8 Azs 111/2018

Plný text

8 Azs 111/2018-39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Miloslava Výborného, v právní věci žalobce: V. T. T., zast. opatrovníkem Mgr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské náměstí 831/21, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2176/2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 8. 8. 2017, čj. CPR-21775-2/ČJ-2017-930310-V243, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2018, čj. 1 A 99/2017-54, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. IV. Ustanovenému opatrovníkovi žalobce Mgr. Matěji Šedivému, advokátu, s e p ř i z n á v á za řízení o kasační stížnosti odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 350 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. Od ů v o d n ě n í :

I. Vymezení věci

1. Žalobci (dále „stěžovatel“) bylo rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie (dále jen „prvoinstanční správní orgán“), ze dne 10. 7. 2017, čj. KRPA-200509-45/ČJ-2017-000022, uloženo správní 8 Azs 111/2018-40 vyhoštění a stanovena doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských státu Evropské unie v délce 18 měsíců. Odvolání stěžovatele žalovaná zamítla a výše uvedené rozhodnutí potvrdila. Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) podanou žalobu zamítl dle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), rozsudkem uvedeným v záhlaví. Proti němu brojí stěžovatel podanou kasační stížností.

2. Městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obsahuje potřebné zdůvodnění přiměřenosti, včetně posouzením závažnosti protiprávního jednání, vazby stěžovatele na Českou republiku a domovský stát. Dle městského soudu se stěžovatel sice dostavil ke správnímu orgánu dobrovolně, bylo to však již v době, kdy v České republice pobýval neoprávněně. Ve věci není rozhodné, že se dne 31. 5. 2017 dostavil k řešení pobytové situace, podstatné je, že dne 27. 5. 2017 vstoupil na území České republiky bez cestovního dokladu a víza a pobýval zde až do 31. 5. 2017, a nic pro legalizaci svého pobytu neučinil, ačkoliv si musel být vědom, že jako cizinec musí k pobytu na území schengenského prostoru vlastnit cestovní doklad a platné vízum.

3. Městský soud vyslovil, že délka zákazu vstupu na území Evropské unie patří do diskreční pravomoci správních orgánů a úkolem soudu je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního uvážení. Dle soudu bylo odůvodnění délky vyhoštění dostatečné, srozumitelné a přesvědčivé a uložené opatření bylo stěžovateli uloženo v mezích zákonného rozpětí, tj. na 18 měsíců (zákonná horní hranice je v daném případě 3 roky). Správní orgány v tomto případě ve správním uvážení nijak nevybočily z jeho mezí. Z odůvodnění lze dovodit, že za klíčovou okolnost pro uložení správního vyhoštění považovaly způsob, jakým stěžovatel přicestoval na území České republiky, ale zároveň zohlednily, že se ke správnímu orgánu dostavil dobrovolně.

4. Paralelně probíhající řízení o udělení mezinárodní ochrany může mít vliv na vykonatelnost rozhodnutí, avšak dle městského soudu jej není nutné zohledňovat v rozhodnutí o vyhoštění.

II. Obsah kasační stížnosti

5. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že na území České republiky pobýval pouze 4 dny, 2 dny z toho víkend. Prodlení stěžovatele s dostavením se na prvostupňový správní orgán bylo bagatelní. Byl to právě on, kdo se dobrovolně zasadil o ukončení protiprávního stavu. Takové skutečnosti nejsou důvodem pro uložení správního vyhoštění. Namísto toho měl být stěžovatel pokutován a mělo mu být vydáno rozhodnutí dle § 50a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a změně některých zákonů, ve znění od 1. 7. 2017 (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o povinnosti opustit území, které by bylo efektivnější a hospodárnější řešení neoprávněného pobytu.

6. Doba zákazu vstupu na území Evropské unie byla vymezena na 18 měsíců, což ostře kontrastuje s celkovou délkou jeho protiprávního jednání, je nepřiměřeně dlouhá a městský soud nesprávně uvedl, že stanovení této doby je v diskreční pravomoci správních orgánů. I doba zákazu vstupu podléhá samostatnému přezkumu. 8 Azs 111/2018-41 III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

7. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a za stěžovatele jedná opatrovník, který je zároveň advokát (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

8. Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti podstatné pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel na platné vízum přicestoval v březnu 2016 z Vietnamské socialistické republiky (dále jen „Vietnam“) do Ruské federace. V červnu 2016 přicestoval pomocí převaděče do Spolkové republiky Německo (dále jen „Německo“), kde na podzim ztratil pas a kde také pracoval. Dne 22. 5. 2017 byl kontrolován a zatčen německou policií, zaplatil 3 000 EUR kauci a měl se dostavit do určeného zařízení pro cizince, kde měla být věc jeho neoprávněného pobytu dále řešena. Obdržel také protokol, který jej opravňoval pobývat v Německu do 30. 5. 2017. Dne 27. 5. 2017 odcestoval do České republiky a dne 31. 5. 2017 se sám přihlásil na Policii České republiky s úmyslem získat pas. Jeho další plán byl odjet zpět do Německa a požádat o mezinárodní ochranu. V Německu byl z ekonomických důvodů, aby vydělával peníze a pomohl rodině ve Vietnamu. Ve Vietnamu mu nehrozí žádné nebezpečí. Má tam manželku a dvě děti, matku, otce a pět sourozenců. Telefonuje s nimi téměř každý den přes internet. V případě návratu do Vietnamu by mohl žít s rodinou v jejich domě. Dle jeho tvrzení v České republice nezná nikoho, přijel sem ovšem na pozvání od kamaráda, se kterým se seznámil přes internet, a který mu poradil, že je zde možné získat cestovní pas. Prvoinstatnční správní orgán si vyžádal závazné stanovisko k možnosti vycestování cizince, dle kterého je vycestování stěžovatele do země původu možné.

9. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že stěžovatel v žalobě převážně namítal, že doba, po kterou mu je zakázán vstup do Evropské unie, je nepřiměřená. Pouze okrajově, že vzhledem k závažnosti protiprávního činu (dle jeho názoru neoprávněný pobyt na území České republiky v délce 4 dní – od 27. 5. 2017 do 31. 5. 2017) neměl být vyhoštěn. Nyní v kasační stížnosti již toto tvrzení více rozvíjí a tvrdí, že vzhledem k bagatelnímu rozsahu protiprávního jednání mu měla být udělena pokuta a rozhodnutí o povinnosti opustit území dle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud poznamenává, že tato námitka je na samé hranici přípustnosti (§ 104 odst. 4 s. ř. s.), jelikož jeho tvrzení v žalobě směřující do protiprávnosti udělení vyhoštění bylo vzneseno velmi obecně. V rámci výkladu ve prospěch přístupu k soudu však dospěl k závěru o její přípustnosti. Námitka ovšem není důvodná. V § 50a odst. 1 zákona o pobytu cizinců jsou uvedeny podmínky, za kterých lze vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, a to [p]obývá-li cizinec, který je držitelem platného oprávnění k pobytu vydaného jiným členským státem Evropské unie, na území neoprávněně, policie mu vydá rozhodnutí o povinnosti opustit území. Předpokladem pro užití tohoto institutu je existence platného oprávnění k pobytu. Minimálně v den, kdy se stěžovatel přihlásil na Policii České republiky, již neměl žádné platné oprávnění k pobytu na území Evropské unie, a to dokonce i za situace, že by protokol, který obdržel od německé policie dne 22. 5. 2017, bylo možné považovat za 8 Azs 111/2018-42 platné oprávnění k pobytu. Z tohoto důvodu nebylo možné vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území. Pokud jde o uložení pokuty, pak ta nemá ve vztahu k vyhoštění subsidiární povahu a nelze tedy uvažovat o tom, že by byla uložena namísto vyhoštění.

10. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí s názorem městského soudu a tvrdí, že správní uvážení správního orgánu je nutné podrobit soudnímu přezkumu. Městský soud zastával obdobný názor. V bodě 13 uvedl, že „[d]élka zákazu vstupu na území EU patří do diskreční pravomoci správních orgánů a úkolem soudu je posoudit jen to, zda nepřekročily meze správního uvážení“. S tímto názorem Nejvyšší správní soud souhlasí (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, čj. 6 A 69/2000-55). Stěžovatel brojí proti tvrzení městského soudu, které však nevyslovil. Tato námitka je proto nedůvodná.

11. Stěžovatel dále namítal, že doba, po kterou mu nelze umožnit vstup na území členských států Evropské unie, je nepřiměřená ve vztahu k době jeho protiprávního jednání (4 dny). S tímto Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Na území České republiky sice stěžovatel skutečně byl pouze velice krátkou dobu, avšak je nutné posuzovat i jeho dřívější chování. Jak již uvedl prvostupňový správní orgán ve svém rozhodnutí, do samotného schengenského prostoru stěžovatel přicestoval bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, k tomu využil služby převaděče, bez potřebného povolení pracoval v Německu do doby, než jej kontrolovala tamní policie, většinu doby bez cestovního dokladu a do České republiky přicestoval z toho důvodu, aby tento doklad získal, což dle Nejvyššího správního soudu byl také důvod, proč se dobrovolně přihlásil na stanici Policii České republiky. Nejedná se tak o bagatelní neoprávněný pobyt v délce 4 dní na území České republiky, jak stěžovatel tvrdil, ale o soustavné a dlouhodobé porušování právních předpisů, z čehož je zřejmá jeho velmi nízká úcta k platným právním předpisům. Doba 18 měsíců je tak dle Nejvyššího správního soudu zcela přiměřená.

IV. Závěr a náklady řízení

12. Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil, proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto dle uvedených ustanovení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení žádné náklady nad rámec její úřední povinnosti.

14. Nejvyšší správní soud současně ustanovenému opatrovníkovi přiznal odměnu za zastupování (§ 35 odst. 9 s. ř. s.). Jde o odměnu a náhradu za dva úkony právní služby, a to podání kasační stížnosti, včetně doplnění jejích důvodů [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“)] a návrh na přiznání odkladného účinku – ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny [§ 11 odst. 2 písm. a) a odst. 3 AT, viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2017, čj. 8 As 17/2016-154]. V případě, v němž advokát vykonává opatrovníka účastníka, jehož pobyt není znám, je výše mimosmluvní odměny stanovena na 500 Kč za jeden úkon právní služby (§ 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 2 AT.) Ta se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 AT. Odměna za tyto dhva úkony je celkem 1 350 Kč 8 Azs 111/2018-43 (500 Kč + 250 Kč + 2x 300 Kč), která bude proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 19. září 2018 JUDr. Petr Mikeš, Ph.D. předseda senátu