8 Azs 185/2015

Rubrum

8 Azs 185/2015 - 20 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. K. B. S., zastoupeného Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem se sídlem Dušní 907/10, Praha 1, proti žalovanému: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10. 2015, čj. CPR-36385-3/ČJ- 2015-930310-C220, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, čj. 1 A 92/2015 - 35, takto:

Výrok

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, čj. 1 A 92/2015 - 35, se zrušuje.

II. Žaloba s e o d m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 20. 10. 2015, čj. CPR-36385-3/ČJ-2015-930310-C220 (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný nevyhověl žádosti žalobce o propuštění ze zařízení podle § 129a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu cizinců“). II.

2. Žalobce podal prostřednictvím advokáta Mgr. Jindřicha Lechovského žalobu proti rozhodnutí žalovaného k Městskému soudu v Praze. Městský soud žalobu odmítl. Poukázal na to, že žalobce podal prostřednictvím advokáta Mgr. Umara Switata žalobu 8 Azs 185/2015 - 21 proti totožnému rozhodnutí i ke Krajskému soudu v Ostravě, kde je žaloba vedena pod sp. zn. 19 A 60/2015. Obě žaloby byly soudům doručeny dne 24. 11. 2015, přičemž Městskému soudu v Praze byla žaloba doručena v 8:30 hodin a Krajskému soudu v Ostravě v 7:30 hodin. Městský soud proto dospěl k závěru, že krajskému soudu byla žaloba doručena dříve. V důsledku toho žalobu odmítl s poukazem na § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., podle kterého soud usnesením odmítne návrh, jestliže o téže věci již řízení u soudu probíhá. III.

3. Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost. Namítl, že podle § 32 s. ř. s. je řízení zahájeno dnem, kdy návrh došel soudu. Není podstatné, ve kterou hodinu se tak stalo. Jsou-li dvě řízení v téže věci zahájena ve stejný den, je třeba se s nastalou procesní situací vypořádat, nelze však zvolit řešení spočívající v prostém porovnání času doručení návrhu k soudu a následně odmítnout později došlý návrh.

4. Stěžovatel v této souvislosti podotkl, že řešením nastalé procesní situace se ve své judikatuře zabýval již Nejvyšší soud. Jeho judikaturu lze aplikovat i na případy řešené podle soudního řádu správního, neboť úprava okamžiku zahájení řízení je obdobná v § 32 s. ř. s. a v § 82 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (též „o. s. ř.“). Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1525/2010, že pokud soudu došlo ve stejný den více návrhů, byla tím řízení zahájena ve stejné době, bez ohledu na hodinu a minutu jejich podání. Je přitom nepochybné, že nadále může být vedeno pouze jedno řízení. Zákon výslovně nestanoví, které z více současně zahájených řízení má být zastaveno. Ponechává tuto otázku na úvaze soudu, který má postupovat tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a aby byla ochrana práv rychlá a účinná (§ 1 a § 6 o. s. ř.).

5. Řešení přijaté městským soudem nezajišťuje rychlou, účinnou ani spravedlivou ochranu práv účastníků řízení. Je tomu tak proto, že v den podání žaloby došlo v důsledku stěžovatelova transportu do Itálie ke změně místní příslušnosti soudu. Protože se stěžovatel již nadále nevyskytoval na území České republiky, nebyl k řízení místně příslušný Krajský soud v Ostravě, nýbrž Městský soud v Praze. Bylo tudíž pravděpodobné, že se Krajský soud v Ostravě nebude věcí zabývat pro nedostatek místní příslušnosti a věc postoupí Městskému soudu v Praze, což ve výsledku oddálí rozhodnutí ve věci samé.

6. Městský soud měl rovněž vzít v potaz, že druhý zástupce stěžovatele, který podal žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, podle všeho neměl aktuální informace o stěžovatelově situaci, jinak by žalobu podal rovněž k Městskému soudu v Praze. Je přitom nasnadě, že nedostatek aktuálních informací o zastoupeném cizinci je překážkou účinného poskytnutí právní moci ze strany advokáta. IV.

7. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. V. 8 Azs 185/2015 - 22

8. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

9. Kasační stížnost je důvodná.

10. Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že zástupce stěžovatele Mgr. Lechovský doručil žalobu žalovanému dne 19. 11. 2015 a žalovaný ji postoupil Městskému soudu v Praze dne 24. 11. 2015 v 8:30 hodin. Žalovaný zároveň soudu sdělil, že řízení v téže věci bylo zahájeno rovněž u Krajského soudu v Ostravě, kam žalovaný rovněž zaslal správní spis a své vyjádření k věci.

11. Městský soud v Praze následně vyžádal od Krajského soudu v Ostravě text předmětné žaloby. Z odpovědi Krajského soudu v Ostravě zjistil, že krajský soud obdržel dne 24. 11. 2015 v 7:30 hodin žalobu totožného stěžovatele proti totožnému rozhodnutí žalovaného, kterou eviduje pod sp. zn. 19 A 60/2015. Žalobu podal zástupce stěžovatele Mgr. Switat prostřednictvím žalovaného, kterému ji doručil dne 18. 11. 2015.

12. Ze soudního spisu tedy vyplynulo, že řízení zahájené u Krajského soudu v Ostravě a řízení zahájené u Městského soudu v Praze měla totožný předmět a totožný okruh účastníků řízení; jednalo se tudíž o dvě samostatně probíhající řízení v téže věci. Rovněž nebylo sporu o tom, že návrh na zahájení obou řízení došel k oběma soudům ve stejný den, a to 24. 11. 2015.

13. Podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. soud odmítne návrh, jestliže o téže věci již řízení u soudu probíhá. Citované ustanovení reflektuje jednu ze základních procesních zásad, a to překážku litispendence neboli překážku dvojího řízení o téže věci. Tato překážka spočívá v tom, že není přípustné, aby o téže věci probíhalo více samostatných řízení; totožnost věci je přitom dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků.

14. Podle § 32 s. ř. s. je řízení „zahájeno dnem, ve kterém návrh došel soudu.“ Citované ustanovení neváže okamžik zahájení řízení na přesný čas doručení; pokud tedy došlo soudu ve stejný den více návrhů v totožné věci, nelze bez dalšího určit, které z probíhajících řízení je pozdější, neboť všechna řízení byla zahájena téhož dne (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2008, čj. 4 Ans 4/2008 – 55).

15. Lze doplnit, že obdobnou úpravu okamžiku zahájení řízení obsahuje i § 82 o. s. ř., podle kterého je řízení „zahájeno dnem, kdy došel soudu návrh na jeho zahájení.“ Vzhledem k tomu, že se jedná o prakticky totožnou úpravu, lze na otázku okamžiku zahájení řízení podle s. ř. s. aplikovat i judikatorní závěry Nejvyššího soudu týkající se okamžiku zahájení řízení podle o. s. ř.

16. V usnesení ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1525/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, kdy bylo zahájeno řízení, je určující den, v němž došel soudu návrh na jeho zahájení. Došlo-li soudu ve stejný den více návrhů, byla tím řízení zahájena – bez ohledu na hodinu a minutu jejich podání – ve stejné době; u těchto řízení proto nelze stanovit, které z nich bylo zahájeno dřív a které později. Zákon výslovně nestanoví, které z více současně (ve stejný 8 Azs 185/2015 - 23 den) zahájených řízení ve stejné věci má být zastaveno. Znamená to, že ponechává posouzení této otázky na úvaze soudu, který přitom postupuje tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků řízení a aby ochrana práv byla rychlá a účinná.“

17. Nejvyšší soud v citovaném usnesení zdůraznil, že zákon nedává pro nastalou procesní situaci konkrétní východisko a ponechává řešení této situace na úvaze soudu, která však není bezbřehá. Soud je povinen zvolit takové řešení, které bude co nejlépe respektovat smysl a účel soudního řízení, tj. spravedlivou, rychlou a účinnou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení.

18. Zjistí-li soud, že o téže věci probíhá řízení rovněž u jiného věcně příslušného soudu rozhodujícího ve správním soudnictví, měl by v prvé řadě zkoumat, zda je k řízení místně příslušný. Soudní řád správní totiž stanoví poměrně jednoznačná pravidla pro určení místní příslušnosti konkrétního soudu (srov. § 7 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a nepočítá s tím, že by k řízení mohlo být místně příslušných více soudů; lze tedy předpokládat, že jeden ze soudů nebude k řízení místně příslušný. Pokud by soud nezkoumal svou místní příslušnost, žalobu bez dalšího odmítl pro překážku litispendence a přitom byl ve skutečnosti k řízení místně příslušný, může v důsledku toho dojít ke zbytečným průtahům. Lze totiž předpokládat, že další dotčený soud vysloví svou místní nepříslušnost a žalobu postoupí k vyřízení soudu, který ji původně odmítl; tím se řízení nutně prodlouží.

19. Souběžně s otázkou vlastní místní příslušnosti by však soud měl rovněž ověřit i aktuální stav řízení u dalších dotčených soudů, neboť případný nedostatek místní příslušnosti u jiného soudu by mohl být zhojen tím, že místní příslušnost nebyla zpochybněna na začátku řízení. Pokud by řízení u takového místně nepříslušného soudu pokročilo do té míry, že by bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé, nebo soud již učinil kroky vedoucí k jeho bezprostřednímu vydání, bylo by z hlediska práv účastníků zřejmě hospodárnější a rychlejší, aby tento soud řízení dokončil.

20. Městský soud nepostupoval v souladu se shora nastíněnými principy, neboť dospěl k závěru o odmítnutí žaloby výhradně na základě formálního zjištění, že ke Krajskému soudu v Ostravě byla žaloba v totožné věci podána ve stejný den o hodinu dříve. Úvaha o přesném času doručení žaloby přitom nebyla pro věc podstatná; podstatné bylo, které z možných řešení (v řízení pokračovat nebo žalobu odmítnout) povede k rychlé, spravedlivé a účinné ochraně práv účastníků řízení. Tímto aspektem se však městský soud nezabýval. Nedotázal se krajského soudu na aktuální stav řízení, ani blíže nezkoumal, který ze soudů je k řízení místně příslušný, ač stěžovatel v tomto směru uplatnil v žalobě poměrně rozsáhlou argumentaci. Již proto nemůže usnesení městského soudu obstát.

21. S poukazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadené usnesení. Rovněž však shledal, že již v řízení před městským soudem byly dány důvody pro odmítnutí návrhu. V takovém případě je kasační soud povinen rozhodnout o odmítnutí návrhu současně se zrušením rozhodnutí městského soudu (srov. § 110 odst. 1 s. ř. s. část první věty za středníkem).

22. Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo, že Krajský soud v Ostravě zamítl žalobu proti shora uvedenému rozhodnutí žalovaného rozsudkem ze dne 8 Azs 185/2015 - 24 2. 12. 2015, čj. 19 A 60/2015 – 24, který nabyl právní moci dne 8. 12. 2015. Kasační stížností napadené usnesení městského soudu bylo vydáno dne 3. 12. 2015 a nabylo právní moci dne 4. 12. 2015. Je tedy patrné, že krajský soud vydal rozhodnutí ve věci samé den předtím, než městský soud žalobu odmítl, tj. v době, kdy řízení před městským soudem dosud neskončilo; rozhodnutí krajského soudu nabylo právní moci až po vydání kasační stížností napadeného usnesení.

23. Do doby nabytí právní moci nezakládá soudní rozhodnutí překážku věci pravomocně rozsouzené; konkurující žalobu tudíž nelze odmítnout z důvodu, že jiný soud již ve věci rozhodl [k tomu srov. Blažek, T. a kol.: Soudní řád správní - online komentář. 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2014 – k § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Nastalou situaci je třeba posoudit z hlediska existence překážky litispendence, a to v souladu se shora nastíněnými principy.

24. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Ostravě nezpochybnil svoji místní příslušnost a vydal rozhodnutí ve věci samé již den před vydáním kasační stížností napadeného usnesení, bylo by v rozporu s rychlou, spravedlivou a účinnou ochranou práv účastníků řízení trvat na projednání a rozhodnutí věci Městským soudem v Praze. Nejvyšší správní soud proto žalobu odmítl za použití § 46 odst. 1 písm. a) a § 110 odst. 1 s. ř. s., neboť v době vydání kasační stížností napadeného usnesení o téže věci dosud probíhalo řízení před jiným věcně příslušným soudem, který na rozdíl od městského soudu již vydal rozhodnutí o věci samé.

25. Protože Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení městského soudu a žalobu odmítl, rozhodl také o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení před městským soudem. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, jestliže byla žaloba odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 14. března 2016 JUDr. Michal Mazanec předseda senátu