8 As 235/2018

Rubrum

8 As 235/2018-29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Bc. L. K., zast. Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem Čs. Legií 1719/5, Ostrava, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2018, čj. MSK 40051/2018, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 7. 2018, čj. 19 A 13/2018-21, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Magistrát města Ostravy (dále „magistrát“) uložil žalobci rozhodnutím ze dne 20. 9. 2017, čj. SMO/368232/17/DSČ/Las, pokutu ve výši 1 500 Kč za to, že nezajistil jako provozovatel osobního vozidla, aby při jeho použití na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích, neboť dne 8. 8. 2016 v době nejméně od 13:40 hod. do 13:50 hod. v Moravské Ostravě na nám. Msgre Šrámka nezjištěný řidič nerespektoval svislé dopravní značení IP 12 – „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou E 13 – „Stání pro držitele parkovací karty R, A Po – Pá 7 – 20 hodin, So 8 – 15 hodin“ a s vozidlem žalobce užíval parkoviště, aniž by měl vystavenou 8 As 235/2018 platnou parkovací kartu R, A. Toto jednání vykazuje znaky přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o silničním provozu“), ve spojení s § 4 písm. c) a § 27 odst. 1 písm. o) téhož zákona a § 9 přílohy 6 vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích. Žalobce tím jako provozovatel vozidla porušil § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a dopustil se správního deliktu provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 téhož zákona. Žalobce sice jako řidiče a pachatele přestupku označil J. S., narozeného roku X, bytem v M., avšak magistrátu se danou osobu nepodařilo dohledat. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a rozhodnutí magistrátu potvrdil.

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu. Namítl, že výzvě magistrátu vyhověl a označil pachatele přestupku. Žalovaný nesprávně vyhodnotil, kam až sahá míra objektivní odpovědnosti a žalobce nemůže odpovídat za to, jak dále s věcí žalovaný naloží a nakolik účinně se bude snažit řidiče plně ztotožnit a prokázat mu vinu. V dané věci správní orgány označenou osobu ani nepozvaly k podání vysvětlení. Krajský soud v Ostravě (dále „krajský soud“) shora označeným rozsudkem žalobu zamítl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, uvedl, že by bylo proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směrující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem zjevně nevede k nalezení a usvědčení pachatele. Budou-li však mít správní orgány reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Pokud se na základě informací poskytnutých provozovatelem nepodaří označenou osobu dohledat, je podmínka učinění nezbytných kroků naplněna. Poté, co žalobce sdělil údaje o řidiči, byl vyzván, aby je doplnil o další údaje k identifikaci osoby, ale tyto nesdělil. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2016, čj. 7 As 135/2016-17, po provozovateli vozidla lze legitimně požadovat, aby již od počátku nesl odpovědnost za správnost a aktuálnost údajů, které o řidiči poskytuje. Pokud provozovatel nejedná s přiměřenou obezřetností a zapůjčí vozidlo osobě, o níž nemá aktuální kontaktní informace, nelze důsledky přenášet na správní orgány a požadovat po nich, aby za účelem jejich zjištění činily rozsáhlá pátrání. Krajský soud uzavřel, že magistrát vyvinul dostatečnou snahu zjistit totožnost řidiče. Žalobcem sdělené údaje jsou naprosto nedostatečné. Údaji o totožnosti se rozumí jméno, příjmení, datum narození a adresa trvalého pobytu. Bez těchto údajů není řidič dostatečně identifikován.

II. Obsah kasační stížnosti

3. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost. Připustil, že sice nebyl schopen sdělit o totožnosti řidiče perfektní informace, nicméně magistrát měl dostatek prostoru a nástrojů, jak totožnost precizovat a ověřit. Neučinil však ničeho. Stěžovatel se po obdržení výzvy od magistrátu snažil J. S. na poslední jemu známé adrese (N. X, M.) kontaktovat, ten se však z ní již odstěhoval. Proto stěžovatel tuto adresu magistrátu ani nesděloval. Magistrátu nic nebránilo, aby si v evidenci obyvatel vylustroval osoby s uvedeným jménem a vyzval je k podání vysvětlení a pokud by taková osoba byla jen jedna, tak vůči ní zahájil řízení. Magistrát však byl nečinný a pouze čekal na uběhnutí lhůty k odložení věci, aby se mohl obrátit na stěžovatele. Smyslem a účelem právní úpravy ale není, aby provozovatel nesl odpovědnost za to, že správní orgán řádně nekoná a není schopen přestupkové jednání objasnit za využití všech 8 As 235/2018-30 pokračování pravomocí a kompetencí, které má. Sdělené informace byly dostatečné k pokusu o ztotožnění řidiče. Pokud provozovatel přesné údaje o řidiči sdělí, ale správnímu orgánu se nepodaří mu vinu prokázat, nemůže být vyvozována odpovědnost vůči provozovateli, neboť by tím byla narušena koncepce právního státu dle čl. 1 Ústavy. Stěžovatel totiž nemůže nést odpovědnost za něco, co nemůže ovlivnit, jelikož nemůže nařídit správnímu orgánu, co má dělat. Za situace, kdy stěžovatel na výzvu správního orgánu řádně reagoval a sdělil, co ví, a správní orgán ohledně zjištění přestupce nijak nekonal, nelze po stěžovateli spravedlivě uplatňovat odpovědnost provozovatele vozidla.

4. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

5. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a dopěl k závěru, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, přičemž stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Stěžovatel uplatnil důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a vznesl kasační námitku, podle níž magistrátu sdělil údaje postačující k identifikaci řidiče vozidla (jméno, rok narození a městskou část, v niž řidič žije), avšak magistrát neučinil nezbytné kroky k jeho zjištění dle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. V důsledku toho magistrát nesprávně vyvozoval odpovědnost vůči stěžovateli jako provozovateli vozidla.

8. Relevantní právní úpravu v dané věci představuje předně § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle něhož „provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem“.

9. Podle § 125f odst. 1 téhož zákona se provozovatel vozidla se dopustí přestupku (správního deliktu ve znění účinném v době zahájení řízení) tím, že v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem.

10. Skutková podstata dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu činí provozovatele vozidla odpovědným za správní delikt; tato odpovědnost je konstruována jako objektivní, přičemž cílem dané úpravy – vložené do zákona o silničním provozu novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., s účinností od 19. 1. 2013 – je to, aby nedodržování povinností řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích nezůstávalo nepotrestáno a aby za takové jednání v případě nezjištění pachatele odpovídal právě provozovatel vozidla (v podrobnostech viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu 8 As 235/2018 vráceném Senátem ze dne 6. 9. 2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Takto konstruovaná objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za porušení povinností řidiče prošla i testem ústavnosti, neboť Ústavní soud zamítl návrh na zrušení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu a na vyslovení protiústavnosti § 125f odst. 1 téhož zákona (ve znění účinném do 30. 6. 2017); blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 15/16, č. 116/2018 Sb. Současně byla objektivní odpovědnost provozovatele vozidla opakovaně předmětem rozhodování Nejvyššího správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 11. 12. 2014, čj. 3 As 7/2014-21, potvrdil, že „je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“

11. Je to tedy provozovatel vozidla (zde stěžovatel), vůči němuž je uplatňována odpovědnost za porušení povinností řidiče, nicméně stále jde o odpovědnost subsidiární, podpůrnou (shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 1 As 131/2014-45). Na prvním místě stojí odpovědnost za přestupek, kterou nese řidič, nikoli provozovatel vozidla. Proto také zákon výslovně počítá s možností provozovatele vozidla sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku (§ 125h odst. 6 zákona o silničním provozu). O této možnosti musí být provozovatel vozidla poučen, což se v nyní projednávané věci stalo.

12. Jak vyplývá z předloženého správního spisu, magistrát zaslal stěžovateli písemnou výzvu, aby uhradil částku 500 Kč anebo sdělil totožnost řidiče, který vozidlo řídil v době spáchání přestupku. Konkrétně stěžovatele vyzval, aby sdělil jméno, příjmení, datum narození a trvalé bydliště řidiče. Vyjádřením ze dne 30. 9. 2016 stěžovatel sdělil, že vozidlo měl zapůjčeno J. S., nar. X, bydliště M. a bližší informace bohužel nezná. Následně byl stěžovatel magistrátem vyzván, aby své vyjádření doplnil o údaj o datu narození a adrese trvalého bydliště. Na druhou výzvu stěžovatel odpověděl, že bližší údaje o řidiči nezná a úředník magistrátu si je má zjistit z registru obyvatel.

13. Jak vyplývá z úředního záznamu ze dne 10. 10. 2016, pověřená úřední osoba nemohla provést lustraci označené osoby, jelikož centrální registr obyvatel požaduje vyplnění údaje o datu narození nebo rodném čísle, kterými správní orgán nedisponuje. Další pokus o lustraci označené osoby byl podle úředního záznamu učiněn dne 21. 11. 2016. V případě centrálního registru obyvatel ji opět nebylo možno provést z důvodu absence uvedených údajů a v případě registru obyvatel města Ostravy pověřená úřední osoba zjistila, že v něm není evidována žádná osoba jménem J. S. Na základě sdělených údajů tudíž nebylo možné označenou osobu ztotožnit a magistrát vydal usnesení o odložení věci.

14. Podle názoru Nejvyššího správního soud správní orgány splnily podmínky pro projednání správního deliktu provozovatele vozidla stanovené v § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, podle něhož „obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě.“ 8 As 235/2018-31 pokračování

15. Z uvedených skutkových okolností případu stěžovatele je zřejmé a mezi účastníky nesporné, že magistrát „nezahájil řízení o přestupku a věc odložil“. Současně také „učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku“, pokud na základě sdělených údajů učinil uvedené kroky směřující k bližšímu ztotožnění označené osoby. Za dané situace zde nebyl dán žádný důvod činit další rozsáhlé šetření. Nelze proto ani souhlasit se stěžovatelem, že magistrát byl nečinný a čekal pouze na uplynutí doby, aby mohl uplatňovat odpovědnost subsidiárně po provozovateli vozidla. Ostatně byl to sám stěžovatel, kdo uvedl J. S. jako osobu řidiče a bylo nepochybně v jeho zájmu, aby bylo možné uvedeného řidiče ztotožnit a kontaktovat. Pokud to nebylo na základě poskytnutých údajů objektivně možné, nelze to primárně přičítat pasivitě magistrátu. Navíc nelze přehlédnout, že adresu, kterou v souvislosti se zmiňovanou osobou uvedl v kasační stížnosti jako jemu poslední známou, magistrátu ani na výslovnou výzvu nesdělil. Neuvedl ji ani v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ani v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí magistrátu.

16. Jak vyplývá z výše uvedeného, údajem potřebným pro účely obvyklé lustrace v centrálním registru obyvatel je datum narození, resp. pro účely doručení písemnosti adresa bydliště. Ani jeden z těchto údajů stěžovatel nesdělil, byť k tomu byl vyzván. Jistě nelze vyloučit, že za určitých okolností může ke ztotožnění osoby stačit uvedení údajů v omezenějším rozsahu, v projednávané věci však nic nenasvědčuje tomu, že by ztotožnění bylo na základě stěžovatelem sdělených údajů možné. Nejvyšší správní soud proto v souladu se svou již existující judikaturou setrvává na tom, že po správních orgánech nelze vyžadovat činění rozsáhlých kroků ke zjištění pachatele přestupku, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 téhož zákona zjevně nevede k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Jak rovněž plyne z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, čj. 8 As 110/2015-46, „pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014 – 21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt“. Shora citovaný závěr je přitom aplikovatelný i v dané věci a zdejší soud neshledal důvod se od něj odchýlit.

IV. Závěr a náklady řízení

17. Ve světle všech výše uvedených skutečností lze proto uzavřít, že uplatněná kasační námitka v dané věci není důvodná, neboť prvotní postup magistrátu považuje Nejvyšší správní soud za dostatečný k tomu, aby mohl následně projednat správní delikt stěžovatele jako provozovatele vozidla dle § 125f odst. 1 ve spojení s § 125f odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu.

18. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. 8 As 235/2018

19. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 9. ledna 2019 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu