8 Azs 209/2020

Rubrum

8 Azs 209/2020-45 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Jitky Zavřelové a Milana Podhrázkého v právní věci žalobce: T. G., zastoupený Mgr. Ondřejem Rejskem, advokátem se sídlem Buzulucká 431, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 7. 2020, čj. OAM-679/ZA-ZA11-ZA21-R2-2017, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 9. 2020, čj. 32 Az 13/2020-15, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Rozhodnutím ze dne 22. 7. 2020, čj. OAM-679/ZA-ZA11-ZA21-R2-2017, žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12 až § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.

2. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Jelikož žaloba nebyla opatřena datem a zejména vlastnoručním podpisem, vyzval krajský soud žalobce usnesením z 24. 8. 2020, čj. 32 Az 13/2020-12, k odstranění vad žaloby spočívajících v chybějícím datu a vlastnoručním podpisu. Žalobce však na výzvu soudu nereagoval. Krajský soud žalobu s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 26. 11. 2009, čj. 6 Azs 29/2009-59, shora specifikovaným usnesením odmítl podle § 37 odst. 5 s. ř. s.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného

3. Proti usnesení krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž soudu vytkl přepjatý formalismus. Krajský soud rozhodoval nejen o žalobě stěžovatele, ale i o žalobách jeho manželky a nezletilého syna. Žalobu, kterou podal za svého syna, stěžovatel podepsal a prohlásil v ní, že v případě jeho syna existují stejné důvody pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 až 14a zákona o azylu jako v jeho případě. Krajský soud neměl mít pochybnost o úmyslu stěžovatele podat žalobu. Jednalo se 8 Azs 209/2020 totiž již o jeho druhou žalobu ve věci mezinárodní ochrany a soudu byly známé důvody, pro které stěžovatel o udělení mezinárodní ochrany žádá.

4. Ačkoliv tedy stěžovatel neodstranil vady žaloby, muselo být krajskému soudu zřejmé, že žaloba nebyla podána proti jeho vůli. Soud měl přihlédnout rovněž k tomu, že stěžovatel nerozumí českému jazyku, a proto je nesplnění povinnosti v jeho případě omluvitelné. Krajský soud měl podle stěžovatele dát přednost skutečné ochraně jeho subjektivního práva a úsilí o nalezení spravedlnosti rozhodnutím ve věci samé před odmítnutím žaloby. V řízení tak měl pokračovat a nedostatek podpisu žaloby odstranit později. Podmínka pro odmítnutí žaloby dle § 37 odst. 5 s. ř. s. dle stěžovatele nebyla splněna. Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil postup krajského soudu za procesně správný.

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

6. Jelikož je kasační stížností napadeno rozhodnutí krajského soudu, kterým se končí řízení o žalobě proti rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s § 104a s. ř. s. nejprve otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2015, čj. 9 Azs 66/2014-69, č. 3181/2015 Sb. NSS). Není-li tomu tak, odmítne ji jako nepřijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) Nejvyšší správní soud pro stručnost odkazuje na své usnesení z 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Sám stěžovatel v kasační stížnosti žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil.

7. Nejvyšší správní soud v projednávané věci neshledal přesah vlastních zájmů stěžovatele. Kasační stížnost je proto nepřijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s.

8. Nejvyšší správní soud uvádí, že postup krajského soudu zcela odpovídal požadavkům kladeným ustálenou judikaturou na obsahové náležitosti podání (žaloby), popsané zejména v již citovaném rozsudku čj. 6 Azs 29/2009-59, v němž soud mimo jiné konstatoval: „[j]ak vyplývá z platné právní úpravy, jednou z povinných obecných náležitostí žaloby v řízení o rozhodnutí správního orgánu je vlastnoruční podpis žalobce (§ 65 odst. 1, § 71 odst. 1, § 37 odst. 3 s. ř. s.), případně jeho zástupce. V případě, že žalobce, resp. jeho zástupce, ani na základě usnesení předsedy senátu ve stanovené lhůtě žalobu nedoplní, stane se z původně odstranitelné procesní překážky neodstranitelná procesní překážka, neboť chybějící podpis znamená, že není možno zjistit, zda žaloba byla projevem žalobcovy vůle domáhat se tímto podáním u soudu ochrany svého veřejného subjektivního práva či nikoliv. Nepodepsaná žaloba brání soudu pokračovat v zahájeném řízení, a proto ji soud usnesením odmítne (§ 37 odst. 5 s. ř. s.).“ Okolnosti daného případu zároveň nevyžadují provést judikaturní odklon. V tomto kontextu je nevýznamné tvrzení, že krajskému soudu muselo být zřejmé, že stěžovatel opravdu zamýšlel podat žalobu, neboť u tohoto soudu bylo vedeno též řízení ve věci stěžovatelova syna i manželky, resp. i proto, že se jednalo v pořadí již o druhou žalobu stěžovatele ve věci žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Nejvyšší správní soud k tomu 8 Azs 209/2020-46 pokračování připomíná, že soud musí mít před projednáním žaloby vždy postaveno najisto, že žaloba je skutečným projevem vůle toho, kdo ji podal. Tuto skutečnost soud nemůže dovozovat z nepřímých indicií.

9. K námitce, že krajský soud měl zohlednit nedostatečné porozumění českému jazyku, Nejvyšší správní soud předně odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, z níž plyne, že potřeba tlumočníka musí být zcela zjevná a musí sama vyjít v řízení najevo, a to nejčastěji tak, že žalobce žalobu či její část sepíše v jiném než českém jazyce, v reakci na výzvu soudu k odstranění vad žaloby uvede, že výzvě nerozumí, a požádá o ustanovení tlumočníka (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu z 31. 8. 2004, čj. 4 Azs 261/2004- 57, z 16. 6. 2004, čj. 4 Azs 112/2004-50 či z 12. 1. 2005, čj. 7 Azs 270/2004-35). Tyto závěry judikatury s ohledem na znění žaloby, která byla celá sepsána v českém jazyce, obsahovala žalobní body i žádost o ustanovení zástupce, zcela odpovídají na uvedenou námitku. Lze dodat, že o ustanovení tlumočníka stěžovatel nepožádal a i žádost o ustanovení zástupce byla odůvodněna nedostatkem finančních prostředků, nikoliv jazykovou bariérou.

IV. Závěr a náklady řízení

10. Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele. Proto kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a s. ř. s.

11. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 3 větu první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 25. března 2021 Petr Mikeš předseda senátu