8 As 251/2018

Rubrum

8 As 251/2018-45 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. K. K., zastoupený JUDr. Petrem Folprechtem, advokátem se sídlem Nádražní 344/23, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem Vršovická 1429/68, Praha 10, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 5. 2018, sp. zn. 234043/VP- 27/OP, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 8. 2018, čj. 15 Ad 5/2018-14, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

1. Odbor sociálního zabezpečení žalovaného vydal dne 6. 3. 2018 rozhodnutí o úpravě výsluhového příspěvku, kterým žalobci od 1. 1. 2018 zvýšil výsluhový příspěvek (přiznaný mu podle zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání) o 1,75 %. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, které ředitel Odboru sociálního zabezpečení žalovaného v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí.

2. Žalobce se proti rozhodnutí o námitkách bránil žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“). Ten výše označeným usnesením věc postoupil Městskému soudu v Praze. Dospěl k závěru, že příslušným soudem je v souladu s § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), krajský soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni. S ohledem na sídlo Ministerstva obrany je takovým příslušným soudem Městský soud 8 As 251/2018-46 v Praze. Krajský soud odmítl námitky žalobce, dle jehož názoru je podle § 7 odst. 3 správního řádu místně příslušným soudem krajský soud, v jehož obvodu má bydliště, tedy Krajský soud v Ústí nad Labem, jelikož se jedná o věc důchodového pojištění. Krajský soud vyšel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010, čj. 3 Ads 121/2009- 116, a uzavřel, že výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění.

3. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce (dále „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž se dovolává porušení čl. 6, čl. 14 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv. Dále namítl, že bylo rozhodováno v rozporu s bodem 5 preambule Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, ve kterém je deklarováno, že je nezbytné, aby byla v rámci koordinace zaručena dotčeným osobám rovnost zacházení. Ve vztahu k tvrzené diskriminaci odkázal na rozsudek ESLP ve věci Bucheň proti České republice ze dne 26. 11. 2002. Základní principy a pravidla uvedeného nařízení se podle stěžovatele vztahují na veškeré předpisy v oblasti sociálního zabezpečení, to znamená, že i na důchodové pojištění příslušníků ozbrojených sil podle hlavy šesté zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení.

4. Stěžovatel vyslovil nesouhlas se závěrem o místní příslušnosti Městského soudu v Praze. Podle jeho názoru se totiž výsluhový příspěvek konstantně označuje za dávku důchodového pojištění. Veškerá rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení vydaná v řízeních, která se týkají dávek důchodového pojištění, jsou rozhodnutí ve věci důchodového pojištění, a to bez ohledu na to, zda se jedná o rozhodnutí ve věci samé nebo procesní (poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, čj. 7 Ads 55/2014-30). Pokud by § 7 odst. 3 s. ř. s. rozlišoval mezi rozhodnutími meritorními a procesními, musel by tak zákon výslovně stanovit (zde odkázal rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2010, čj. 1 As 62/2010-68).

5. Stěžovatel se rovněž dovolává toho, že řízení o jeho kasační stížnosti je osvobozeno od soudních poplatků, jelikož se jedná o věc důchodového pojištění dle § 11 odst. 1 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Rozhodnutí bylo vydáno v řízení dle § 81 odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení, ve kterém se rozhoduje o změně přiznané dávky důchodového pojištění. Stěžovatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2018, čj. 6 Ads 32/2018-29, z něhož však současně vyvozuje závěr, že řízení osvobozeno není. Tento závěr je dle něj rozporný s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, čj. 10 Ad 25/2011-40 a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, čj. 10 As 144/2014-81, z nějž cituje, že není-li stanoveno jinak, řídí se organizace a řízení o výsluhových náležitostech a jejich výplata ustanoveními zvláštních právních předpisů o organizaci a řízení ve věcech důchodového pojištění a výplatě dávek důchodového pojištění. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší správní soud rozhoduje v podobných věcech rozdílně, a proto žádá, aby právní výklad sjednotil.

6. Žalovaný ve vyjádření navrhl kasační stížnost zamítnout. Je přesvědčen, že při rozhodování o výsluhovém příspěvku stěžovatele postupoval plně v souladu s platnou právní úpravou. Pokud jde o odkazovaný rozsudek ESLP ve věci Bucheň proti České republice, nelze oba případy stavět do jedné roviny. Žalovaný dále odkázal na dřívější řízení, které stěžovatel vedl a které skončilo zamítavým rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 3. 2018, čj. 6 Ads 32/2018-29. Argumentace stěžovatele byla v daném sporu shodná s obsahem nynější kasační stížnosti. Veškeré námitky byly řádně projednány a žalovaný považuje za nadbytečné se k nim dále vyjadřovat. 8 As 251/2018-47

7. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost ve smyslu § 102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady podle § 109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.

8. Kasační stížnost není důvodná.

9. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval argumentací týkající se osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, čj. 1 As 196/2014-19, č. 3271/2015 Sb. NSS, kasační stížnost směřující proti usnesení krajského soudu, kterým bylo rozhodnuto o procesní otázce, nepodléhá poplatkové povinnosti. Takovým usnesením je také usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu. V projednávané věci tedy není prostor k tomu, aby se zde Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda se v případě stěžovatele jedná o věc důchodového pojištění, která je od soudního poplatku osvobozena (touto otázkou ve věci téhož stěžovatele se ostatně již v minulosti zdejší soud zabýval v odst. [17] rozsudku ze dne 7. 3. 2018, čj. 6 Ads 32/2018-29, a ve výzvě k zaplacení soudního poplatku ze dne 5. 2. 2018, čj. 6 Ads 32/2018-13).

10. Pokud jde o posouzení samotné otázky místní (ne)příslušnosti Krajského soudu v Ústí nad Labem, ta je stejně jako další námitky stěžovatele závislá na vyřešení toho, zda je výsluhový příspěvek důchodovou dávkou.

11. Povahou výsluhového příspěvku se zabýval Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 29. 4. 2010, čj. 3 Ads 121/2009-116. Dospěl přitom k závěru, že se jedná „o zvláštní dávku poskytovanou jako určitou kompenzaci náročnosti výkonu služby po uplynutí stanoveného počtu let ve služebním poměru. Proto je také tato dávka upravena přímo zákonem o služebním poměru, nikoliv zákonem o důchodovém pojištění. Svou povahou se jedná o výsluhový nárok závislý pouze na odsloužených letech bývalého příslušníka u ozbrojených sborů, nikoliv o dávku určenou k finančnímu pokrytí některé ze sociálních situací (rizik), k němuž jsou určeny dávky důchodového pojištění (stáří, invalidita, ztráta živitele apod.). […] nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že se jedná o důchodovou dávku, na jejíž přiznání by se vztahovaly obecné předpisy o důchodovém pojištění (zejména zákon č. 155/1995 Sb. a zákon č. 582/1991 Sb.). Služební zákon odkazuje na předpisy důchodového pojištění pouze podpůrně v otázce valorizace a souběhu výsluhového příspěvku s důchodem (§ 159 a § 160 tohoto zákona), z čehož však nelze dovodit ničeho o právním charakteru a účelu této dávky.“ Na citovaný rozsudek v odůvodnění napadeného usnesení správně poukázal také krajský soud.

12. Taktéž v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, čj. 6 Ads 157/2009-90, č. 2071/2010 Sb., Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „starobní důchod a výsluhový příspěvek jsou zcela odlišnými dávkami, které plní odlišné funkce. Zatímco výsluhový příspěvek slouží k zachování životní úrovně příslušníků ozbrojených složek při jejich dalším zaměstnání v civilním životě, starobní důchod má nahradit ztrátu nebo omezení pracovního příjmu, které nastaly v důsledku věku jako sociální události a je tedy realizací práva na přiměřené hmotné zabezpečení podle čl. 30 Listiny […]. Od toho se pak odvíjí rovněž způsob, jakým zákonodárce koncipuje výpočet těchto dávek, neboli tzv. dávkové formule. Ty musí reflektovat všechna specifika jednotlivých plnění a v žádném případě tedy nelze automaticky uplatňovat pravidla, která platí pro stanovení výše dávek v jednom systému i na systém druhý.“ 8 As 251/2018-48

13. Jak Nejvyšší správní soud jednoznačně uzavřel ve výše již citované dřívější věci stěžovatele (sp. zn. 6 Ads 32/2018), „z citované judikatury, od níž není žádný důvod se v posuzované věci odchýlit, je zřejmé, že výsluhový příspěvek vyplácený podle § 132 a násl. zákona o vojácích z povolání není dávkou důchodového pojištění. (…) Předpoklad, od něhož stěžovatel odvíjí většinu svých námitek, tedy neplatí. Nejvyšší správní soud tak jen stručně poznamenává, že ve věci rozhodoval místně příslušný i správně obsazený soud – pro řízení ve věcech služebního poměru, na rozdíl od věcí týkajících se důchodového pojištění, totiž soudní řád správní nestanoví žádná zvláštní pravidla pro určování místní příslušnosti ani rozhodování specializovaného samosoudce.“

14. V nyní projednávané věci pak Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod se od své dřívější judikatury v obdobné věci téhož stěžovatele jakkoliv odchylovat. S ohledem na výše uvedené je tedy možno uzavřít, že závěr obsažený v napadeném usnesení je správný a místní příslušnost je nutno odvozovat z § 7 odst. 2 s. ř. s., tedy dle sídla správního orgánu, který rozhodoval v prvním stupni.

15. Ze stěžovatelem odkazovaného rozsudku Městského soudu v Praze nevyplývá, že je výsluhový příspěvek dávkou důchodového pojištění. Okrajově relevantní pro nyní posuzovanou věc může být pouze závěr o tom, který orgán rozhoduje o výsluhových příspěvcích a v režimu jakého zákona. Takovým zákonem je zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. To ostatně výslovně stanovuje zákon o vojácích z povolání v § 142 odst. 4, podle něhož „[n]ení-li v této části zákona stanoveno jinak, řídí se organizace a řízení o výsluhových náležitostech a jejich výplata ustanoveními zvláštních právních předpisů o organizaci a řízení ve věcech důchodového pojištění a výplatě dávek důchodového pojištění“ a v poznámce pod čarou je výslovně odkázáno právě na zákon o organizaci a provádění soc. zabezpečení. Z pouhé skutečnosti, že pro řízení o výsluhovém příspěvku se použije procesní úprava sociálního zabezpečení, bez dalšího neplyne, že výsluhový příspěvek je dávkou důchodového pojištění. Tyto závěry platí i pro stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2015, čj. 10 As 144/2014-81.

16. Pokud jde o rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2017, čj. 43 Ad 10/2016- 35, je třeba připustit, že uvedený soud v něm dospěl ke stejnému závěru, jaký nyní prosazuje stěžovatel, tedy, že pro určení místní příslušnosti je rozhodující bydliště navrhovatele dle § 7 odst. 3 s. ř. s. Uvedený rozsudek nicméně odporuje závěrům Nejvyššího správního soudu, a to jak těm přijatým v době před jeho vydáním, (citovaná judikatura, podle níž výsluhový příspěvek není dávkou důchodového pojištění), tak i judikatury pozdější, která se výslovně týkala určování místní příslušnosti. Se závěry a argumentací zdejšího soudu se zmiňovaný rozsudek ve svém odůvodnění nijak nevypořádává a ani nebyl později předmětem přezkumu ze strany zdejšího soudu, který uvedený závěr ve své judikatuře tudíž ani nepřejal. Nelze proto tvrdit (jako činí stěžovatel), že je judikatura Nejvyššího správního soudu v těchto věcech nejednotná a měla by být sjednocena. Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu totiž dává ve výše citovaných rozsudcích zcela jednoznačnou odpověď na otázku, zda je výsluhový příspěvek dávkou důchodového pojištění či nikoliv.

17. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost v nyní projednávané věci směřovala proti usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu, Nejvyšší správní soud se nezabýval (a ani nemohl zabývat) věcnými námitkami ve vztahu k povaze výsluhového příspěvku a 8 As 251/2018-49 jeho zakotvení v systému sociálního zabezpečení. Věcné posouzení stěžovatelových argumentů bude totiž teprve předmětem posuzování místně příslušného soudu a Nejvyšší správní soud není oprávněn do jeho rozhodování předem nepřípustně zasahovat.

18. Nejvyšší správní soud shledal stěžovatelem uplatněné námitky nedůvodnými, a kasační stížnost proto dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

19. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch, a právo na náhradu nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti, proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 12. prosince 2018 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu