8 Azs 270/2018

Rubrum

8 Azs 270/2018-38 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., a soudců JUDr. Milana Podhrázkého, Ph.D., a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobkyně: O. I., zast. JUDr. Petrem Adámkem, advokátem se sídlem Jeseniova 837/10, Praha 3, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 5. 2017, čj. OAM-979/ZA-ZA11-ZA10-2016, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 8. 2018, čj. 42 Az 11/2017-28, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

1. Žalobkyně požádala dne 15. 11. 2016 o udělení mezinárodní ochrany, a to jednak z důvodu zdravotního stavu její matky žijící v ČR, která potřebuje podporu a pomoc, a jednak z důvodu ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Žalovaný jí v záhlaví označeným rozhodnutím mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále „zákon o azylu“) neudělil, neboť nezjistil existenci žádného ze zákonných důvodů pro udělení azylu a doplňkové ochrany.

2. Rozhodnutí žalovaného žalobkyně napadla u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále „krajský soud“). Poukázala především na to, že v jejím případě je dán dostatek důvodů pro udělení mezinárodní ochrany podle § 14 a 14a zákona o azylu. Krajský soud žalobu výše specifikovaným rozsudkem zamítl. Předně konstatoval, že správní uvážení žalovaného spočívající ve volbě neudělení humanitárního azylu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem. Současně dospěl k závěru, že žalovaný nepochybil, neboť žalobkyně v průběhu správního řízení neuvedla žádné okolnosti, které svědčily udělení doplňkové ochrany. K případné legalizaci pobytu žalobkyně na území ČR pak dodal, že poskytnutí azylu je specifickým důvodem pro povolení k pobytu a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců. Žalobkyně ve správním řízení sama uvedla, že měla snahu zajistit si povolení k pobytu, avšak neúspěšně. Navíc o azyl je nutno žádat 8 Azs 270/2018 bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost. Žalobkyně žádost podala téměř až po roce a půl svého pobytu na území ČR, což svědčí o účelovosti žádosti.

3. Proti shora označenému rozsudku krajského soudu žalobkyně (dále „stěžovatelka“) brojí kasační stížností. Krajský soud jednostranně vycházel z vyjádření žalovaného a převzal důkazy, o které své rozhodnutí žalovaný opřel. Ani žalovaný, ani krajský soud tyto důkazy neposuzoval objektivně, a to jak v rozsahu bezpečnostní situace na Ukrajině, tak v rozsahu žalobkyniny rodinné situace. Takzvaný jazykový zákon na Ukrajině porušuje lidská práva ruskojazyčných občanů, neboť je jim zakázáno používat mateřský jazyk, a jsou naopak nuceni používat jazyk, kterému mnohdy nerozumí. Konflikt na Ukrajině je vnitrostátním ozbrojeným konfliktem bez ruské agrese, který způsobuje utrpení a psychický stres obyvatel nejen území Doněcka a Luhanska, ale i sousedících regionů. V Záporožské oblasti, kde má stěžovatelka ukrajinský pobyt, je přitom koncentrován chemický průmysl a stěžovatelka se obává, že v případě rozšíření konfliktu může dojít k rozsáhlým haváriím způsobujícím úmrtí anebo poškození zdraví u velkého množství lidí. Armáda Ukrajiny je navíc ideologicky vedena ve směru ukrajinské povstalecké armády, která podporovala německé jednotky, a poté spolupracovala s rudou armádou, v čemž stěžovatelka vidí své ohrožení, neboť obyvatelé východních a jižních regionů byli za 2. světové války pronásledováni. Stěžovatelka dále uvádí, že žádost o mezinárodní ochranu podala poté, co nezískala pobytové oprávnění a bylo jí doporučeno, aby se vrátila na Ukrajinu a opětovnou žádost podala tam. Na Ukrajinu se vrátit nechtěla, protože se návratu bála, a také proto, že se domnívá, že by kvůli mafiím kontrolujícím zastupitelské úřady nebyla schopna na českém zastupitelském úřadě žádost podat. V ČR chtěla získat práci, ale správní orgán jí neudělil zaměstnaneckou kartu. Rodinné zázemí stěžovatelky je zcela v ČR. Na Ukrajině žila s dcerou. Manžel odjel do země svého původu (Ázerbájdžán), jakmile na Ukrajině začaly národnostní problémy. V rodině hovořili pouze rusky. Dcera dospěla a dostudovala a raději odjela za otcem do Ázerbájdžánu. Matka i sestra stěžovatelky mají české občanství a žijí v ČR. Stěžovatelka současně upozornila na to, že krajský soud si neopatřil jiné zprávy, jak stěžovatelka upozorňovala, které by objektivně zobrazily celou situaci na Ukrajině.

4. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svém rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany i na tom, že se dostatečně a přezkoumatelným způsobem zabýval všemi důvody sdělenými stěžovatelkou. K námitce, že krajský soud nedostatečně vyhodnotil stěžovatelčiny námitky, žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soud ze dne 26. 2. 2016, čj. 5 Azs 168/2015-36, podle něhož nepřezkoumatelnost rozsudku nezpůsobuje, pokud krajský soud souhlasně aprobuje závěry žalovaného správního orgánu a ztotožní se s jeho postupem. Dále žalovaný odkázal na své vyjádření k žalobě a navrhl, aby Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl, pokud ji neodmítne pro nepřípustnost.

5. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem dle § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Kasační stížnost je přípustná, neboť se jí stěžovatelka domáhá zrušení pravomocného rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví a není dán žádný z důvodů nepřípustnosti dle § 104 s. ř. s. 8 Azs 270/2018-39 pokračování

6. Následně Nejvyšší správní soud přistoupil ke zkoumání přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tj. zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany (azylu) lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto usnesení může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně; 4) další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu; b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.

7. Nejvyšší správní soud v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatelky neshledal a dospěl k závěru o nepřijatelnosti kasační stížnosti.

8. Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud vycházel z týchž jednostranných důkazů jako žalovaný a neobstaral si důkazy objektivní, zde Nejvyšší správní neshledal zásadní pochybení ze strany krajského soudu ve smyslu výše citované judikatury týkající se přijatelnosti kasační stížnosti. Sama stěžovatelka v žalobě uvedla, že souhlasí se závěry žalovaného, podle nichž nesplňuje podmínky pro udělení azylu dle § 12, § 13 a § 14b zákona o azylu. Nerozporuje tedy, že nebyla pronásledována z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pokud tak pro svůj původ anebo užívání ruského jazyka nikdy nebyla přímo pronásledována [sama uvedla, že podmínky (mimo jiné) § 12 písm. b) zákona o azylu nesplňuje, tudíž se popsaného pronásledování zjevně ani neobává], nebyl důvod, aby se touto otázkou krajský soud dále zabýval. Naopak je třeba v této souvislosti připomenout, že otázkami významnými i pro danou věc se zdejší soud již opakovaně zabýval, a to právě i ve vztahu k (neudělení) doplňkové ochrany, jíž se týkala podaná žaloba. V rozsudku ze dne 13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, mimo jiné uvedl, že „v případě konfliktu nemajícího charakter totálního konfliktu musí žadatel prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy; (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ V usnesení ze dne 15. 1. 2015, čj. 7 Azs 265/2014-17, se pak zdejší soud přímo k situaci na Ukrajině vyjádřil tak, že „na Ukrajině nelze ani dříve, ani v současné době klasifikovat situaci jako „totální konflikt“, neboť probíhající ozbrojený konflikt nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, 8 Azs 270/2018 že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ K tomu lze dodat, že stěžovatelka uvedla jako místo svého pobytu město Záporoží v Záporožské oblasti, která se nachází v jihovýchodní oblasti Ukrajiny, kde ozbrojený konflikt přímo neprobíhá.

9. Pokud jde o obavu stěžovatelky z průmyslové anebo přírodní havárie v případě rozšíření konfliktu, zde je třeba poukázat na již existující judikaturu, podle níž ekologická katastrofa sama o sobě nepředstavuje důvod pro přiznání azylu (viz rozsudek ze dne 25. 2. 2004, čj. 5 Azs 38/2003-58, č. 591/2005 Sb. NSS). Tím spíše uvedené platí i ve vztahu k pouhé obavě z možnosti vzniku ekologické katastrofy.

10. Krajský soud se odpovídajícím způsobem zabýval i otázkou neudělení humanitárního azylu. Zde lze poukázat na to, že Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 19. 7. 2004, čj. 5 Azs 105/2004-72 (č. 375/2004 Sb. NSS), zdůraznil, že § 14 zákona o azylu kombinuje neurčitý právní pojem („případ zvláštního zřetele hodný“) a prostor pro správní uvážení žalovaného („lze udělit humanitární azyl“). Rozhodnutí žalovaného se pak zakládá na jejich vzájemné kombinaci. Na přiznání humanitárního azylu tedy není právní nárok a soudní přezkum v této otázce směřuje pouze vůči tomu, zdali je rozhodnutí žalovaného zákonné a zdali neobsahuje prvky libovůle. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že zohlednil jak situaci panující v zemi původu stěžovatelky, tak i i její osobní a rodinnou situaci. Jde-li pak o udělení azylu podle § 13 a § 14b zákona o azylu za účelem sloučení s rodinným příslušníkem, sama stěžovatelka v žalobě nezpochybnila, že jí z tohoto důvodu nepřísluší, neboť nemá v ČR žádného rodinného příslušníka, kterému by byla mezinárodní ochrana přiznána.

11. Matka a sestra stěžovatelky mají české občanství, což stěžovatelce umožňuje požádat o pobytové oprávnění za účelem sloučení rodiny podle režimu zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Stěžovatelka navíc sama v kasační stížnosti (jakožto již dříve v řízení) uvedla, že žádost o mezinárodní ochranu podala poté, co nezískala jiné pobytové oprávnění. K významu podání žádosti o mezinárodní ochranu pro pobytové oprávnění žadatele na území ČR pak nezbývá, než připomenout, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podaná za účelem legalizace pobytu na území podle konstantní judikatury zdejšího soudu nepředstavuje dostatečný důvod pro její udělení (srov. např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, čj. 7 Azs 138/2004-44, č. 397/2004 Sb. NSS).

12. Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného došel k závěru, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.

13. Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o § 60 odst. 3 věty první ve spojení s § 120 s. ř. s. Vzhledem k tomu, že soud kasační stížnost odmítl, nepřísluší náhrada nákladů řízení žádnému z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. 8 Azs 270/2018-40 pokračování V Brně 16. ledna 2019 JUDr. Petr Mikeš, Ph.D. předseda senátu