8 As 71/2011

Rubrum

8 As 71/2011 - 135 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) Společenství vlastníků jednotek domu č. p. 1370, Nové Náměstí Uhříněves, se sídlem Nové náměstí 1370, Praha 22 – Uhříněves, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, b) P. K., proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vivus Uhříněves s. r. o., se sídlem Budějovická 64/5, Praha 4 – Michle, zastoupeného JUDr. Janem Marečkem, advokátem se sídlem Na Švihance 1476/1, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2008, čj. S-MHMP 480618/2008/OST/Ko/Vč, o kasační stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2011, čj. 9 Ca 9/2009 – 87, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Úřad městské části Praha 22, odbor výstavby rozhodnutím dne 20. 5. 2008 vydal pod čj. P22 3973/2008 OV 04, sp. zn. MC22 1304/2007 OV 04, rozhodnutí o změně umístění stavby „Obytný soubor Uhříněves – cihelna“.

2. Žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 10. 2008, čj. S-MHMP 480618/2008/OST/Ko/Vč, zamítl odvolání žalobců a) a b) proti shora vymezenému rozhodnutí správního orgánu prvého stupně.

3. Žalobci a) a b) brojili proti rozhodnutí žalovaného společnou žalobou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 3. 2011, čj. 9 Ca 9/2009 – 87, ve výroku I. zamítl žalobu žalobce a) a ve výroku II. zamítl žalobu žalobce b). 8 As 71/2011 - 136

4. Rozsudek městského soudu napadl Ing. M. K. (stěžovatel), člen žalobce a), kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

5. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou splnění podmínek řízení o kasační stížnosti. Aby se zdejší mohl věcně zabývat jednotlivými kasačními důvody, je mimo jiné třeba zkoumat, zda byla kasační stížnost vůbec podána osobou k tomu oprávněnou a zda byla podána včas.

6. Sám stěžovatel v kasační stížnosti navrhl, aby Nejvyšší správní soud s ohledem na § 105 odst. 1 a § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) posoudil jako předběžnou procesní otázku možnost přenesení žalobní legitimace žalobce a) na některého z jeho členů, tedy i stěžovatele. K tomu stěžovatel doplnil, že většina přítomných členů žalobce a) se dne 12. 5. 2011 hlasováním dohodla nepokračovat v řízení.

7. Stěžovatel tedy na základě svého nesouhlasu s rozhodnutím žalobce a) nepokračovat v soudním řízení požaduje přenést aktivní žalobní legitimace na svou osobu. V podstatě se tedy domáhá záměny účastníka řízení či procesního nástupnictví sui generis v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nepochybné je, že kasační stížnost podala fyzická osoba, tedy subjekt odlišný od společenství vlastníku jednotek, které podalo žalobu ke krajskému soudu.

8. Účastníky řízení o kasační stížnosti jsou podle § 105 odst. 1 s. ř. s. stěžovatel a všichni, kdo byli účastníky původního řízení. Stěžovatelem se přitom s ohledem na § 102 s. ř. s. rozumí účastník řízení (§ 33 s. ř. s.) nebo osoba zúčastněná na řízení (§ 34 s. ř. s.), z něhož vzešlo pravomocné rozhodnutí krajského (městského) soudu, které je napadáno kasační stížností.

9. Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze soudního řádu správního nelze dovodit aktivní žalobní legitimaci přehlasovaného člena společenství vlastníků jednotek k podání kasační stížnosti za situace, kdy se toto společenství rozhodlo nepokračovat v soudním řízení. Jak z obsahu kasační stížnosti stěžovatele, tak i ze samotné skutečnosti, že žalobce a) nepodal kasační stížnost, lze vyvodit jednoznačný projev vůle žalobce a) nevyužít zákonem stanovených procesních prostředků obrany proti rozsudku městského soudu, a nepokračovat tak v pozici stěžovatele v soudním řízení před Nejvyšším správním soudem. Žalobcem – účastníkem řízení před krajským soudem - bylo samotné společenství vlastníků jednotek coby právnická osoba dle § 9 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, nikoliv některý z jeho členů. Stěžovatel nebyl účastníkem správního řízení a v rámci řízení před krajským soudem nebyl ani účastníkem řízení (žalobcem) ani osobou zúčastněnou na řízení.

10. Vzhledem k uvedenému nelze jakkoliv dovodit oprávnění stěžovatele jednat jménem žalobce a) či samostatně pokračovat v řízení před kasačním soudem. Na tento závěr nemá vliv ani to, že stěžovatel vystupoval (kupř. podepsal žalobu či reagoval na vyjádření žalovaného) v průběhu soudního řízení společně s předsedou výboru jménem žalobce a). I za takové situace bylo totiž žalobcem a případným stěžovatelem společenství 8 As 71/2011 - 137 vlastníků jednotek jako samostatný právní subjekt nadaný vlastní právní subjektivitou, nikoliv jeho jednotliví členové.

11. Stěžovatelem navrhovaný postup nelze dovodit ani z ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, věty druhé až čtvrté, podle kterého při rovnosti hlasů při hlasování, nebo nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl. Právo je nutno uplatnit u soudu do 6 měsíců ode dne přijetí rozhodnutí, jinak právo zanikne.

12. Věcně příslušným k řízením ve smyslu tohoto ustanovení je s ohledem na § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř. civilní úsek krajského soudu, místně příslušný podle místa sídla společenství vlastníků jednotek. Možnost zvrátit rozhodnutí shromáždění společenství vlastníků jednotek nepřísluší správnímu soudu. Ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů proto nelze vztáhnout na možnost Nejvyššího správního soudu rozhodnout v rámci řízení o kasační stížnosti o možném přenesení (a v podstatě tedy založení samostatné) aktivní žalobní legitimace na člena žalobce a).

13. Nejvyšší správní soud proto z uvedeného důvodu kasační stížnost odmítl na základě § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

14. Nejvyšší správní soud ke shora uvedenému současně dodává, že i pokud by bylo v předmětném řízení možno z jakéhokoliv důvodu odvodit aktivní procesní legitimaci stěžovatele k podání kasační stížnosti od jeho členství v žalobci a) a považovat jej za procesního nástupce tohoto žalobce, bylo by třeba posoudit kasační stížnost jako opožděně podanou.

15. Podle § 106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti přitom nelze prominout. Podle § 40 odst. 2 s. ř. s. lhůta určená podle týdnů končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek její lhůty. Počátek běhu lhůty k podání kasační stížnosti by bylo třeba v takovém případě nepochybně vztáhnout k okamžiku doručení rozsudku krajského soudu žalobci a) resp. jeho právnímu zástupci.

16. V posuzovaném případě byl napadený rozsudek doručen k rukám zástupce žalobce a) v pondělí 2. 5. 2011, což vyplývá z doručenky založené v soudním spisu. Posledním dnem lhůty pro podání kasační stížnosti by tedy bylo pondělí 16. 5. 2011. Stěžovatel kasační stížnost doručil městskému soudu osobně v úterý 17. 5. 2011, tedy až po uplynutí zákonné dvoutýdenní lhůty. I pokud by tedy Nejvyšší správní soud jakkoli připustil, aby stěžovatel podal kasační stížnost místo společenství vlastníků jednotek, nemohl by se jí věcně zabývat. Musel by ji posoudit jako opožděně podanou a odmítnout ji podle § 46 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 120 s. ř. s.

17. O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením § 60 odst. 3 ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. 8 As 71/2011 - 138

18. Osoba zúčastněná na řízení má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto řízení však nebyla osobě zúčastněné na řízení uložena žádná povinnost, a proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že rovněž nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 13. března 2012 JUDr. Michal Mazanec předseda senátu