8 As 25/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobce: A. F. J., zast. Mgr. Veronikou Odrobinovou, advokátkou se sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2025, č. j. 150140/2025/KUSK, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Mgr. J. J. LL.M., o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2026, č. j. 54 A 3/2026-37, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

IV. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Předmětem tohoto řízení je otázka, zda krajský soud správně aplikoval kratší lhůtu dle § 306 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, když odmítl žalobu pro opožděnost.

2. Žalobce a osoba zúčastněná na řízení (dále jen „OZNŘ“) společně žádali o dodatečné povolení stavby oplocení na pozemcích parc. č. XA, parc. č. XB a parc. č. XC v katastrálním území C. v obci D.. Městský úřad Sedlčany dne 25. 3. 2024 žádost zamítl rozhodnutím č. j. OVÚP-23702/2023/Hla. Žalobce i OZNŘ se proti tomuto rozhodnutí odvolali k žalovanému.

3. Žalovaný dne 10. 11. 2025 odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil s poukazem na závazné stanovisko Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu, oddělení územního plánování ze dne 16. 2. 2024, č. j. 022902/2024/KUSK, které označilo záměr za nepřípustný.

4. Žalobce se žalobou podanou ke Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“) dne 16. 1. 2026 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného. Krajský soud během zkoumání procesních předpokladů dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, neboť § 306 stavebního zákona, účinný od 1. 7. 2024, stanoví, že žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu lze podat do 1 měsíce od oznámení rozhodnutí žalobci. Krajský soud svůj názor opřel o rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 7. 11. 2024, č. j. 3 As 183/2024-26, a specificky o jeho závěry ohledně dopadu nové úpravy na soudní řízení zahájená po nabytí účinnosti nového stavebního zákona. Dle krajského soudu bylo posledním dnem lhůty pro podání žaloby pondělí 29. 12. 2025, proto ji odmítl jako opožděnou podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).

II. Obsah kasační stížnosti

5. Žalobce (dále „stěžovatel“) podal proti napadenému usnesení kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Navrhuje, aby NSS napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

6. Stěžovatel předně namítá, že rozsudek č. j. 3 As 183/2024-26, na kterém postavil své rozhodnutí krajský soud, zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, takže jde o nepřípustný odkaz na zrušenou judikaturu. Jelikož krajský soud své usnesení opíral výhradně o závěry zrušeného rozsudku, zatímco rozhodnutí ÚS ani náznakem nezmínil, došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy.

7. Odkaz na zrušenou judikaturu zakládá nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů dle rozsudku NSS ze dne 19. 8. 2021, č. j. 1 As 346/2020-38. Toto je dle stěžovatele podpořeno i faktem, že krajský soud nepředložil žádnou vlastní argumentaci a pouze opakoval protiústavní názor, čímž měl řízení zatížit vadou.

8. Stěžovatel dále argumentuje, že výše zmíněným postupem bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a přístup k soudu. Mechanická aplikace nové jednoměsíční lhůty měla zasáhnout do samotné podstaty tohoto práva, což je dle jeho názoru v přímém rozporu se závěry výše zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24. Krajský soud měl vzhledem k pochybnostem o běhu lhůty správně zvolit takový výklad předpisů, který by šetřil stěžovatelovo právo na přístup k soudu.

9. Přechodné ustanovení § 331 nového stavebního zákona nelze interpretovat způsobem, který by vedl k takovému retroaktivnímu omezení procesních práv. Pokud zákonodárce chtěl zkrátit lhůtu i u případů plynoucích z dřívější úpravy, měl to v přechodných ustanoveních výslovně uvést. V té souvislosti upozorňuje, že v jeho případě bylo prvostupňové rozhodnutí Městského úřadu Sedlčany vydáno dne 25. 3. 2024, tedy ještě před účinností § 306 stavebního zákona, která nastala až dne 1. 7. 2024. Stěžovatelova žaloba byla podle dříve platné úpravy podána včas (ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí, která uplynula až 24. 1. 2026). Krajský soud však aplikoval novou jednoměsíční lhůtu způsobem, který neměl v zákoně jednoznačnou oporu a který přímo odporuje smyslu přechodných ustanovení; ta měla zajistit kontinuitu řízení a předcházet právě takto tvrdým dopadům novely na dosavadní situace.

10. Žalovaný ani OZNŘ se ke kasační stížnosti nevyjádřili.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

11. NSS posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Takové vady NSS neshledal, přistoupil tedy k posouzení kasačních námitek.

12. NSS předně konstatuje, že přestože stěžovatel v rámci kasační stížnosti uvádí, že ji podává také z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., jedná se o důvody, které nelze uplatnit, je-li napadeným rozhodnutím usnesení o odmítnutí žaloby. To ostatně NSS opakovaně uvádí ve svých rozhodnutích – např. v bodě 6 rozsudku ze dne 4. 8. 2016, č. j. 2 Ads 82/2016-64, konstatoval, že „stěžovatelka podřadila důvody kasační stížnosti pod § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost však byla podána proti rozhodnutí o odmítnutí žaloby, Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení posoudil pouze z hlediska naplnění důvodu dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s, který je v daném případě jediným možným“ (obdobně též například bod 13 rozsudku NSS ze dne 27. 1. 2016, č. j. 6 Afs 115/2015-25). Kasační stížnost tedy bude posuzována podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

13. Kasační stížnost není důvodná.

14. O lhůtě pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. obecně platí, že ji lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem, nestanoví-li zvláštní zákon lhůtu jinou. NSS se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že takovým zvláštním zákonem je stavební zákon, který v § 306 odst. 1 stanoví: Žalobu proti rozhodnutí stavebního úřadu, s výjimkou rozhodnutí o přestupku, lze podat do 1 měsíce poté, kdy bylo rozhodnutí žalobci oznámeno. (shodně viz bod 17 rozsudku NSS ze dne 13. 1. 2026, č. j. 8 As 161/2025-41).

15. NSS se opakovaně zabýval otázkou aplikace § 306 odst. 1 stavebního zákona a v projednávané věci neshledal důvod se od svých dosavadních závěrů odchýlit. V tomto směru existuje konstantní judikatura potvrzující závěr, že § 306 odst. 1 stavebního zákona se plně uplatní v případech, kdy bylo napadené správní rozhodnutí stěžovateli doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, tj. po datu 1. 7. 2024 (srov. body 13-15 rozsudku NSS ze dne 9. 4. 2025, č. j. 1 As 10/2025-34). V bodě 13 rozsudku ze dne 30. 4. 2026, č. j. 22 As 26/2026- 31, NSS uvedl: „Nejvyšší správní soud v tomto směru dospěl opakovaně k jednoznačnému závěru, že § 306 odst. 1 stavebního zákona se plně uplatní v případech, kdy bylo správní rozhodnutí žalobci doručeno již za účinnosti nové právní úpravy, tj. od 1. 7. 2024 (rozsudky NSS z 9. 4. 2025, čj. 1 As 10/2025-34, body 10 až 15, 21; z 15. 5. 2025, čj. 3 As 254/2024-26, bod 15; či z 15. 5. 2025, čj. 3 As 242/2024-39, bod 20). Právo žalobce podat žalobu proti správnímu rozhodnutí totiž vzniklo až jeho doručením, tedy za účinnosti nové právní úpravy (rozsudky NSS z 9. 10. 2025, čj. 21 As 106/2025-25, bod 24, z 20. 1. 2026, čj. 22 As 268/2025-21, bod 13).“ Stěžovatel však ve svých úvahách chybně staví do popředí prvostupňové rozhodnutí, doručené skutečně ještě před účinností zmíněného ustanovení stavebního zákona, zatímco pro počítání lhůty je zásadní doručení napadeného rozhodnutí žalovaného.

16. V nyní projednávané věci není sporu o časové posloupnosti jednotlivých událostí. Ze správního spisu plyne, že napadené rozhodnutí o odvolání bylo vydáno dne 10. 11. 2025, doručeno bylo stěžovateli fikcí dne 24. 11. 2025 (zásilka s rozhodnutím byla uložena dne 13. 11. 2025) a žaloba byla u krajského soudu podána dne 16. 1. 2026. Tato data jsou daleko za datem účinnosti § 306 stavebního zákona, v souladu s nímž lhůta pro podání žaloby uplynula dne 29. 12. 2025 (v souladu s § 40 odst. 3 s. ř. s. šlo o první pracovní den po uplynutí měsíční lhůty od doručení fikcí). Odmítnutí pro opožděnost ze strany krajského soudu bylo proto správné.

17. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani stěžovatelem citovaný nález ÚS sp. zn. I. ÚS 3241/24, který pro danou věc není přiléhavý. V tehdy přezkoumávaném případě šlo o žalobní lhůtu, která začala běžet před účinností nové úpravy ve stavebním zákoně, načež správní soudy ji protiústavně zkrátily až v jejím průběhu, tudíž aplikovaly nepravou retroaktivitu. Ta se projevuje jako zásah do stavu, který sice započal již v minulosti, ale dosud nebyl uzavřen (srov. bod 136 nálezu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 30/23). ÚS s tímto specifikem pracuje i ve stěžovatelem označeném nálezu (srov. jeho body 35 a 38). Závěr, že tento nález nedopadá na situace, kdy lhůta pro podání žaloby začala běžet až po účinnosti § 306 nového stavebního zákona, a kdy tedy nešlo o nepravou retroaktivitu, stejně jako v nynějším případě, lze nalézt například v bodě 17 rozsudku NSS č. j. 1 As 10/2025-34, kde je uvedeno, že „jiný závěr nelze dovodit ani z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3241/24, ze dne 26. 3. 2025, ten se totiž týká situace, ve které napadené správní rozhodnutí bylo jak vydáno, tak i doručeno ještě před účinností uvedeného ustanovení nového stavebního zákona, tedy situace zcela odlišné, od nyní souzené věci.“

18. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že mechanickou aplikací nové právní úpravy došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu. I v tomto směru již existují předchozí rozhodnutí NSS, která dospěla ke stejnému závěru – například v bodě 15 rozsudku ze dne 14. 1. 2026, č. j. 22 As 219/2025-21, NSS „nepřisvědčil ani kasační námitce, podle níž krajský soud vztažením § 306 odst. 1 stavebního zákona na žalobou napadené rozhodnutí nepřípustně omezil právo stěžovatelky na přístup k soudu, a tudíž porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem je pouze uplatnění kratší lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví v délce jednoho měsíce v situaci, kdy k vydání napadeného správního rozhodnutí a jeho doručení žalobkyni došlo až za účinnosti nové právní úpravy (po 1. 7. 2024). Jak bylo přitom uvedeno, rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 3241/24, dospěl k závěru, že soudní řízení zahájená za účinnosti nové právní úpravy se již budou (prospektivně) touto novou úpravou řídit (bod 35). V projednávané věci nedošlo k tomu, že by bylo právo stěžovatelky podat žalobu ‚zpětně‘ zkráceno.“ Tento závěr NSS potvrdil také například v bodě 19 rozsudku ze dne 24. 4. 2026, č. j. 5 As 32/2026-26.

19. Pokud stěžovatel v dílčí námitce tvrdí, že zkrácení lhůty na něj nemohlo být aplikováno, pokud nebylo výslovně uvedeno v přechodných ustanoveních stavebního zákona, odhlíží od závěrů nálezu ÚS sp. zn. I. ÚS 3241/24, na který sám odkazuje. V jeho bodě 22 je konkrétně uvedeno: „V procesním právu je nepravá retroaktivita ve většině případů přirozeným důsledkem přijetí nové právní úpravy, a to i bez existence přechodného ustanovení (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 574/03, který zákonodárcem zvolené prospektivní řešení v procesním právu označil za neobvyklé).“ Jestliže se v tomto případě, jak je dovozeno již výše, nejednalo ani o nepravou retroaktivitu, tím spíše zde nebylo nutně třeba přechodného ustanovení, aby mohla být zkrácená lhůta aplikována na případy, kdy její počátek nastal až po účinnosti nové úpravy. Stěžovatelova námitka tudíž není důvodná.

20. NSS naopak souhlasí se stěžovatelem v tom, že krajský soud v napadeném usnesení chybně vycházel z rozsudku č. j. 3 As 183/2024-26, který byl v době jeho rozhodování již zrušený. Toto pochybení však v nynější věci nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného usnesení. Rozsudek NSS č. j. 1 As 346/2020-38, na který stěžovatel u této námitky odkazuje, není pro nyní řešenou situaci přiléhavý. V tehdy projednávané věci krajský soud v napadeném rozsudku poskytl pouze odkazy na zrušené rozhodnutí, ovšem nepřejal text argumentace. Konkrétně odkazovaný rozsudek NSS v bodě 10 uvádí: „Právním důsledkem zrušení rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem (případně rozhodnutí správního orgánu krajským soudem) je skutečnost, že toto rozhodnutí již neexistuje. […] Z nyní napadeného rozsudku je však zřejmé, že krajský soud se k části (většině) žalobních námitek nevyjádřil vůbec a pouze odkázal na svůj předešlý (neexistující) rozsudek.“ V nynější věci ovšem krajský soud k žalobním námitkám vyjádření poskytl, třebaže bylo pouze parafrázováním obsahu zrušeného rozsudku č. j. 3 As 183/2024-26. Fakticky tedy právní názor tam obsažený přijal za svůj.

21. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3241/24 se ÚS ohradil zejména proti tomu, že NSS vztáhl zkrácenou jednoměsíční lhůtu na případ, kdy se lhůta rozběhla ještě za staré úpravy. Konkrétně v bodě 42 uvedl, že „legitimní cíl zkracování lhůt prostřednictvím nové právní úpravy do budoucna pro všechny žalobce však nelze bez dalšího směšovat s legitimním cílem zkrácení lhůty v typové situaci stěžovatelky, jak to činí správní soudy […]. Výklad provedený správními soudy se totiž týká pouze relativně úzce vymezené skupiny osob, jimž byla napadená správní rozhodnutí doručena přede dnem 1. 7. 2024, ale lhůta k podání žaloby jim měla uplynout až po tomto datu.“ Již výše v bodě 17 bylo dovozeno, že nynější věc je odlišná, neboť lhůta se rozběhla až za účinnosti nové úpravy, a nemohlo se tedy jednat o nepravou retroaktivitu.

22. S ohledem na výše uvedené NSS souhlasí se stěžovatelem v tom, že argumentace přejatá krajským soudem v napadeném usnesení je jednak nepřiléhavá a jednak, vzhledem nálezu ÚS, též zjevně chybná.

23. Za této situace není podle názoru NSS namístě rozsudek krajského soudu z tohoto důvodu zrušit, nýbrž postačuje pouze upozornit na uvedený nedostatek. Je totiž třeba si uvědomit, že zrušení rozhodnutí krajských soudů v některých případech pro účastníky, včetně toho, který podává kasační stížnost, neznamená žádný přínos. Výsledkem je naopak pravidelně prodloužení a prodražení soudního řízení. Taková situace nastává i zde, neboť, jak vyplývá výše z bodů 14 až 16 tohoto rozsudku, odmítnutí žaloby pro opožděnost by stále bylo na místě. Z tohoto důvodu NSS usoudil, že pouhý odkaz na rozsudek NSS, který již byl v době rozhodování krajského soudu zrušen, neměl vliv na zákonnost rozhodnutí, a není tak třeba jej rušit.

IV. Závěr a náklady řízení

24. S ohledem na výše uvedené dospěl NSS k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

25. O náhradě nákladů řízení rozhodl NSS v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.

26. OZNŘ nesplnila žádnou z podmínek pro přiznání nákladů řízení podle § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026, a proto NSS rozhodl tak, že nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Pavel Molek předseda senátu