy, avšak dle názoru stěžovatele takový způsob vyhrazení nebyl dostatečný, neboť vyhrazené trasy měly být též vyznačeny v terénu.

12. Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že krajský soud projednávaný případ posoudil v souladu se zákonem. Napadený rozsudek odpovídá skutkovým zjištěním učiněným ve správním řízení, přičemž je srozumitelný a přezkoumatelný. Krajský soud předcházejícím rozsudkem původní rozhodnutí žalovaného zrušil výlučně z důvodu nepřezkoumatelnosti, spočívající v nedostatečném odůvodnění subjektivní stránky přestupku a v chybějícím vyhodnocení klíčového důkazního prostředku (videozáznamu). V navazujícím správním řízení byly tyto vady odstraněny.

13. Poté žalovaný uvedl, že § 17 odst. 3 ZOPK upravuje výlučně způsob stanovení klidových území národního parku, a to formou opatření obecné povahy vydaného žalovaným. O jeho naplnění však nebylo sporu. Žalovaný též popsal, že § 17 odst. 4 ZOPK upravuje povinnost orgánu ochrany přírody vyznačit v terénu hranice klidového území a informovat o podmínkách pohybu osob v tomto území, a to způsobem stanoveným prováděcí vyhláškou. Tato povinnost má tedy informační a orientační charakter. Právní vymezení vyhrazených tras je obsaženo v opatření obecné povahy, jehož součástí je mapová příloha, zatímco terénní značení slouží k obecnému upozornění návštěvníků na zvláštní režim území. Tomuto odpovídá i vyhláška č. 45/2018 Sb., o plánech péče, zásadách péče a podkladech k vyhlašování, evidenci a označování chráněných území (dále jen „vyhláška č. 45/2018 Sb.“). Ta v § 16 odst. 1 stanoví povinnost označit klidová území informačními tabulemi s upozorněním na existenci klidového území a na podmínky pohybu osob v něm a v § 16 odst. 6 upravuje značení hranic klidového území pruhovým značením. Zákon ani vyhláška však neukládají povinnost fyzicky vyznačit v terénu jednotlivé vyhrazené cesty či trasy pro pohyb osob. Vyhrazení těchto tras je provedeno opatřením obecné povahy. Turistické značení plní podpůrnou informační funkci a nemá právní význam. Rozhodujícím bylo, že stěžovatel sám připustil, že věděl, že se nachází v klidovém území, a byl si vědom i omezení pohybu osob pouze na vyhrazených trasách. Nemohl tak bez dalšího spoléhat na historické turistické značení, zejména pokud platná žlutá turistická trasa vedla zcela jiným směrem, turistické rozcestníky jím zvolenou trasu neuváděly a stěžovatel se orientoval podle neaktuální mapy. Argumentace o údajném pochybení správy KRNAP při značení hranic klidového území za této situace nemohla zpochybnit závěr o zavinění stěžovatele.

14. V učiněné replice stěžovatel uvedl, že se žalovaný snaží i nadále popřít, že správa KRNAP nesplnila své povinnosti plynoucí z § 17 odst. 3 a 4 ZOPK. Bez prokázání toho, že správa KRNAP splnila své povinnosti, a mohla tak plnění těchto povinností vymáhat a sankcionovat, nemohl být závěr o jeho vině řádně odůvodněn. Přístup správních orgánů k výkonu veřejné moci byl tedy spíše libovůlí, a nikoliv řádným postupem ve věci.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

15. Kasační stížnost není důvodná. 8 As 190/2025-54 pokračování III.1 Přípustnost kasačních námitek

16. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností vznesených kasačních námitek. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

17. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví. Řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční, přičemž stěžovatel vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozsudku. Stěžovatel proto musí ve smyslu výše citovaného ustanovení soudního řádu správního v kasační stížnosti reagovat právě na argumentaci krajského soudu a uvádět, z jakých důvodů jsou jeho závěry nesprávné (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 6. 2003, č. j. 6 Ads 3/2003-73, ze dne 30. 6. 2020, č. j. 10 As 181/2019-63, nebo ze dne 18. 11. 2021, č. j. 5 As 332/2020-21). Musí tedy vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl krajský soud dopustit v procesu vydání rozhodnutí nebo přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005-58, či rozsudek téhož soudu ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021-38). Pokud tak neučiní a pouze znovu zopakuje námitky, které uvedl už v řízení před krajským soudem, aniž by dostatečně reflektoval argumentaci krajského soudu, pak za předpokladu, že uvedené námitky krajský soud již vypořádal vlastní svébytnou argumentací a nelze v jejich opakování spatřovat setrvání na dříve vznesené argumentaci, která je i nadále schopná obstát proti závěrům krajského soudu, nejsou takové námitky přípustné (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009-77, ze dne 29. 6. 2023, č. j. 3 Afs 231/2022-46, nebo ze dne 7. 11. 2025, č. j. 8 As 126/2025-31). Nutno zdůraznit, že účelem kasační stížnosti není ještě jednou, před vyšší instancí, zopakovat vypořádání žalobních bodů, kterými se již zabýval krajský soud, nýbrž polemizovat se závěry samotného krajského soudu, a tím prověřit jejich zákonnost (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2025, č. j. 3 As 274/2023-153, ze dne 21. 2. 2025, č. j. 3 As 25/2024-46, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2008, sp. zn. I. ÚS 1841/07).

18. Ve světle shora popsaného Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě vyhodnotil jako nepřípustnou dle § 104 odst. 4 s. ř. s. značně obecnou kasační námitku týkající se neprovedení stěžovatelem navrženého místního šetření správními orgány. Stěžovatel totiž v této části kasační stížnosti fakticky znovu napadl postup správních orgánů, aniž by však relevantně polemizoval s odůvodněním krajského soudu. Ten v bodě 42 a násl. napadeného rozsudku srozumitelně a přehledně vyložil, že stěžovatelem navržené dokazování – mj. i místním šetřením – nebylo třeba ve věci provádět. Bylo navrženo k prokázání jeho tvrzení o nejasnosti značení klidového území v dané lokalitě. Podle hodnocení krajského soudu nicméně stěžovatel prokazatelně věděl o tom, že se v klidovém území nachází, jak vyplynulo zejména z videozáznamů pořízených stráží přírody a z vyjádření stěžovatele v podáních učiněných vůči správním orgánům. Stěžovatel se však bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že se v jeho rámci pohybuje po vyhrazené trase odpovídající historickému turistickému značení. Bylo tedy nadbytečné provádět další dokazování k otázce řádného vyznačení hranice klidového území v terénu. Další důvody, 8 As 190/2025 které správní orgány v této souvislosti uvedly, považoval krajský soud pouze za podpůrné, přičemž neshledal, že by bylo na stěžovatele nepřípustně přeneseno důkazní břemeno.

19. Stěžovatel na výše uvedený závěr krajského soudu v kasační stížnosti nereagoval, resp. jej nijak konkrétně nezpochybnil konkurující argumentací, pročež bylo toto kasační tvrzení nepřípustné. III.2 Nepřijatelné kasační námitky

20. Následně Nejvyšší správní soud zkoumal podmínky přijatelnosti kasační stížnosti, resp. zda jsou přijatelné jednotlivé přípustné kasační námitky (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 12. 2021, č. j. 10 Azs 147/2021-56, nebo ze dne 28. 11. 2022, č. j. 8 Azs 14/2022-21). Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.

21. V projednávaném případě se jedná o věc, kterou podle § 31 odst. 2 s. ř. s. rozhodoval specializovaný samosoudce. Nejvyšší správní soud proto posuzoval, zda věc svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu. Zásadní pochybení musí spočívat v tom, že krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, nebo pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2024, č. j. 8 Azs 63/2024-38, a ze dne 28. 3. 2024, č. j. 8 Azs 17/2024-39, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39).

22. V návaznosti na dříve uvedené je třeba označit za nepřijatelnou tu část kasační argumentace, v níž stěžovatel namítl, že krajský soud za nezměněného skutkového stavu, právní úpravy a judikatury nyní napadeným rozsudkem rozhodl opačně než ve svém předcházejícím – zrušujícím – rozsudku ve věci, což dle jeho názoru způsobilo porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování.

23. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že krajský soud ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2024, č. j. 51 A 2/2024-49, uzavřel, že se správní orgány v dřívějších rozhodnutích dostatečně nezabývaly prokázáním zavinění stěžovatele. Konkrétně vyslovil, že závěry týkající se jeho zavinění nebyly dostatečně odůvodněny. V těchto správních rozhodnutích tak dle krajského soudu chyběly úvahy, kterými se správní orgány řídily při hodnocení důkazů, přičemž klíčový důkazní prostředek – tj. videozáznam, nebyl vyhodnocen. S odkazem na § 78 odst. 5 s. ř. s. poté krajský soud konstatoval, že v dalším řízení žalovaný zjištěné skutečnosti vyhodnotí a své závěry v (novém) rozhodnutí odůvodní. Pokud dospěje k tomu, že stěžovatel přestupek spáchal, vypořádá se přezkoumatelně i s přiměřeností výše uložené pokuty, jakož i se všemi stěžovatelem předloženými důkazními prostředky.

24. Z výše popsaného je tudíž zřejmé, že původním rozsudkem krajský soud předchozí rozhodnutí žalovaného ve věci zrušil pro jeho nepřezkoumatelnost. Bylo-li však dřívější rozhodnutí žalovaného zrušeno pro nepřezkoumatelnost ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. 8 As 190/2025-55 pokračování s., aniž by krajský soud věcně posoudil určitou hmotněprávní žalobní námitku, pak v tomto ohledu (zcela logicky) žádný dříve vyslovený závazný právní názor neexistoval (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2014, č. j. 3 Ads 104/2013-18, nebo ze dne 28. 2. 2008, č. j. 9 As 57/2007-111).

25. Stěžovatelem povšechně poukazované judikaturní závěry Nejvyššího správního soudu, týkající se toho, že je krajský soud při opakovaném posuzování stejné věci vázán svým dříve vysloveným právním názorem, by se uplatnily pouze za situace, pokud by dřívější rozsudek skutečně obsahoval závazný právní názor o meritu věci (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2015, č. j. 5 Afs 91/2012-41, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 20. 5. 2024, č. j. 9 As 66/2023-72). Taková situace, jak už bylo Nejvyšším správním soudem vyloženo, nicméně v projednávaném případě nenastala.

26. Proto je též nerelevantní námitka stěžovatele, že změna právního názoru krajského soudu nebyla řádně odůvodněna.

27. Nejvyšší správní soud tak v této části neshledal žádné pochybení krajského soudu.

28. Pokud jde o stěžovatelovu povšechnou námitku nepřezkoumatelnosti, pak z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový stav vzal soud za rozhodný, jakým způsobem postupoval při utváření právního závěru a proč považuje argumentaci účastníků řízení za (ne)správnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, a ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003-130, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004-62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008-75, ze dne 30. 1. 2014, č. j. 7 Ans 16/2013-39, či ze dne 30. 6. 2026, č. j. 22 Afs 132/2025-50). Přiléhavým je zmínit i závěr plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, že „není nepřezkoumatelným rozhodnutí, v jehož odůvodnění orgán veřejné moci prezentuje od názoru účastníka řízení odlišný názor, který přesvědčivě zdůvodní, a toto zdůvodnění poskytuje dostatečnou oporu výroku rozhodnutí.“

29. Napadený rozsudek pak požadavky přezkoumatelnosti splňuje. Důvody, které krajský soud vedly k zamítnutí žaloby, jsou totiž z odůvodnění jeho rozsudku jednoznačně zřejmé. Krajský soud v něm popsal konkrétní skutkové okolnosti, z nichž vycházel, a to s jasnou vazbou na obsah spisové dokumentace, dále uvedl úvahy, kterými se řídil, a odpovídajícím způsobem konstatoval skutkové i právní závěry, k nimž ve věci dospěl.

30. Nejvyšší správní soud tedy ani v této souvislosti neshledal žádné zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo přijatelnost daného kasačního tvrzení založit.

31. Stěžovatel v posuzovaném případě namítl bez dalšího také to, že krajský soud odmítl provést jím navržené dokazování místním šetřením za účelem prokázání nesplnění povinnosti správy KRNAP vyznačit v souladu se ZOPK hranici klidového území a cesty v dotčené lokalitě.

32. K tomu Nejvyšší správní soud ve stručnosti uvádí, že ze spisu krajského soudu ověřil, že stěžovatel dokazování konkrétně provedením místního šetření v soudním řízení 8 As 190/2025 (výslovně) nenavrhl, když pouze namítl jeho neprovedení v rámci řízení před správními orgány. Krajský soud tak za vyvstalé situace neměl povinnost takový důkaz (z vlastní vůle) provádět, a tudíž ani specificky odůvodňovat jeho neprovedení.

33. V daném kontextu Nejvyšší správní soud zároveň upozorňuje na fakt, že krajský soud dokazování ve věci vůbec neprováděl, neboť to nepovažoval za nutné (bod 42 a násl. napadeného rozsudku). Dle jeho hodnocení byl totiž skutkový stav správními orgány zjištěn zcela dostatečně a byl podepřen spisovou dokumentací. S odkazem na konkrétní skutečnosti opírající se právě o podklady založené už ve správním spise (zvláště videozáznamy pořízené stráží přírody) proto krajský soud k žalobcem označeným důkazům shledal nadbytečným (podrobnější) dokazování k otázce, zda byla hranice klidového území v terénu řádně vyznačena.

34. Nejvyšší správní soud se přitom otázkou neprovedení navrhovaných důkazů v řízení před krajským soudem již opakovaně zabýval. Ve své konstantní judikatuře vyslovil, že krajský soud není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, je však povinen odůvodnit, z jakých důvodů navrhovaný důkaz neprovedl (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008-108, ze dne 15. 12. 2011, č. j. 1 As 84/2010-72, ze dne 28. 4. 2022, č. j. 8 Afs 315/2019-53, nebo ze dne 7. 11. 2025, č. j. 8 As 126/2025-31). Krajský soud tedy v daném ohledu, s odkazem na dříve popsané, postupoval v souladu s citovanými závěry Nejvyššího správního soudu.

35. Rovněž v této části kasační argumentace tudíž nebyl splněn žádný z důvodů přijatelnosti. III.3 Posouzení přijatelných kasačních námitek

36. Nejvyšší správní soud se následně zabýval jádrem kasační stížnosti, kterým bylo tvrzení stěžovatele, že se dne 6. 9. 2023 „neoddiskutovatelně“ nacházel v klidové zóně KRNAP, avšak z důvodu, že správa KRNAP nesplnila své povinnosti stanovené v § 17 odst. 3 a 4 ZOPK. V místě se dle stěžovatele nacházelo značení žluté turistické trasy a před vstupem do klidového území chyběly značky vyznačující hranici klidového území. Podle stěžovatele tak bylo značení cest a hranice klidového území správou KRNAP provedeno špatně, resp. nebylo vůbec provedeno. Hodnocení krajského soudu proto stěžovatel označil za nesprávné a bez opory ve spisové dokumentaci.

37. U této části kasační argumentace Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o její přijatelnosti. Neexistuje totiž zcela přiléhavá judikatura, která by na ni dostatečně odpovídala. Lze proto seznat možný dopad těchto kasačních námitek nad rámec konkrétního případu.

38. Podle § 87 odst. 3 písm. n) ZOPK se fyzická osoba dopustí přestupku tím, že vykonává ve zvláště chráněném území, označeném smluvně chráněném území, evropsky významné lokalitě nebo ptačí oblasti činnost zakázanou nebo vykonává činnost, pro kterou je vyžadován souhlas orgánu ochrany přírody, bez tohoto souhlasu.

39. Dle § 17 odst. 2 ZOPK je v klidových územích národního parku zakázáno pohybovat se mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody, s výjimkou vlastníků a nájemců pozemků při vstupu na jejich pozemky, členů základních složek integrovaného záchranného 8 As 190/2025-56 pokračování systému, obecní policie, ozbrojených sil České republiky, Celní správy České republiky, Vězeňské služby České republiky, pracovníků dalších orgánů veřejné moci, pracovníků odborné organizace státní památkové péče, pracovníků veterinární služby, pracovníků správců vodních toků a provozovatelů vodovodů a kanalizací, energetických soustav, ropovodů, produktovodů a veřejných komunikačních sítí při plnění jejich úkolů. Při vyhrazení cesty nebo trasy může orgán ochrany přírody stanovit podmínky týkající se rozsahu, způsobu a času pohybu na této cestě nebo trase.

40. Dle § 17 odst. 3 téhož zákona klidová území národního parku stanoví Ministerstvo životního prostředí opatřením obecné povahy. Podle odst. 4 tohoto ustanovení dále platí, že hranice klidového území národního parku a informace o podmínkách pohybu na cestách nebo trasách v klidovém území národního parku vyznačí orgán ochrany přírody v terénu způsobem stanoveným vyhláškou Ministerstva životního prostředí.

41. Podle § 16 odst. 1 vyhlášky č. 45/2018 Sb. se k označení klidových území národních parků používá tabulí s textem "klidové území národního parku" a dále tabulí s textem obsahujícím informace o podmínkách pohybu osob v klidovém území (dále jen "informační tabule"); informační tabule musí být vyhotoveny v souladu s jednotlivými specifikacemi uvedenými v příloze č. 6 k této vyhlášce. Dle odst. 6 téhož ustanovení se k označení hranic národních přírodních rezervací, národních přírodních památek, přírodních rezervací, přírodních památek a klidových území národních parků dále používá pruhového značení.

42. Z § 43 odst. 3 ZOPK se podává, že vyhrazení míst a tras podle § 17 odst. 2 stanoví orgán ochrany přírody opatřením obecné povahy.

43. V návaznosti na citovanou právní úpravu Nejvyšší správní soud předně uvádí, že účelem vymezení klidových území je umožnění nerušeného vývoje ekosystémů nebo jejich složek, které jsou citlivé na nadměrný pohyb osob a zranitelné vlivem rušivých vlivů s ním spojených. Podle § 17 odst. 3 ZOPK klidová území národního parku stanoví Ministerstvo životního prostředí opatřením obecné povahy [§ 79 odst. 3 písm. h) ZOPK]; (Vomáčka, V., Knotek, J., Konečná, M., Hanák, J., Dienstbier, F., Průchová, I.: Zákon o ochraně přírody a krajiny, 1. vydání., C. H. Beck, Praha: 2018, k § 17). Vyhrazení míst, cest a tras podle § 43 odst. 3 ZOPK orgán ochrany přírody stanoví rovněž opatřením obecné povahy, neboť se z povahy věci týká neurčitého okruhu osob. Opatření obecné povahy je závazné pro obecně vymezený okruh osob. Jde tedy o závazný správní akt pro neurčený okruh adresátů vymezených obecnými znaky, avšak pro konkrétní věc či situaci (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2023, č. j. 2 As 189/2021-47, nebo ze dne 27. 9. 2005, č. j. 1 Ao 1/2005-98).

44. Mezi stranami nebylo nijak sporné místo (lokace), kde se v inkriminovanou dobu stěžovatel nacházel (resp. byl zachycen stráží přírody) – tj. v klidovém území KRNAP (konkrétně v lokalitě pod Studniční horou, na Lavinovém svahu). Ostatně sám stěžovatel i v podané kasační stížnosti výslovně uvedl, že se dne 6. 9. 2023 „neoddiskutovatelně“ nacházel v klidové zóně KRNAP (pozn. soudu – dříve bylo toto konstatování stěžovatele zaznamenáno na videozáznamech stráže přírody). Konkrétně se jednalo o klidové území s označením Hřebeny východních Krkonoš, které bylo dle § 17 odst. 3 ZOPK stanoveno opatřením obecné povahy žalovaného č. j. MZP/2020/620/902 (oznámeným veřejnou vyhláškou č. j. MZP/2020/620/905 dne 21. 5. 2020). Opatřením obecné povahy č. 8/2020, 8 As 190/2025 č. j. KRNAP 11206/2020, pak správa KRNAP podle § 43 odst. 3 ZOPK vyhradila cesty a trasy k pohybu osob v daném klidovém území – Hřebeny východních Krkonoš. Stěžovatel přitom nijak nezpochybnil, že tato opatření obecné povahy byla v době spáchání přestupku účinná.

45. Nejvyššímu správnímu soudu proto není zřejmé směřování prostého tvrzení stěžovatele, že se nacházel v klidové zóně KRNAP z důvodu, že správa KRNAP nesplnila svoji povinnost plynoucí z § 17 odst. 3 ZOPK. Z citovaného ustanovení ZOPK totiž nevyplývá žádná povinnost správy KRNAP, ale pouze žalovaného, který v souladu s ním stanovil dotčené klidové území KRNAP, a to opatřením obecné povahy, jež nebylo stěžovatelem zpochybněno.

46. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, která spočívala v odkazu na § 17 odst. 4 ZOPK s tím, že před vstupem do dotčeného klidového území jednak chyběly tabule vyznačující jeho hranici, a jednak se zde nacházelo (historické) značení žluté turistické trasy. V tomto ohledu je klíčové, že si byl stěžovatel existence daného klidového území nepochybně vědom. To plyne z jeho vyjádření zachycených stráží přírody na pořízených videozáznamech ze dne 6. 9. 2023. Samotná okolnost, zda byla, či nebyla, hranice klidového území v danou dobu řádně vyznačena v terénu, je tedy nerozhodná, neboť stěžovatel prokazatelně věděl o tom, že se v klidovém území KRNAP nachází.

47. Dle § 17 odst. 2 ZOPK je v klidových územích národního parku, až na výslovně stanovené výjimky, zakázáno pohybovat se mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody. V řešeném případě bylo prokázáno, že jednáním stěžovatele došlo k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty přestupku dle § 87 odst. 3 písm. n) ZOPK. Otázka faktického vyznačení hranice klidového území KRNAP v určité lokalitě, na kterou stěžovatel poukazoval, by pak mohla mít vliv pouze na subjektivní stránku přestupku – resp. by byla rozhodnou v rámci hodnocení zavinění. Relevantní by přitom byla jen taková situace, kdy by stěžovatel o skutečnosti, že se nachází v klidovém území KRNAP, reálně nevěděl. To však nebyl daný případ.

48. Nejvyšší správní soud zároveň konstatuje, že by bylo absurdní vykládat § 17 odst. 4 ZOPK způsobem, jak se snaží naznačit stěžovatel, že by v klidových územích národního parku bylo zakázáno pohybovat se mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody (§ 17 odst. 2 ZOPK) jen tehdy, prošla-li by osoba kolem značky (tabule) informující o hranici klidového území národního parku včetně informací o podmínkách pohybu na cestách nebo trasách v klidovém území národního parku. Jinak řečeno, že by se osoby, které by takovou značku (tabuli), ať už vědomě, či nevědomě, minuly, směly v klidových územích národního parku pohybovat i mimo cesty nebo trasy vyhrazené orgánem ochrany přírody. K tomu lze ostatně poukázat i na obdobné závěry plynoucí z judikatury Nejvyššího správního soudu k povinnosti řidičů dodržovat maximální povolenou rychlost v obci, ačkoliv do ní přijeli po pozemní komunikaci, která nebyla osazena dopravní značkou IS 12a „Obec“ (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, č. j. 1 As 183/2012-50, ze dne 10. 1. 2019, č. j. 3 As 228/2017-19, nebo ze dne 28. 2. 2018, č. j. 1 As 192/2017-36).

49. Pouze nad rámec v této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje též na skutečnost, že doložil-li sám stěžovatel v rámci správního řízení fotodokumentaci informační tabule TK 825 (pozn. soudu – žalovaným byla vyhodnocena na str. 8 jeho 8 As 190/2025-57 pokračování rozhodnutí), pak z ní zjevně vyplývá existence označení hranice klidového území národního parku v místě, a to v souladu s § 16 odst. 1 vyhlášky č. 45/2018 Sb.

50. Stěžovatel ve věci nijak nezpochybnil to, že byla aplikovaná opatření obecné povahy žalovaného č. j. MZP/2020/620/902 a správy KRNAP č. 8/2020 v době spáchání předmětného přestupkového jednání účinná, přičemž byl tedy jejich obsah závazný i pro jeho osobu. Stěžovatel byl stráží přírody dne 6. 9. 2023 zachycen konkrétně na Lavinovém svahu, pod Studniční horou, na tzv. vojenské cestě. Dle obsahu správního spisu v této oblasti klidové zóny KRNAP nevede žádná trasa vyhrazená orgánem ochrany přírody podle § 43 odst. 3 ZOPK. Tato skutečnost se jasně podává z vlastního obsahu opatření obecné povahy správy KRNAP č. 8/2020, zvláště z jeho grafické přílohy přehledně znázorňující vyhrazené trasy. Současně je však možno poukázat i na aktuální turistické mapy zobrazující trasy v dané lokalitě tomu odpovídajícím způsobem, jak plyne z mapových podkladů založených do spisové dokumentace správou KRNAP, včetně označení pozice, kde byl stěžovatel stráží přírody zachycen. V tomto místě se žlutá turistická trasa seznatelně nenachází.

51. Skutečnost, že byl stěžovatel zachycen stráží přírody dne 6. 9. 2023 v klidovém území KRNAP mimo trasu vyhrazenou podle § 43 odst. 3 ZOPK, tak byla obsahem spisové dokumentace bez pochyb doložena. Samotné vyhrazení tras podle § 17 odst. 2 ZOPK stanoví orgán ochrany přírody podle § 43 odst. 3 ZOPK právě opatřením obecné povahy, přičemž odkazovaný zákon nijak nestanoví, že by tyto vyhrazené trasy měly být správou KRNAP nějakým způsobem značeny i v terénu. Taková povinnost nevyplývá ze stěžovatelem uváděných § 17 odst. 3 a 4 ZOPK. Ty řeší „toliko“ stanovení a vyznačení (hranic) klidových území národních parků, nikoliv vyhrazení tras dle § 17 odst. 2 ZOPK. Jestliže tedy stěžovatel prokazatelně věděl, že se nachází v klidovém území KRNAP, kde je pohyb osob omezen, měl se aktivně zajímat o to, které trasy jsou vyhrazené ve smyslu ZOPK. Dokud si tím není jistý, musí z povahy věci vycházet z toho, že se o vyhrazenou cestu nejedná. Obecně se totiž v klidovém území nemůže bez dalšího pohybovat po veškerých v terénu existujících cestách.

52. V této souvislosti Nejvyšší správní soud dále upozorňuje, že je třeba si uvědomit rozdíl mezi trasou vyhrazenou orgánem ochrany přírody dle § 43 odst. 3 ZOPK a pouze soukromým subjektem (turisticky) označenou cestou. Lze si asi jen těžko představit, že by Klub českých turistů značil záměrně trasu po cestě, po které je pohyb zakázán. Může však jistě dojít k situacím, kdy je z důvodu ochrany přírody třeba některou cestu zcela či zčásti uzavřít, a to jak dlouhodobě, tak i jen po určitou část roku. V takových případech může zůstat cesta značena turistickou značkou, ale návštěvník se samozřejmě musí řídit platnými omezeními stanovenými žalovaným nebo správou KRNAP.

53. Nejvyšší správní soud tak neshledal žádný důvod pro zpochybnění závěru krajského soudu, že se stěžovatel přestupku podle § 87 odst. 3 písm. n) ZOPK dopustil, a to i v případě, že by o konkrétním obsahu opatření obecné povahy žalovaného a správy KRNAP nevěděl, pokud se s nimi mohl a měl seznámit. Ostatně, v opačném případě by ad absurdum nebyly jiné právní normy než ty ve formě zákona závazné pro své adresáty, kteří se s nimi neseznámili, ačkoliv tak učinit mohli a měli.

54. S ohledem na uvedené byl tudíž prostý poukaz stěžovatele na (historickou) turistickou značku v místě, jakož i na obsah jeho staré mapy, kterou navíc ve správním ani 8 As 190/2025 soudním řízení nedoložil, pro posouzení naplnění skutkové podstaty přestupku dle § 87 odst. 3 písm. n) ZOPK, nerelevantní.

55. Nadto se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, že některé výroky stěžovatele (viz bod 39 napadeného rozsudku), zachycené na videozáznamu stráže přírody ze dne 6. 9. 2023, vypovídají o tom, že si byl vědom toho, že je pohyb na Lavinovém svahu po tzv. vojenské cestě zakázán. Stěžovatel totiž zřejmým způsobem popsal, že se při pohybu v této oblasti (standardně) snaží vědomě skrývat před ostatními osobami, které se v dotčené lokalitě případně pohybují. V této části tedy byla argumentace stěžovatele značně nekonzistentní. Na jednu stranu uváděl, že se legálně pohyboval po turisticky (žlutě) značené trase. Na stranu druhou však již stráži přírody dne 6. 9. 2023 popisoval svou opakovanou „strategii“ skrývání se před ostatními v místě, kde opouští tzv. vojenskou cestu u kaple – památníku obětem hor. Zároveň při zjevně hlubší znalosti daného území zmínil, že je jeho zájmem „chodit bez turistů“. Tvrzení stěžovatele o zákonnosti jeho pohybu v dané lokalitě po (historické) žluté turistické značce tak bylo v nadepsaných souvislostech třeba považovat za ryze účelové. Pokud by stěžovatel byl při seznatelně dlouhodobé znalosti území a místních podmínek opravdu přesvědčen o tom, že šel po vyhrazené trase, kde je pohyb osob v klidovém území KRNAP umožněn, nedávalo by žádný smysl jím popsané jednání, že se před ostatními osobami na této cestě skrývá, přičemž by také mohl jen stěží očekávat, že právě zde půjde zcela „bez turistů“.

56. V této části tak Nejvyšší správní soud vyhodnotil kasační argumentaci stěžovatele jako nedůvodnou.

57. Závěrem Nejvyšší správní soud konstatuje, že neprovedl stěžovatelem navržené dokazování napadeným rozsudkem, který je předmětem kasačního přezkumu. Nejvyšší správní soud současně pro zjevnou nadbytečnost neprovedl dokazování fotografií připojenou ke kasační stížnosti a videozáznamem ze dne 18. 1. 2026, neboť veškeré pro věc relevantní okolnosti jasným a plně dostačujícím způsobem vyplývaly už z obsahu spisového materiálu. Stávající důkazy plně dostačovaly ke zjištění skutečného stavu věci. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná, že není soudem nalézacím, ale „toliko“ soudem přezkumným.

IV. Závěr a náklady řízení

58. Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

59. Výrok o náhradě nákladů řízení se poté opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a tudíž nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 8 As 190/2025-58 pokračování Petr Mikeš předseda senátu