8 As 33/2026

Rubrum

8 As 33/2026-40 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Ondřeje Bartoše v právní věci navrhovatelky: Statek Velká Chuchle - COMPANY ONE, s.r.o., se sídlem Antala Staška 1859/34, Praha 4, zast. JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Malostranské nám. 5/28, Praha 1, proti odpůrkyni: obec Samotišky, se sídlem Vybíralova 172/4, Olomouc, zast. Mgr. Dominikou Kovaříkovou, advokátkou se sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, o návrhu na zrušení opatření obecné povahy – Územní plán Samotišky č. 1/2024, o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2026, č. j. 73 A 6/2025-46, takto:

Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 1. 2026, č. j. 73 A 6/2025- 46, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V posuzované věci je sporná otázka možnosti zahrnutí hraničního pozemku do zastavěného území nového územního plánu obce na základě splnění požadavku obklopení dalšími pozemky zastavěného území dle § 58 odst. 2 písm. e) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen „starý stavební zákon“). V souvislosti s tím se Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) věnoval otázce, zda lze pro splnění této podmínky zohledňovat pozemky nacházející se ve dvou odlišných obcích.

2. Zastupitelstvo obce Samotišky vydalo dne 15. 10. 2024 opatření obecné povahy č. 1/2024 Územní plán Samotišky, které nabylo účinnosti dne 31. 10. 2024 (dále jen „ÚPS“). Navrhovatelka je vlastnicí pozemku p. č. XA v k. ú. S. Severní polovina pozemku byla ÚPS 8 As 33/2026 zařazena do ploch „NZ – plochy zemědělské“ a jižní do ploch „ZX – plochy zeleně se specifickým využitím – zemědělské“. Jejich přípustné využití je vymezeno na stranách 26 a 27 textové části ÚPS.

3. Navrhovatelka se v řízení před Krajským soudem v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „krajský soud“) domáhala zrušení ÚPS. Krajský soud na základě níže shrnutého odůvodnění návrh v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl.

4. Nejprve se vypořádal s námitkami ohledně nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách. Ze spisového materiálu bylo zřejmé, že navrhovatelka uplatnila námitky proti návrhu ÚPS opakovaně, a to po veřejném projednání dne 1. 8. 2022, po prvním opakovaném veřejném projednání dne 3. 7. 2023 a rovněž po druhém opakovaném veřejném projednání dne 28. 2. 2024. Z odůvodnění ÚPS je patrné jejich shrnutí a následné vypořádání. V rámci dvou posledně zmíněných námitek stěžovatelka odpůrkyni vyčítala, že dokumentace neobsahuje vypořádání dříve uplatněných námitek. Odpůrkyně uvedla, že vypořádání námitek je součástí odůvodnění až ve fázi vydání územního plánu. Krajský soud tento závěr potvrdil. Starý stavební zákon neukládal pořizovateli územního plánu povinnost postupně vypořádávat námitky uplatněné v jednotlivých pořizovacích fázích. Ve smyslu § 53 odst. 1 starého stavebního zákona je rozhodnutí o námitkách, včetně jeho odůvodnění, obsahovou náležitostí až finálního odůvodnění územního plánu.

5. Krajský soud považoval rozhodnutí o námitkách za stručné, avšak nikoliv nepřezkoumatelné. Odpůrkyně se neomezila pouze na obecná tvrzení, jak namítá navrhovatelka. Bylo třeba rozlišovat mezi odůvodněním ÚPS, které může být do určité míry obecné (není reálné, aby zdůvodňovalo příslušné změny každého dotčeného pozemku), a mezi rozhodnutím o námitkách. Na něj jsou kladeny vyšší nároky, totožné jako u správního rozhodnutí. Podrobnost a kvalita odůvodnění odráží kvalitu uplatněných námitek. Navrhovatelka námitkami sporovala důvodnost rozdělení svého pozemku do dvou různých funkčních ploch – jižní část do funkční plochy ZX a severní část do plochy NZ. Navrhovala úpravu regulativů využívání ploch ZX a NZ, aby byly doplněny o funkční využití „oplocení a pokud není uvedeno jinak i zahradní domky“. Jednou z alternativ, které požadovala, bylo zařazení celého pozemku do ploch „RZ – plochy rekreace“. Odpůrkyně doložila, že navrhovatelčin pozemek byl historicky vždy využíván jako zemědělská plocha, především k produkci pícnin. Navrhovatelka nijak nesporovala věcnou správnost závěru o dlouhodobě trvajícím způsobu využívání svého pozemku. Absence leteckých snímků dokládajících tyto skutečnosti v pořizovací dokumentaci není důvodem k vyslovení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách. Odpůrkyně zdůvodnila závěr o zachování navrhovatelčina pozemku pro zemědělskou prvovýrobu dlouhodobostí a stabilitou způsobu využívání této plochy s pozitivním vlivem na využití okrajových částí jako refugia zvláště chráněných druhů živočichů. Ke stejnému závěru o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí o námitkách dospěl NSS například v rozsudku ze dne 24. 7. 2025, č. j. 6 As 244/2024-25.

6. Krajský soud dále posoudil navrhovatelčinu námitku, že její pozemek nebyl zahrnut do hranic zastavěného území dle § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona, byť je ze všech stran obklopen jinými pozemky v zastavěném území. Mezi stranami tak byl sporný výklad pojmu „další pozemky, které jsou obklopeny ostatními pozemky zastavěného území “. Krajský soud přisvědčil argumentaci odpůrkyně, která při vymezování zastavěného území vycházela z předepsaných podkladů, hranic převzatých z územně analytických podkladů 8 As 33/2026-41 pokračování obce s rozšířenou působností Olomouce a vlastního terénního průzkumu. Uvedl, že vymezuje-li územní plán zastavěné území obce, nemůže být pro něj určující povaha zastavěných pozemků nacházejících se za hranicí této obce. V posuzované věci proto nemohly být pro vymezení zastavěného území určující pozemky přiléhající z východní strany (p. č. XB, XC a XD v k. ú. S). Dodal, že zahrnutí pozemku do zastavěného území není „bianko šekem“ k libovolné výstavbě, nýbrž pouze znamená, že se na něj nepohlíží jako na volnou krajinu. Rozhodné jsou následně podmínky plošného a prostorového uspořádání v územním plánu.

7. Odpůrkyně se dle krajského soudu dostatečně vypořádala s námitkou navrhovatelky ohledně odůvodněnosti zařazení pozemků p. č. XE a XF do zastavitelných ploch a legálnosti na nich postavených staveb. Zdůraznil, že navrhovatelčin pozemek nebyl ani podle předchozího územního plánu obce součástí zastavitelných ploch. Ani argumentace naplněním bytových potřeb neobstála. Krajský soud poukázal na odůvodnění odpůrkyně ohledně vymezení omezené rozvojové plochy pro výstavbu. Odpůrkyně označila za nezbytné navrhnout plochy pro výstavbu celkem 72 rodinných domů. Přesto byly navrženy plochy pro pouhých 34 rodinných domů, a to kvůli omezeným prostorovým možnostem obce Samotišky. Krajský soud uvedl, že se odpůrkyně v souladu s § 55 starého stavebního zákona věnovala vyhodnocení účelného využití zastavěného území a potřeby vymezených zastavitelných ploch v kapitole 10 textové části ÚPS. Zohlednila očekávaný demografický vývoj a limity využití území, což omezuje rozšiřování zástavby. Odpůrkyně zdůvodnila nepoměr mezi vypočtenou potřebou výstavby nových rodinných domů a počtem rodinných domů, pro které vytvořil podmínky ÚPS. Krajský soud uvedl souhlasně s odpůrkyní, že ÚPS by měl nastolit rovnováhu mezi rozvojem území a jeho ochranou. Obec měla právo při zohlednění kapacitních limitů vymezit plochy pro obytnou zástavbu na jiném místě, než se nachází navrhovatelčin pozemek. Toto politické rozhodnutí nepříslušelo krajskému soudu nijak hodnotit.

8. Krajský soud nepovažoval vymezení plochy „ZX – plochy zeleně se specifickým využitím – zemědělské“ za nepřezkoumatelné ani vnitřně rozporné. Nepřisvědčil navrhovatelčině námitce, že takto vymezené plochy nejsou zákonným typem ploch. Pořizovatel územního plánu není omezen pouze na typy ploch vymezené ve vyhlášce č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území. Nepřezkoumatelnost vymezení plochy tudíž nelze dovozovat z jejího zkratkovitého názvu. Definice hlavního užití ploch ZX jako „pozemky zemědělského půdního fondu, pozemky s trvalou vegetací bez primárního hospodářského významu“ není dle krajského soudu rozporná. Jde o dva různé hlavní typy využití. Krajský soud tak nepřisvědčil navrhovatelce, která tvrdila, že má-li pozemek trvalou vegetaci a nemá mít hospodářský význam, nespadá do zemědělského půdního fondu. Krajský soud nesouhlasil, že by regulace malých zahradních staveb (obsažená v podmínečně přípustném využití ploch ZX) překračovala svou detailností rámec ÚPS.

9. Krajský soud ve shodě s odpůrkyní uvedl, že regulace drobných staveb v ploše ZX je v souladu s koncepcí ochrany a rozvoje hodnot v území (strana 60 odůvodnění ÚPS), neboť pozemky v ploše ZX, včetně navrhovatelčina pozemku, jsou zařazeny do lokality regulačního pásma ochranného pásma kolem kulturní památky areálu baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku, vyhlášeného v roce 1995. Odůvodnění ÚPS na něj přímo 8 As 33/2026 odkazuje. ÚPS doslovně převzal požadavky na omezení pro využití pozemků v ochranném pásmu, stanovené mimo jiné také ve stanovisku orgánu památkové péče. Dle něj nelze povolovat rozšiřování a umisťování nových pozemních objektů a staveb, s výjimkou úkrytů na nářadí v zahradách bez chat. Stavebník musí zároveň prokázat, že stavba nepředstavuje pohledovou závadu. Tento pojem není nepřezkoumatelný. Je zřejmé, že se vztahuje k výhledu na baziliku. Jakákoliv libovůle při výkladu tohoto pojmu ze strany úřadu územního plánování či stavebního úřadu je dle krajského soudu vyloučena. Není ani pravdou, že by ÚPS přebíral rozhodovací kompetence jiných orgánů, převzal-li regulaci z rozhodnutí o ochranném pásmu nemovité kulturní památky. Krajský soud k tomuto bodu uzavřel, že regulace plochy ZX netrpí vadami nepřezkoumatelnosti ani vnitřní rozpornosti.

10. Vymezení jiných zastavitelných ploch, ani ploch pro bydlení se nijak nedotýká navrhovatelčiných práv. Ani před vydáním ÚPS nebyl její pozemek vymezen jako plocha pro trvalé bydlení. Navrhovatelka nemohla být omezena na svých právech zredukováním počtu pozemků pro účely bydlení.

11. Krajský soud dále zdůraznil, že navrhovatelčin pozemek nebyl před vydáním ÚPS součástí zastavěného území. Nemohlo tudíž dojít k jeho vyřazení z obvodu zastavěného území, nikdy jeho součástí nebyl. Odpůrkyně vážila navrhovatelčiny zájmy se zájmy veřejnými. Sice stručně, ale dostatečně vysvětlila, proč převážily zájmy na zachování pozemku jako nezastavěného území.

12. Krajský soud považoval za lichou také námitku popření dosavadního řízení o navrhovatelčině žádosti o vydání územního rozhodnutí na umístění záměru (šesti rekreačních chat). Navrhovatelka však v řízení netvrdila, že by svůj stavební záměr sdělila pořizovateli ÚPS. Z judikatury i přesto plyne, že pouhý záměr investora, není-li stvrzen pravomocným rozhodnutím, není pro pořizovatele územního plánu závazný. Limitem využití území pro pořizování územního plánu je pouze pravomocné rozhodnutí (územní rozhodnutí či stavební povolení) a nikoliv pouhá projektová příprava. Dle § 26 odst. 1 starého stavebního zákona musejí být limity využití území obsaženy v územně analytických podkladech. Ty jsou dle § 25 starého stavebního zákona podkladem pro pořizování územně plánovací dokumentace. Krajský soud zamítl provedení důkazů listinami, doloženými navrhovatelkou. Projektová příprava navrhovatelčina stavebního záměru totiž před schválením ÚPS nevyústila ve vydání pravomocného povolovacího rozhodnutí.

II. Obsah kasační stížnosti

13. Navrhovatelka (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů odpovídajících § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby NSS zrušil napadený rozsudek, a budou-li splněny podmínky § 110 odst. 2 s. ř. s., navrhuje zrušení samotného ÚPS.

14. Krajský soud nevypořádal námitku porušení § 55 starého stavebního zákona. ÚPS vymezil nové zastavitelné plochy bez vyhodnocení možnosti využít již existující zastavitelné plochy. V soudním řízení stěžovatelka poukázala na to, že odůvodnění ÚPS identifikuje potřebu výstavby 72 rodinných domů do roku 2030, přičemž ÚPS vytváří kapacitu jen pro přibližně polovinu. Zjevný nesoulad mezi zjištěnou potřebou a navrženým řešením krajský soud nijak neposoudil a jednoduše odkázal na plánovací uvážení obce. 8 As 33/2026-42 pokračování

15. Stěžovatelka považuje napadený rozsudek za nepřezkoumatelný. Krajský soud se nedostatečně vypořádal s námitkami o vnitřní rozpornosti regulace ploch s označením „ZX – plochy zeleně se specifickým využitím – zemědělské“. Regulace obsahuje neurčité pojmy, jejichž prostřednictvím nelze určit přípustné využití území. Není naplněn požadavek určitosti a srozumitelnosti ÚPS. Krajský soud nijak nezdůvodnil, proč považuje regulaci za dostatečnou.

16. Krajský soud dále nedostatečně posoudil otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách ve fázi pořizování ÚPS. Dle judikatury NSS musí být rozhodnutí o námitkách přezkoumatelné a musí obsahovat konkrétní úvahy pořizovatele. Stěžovatelka namítala v návrhu, že její námitky nebyly věcně vypořádány a odůvodnění rozhodnutí postrádalo konkrétní skutkové a právní důvody. Krajský soud tyto námitky vypořádal pouze formálně. Nedostatečně se zabýval rovněž námitkou proporcionality. Stěžovatelka tvrdila, že ÚPS zásadně zasahuje do jejího vlastnického práva, neboť ponechává její pozemek mimo zastavěné území. Tím vylučuje jeho stavební využití. Krajský soud nevysvětlil, proč je tento zásah nezbytný a přiměřený sledovanému veřejnému zájmu. Ani odpůrkyně neprovedla vhodné poměření proti sobě stojících zájmů. Krajský soud při vypořádání odkázal na právo obce na samosprávu a blíže se otázce proporcionality nevěnoval.

17. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně hodnotil otázku zákonnosti vymezení zastavěného území odpůrkyně. Již v návrhu uváděla, že její pozemek splňuje zákonné podmínky pro zahrnutí do zastavěného území dle § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona. Pozemek je totiž ze všech stran obklopen pozemky, které jsou součástí zastavěného území a nejde o vinici, chmelnici ani zahradnictví. Nezahrnutím pozemku do zastavěného území odpůrkyně porušila kogentní normu.

18. Již v návrhu stěžovatelka poukazovala na splnění podmínek dle § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona pro zahrnutí jejího pozemku do zastavěného území. Dle něj se do zastavěného území zahrnují také pozemky obklopené ostatními pozemky zastavěného území s výjimkou pozemků vinic, chmelnic a zahradnictví. Stěžovatelčin pozemek je ze všech stran obklopen pozemky p. č. XG, p. č. XH, p. č. XI a p. č. XJ zastavěného území obce S, případně bezprostředně navazujícími pozemky p. č. XB, p. č. XC a p. č. XD sousedního k. ú. S (část města Olomouce). Stěžovatelčin pozemek se nachází uvnitř stávající zástavby a nejde o žádnou z výjimek citovaného ustanovení. ÚPS však její pozemek zařadil do ploch zemědělských a ploch zeleně se specifickým využitím. Kritérium „obklopení zastavěným územím“ je objektivní. Jeho naplnění je závislé na faktickém stavu území a zákonných parametrech, nikoliv na diskreci obce. Vymezení zastavěného území je postup, který musí odpovídat zákonným kritériím.

19. Odůvodnění napadeného rozsudku není dostatečné. Krajský soud převzal argumentaci odpůrkyně a pouze konstatoval, že vymezení zastavěného území je součástí koncepčního rozhodování obce. Krajský soud opomněl rozlišit mezi koncepčním rozhodováním obce o jejím rozvoji a zákonným vymezením zastavěného území dle § 58 starého stavebního zákona. Zcela rezignoval na přezkum splnění zákonných podmínek. Došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Krajský soud opomněl zásadní důsledky možnosti využití stěžovatelčina pozemku. Faktické vyloučení stavebního využití pozemku je zásahem do vlastnického práva. Smyslem vymezení zastavěného území je 8 As 33/2026 zachycení reálného stavu existujícího sídelního útvaru a jeho logické hranice. Jsou-li splněna zákonná kritéria, nelze jejich aplikaci nahradit představou obce o jejím budoucím rozvoji. Mezi stranami nebylo sporné, že se stěžovatelčin pozemek nachází uvnitř existující zástavby a urbanistického celku. Krajský soud vycházel z toho, že její pozemek je tzv. „hraničním pozemkem“ a že spojení „obklopení zastavěným územím“ se nevztahuje na pozemky na území jiné obce. Tento výklad nemá zákonnou oporu. V § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona není stanoveno, že by se přihlíželo pouze k pozemkům nacházejícím se na území jedné obce. Krajský soud tak zvolil restriktivní výklad.

20. Stěžovatelka dále uvádí, že v souvislosti se záměrem „Rekreační lokalita Samotišky“ byla před pořízením ÚPS připravena konkrétní projektová dokumentace záměru. Z dokumentace plyne, že stěžovatelka požádala o vydání územního rozhodnutí na šest rekreačních chat na p. č. XK, p. č. XH a p. č. XA v k. ú S. Součástí žádosti byla projektová dokumentace a koordinační výkres ze dne 24. 3. 2025, vymezující umístění jednotlivých rekreačních objektů (SO-11.1 až SO-11.6) a také kladné závazné stanovisko odboru památkové péče Magistrátu města Olomouce. Zařazení stěžovatelčina pozemku do nezastavěných ploch fakticky znemožnilo realizaci připravovaného stavebního záměru. ÚPS tak zcela pomíjí existující projektovou přípravu.

III. Vyjádření odpůrkyně

21. Odpůrkyně nesouhlasí s kasační argumentací. Odůvodnění napadeného rozsudku považuje za dostatečné. Krajský soud správně uvedl, že soudní přezkum územního plánu nemá nahrazovat samosprávné uvážení obce ohledně optimálního rozvoje území. Úkolem soudu není tvorba alternativní územně plánovací koncepce.

22. Ke stěžovatelčině námitce, že její pozemek měl být zahrnut do zastavěného území dle § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona, jelikož je obklopen pozemky zastavěného území, odpůrkyně uvádí, že dle tohoto ustanovení se na území obce vymezuje jedno či více zastavěných území. Z jeho systematiky plyne, že institut zastavěného území se váže ke konkrétnímu území obce. Správný výklad tohoto ustanovení dle odpůrkyně spočívá v tom, že se posuzuje zastavěné území té obce, pro kterou byl ÚP pořizován. Krajský soud v bodě 39 napadeného rozsudku jasně vysvětlil, proč nelze rozsah zastavěného území obce Samotišky určovat dle pozemků patřících jiné obci. Stěžovatelčin výklad nemá oporu v zákoně a vedl by k nepřiměřenému prolínání územně plánovací regulace několika obcí. Každá obec přitom vymezuje zastavěné území samostatně. Krajský soud správně poznamenal, že zahrnutí pozemku do zastavěného území bez dalšího nezakládá jeho zastavitelnost. O tom rozhodnou až regulativy územního plánu.

23. Odpůrkyně nepovažuje za důvodnou ani námitku nedostatečného posouzení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách. Pořizovatel územního plánu nemusí po každém podání vydávat samostatné rozhodnutí o námitkách. Takové rozhodnutí je součástí finálního procesu vydávání územního plánu ve smyslu § 53 odst. 1 starého stavebního zákona. Krajský soud dle odpůrkyně popsal, kde konkrétně byly stěžovatelčiny námitky v ÚPS vypořádány. Rozlišil mezi požadavky na obecnější odůvodnění ÚPS a konkrétnější odůvodnění rozhodnutí o námitkách. Správně konstatoval přezkoumatelnost odůvodnění, i přes jeho zřejmou stručnost. Stěžovatelka ostatně sama nijak nekonkretizovala, kterou 8 As 33/2026-43 pokračování námitku krajský soud nevypořádal. Odpůrkyně dodala, že pořizovatel územního plánu nemá povinnost vyhovět námitkám a představám vlastníka pozemku.

24. Odpůrkyně dle krajského soudu provedla vyhodnocení účelného využití zastavěného území a potřeby vymezení zastavitelných ploch v odůvodnění ÚPS ve smyslu § 53 odst. 5 písm. f) starého stavebního zákona. Zdůrazňuje-li stěžovatelka v kasační stížnosti rozdíl mezi odhadnutou potřebou 72 rodinných domů a skutečně stanovenou kapacitou 34 rodinných domů, odpůrkyně uvádí, že krajský soud na tuto námitku reagoval a potvrdil názor odpůrkyně, že nebylo možné vymezit plochy v plně teoreticky zjištěné potřebě. Bylo zcela legitimní zvolit umírněnější rozsah nové výstavby. Stěžovatelkou odkazovaný § 55 odst. 4 starého stavebního zákona dopadá na vymezování dalších zastavitelných ploch změnou územního plánu. V nynější věci však šlo o vydání nového územního plánu. Stěžovatelčina argumentace není důvodná. Její pozemek nebyl ani dle předchozí úpravy zastavitelnou plochou pro bydlení. Nemůže se domáhat, že by měl sloužit bytové potřebě.

25. Napadený rozsudek je podrobně odůvodněn rovněž v otázce regulace ploch ZX. Krajský soud dostatečně vysvětlil, proč není název plochy rozhodující, jsou-li dostatečně formulovány její regulativy. Jasně vysvětlil taktéž rozdíl mezi zemědělským půdním fondem a pozemky s trvalou vegetací bez primárního hospodářského významu. Stěžovatelka chybně tvrdila, že se těmito otázkami krajský soud vůbec nezabýval. Věnoval se také otázce proporcionality. Zohlednil důvody, proč pořizovatel ponechal pozemek v nezastavěném režimu, včetně konkrétních veřejných zájmů, a to i nad rámec odkazu na samosprávu obce. Dovodil, že pouhá projektová příprava záměru, geometrický plán nebo dílčí stanoviska dotčených orgánů nepředstavují limit využití území, který by byl pro pořizovatele závazný. Relevantní by byla pravomocná územní rozhodnutí či jiná povolení. Nelze dovodit nezákonný zásah ÚPS do některého stěžovatelkou namítaného subjektivního práva. Netvrdila, že by před vydáním ÚPS disponovala jakýmkoliv pravomocným rozhodnutím. Stěžovatelčin nesouhlas s věcnými závěry krajského soudu není důvodem pro vyslovení nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Odpůrkyně proto navrhuje, aby NSS kasační stížnost zamítl.

IV. Posouzení Nejvyšším správním soudem

26. NSS přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda rozhodnutí krajského soudu netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

27. Na úvod se NSS zabýval přípustností kasační stížnosti, resp. jednotlivých kasační námitek. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103 s. ř. s., nebo o důvody, které stěžovatelka neuplatnila v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla. Stěžovatelka musí dle tohoto ustanovení reagovat kasačními námitkami na argumentaci krajského soudu a vést s ní kvalifikovanou polemiku (rozsudek NSS ze dne 2. 4. 2026, č. j. 6 As 142/2025-38, bod 44). Musí tedy vylíčit, kterých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl soud vůči ní dopustit v procesu vydání rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnost (rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 8 As 33/2026 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS, a rozsudek NSS ze dne 24. 1. 2023, č. j. 6 As 358/2021-38, bod 11).

28. Za nepřípustnou dle § 104 odst. 4 s. ř. s. je třeba označit dílčí kasační námitku, že odpůrkyně přesvědčivě nevysvětlila, z jakých konkrétních důvodů nelze aplikovat zákonná kritéria § 58 starého stavebního zákona. NSS poznamenává, že tuto otázku stěžovatelka poprvé do řízení vnesla až ve svém návrhu na zrušení ÚPS. V procesu přijímání ÚPS takovou námitku neuplatnila. Uplatněnou kasační námitkou shledává nedostatky v odůvodnění odpůrkyně, čímž však nijak nepolemizuje s věcnými závěry napadeného rozsudku, které se týkají výkladu § 58 starého stavebního zákona. Proto je tato námitka nepřípustná a NSS se jí dále nebude zabývat.

29. Nepřípustná je rovněž námitka, že ÚPS nijak nezohlednil existující projektovou dokumentaci stěžovatelčina záměru „Rekreační lokalita Samotišky“, na jehož základě plánovala vybudovat šest rekreačních chat na pozemcích p. č. XK, XH a XA v k. ú. S. Tvrdila, že součástí podkladů bylo i kladné závazné stanovisko odboru památkové péče Magistrátu města Olomouce. Dále uvedla, že nezařazením do zastavěného území jí bylo znemožněno realizovat připravovaný záměr. NSS poznamenává, že stěžovatelka téměř totožnou námitku uplatnila již ve svém návrhu ke krajskému soudu. Nyní v kasační stížnosti neoznačuje žádné konkrétní pochybení krajského soudu ve způsobu jejího vypořádání. Stěžovatelka odpověď na svou námitku dostala v bodech 78 a 79 napadeného rozsudku. V souladu s výše citovanou judikaturou je tato námitka dle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná.

30. Jednou z přípustných námitek je tvrzená nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Dle ustálené judikatury NSS musí být nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno (usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Zrušení rozhodnutí krajského soudu pro nepřezkoumatelnost připadá v úvahu pouze tehdy, není-li z jeho odůvodnění vůbec patrno, jak soud hodnotil podstatné důvody či skutečnosti uplatněné v rámci žalobních (návrhových) bodů. Nepřezkoumatelné tak není rozhodnutí, z jehož odůvodnění lze zjistit, jaký názor soud či správní orgán zaujal na skutkové a právní otázky, které jsou podstatné pro rozhodnutí (usnesení rozšířeného senátu ze dne 5. 12. 2017, č. j. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS, body 29 a 30). Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí meritorně přezkoumat (rozsudky NSS ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012-45, či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016-64).

31. Stěžovatelka nepřezkoumatelnost shledává jednak v tom, že se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkami o vnitřní rozpornosti regulace ploch s označením „ZX – plochy zeleně se specifickým využitím – zemědělské“. Nijak nezdůvodnil, proč považuje regulaci za dostatečnou.

32. NSS takové pochybení u krajského soudu neshledal. Ten se vypořádal s veškerou návrhovou argumentací, byť v některých částech stručněji. Z napadeného rozsudku je však zřejmé, jaký právní názor u jednotlivých nastolených otázek zaujal. Vymezení ploch ZX se 8 As 33/2026-44 pokračování krajský soud dostatečně věnoval v bodech 56 až 64 napadeného rozsudku, kde dospěl k závěru, že vymezení v ÚPS nepovažuje za nepřezkoumatelné ani vnitřně rozporné.

33. Zadruhé stěžovatelka vytýká krajskému soudu nedostatečné posouzení otázky přezkoumatelnosti rozhodnutí o námitkách v procesu pořizování ÚPS. Námitku prý vypořádal toliko formálně, aniž by zkoumal naplnění požadavků judikatury NSS. Takové námitce nepřezkoumatelnosti NSS nemůže přisvědčit. Krajský soud se s touto návrhovou námitkou řádně vypořádal v bodech 17 až 31 rozsudku. Odkázal na § 53 odst. 1 starého stavebního zákona a relevantní judikaturu NSS vztahující se ke způsobu a formě odůvodnění územních plánů a rozhodnutí o námitkách. Dospěl k závěru, že rozhodnutí o námitkách bylo stručnější, avšak naplnilo požadavky na řádné odůvodnění.

34. Zatřetí stěžovatelka namítá, že se krajský soud nevypořádal s námitkou porušení § 55 starého stavebního zákona a nijak neposoudil zjevný rozpor mezi zjištěnou potřebou výstavby 72 rodinných domů a navrženým řešením v ÚPS, které vymezovalo plochy pouze pro 34 rodinných domů. NSS tuto námitku materiálně posoudil jako námitku nepřezkoumatelnosti, byť ji tak stěžovatelka výslovně neoznačila (rozsudek NSS ze dne 23. 7. 2020, č. j. 8 As 164/2018-50, bod 18).

35. Ani ve třetím případě NSS neshledal napadený rozsudek nepřezkoumatelným. Krajský soud se námitkou počtu navržených ploch pro výstavbu rodinných domů zabýval v bodech 47 až 51 napadeného rozsudku. S odkazem na příslušnou část odůvodnění ÚPS potvrdil, že se pořizovatel v souladu s § 55 starého stavebního zákona věnoval vyhodnocení účelného využití zastavěného území. Odkázal na odůvodnění ÚPS na stranách 81 a 82, kde je rozdíl mezi celkovou potřebou nových rodinných domů v rámci zastavitelných ploch bydlení a smíšených obytných ploch pro výstavbu rodinných domů odůvodněn zejména takto: „Nízký návrh ploch vyplývá z výrazných limitů využití území, které nedovolují nové lokality a také z malých prostorových možností obce Samotišky.“ Nelze proto tvrdit, že by se krajský soud touto otázkou nezabýval.

36. Souhrnně ke všem tvrzeným důvodům nepřezkoumatelnosti NSS zdůrazňuje, že je podstatné, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014, č. j. 7 Afs 85/2013-33). Mimo to NSS připomíná, že nesouhlas stěžovatelky s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost (rozsudek NSS ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010-163).

37. Přestože napadený rozsudek ve výše nastolených otázkách netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, krajský soud svůj rozsudek zatížil vadou nezákonnosti při posuzování otázky možného zahrnutí stěžovatelčina pozemku do zastavěného území obce dle § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona. Dopustil se tak nesprávného právního hodnocení, které musí NSS částečně korigovat a následně věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

38. Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že se nesprávně přiklonil k restriktivnímu výkladu § 58 odst. 2 starého stavebního zákona, tvrdil-li, že za „ostatní pozemky“ ve větě „další pozemky, které jsou obklopeny ostatními pozemky zastavěného území “, nelze považovat, v případě hraničního pozemku, rovněž sousední pozemky na území jiné obce. Takový závěr 8 As 33/2026 podle ní nemá zákonnou oporu. Tím krajský soud nesprávně hodnotil zákonnost vymezení zastavěného území. Stěžovatelka dle svých slov splňuje podmínky daného ustanovení, což krajský soud neposoudil. Mezi stranami je sporné, zda lze za „obklopující pozemky“ považovat rovněž pozemky, které náleží do území jiné obce, než pro kterou byl vydán územní plán, či zda musí být posuzovaný pozemek obklopen ze všech stran pouze pozemky nacházejícími se na území jedné obce (regulovaném napadeným ÚPS).

39. Pro větší srozumitelnost je na úvod vhodné připomenout, že území obce bylo dle starého stavebního zákona členěno vždy na - zastavěné území [§ 2 odst. 1 písm. d) starého stavebního zákona], - nezastavěné území [§ 2 odst. 1 písm. f) starého stavebního zákona] a případně - zastavitelné plochy [§ 2 odst. 1 písm. j) starého stavebního zákona], pokud byly vymezeny.

40. V kontextu nyní posuzované věci NSS považuje za důležité zdůraznit, že pojmy zastavěné území a zastavitelná plocha nejsou zaměnitelné a je třeba vnímat jejich skutečný význam. NSS v bodě 54 rozsudku ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 As 220/2016-198, č. 3557/2017 Sb. NSS, k prvnímu uvedenému pojmu uvedl, že „vymezení zastavěného území, tak jak je obsahově definováno v § 58 stavebního zákona, představuje statický pohled na stav území obce v okamžiku přijetí územního plánu (popis stávajícího stavu). Součástí zastavěného území přitom zjevně mohou být pozemky zastavitelné (stavební proluky, zastavěné stavební pozemky) i nezastavitelné (např. veřejná zeleň a parky sloužící obecnému užívání), a jeho součástí mohou být i plochy přestavby.“ Naopak v případě zastavitelných ploch jde o území vymezená územním plánem nebo zásadami územního rozvoje, která jsou určená k budoucí výstavbě (rozsudek NSS ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008-136, č. 1795/2009 Sb. NSS). Do třetice je vhodné dodat, že nezastavěné území tvoří pozemky nezahrnuté do zastavěného území nebo do zastavitelné plochy.

41. Z § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona plyne, že do zastavěného území se zahrnují pozemky v intravilánu, s výjimkou vinic, chmelnic, pozemků zemědělské půdy určených pro zajišťování speciální zemědělské výroby (zahradnictví) nebo pozemků přiléhajících k hranici intravilánu navrácených do orné půdy nebo do lesních pozemků, a dále pozemky vně intravilánu, a to (…) e) další pozemky, které jsou obklopeny ostatními pozemky zastavěného území, s výjimkou pozemků vinic, chmelnic a zahradnictví.

42. Stěžovatelka se v návrhu domáhala, aby její pozemek byl zahrnut do zastavěného území obce. Argumentuje porušením kogentní zákonné úpravy vymezení zastavěného území, přičemž tvrdí, že „obklopeny ostatními pozemky zastavěného území“ je objektivním kritériem, které se posuzuje dle faktického stavu území, nikoliv dle diskreční úvahy obce.

43. NSS s ohledem na dřívější judikaturu potvrzuje, že se skutečně jedná o kogentní normu, která chrání veřejný zájem na řádném vymezení zastavěného území a v tomto smyslu stěžejně předurčuje obsah opatření obecné povahy (bod 26 rozsudku č. j. 6 Aos 2/2012-27). Současně odkazuje na bod 39 rozsudku NSS ze dne 19. 12. 2024, č. j. 4 As 69/2024-114, který potvrzuje, že při vymezení zastavěného území obec nemá prostor pro (politické) uvážení, ale musí se řídit § 58 odst. 2 stavebního zákona. 8 As 33/2026-45 pokračování

44. Výkladem sporného § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona se NSS zabýval v bodě 33 rozsudku č. j. 6 Aos 2/2012-27. Podle něj úmyslem zákonodárce bylo, aby nedocházelo k situacím, kdy by určitý pozemek (obklopený zastavěným územím) nemohl být zastavěn, a to pouze z důvodu nesplnění podmínek stavební proluky dle písm. b) téhož ustanovení. Dále v bodě 35 rozsudku ze dne 27. 1. 2023, č. j. 3 As 237/2020-54, NSS dovodil, že „pojem ‚obklopen(y)‘ je vskutku nutno vykládat jako situaci, kdy konkrétní pozemek v celé své hranici sousedí s jinými pozemky zastavěného území; zákon nestanoví jakékoliv výjimky či další podmínky, které by takto obecně chápaný sémantický význam tohoto pojmu dále modifikovaly.“ NSS se v citované judikatuře věnoval výkladu tohoto ustanovení toliko v obecné rovině. Konkrétní otázkou, zda je možné do těchto obklopujících pozemků počítat rovněž pozemky na území jiné obce, je-li posuzovaný pozemek umístěn na hranici obce, se NSS dosud ve své judikatuře nezabýval.

45. NSS uvádí, že z čistě formálního hlediska by nemohly být pro účely vymezení zastavěného území určující pozemky, které jsou součástí zastavěného území jiné obce. Formálně jimi totiž mohou být pouze pozemky na území obce, pro kterou je vydáván územní plán. Obecně to vyplývá z § 43 odst. 4 starého stavebního zákona, dle něhož se územní plán pořizuje a vydává pro celé území obce. Územním rozsahem územního plánu je tedy právě a pouze území obce, pro kterou je vydáván. Obdobně z § 58 odst. 1 téhož zákona plyne, že na území obce se vymezuje jedno případně více zastavěných území.

46. Z uvedeného NSS dovozuje, že pro posouzení toho, zda lze určitý pozemek zahrnout do zastavěného území dle zmiňovaného § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona, jsou za běžných okolností z formálního hlediska relevantní pouze „obklopující pozemky“ na území obce, pro niž byl vydán územní plán. Tímto výkladem NSS nijak nepopírá judikaturu citovanou v bodě 39 tohoto rozsudku, dle níž musí pozemek v celé své hranici sousedit s dalšími pozemky zastavěného území. Nelze však opomíjet specifické případy, jako v nynější věci, kdy se posuzovaný pozemek nachází na hranici dvou obcí, přičemž obklopení pozemky zastavěného území téže obce ze všech stran není fakticky možné.

47. Stěžovatelčin pozemek je specifický právě v tom, že se nachází v jihovýchodní části obce Samotišky a tvoří hranici s územím města Olomouce (částí Svatý Kopeček), které již není územím této obce. Stěžovatelčin pozemek je tak obklopen pozemky obce Samotišky ze západní strany (p. č. XG), východní strany (p. č. XJ a XI), z nepatrné části jižní strany (p. č. XL) a ze severní strany veřejnou komunikací (p. č. 366). Všechny vyjmenované pozemky jsou dle ÚPS zahrnuté do zastavěného území obce Samotišky.

48. Vzhledem k tomu, že není fakticky možné, aby byl pozemek tvořící hranici dvou či více obcí obklopen v celé své délce pozemky na území jedné obce, je nutné se (s ohledem na obecná východiska uvedená v bodě 45 rozsudku) přiklonit k výkladu, že spojení „další pozemky, které jsou obklopeny ostatními pozemky zastavěného území “, se ve svém formálním pojetí vztahuje toliko na pozemky na území obce, pro kterou je vydáván územní plán. S přihlédnutím k polohovému umístění takového pozemku (na hranici dvou obcí) je třeba podmínku obklopení v celé své délce vykládat jako nutnost, aby byl pozemek obklopen ze všech fakticky možných stran, kterými sousedí s pozemky na území jedné obce.

49. V případě těchto specifických pozemků nacházejících se na hranici obcí však dle NSS nelze opomíjet také materiální hledisko „obklopení pozemku.“ To znamená, že pro naplnění 8 As 33/2026 podmínek pro zahrnutí pozemku do zastavěného území je třeba přihlížet rovněž k pozemkům na území sousední obce. Materiální hledisko vstupuje do hry zejména kvůli nutnosti zohledňovat území obcí z širšího urbanistického pohledu. Jak NSS uvedl výše, judikatura dovodila, že smyslem § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona je zabránění tomu, aby v celistvé ploše zastavěného území byly ojedinělé pozemky, které do něj nejsou zařazeny, tedy aby vznikaly izolované „ostrovy“ nezahrnuté do zastavěného území uvnitř souvislé urbanizované struktury. V bodě 33 rozsudku ze dne 19. 12. 2012, č. j. 6 Aos 2/2012- 27, vyšel NSS z účelu stavebního zákona v podobě ochraně estetického rázu dané oblasti a vysvětlil: „Ustanovení § 58 odst. 2 písm. e) stavebního zákona dopadá na situace, kdy je nutné jako zastavěné území určit pozemek, který je obklopen jinými pozemky zastavěného území, přičemž se nejedná o okolní souvislou stavební zástavbu ve smyslu ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) stavebního zákona. Zákonodárce citovaným ustanovením chtěl rovněž jako v případě ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) stavebního zákona zabránit tomu, aby určitý pozemek, jenž je obklopen zastavěným území, nemohl být zastavěn pouze na základě toho, že nesplňuje výše vyložené podmínky stavební proluky. Ustanovení § 58 odst. 2 písm. e) stavebního zákona proto představuje jakousi ‚zbytkovou kategorii‘ doplňující ustanovení § 58 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, jejímž prostřednictvím je bráněno, aby v celistvé ploše vymezené jako zastavěné území byly ojedinělé pozemky, které by do této plochy nebyly zařazeny.“

50. V případě pozemků tvořících hranici více obcí by tento smysl byl popřen, vylučovala-li by vlastní hranice obce možnost aplikace tohoto ustanovení na pozemky nacházející se na hranici obcí. Krajský soud nicméně takovou možnost nezohlednil. Přistoupil-li by NSS na výklad krajského soudu, pak by pozemek tvořící hranici dvou či více obcí nikdy nemohl naplnit podmínky § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona, a tudíž by nemohl být zahrnut do zastavěného území, jelikož by nebyla splněna podmínka obklopení v celé délce pozemku (viz shora rozsudek NSS č. j. 3 As 237/2020-54). Docházelo by tím k neodůvodněnému nerovnému zacházení mezi pozemky, které se nacházejí uvnitř území obce, a pozemky, které jsou na jejím okraji, aniž by takový rozdíl plynul přímo ze zákona.

51. Krajský soud svým odůvodněním dospěl k chybnému závěru, jelikož nezohlednil specifičnost stěžovatelčina pozemku. Tím rezignoval na detailní posouzení toho, zda stěžovatelčin pozemek splňuje zákonné předpoklady pro zahrnutí do zastavěného území obce Samotišky či nikoliv. Jeho úvaha přitom vede k absurdním důsledkům. Stěžovatelčin pozemek by nemohl naplnit základní zákonné podmínky pro zahrnutí do zastavěného území nikoli proto, že na některé straně sousedí s nezastavěným pozemkem, ale pouze proto, že sousedí s územím jiné obce. Krajský soud proto při posuzování splnění podmínek citovaného ustanovení měl z materiálního hlediska zohlednit rovněž obklopující pozemky zastavěného území, byť se nacházejí na území statutárního města Olomouce. Krajský soud se dopustil nesprávného výkladu § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona a zatížil napadený rozsudek vadou nezákonnosti. Vzhledem k tomu, že otázka zahrnutí stěžovatelčina pozemku do (ne)zastavěného území obce v ÚPS je stěžejní pro celý případ a NSS nepřísluší tuto otázku posuzovat jako první, nezbývá než napadený rozsudek zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

52. NSS se vyjádří ke zbývající námitce ohledně neprovedení testu proporcionality krajským soudem. Stěžovatelka tvrdila, že zařazením jejího pozemku do nezastavěného území bylo porušeno její vlastnické právo dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod kvůli 8 As 33/2026-46 pokračování vyloučení stavebního využití tohoto pozemku. Krajský soud se k obdobné návrhové námitce poměrně stručně vyjádřil v bodě 68 rozsudku, kde mimo jiné uvedl, že „pořizovatel vážil zájmy navrhovatelky, poměřoval je se zájmy veřejnými a stručně, avšak přezkoumatelně vysvětlil, že zájem na zachování daného pozemku jako nezastavitelného převažuje“. V témže bodě rozsudku zároveň uvedl, že stěžovatelčin pozemek nebyl součástí zastavěného území ani před vydáním nového ÚPS. Dle krajského soudu tedy nemohlo dojít k jeho „vyřazení“ z obvodu zastavěného území, jak tvrdila stěžovatelka. Krajský soud rovněž zohlednil argumentaci dlouhodobého nevyužívání pozemku jako zahrady či sadu a potřebou zachování způsobu užívání okrajových částí plochy a přilehlých mezí jako refugia.

53. K tomu NSS poznamenává, že v případě vymezení zastavěného území jde primárně o naplnění zákonných kritérií stanovených zejména v § 58 starého stavebního zákona. Test proporcionality nemůže být relevantní pro posouzení, zda stěžovatelčin pozemek tato zákonná kritéria splňuje či nikoliv. Zkoumání proporcionality naopak připadá v úvahu zejména tam, kde by ÚPS stanovil konkrétní způsob využití plochy, nebo její nezastavitelnost či by jinak omezoval vlastnické právo stěžovatelky. Krajský soud proto nebyl povinen provádět samostatně test proporcionality, jelikož stěžovatelka primárně sporovala nezařazení jejího pozemku do zastavěného území. Tato námitka proto není důvodná.

54. NSS uzavírá, že v novém projednání bude na krajském soudu, aby v souladu s právním názorem NSS posoudil, zda stěžovatelka splnila zákonné podmínky pro zahrnutí pozemku p. č. XA do zastavěného území obce Samotišky dle § 58 odst. 2 písm. e) starého stavebního zákona či nikoliv. Zohlední přitom jak formální, tak materiální hledisko podmínky „obklopujících pozemků“. Závěr krajského soudu je totiž způsobilý ovlivnit podobu samotného ÚPS.

V. Závěr a náklady řízení

55. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů zrušil rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 věty první s. ř. s. V dalším řízení je krajský soud podle § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku a bude postupovat v souladu s ním.

56. Podle § 110 odst. 3 věty první s. ř. s. krajský soud v novém řízení rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 6. srpna 2026 Pavel Molek předseda senátu