8 Azs 44/2016

Rubrum

8 Azs 44/2016 - 26 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: I. S., zastoupené JUDr. Lucií Mališovou, advokátkou, se sídlem Nádražní 417, Frýdlant nad Ostravicí, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Jihočeského kraje, se sídlem Pražská 558, České Budějovice, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2015, čj. KRPC-166812-43/ČJ-2015-020023, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 2. 2016, čj. 10 A 13/2016 - 35, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

IV. Ustanovené zástupkyni žalobce JUDr. Lucii Mališové, advokátce, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti ve výši 3400 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

Odůvodnění

I.

1. Žalovaná rozhodnutím ze dne 27. 11. 2015, čj. KRPC-166812-24/ČJ-2015-020023 (dále jen „rozhodnutí o zajištění“), zajistila žalobce na dobu 30 dnů ode dne omezení osobní svobody (k němuž došlo 25. 11. 2015) za účelem jeho předání podle Nařízení rady (ES) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu 8 Azs 44/2016 - 27 příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaná tuto dobu zajištění prodloužila o 28 dnů podle § 129 odst. 6 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). II.

2. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce, že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění žalobce bylo nezákonné, jelikož bylo vydáno podle § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které neobsahovalo vymezení objektivních kritérií pojmu „vážné nebezpečí útěku“. Krajský soud naopak dovodil, že v době vydání napadeného rozhodnutí (18. 12. 2015) zákon o pobytu cizinců vymezení těchto objektivních kritérií v § 129 odst. 4 obsahoval a žalovaná existenci vážného nebezpečí útěku ve stěžovatelově případě podle uvedených kritérií posoudila.

3. Za neopodstatněný považoval krajský soud též žalobní bod, v němž žalobce tvrdil nepřiměřenost zásahu do svého soukromí a práva na osobní svobodu napadeným rozhodnutím. Poukázal na obecnost uplatněné žalobní námitky a zdůraznil, že žalovaná vzala v potaz všechny pro věc relevantní skutečnosti, jež v průběhu správního řízení zjistila, či vyšly najevo, zvažovala možnost uložení zvláštních opatření a zabývala se i přiměřeností prodloužení doby žalobcova zajištění. Přitom zohlednila, že žalobce v průběhu správního řízení s žalovanou nikterak nespolupracoval, na území České republiky se nacházel bez cestovního dokladu či jiného dokladu totožnosti a také výslovně uváděl, že nechce setrvat v České republice, nýbrž vycestovat do Francie, ač podal ve Španělsku žádost o azylu. V důsledku uvedeného žalovaná dovodila vážné nebezpečí útěku i potřebu prodloužit dobu žalobcova zajištění, aby nedošlo k ohrožení či znemožnění jeho předání do Španělska. To krajský soud nepovažoval za nepřiměřený zásah do žalobcova soukromí a práva na osobní svobodu.

4. Nakonec krajský soud neshledal důvodnou ani výtku, že žalovaná v rozhodnutí o prodloužení doby zajištění pouze převzala závěry z rozhodnutí o zajištění, aniž zkoumala aktuální okolnosti dané věci, především možnost uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Krajský soud zdůraznil, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se žalovaná uvedenou otázkou podrobně zabývala, a ač možnosti využití mírnějších opatření posuzovala, opodstatněnost jejich uložení namísto prodloužení zajištění nedovodila. Krajský soud zde upozornil, že využití zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců není před rozhodnutím o (prodloužení doby) zajištění nezbytné. Vyvrátil i námitku, že z napadeného rozhodnutí nevyplývá, z čeho žalovaná dovodila, že žalobce do Španělska dobrovolně nevycestuje. Uzavřel proto, že napadené rozhodnutí není nezákonné a nejsou zde ani vady v postupu žalované.

5. Krajský soud se závěrem vyjádřil i k žalobnímu návrhu, v němž žalobce „z opatrnosti“ navrhoval zrušit vedle napadeného rozhodnutí též rozhodnutí o zajištění. Zdůraznil, že rozhodnutí o zajištění bylo předmětem jiného soudního řízení, v němž krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 11. 1. 2016, čj. 10 A 1/2016 – 19, který nabyl 8 Azs 44/2016 - 28 právní moci dne 11. 1. 2016. Za předpokladu, že by o takovém návrhu žalobce (na zrušení rozhodnutí o zajištění) dosud nebylo rozhodnuto, krajský soud by jej musel odmítnout jako opožděný podle § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. III.

6. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností. Napadený rozsudek považoval za nezákonný ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., navrhl jej proto zrušit a vrátit věc krajskému soudu k dalšímu řízení.

7. Stěžovatel namítal, že nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje v tom, že se dostatečně a srozumitelně nevypořádal s námitkou nezákonnosti rozhodnutí o zajištění, která je dána v důsledku nedostatku vymezení objektivních kritérií pojmu „vážné nebezpečí útěku“ v § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015. Bylo-li v případě stěžovatele nezákonné jeho prvotní zajištění, nemohla být doba jeho zajištění zákonným způsobem prodloužena. Rozhodnutí o zajištění bylo podle stěžovatele podkladem rozhodnutí o prodloužení doby zajištění, tudíž měl být jeho přezkum proveden podle § 75 odst. 2 s. ř. s.

8. Stěžovatel neopomněl poukázat na skutečnost, že napadený rozsudek, stejně jako napadené rozhodnutí, zcela postrádá úvahy o možnostech aplikace § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 17. 12. 2015 v souvislosti se stěžovatelovým prvotním zajištěním, tudíž jsou obě tato rozhodnutí nepřezkoumatelná. Krajský soud byl povinen přezkoumat nejen napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí o zajištění, které bylo jeho podkladem, a měl se zabývat splněním podmínek samotného zajištění, jakož i naplněním objektivních kritérií „vážného nebezpečí útěku“ ke dni 25. 11. 2015, kdy došlo k omezení stěžovatelovy osobní svobody.

9. Stěžovatel krajskému soudu také vytýkal, že v části rozsudku, obsahující argumentaci související se slovním napadením tlumočnice stěžovatelem v průběhu správního řízení, nedůsledně aplikoval § 75 odst. 1 s. ř. s., neboť přihlédl ke skutečnostem, jež nastaly v průběhu správního řízení, ale nebyly zde v den zajištění stěžovatele. IV.

10. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na vyjádření k žalobě ze dne 7. 2. 2016, jež bylo součástí spisu krajského soudu, a doplnila, že se ztotožňuje s rozsudkem krajského soudu. V.

11. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

12. Kasační stížnost není důvodná.

13. Stěžovatel poukazoval na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek úvah týkajících se posouzení zákonnosti rozhodnutí o zajištění. Uvedená 8 Azs 44/2016 - 29 námitka tedy směřuje k nedostatku důvodů napadeného rozsudku. Takovou vadou však napadený rozsudek netrpí.

14. Nejvyšší správní soud ve své judikatuře již dříve vyslovil k nepřezkoumatelnosti rozsudku pro nedostatek důvodů, že musí být založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoli na dílčích nedostatcích odůvodnění a musí se jednat o takové vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Uvedenými vadami mohou být zejména případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 – 75, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2011, čj. 9 As 40/2011 – 51, dostupné, stejně jako všechna dále uvedená rozhodnutí, na www.nssoud.cz). Tyto závěry platí obdobě i pro rozhodnutí správních orgánů (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 236/2015 – 34.

15. V posuzované věci se však krajský soud takových pochybení nedopustil. Při vyslovení svých úvah v mezích včas uplatněných žalobních bodů provedl nad rámec nutného i rozbor § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015, ač o jeho aplikaci v dané věci nešlo. Je zřejmé, z jakých skutkových okolností případu vyšel, jak o nich pojednal i jakými úvahami se při posouzení jednotlivých žalobních námitek řídil.

16. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů nelze spatřovat v tom, že krajský soud neprovedl přezkum rozhodnutí o zajištění. Stěžovatel se totiž mýlí, má-li za to, že uvedené rozhodnutí bylo podkladem pro rozhodnutí o prodloužení doby zajištění (napadené rozhodnutí) podle § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. Jedná se o dvě samostatná rozhodnutí vydaná v samostatných řízeních, způsobilá také samostatného soudního přezkumu. Přestože obě tato rozhodnutí spolu věcně (i časově) souvisejí, resp. na sebe navazují, je každé z nich prvním úkonem v řízení (srov. § 129 odst. 3 a § 129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců). Je proto vyloučeno se v řízení o prodloužení doby zajištění cizince zabývat zákonností rozhodnutí o prvotním zajištění. Zde lze souhlasit s tím, co uvedl krajský soud, totiž že námitky proti rozhodnutí o zajištění v řízení o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění by bylo třeba považovat za opožděné. Lze tedy shrnout, že napadený rozsudek není nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.

17. Ve světle výše uvedeného je zřejmé, že veškeré stížní námitky směřující k přezkumu rozhodnutí o zajištění nemohou obstát. Krajský soud nebyl povinen, ale ani oprávněn přezkum tohoto rozhodnutí provést. Naopak, pokud by tak učinil, a to za nastalé situace, kdy již bylo rozhodnutí o zajištění přezkoumáno a v uvedené věci rozhodnuto rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 1. 2016, čj. 10 A 1/2016 – 19, zatížil by své řízení vadou, jelikož by nerespektoval překážku věci pravomocně rozhodnuté. Obdobné ostatně platí i pro správní řízení před žalovanou. Ta také nebyla oprávněna (ani povinna) v řízení o prodloužení doby zajištění bez dalšího přezkoumávat svoje předchozí rozhodnutí o zajištění, vydané v době před novelizací zákona o pobytu cizinců (přede dnem 18. 12. 2015). To bylo pravomocné a vyvolávalo právní účinky; žalovaná jím byla, a dosud je, vázána nejméně do doby, než je zákonným způsobem zruší soud. Za neopodstatněnou je proto třeba považovat i námitku stěžovatele, že se krajský soud měl při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí zabývat podmínkami původního zajištění ke dni 8 Azs 44/2016 - 30 25. 11. 2015. Takový postup by ostatně narážel i na stěžovatelem poukazovaný § 75 odst. 1 s. ř. s.

18. Stěžovatel přesto není nikterak dotčen ve svém právu na přístup k soudu ve vztahu k rozhodnutí o zajištění. Mohl se proti němu bránit samostatnou žalobou, čehož využil (viz bod [17]) a rozsudek krajského soudu, kterým rozhodl o jeho žalobě směřující proti rozhodnutí o zajištění je v současné době, jak je Nejvyššímu správnímu soudu známo z databáze řízení u něj vedených, předmětem kasačního přezkumu ve věci vedené pod sp. zn. 1 Azs 20/2016. Právě v uvedeném řízení se Nejvyšší správní soud bude otázkou přezkoumatelnosti i zákonnosti rozsudku správního soudu vztahujícího se k rozhodnutí o zajištění zabývat a právě v tom řízení může stěžovatel uplatňovat veškeré námitky, které se rozhodnutí o jeho zajištění ze dne 27. 11. 2015 týkají (tedy i neaplikovatelnost § 129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění do 17. 12. 2015 z důvodu nedostatku vymezení objektivních kritérií „vážného nebezpečí útěku“ v zákoně).

19. Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že v době vydání rozhodnutí o zajištění (dne 27. 11. 2015) zákon o pobytu cizinců v § 129 odst. 1 neobsahoval vymezení pojmu „vážné nebezpečí útěku“ a bylo tak sporným, zda zde není rozpor s článkem 2 písm. n) nařízením Dublin III, z něhož vyplývá požadavek na vymezení objektivních kritérií tohoto neurčitého právního pojmu právními předpisy. Uvedené se stalo předmětem řízení o předběžné otázce u Soudního dvora Evropské unie na základě usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2015, čj. 10 Azs 122/2015 – 88. Soudní dvůr Evropské unie v této věci dosud nerozhodl, to však v právě projednávaném případě nepředstavuje překážku kasačního přezkumu.

20. Dne 18. 12. 2015 totiž nabyl účinnosti zákon č. 314/2015 Sb., kterým došlo k novelizaci zákona o pobytu cizinců, mj. i jeho § 129 odst. 4, který od uvedeného dne obsahuje objektivní kritéria pro vymezení pojmu „vážné nebezpečí útěku“ ve smyslu čl. 2 písm. n) nařízení Dublin III. Případný nedostatek předcházející zákonné úpravy tak byl odklizen. Právě za účinnosti této novelizované právní úpravy zákona o pobytu cizinců žalovaná vydala napadené rozhodnutí (dne 18. 12. 2015). V něm se na půdorysu nesporných skutkových okolností stěžovatelova případu zabývala splněním předpokladů prodloužení doby zajištění vyplývajících z čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III.

21. Žalovaná vyšla ze skutečnosti, že stěžovatel přicestoval na území České republiky bez dokladu totožnosti, bez víza, nemá v České republice žádné vazby, adresu pobytu a nemá ani dostatek finančních prostředků na dobrovolné vycestování z jejího území. Vzala v potaz i jeho vyjádření o záměru pokračovat v cestě schengenským prostorem do Paříže, ač podal žádost o azyl ve Španělsku, kam se naopak zjevně vrátit nehodlá.

22. Napadenému rozhodnutí nelze vytknout, co namítá stěžovatel, že žalovaná „slepě“ převzala závěry, na základě nichž přistoupila k jeho prvotnímu zajištění. Naopak se žalovaná smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení Dublin III i v napadeném rozhodnutí znovu možnostmi uložení mírnějších donucovacích opatření (podle § 123b zákona o pobytu cizinců), a za situace, kdy neshledala možnost a účelnost jejich využití, posuzovala, zda ve stěžovatelově případě existuje vážné nebezpečí útěku. Tento předpoklad dovodila a důvody, které ji k tomuto závěru vedly, vyložila na straně 3 napadeného rozhodnutí. 8 Azs 44/2016 - 31

23. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že posouzení otázky, zda ve stěžovatelově případě nebylo možno využít mírnější donucovací opatření a existuje zde vážné nebezpečí útěku, je v napadeném rozhodnutí vyloženo na samé hraně přezkoumatelnosti. Je tomu tak ale i proto, že stěžovatel s výjimkou opakovaného vyjádření (v protokolu o podání vysvětlení ze dne 26. 11. 2015 a v protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 27. 11. 2015) o své identitě, o pobytu ve Španělsku, zde podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany a o záměru vycestovat z území České republiky do Paříže, se žalovanou nikterak nespolupracoval, odmítl vypovídat a přebírat od žalované jakékoliv písemnosti (včetně rozhodnutí).

24. Nejvyšší správní soud vzhledem k těmto okolnostem uvážil, že žalovaná zohlednila veškeré skutkové okolnosti případu, které v řízení vyšly najevo a které o situaci stěžovatele zjistila. Závěr o existenci vážného nebezpečí útěku byl v projednávané věci opodstatněný a v mezích kritérií zakotvených v § 129 odst. 4 zákona o pobytu cizinců.

25. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná se zabývala i přiměřeností dalšího zajištění a odůvodnila také, z jakých důvodů prodlužuje dobu zajištění stěžovatele o dalších 28 dní. Skutečnost, že žalovaná stanovila dobu prodloužení zajištění přiměřeně okolnostem tohoto konkrétního případu, dokládá i následné (byť pro posouzení této věci nerozhodné) naplnění vlastního účelu zajištění, tj. předání stěžovatele podle nařízení Dublin III do Španělska v době trvání jeho prodlouženého zajištění.

26. Namítal-li tedy stěžovatel v kasační stížnosti, že při prodloužení doby zajištění měla žalovaná znovu zhodnotit podmínky a okolnosti dalšího zajištění, tj. přiměřenost a existenci alternativ, a to k datu vydání napadeného rozhodnutí, z toho, co bylo právě uvedeno, vyplývá, že tomuto požadavku dostála.

27. Výhrada stěžovatele směřující k porušení § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. krajským soudem je také neopodstatněná. Poukázal-li krajský soud v napadeném rozsudku při úvahách o naplnění objektivních kritérií „vážného nebezpečí útěku“ i na stěžovatelovo agresivní chování vůči tlumočnici (v čemž stěžovatel spatřoval nedůslednost krajského soudu při aplikaci § 75 odst. 1 s. ř. s.), nutno zdůraznit, že uvedená zmínka nebyla (a ani nemohla být, neboť nebyla obsahem napadeného rozhodnutí) rozhodovacím důvodem, vedoucím k závěru o zákonnosti napadeného rozhodnutí. Z napadeného rozsudku je zřejmé, že při přezkumu rozhodnutí o prodloužení doby zajištění vyšel krajský soud ze skutkového a právního stavu v době rozhodování žalované (viz strany 3 – 4, jakož i strana 5, čtvrtý odstavec shora napadeného rozsudku). Porušení § 75 odst. 1 se proto nedopustil.

28. K pochybení nedošlo ani co do rozsahu soudního přezkumu. Stěžovatel sice vytýkal, že krajský soud měl ve smyslu § 75 odst. 2 s. ř. s. k námitce přezkoumat i rozhodnutí o zajištění, Nejvyšší správní soud však již výše v bodech [16], [17] a [18] vysvětlil, že rozhodnutí o zajištění nebylo závazným pokladem napadeného rozhodnutí (ve smyslu § 75 odst. 2, věty druhé s. ř. s.). Nepřehlédl přitom, že žaloba (podaná u soudu dne 25. 1. 2016) a její doplnění ze dne 3. 2. 2016, nebyly zcela konzistentní, jelikož stěžovatel jako napadené označil toliko rozhodnutí o prodloužení doby zajištění ze dne 18. 12. 2015, v rozporu s tím v rámci jednotlivých žalobních bodů poukazoval i na nezákonnost 8 Azs 44/2016 - 32 rozhodnutí o zajištění, které jako napadené neoznačil a konečně v návrhu výroku rozsudku (žalobním petitu) navrhl zrušit vedle rozsudku krajského soudu jak napadené rozhodnutí, tak i rozhodnutí o zajištění ze dne 27. 11. 2015.

29. Krajský soud vzhledem k poznatku, že rozhodnutí o zajištění bylo napadeno samostatnou žalobou stěžovatele, nebylo jako napadené v žalobě označeno, ani k žalobě přiloženo, tento vnitřní rozpor žaloby vypořádal se správným závěrem, že rozhodnutí o zajištění v nynějším řízení není oprávněn přezkoumat. K tomuto správnému závěru Nejvyšší správní soud doplňuje, že v nastalé situaci, kdy v době vydání napadeného rozsudku již bylo pravomocně rozhodnuto o žalobě směřující proti rozhodnutí o zajištění (což je nespornou skutečností), nemohl být přezkum tohoto rozhodnutí proveden především z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Jistou nedůslednost v postupu krajského soudu lze s ohledem na znění žalobního petitu tedy spatřovat v tom, že samostatným výrokem v napadeném rozsudku nerozhodl o odmítnutí návrhu na zrušení rozhodnutí o zajištění ve smyslu § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Obsahově správně však o této námitce uplatněné „z opatrnosti“ pojednal tak, že věcný přezkum rozhodnutí o zajištění v nynějším řízení není možný.

30. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že pouhá absence samostatného výroku, který by ale na výsledku řízení a na právním postavení stěžovatele ničeho nezměnil, nemá vliv na zákonnost napadeného rozsudku. VI.

31. S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

32. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti svědčilo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

33. Stěžovateli byla usnesením krajského soudu ze dne 25. 1. 2016, čj. 10 A 13/2016 – 14, ustanovena zástupkyně z řad advokátů JUDr. Lucie Mališová. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V případě, kdy je zástupce z řad advokátů ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 ve spojení s § 120 s. ř. s.). Ustanovená zástupkyně v řízení o kasační stížnosti učinila 1 úkon právní služby ve výši 3100 Kč spočívající v sepisu kasační stížnosti podané dne 2. 3. 2016 [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Dále jí náleží paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému advokátovi celkem náleží 3400 Kč (zástupkyně stěžovatele není plátkyní daně z přidané hodnoty), která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. 8 Azs 44/2016 - 33 P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 31. října 2016 JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu