8 Azs 133/2019

Rubrum

8 Azs 133/2019-29 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., v právní věci žalobce: V. U. T., zast. JUDr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Kaplanova 2055/4, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2019, čj. KRPA-86527-24/ČJ-2019-000022-ZSV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2019, čj. 16 A 15/2019-38, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovenému zástupci žalobce JUDr. Ing. Jakubu Backovi s e p ř i z n á v á odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 4 1 1 4 K č , která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. V záhlaví označeným rozhodnutím zajistila žalovaná žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen 8 Azs 133/2019 „zákon o pobytu cizinců“) za účelem správního vyhoštění. Doba zajištění byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.

2. Žalobu proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze zamítl. Městský soud nesouhlasil se žalobcem v tom, že by žalovaná posoudila nesprávně a nedostatečně eventuální hrozící vážnou újmu v případě návratu žalobce do jeho vlasti.

II. Argumenty kasační stížnosti

3. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost co do obsahu opřel o důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

4. Stěžovatel nesouhlasil s odůvodněním napadeného rozsudku, podle kterého žalovaná uvážila dostatečně realizovatelnost vyhoštění s ohledem na eventuální hrozbu vážné újmy hrozící stěžovateli v případě návratu do vlasti podle požadavků zákona o pobytu cizinců. Podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro postup žalované; konkrétní vypořádání splnění podmínek pro možnost předání stěžovatele do Vietnamu s ohledem na politickou a bezpečnostní situaci bylo nutné vtělit do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Samotné posouzení skutečnosti, že stěžovatel pochází ze země, která bez dalšího nemá sama o sobě zakládat důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, provedl až městský soud; s ohledem na kasační princip ovládající správní soudnictví však tento postup nemohl napravit absenci takové úvahy v napadeném správním rozhodnutí.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

5. Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal jí napadený rozsudek městského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

6. Kasační stížnost není důvodná.

7. Podstatou stěžovatelem podané kasační stížnosti byla argumentace, podle níž žalovaná řádně neposoudila možnost realizace vyhoštění s ohledem na hrozbu vážné újmy hrozící stěžovateli v případě návratu do jeho vlasti; ani městský soud přitom toto pochybení žalované napravit nemohl.

8. Podle § 179 odst. 1 zákona o pobytu cizinců „[v]ycestování cizince není možné v případě důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.” Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu podle 8 Azs 133/2019-30 pokračování tohoto zákona považuje „a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.“

9. Stěžovatel v průběhu správního řízení do protokolu o podání vysvětlení ze dne 28. 2. 2019 uvedl, že je svobodný a bezdětný, v České republice nemá žádné příbuzné ani jiné rodinné vazby. Jeho otec, matka a sourozenci žijí ve Vietnamu a má se tedy kam vrátit. Na území České republiky přicestoval v roce 2008 za účelem podnikání. Dvakrát zde neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany. K dotazu, zda je mu známa nějaká překážka, která by mu znemožňovala vycestování z území České republiky, uvedl, že se nechce vrátit domů; chce zůstat na území České republiky a pracovat zde, aby splatil dluh, který zde má.

10. Tím, jaké podmínky musí být splněny, aby správní orgán mohl rozhodnout o zajištění cizince, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010-150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS. Podle rozšířeného senátu „[s]právní orgán má povinnost zabývat se v řízení o zajištění cizince podle § 124, § 124b nebo § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, možnými překážkami správního vyhoštění, vycestování nebo předání tohoto cizince podle mezinárodní smlouvy v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo v řízení vyšly najevo. V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň potenciálně možné. […] O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince nebude pravděpodobně možné uskutečnit. Správní orgán je naopak povinen v takovém případě cizince neprodleně propustit na svobodu.“

11. Z obsahu správního i soudního spisu i z napadeného správního rozhodnutí vyplývá, že žalovaná se možností realizace vyhoštění a možného nebezpečí vážné újmy zabývala a shledala, že zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly jakékoliv překážce ve vydání rozhodnutí o správním vyhoštění a vycestování cizince z území České republiky; stejně tak se posouzením této otázky řádně zabýval městský soud. Žalovaná přihlédla nejen ke zprávám o zemi původu stěžovatele, ale také k závaznému stanovisku Ministerstva vnitra k možnosti vycestování cizince, z nějž je patrné, že vycestování stěžovatele zpět do jeho vlasti je možné. Nebylo ani zjištěno, že by stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Stěžovatel sám v projednávané věci nenamítal, že by zde byly dány konkrétní překážky pro realizaci správního vyhoštění (resp. vycestování) a neuvedl ani žádné relevantní informace, z nichž by mohl správní orgán vyvodit, že jej do země původu vyhostit nelze. Správnímu orgánu i městskému soudu nebyly známy další skutečnosti, ze kterých by bylo možné dovodit existenci překážek. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění a aktuální závazné stanovisko ministerstva vnitra (při absenci konkrétních tvrzení nebo informací obecně známých, které by naznačovaly, že stěžovateli hrozí v zemi původu skutečné nebezpečí vážné újmy) představují v nyní posuzované věci dostatečný podklad pro předběžné posouzení realizovatelnosti stěžovatelova vyhoštění, a proto jsou závěry žalované i městského soudu správné. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že se žalovaná touto otázkou nezabývala vůbec, resp. nedostatečně; ani městský soud v tomto ohledu nijak 8 Azs 133/2019 nepochybil, pokud rozšířil odůvodnění napadeného rozsudku k námitce stěžovatele o úvahu týkající se možnosti realizace vyhoštění stěžovatele.

IV. Závěr a náklady řízení

12. Pro uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je nedůvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1, ve spojení s § 120, s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení.

14. Žalované v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů nepřiznal.

15. Ustanovenému zástupci byla přiznána odměna za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu a podání kasační stížnosti [§ 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], za nějž mu náleží odměna ve výši 3 100 Kč [§ 7 bod 5 aplikovaný na základě § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu] a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 3 400 Kč. Ustanovený zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznaná odměna se mu proto zvyšuje o 21 % čítajících výši této daně na konečných 4 114 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 14. srpna 2019 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu