8 Azs 55/2016

Rubrum

8 Azs 55/2016 - 35 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a soudců Mgr. Petry Weissové a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: A. A., zastoupeného Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 1. 2016, čj. KRPA-1638-18/ČJ-2016-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, čj. 4 A 3/2016 - 23, takto:

Výrok

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2016, čj. 4 A 3/2016 - 23, se zrušuje.

II. Rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy ze dne 5. 1. 2016, čj. KRPA-1638-18/ČJ-2016-000022, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í žalované k dalšímu řízení.

III. Žalovaná j e p o v i n n a zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Marka Čechovského.

Odůvodnění

I.

1. Rozhodnutím ze dne 5. 1. 2016, čj. KRPA-1638-18/ČJ-2016-000022 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná podle § 129 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) rozhodla o zajištění žalobce za účelem jeho předání podle Nařízení rady (ES) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo 8 Azs 55/2016 - 36 osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“). Dobu zajištění stanovila na 30 dní ode dne omezení osobní svobody. II.

2. Žalobce se proti napadenému rozhodnutí bránil žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Nepřisvědčil námitce, že žalovaná nedostatečně zjistila podstatné okolnosti pro zajištění žalobce, zejména ty, z nichž bylo možno usuzovat na vážné nebezpečí útěku, jímž žalovaná zajištění odůvodnila. Chybným městský soud neshledal ani závěr žalované o nemožnosti použití zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Za nedůvodnou označil i námitku porušení zásady proporcionality při rozhodování o zajištění žalobce. III.

3. Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížností z důvodů vyplývajících z § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Navrhl napadený rozsudek zrušit a vrátit věc městskému soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušit též napadené rozhodnutí a věc vrátit k dalšímu řízení žalované.

4. Stěžovatel namítal, že žalovaná nedostatečně zjistila skutečnosti, jež odůvodňovaly jeho zajištění, opírající se o hrozbu vážného nebezpečí útěku. Žalovaná zlehčovala vztah stěžovatele s jeho družkou, občankou České republiky. Ta přitom byla po celou dobu přítomna u žalované, kde byl stěžovatel zajištěn a byla ochotna poskytnout pravdivou výpověď i finanční záruku. Žalovaná ji odmítla vyslechnout, přestože ji posléze „ustanovila účastníkem řízení“. Na stěžovatele bylo třeba pohlížet jako na rodinného příslušníka občana Evropské unie a žalovaná se proto měla zabývat možnými překážkami předání stěžovatele podle nařízení Dublin III. K tomu nedošlo, což způsobuje nepřezkoumatelnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí a v důsledku toho i rozsudku městského soudu.

5. Žalovaná měla povinnost stěžovatele propustit i proto, že zajištěním stěžovatele došlo k nepřiměřenému zásahu do rodinného a osobního života jeho a jeho družky. Měla také zkoumat, zda jsou dány kvalifikované důvody pro správní vyhoštění stěžovatele. Na stěžovatele nebylo možno pohlížet jako na hrozbu veřejného pořádku, neboť se jednalo o stěžovatelův první pobyt na území České republiky a proti jejím zákonům se neprovinil. Stěžovatel měl být proto okamžitě propuštěn. Jelikož se uvedeným městský soud nezabýval, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný i nezákonný.

6. Podle stěžovatele je napadené rozhodnutí v rozporu s § 68 odst. 3 správního řádu, jelikož žalovaná dostatečně neodůvodnila výrokovou část svého rozhodnutí. Napadené rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci zejména proto, že žalovaná nezohlednila partnerský vztah stěžovatele s občankou České republiky a její připravenost složit za stěžovatele finanční záruku ve výši 50 000 Kč a přijmout spolu s ním i jiná mírnější opatření. Tato vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Jelikož se návrhem na složení finanční záruky dostatečně nezabýval ani městský soud, způsobuje to nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.

7. Stěžovatel zdůraznil, že k jeho zajištění mohla žalovaná přistoupit teprve za předpokladu, že nemohla účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem vycestování. Možnost 8 Azs 55/2016 - 37 jejich uložení v napadeném rozsudku městský soud odmítl, aniž se jejich účelností v daném případě zabýval. Žalovaná nerespektovala, že zajištění je krajním a mimořádným prostředkem, který lze použít teprve v případě, že je to nezbytné a existují-li pro jeho uplatnění opravdové důvody a užití mírnějších opatření by neplnilo účel. V tomto směru stěžovatel poukázal i na nerespektování zásady proporcionality vyplývající z § 2 odst. 3 správního řádu žalovanou a na porušení základních zásad činnosti správních orgánů, vedle zásady plynoucí z § 2 odst. 3 správního řádu též na porušení zásady zakotvené v § 2 odst. 4 téhož zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že zajištěním se zasahuje do ústavně zaručeného práva na osobní svobodu vyplývajícího z čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), měla žalovaná v napadeném rozhodnutí posoudit všechny okolnosti, pro něž nelze mírnější instituty využít. Jelikož se tak nestalo, považuje stěžovatel své zajištění za nezákonné.

8. Městský soud pochybil i v tom, že rozhodl bez nařízení jednání, aniž stěžovatele vyzval, aby se vyjádřil, zda s takovým postupem souhlasí. Porušil tím čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny. IV.

9. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. V.

10. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

11. Kasační stížnost je důvodná.

12. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou týkající se vady řízení před městským soudem, spočívající v tom, že rozhodl bez jednání. Stěžovatel poukazoval na § 51 odst. 1 s. ř. s. a zdůraznil, že bez jednání lze rozhodnout buď na základě shodného návrhu účastníků řízení, nebo tehdy, souhlasí-li účastníci s takovým postupem. Uvedené podle stěžovatele nebylo v dané věci splněno, jelikož městský soud žádnou výzvu v tomto směru stěžovateli nezaslal.

13. Stěžovatel však přehlédl, že v případě, kdy správní soud rozhoduje o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, jsou předpoklady rozhodnutí bez jednání upraveny v § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců. Podle něj správní soud nařídí jednání pouze tehdy, navrhne-li to účastník řízení nejpozději do 5 dnů od podání žaloby, nebo je-li to nezbytné. O tom musí být účastník řízení ve správním rozhodnutí poučen.

14. Nejvyšší správní soud ověřil, že napadené rozhodnutí uvedené poučení obsahuje. Městský soud proto nepochybil, pokud jednání nenařídil. Nezbytnost takového postupu zjevně neshledal a účastníci řízení nařízení jednání v zákonné lhůtě 5 dnů od podání žaloby nenavrhli. Přitom návrh k nařízení jednání může ve smyslu § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců (ve věcech v něm vyjmenovaných) učinit kterýkoliv z účastníků řízení, nehledě na jeho procesní postavení v daném řízení. 8 Azs 55/2016 - 38

15. Řízení před městským soudem z uvedeného důvodu nebylo zatíženou vadou, která by mohla způsobit nezákonnost napadeného rozsudku [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Prostá skutečnost, že městský soud v napadeném rozsudku nesprávně uvedl, že ve věci rozhodl bez jednání, jelikož s takovým postupem vyslovili souhlas oba účastníci řízení, nezákonnost jeho rozsudku nepůsobí. Předpoklady pro rozhodnutí bez nařízení jednání byly splněny, byť nikoliv v důsledku souhlasného vyjádření obou účastníků řízení, nýbrž proto, že žádný z nich nařízení jednání v zákonem stanovené lhůtě nenavrhl.

16. Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami, jež stěžovatel uplatnil k možnosti uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel jak v žalobě, tak i nyní v kasační stížnosti namítal, že žalovaná neposuzovala možné překážky jeho předání a nezkoumala, zda je alespoň potenciálně možné vzhledem k tomu, že jeho přítelkyně, u níž stěžovatel bydlel, je občankou České republiky, neprovedl její výslech, ač jej stěžovatel navrhoval a nevypořádala se ani s návrhem na složení finanční záruky ve výši 50 000 Kč jeho přítelkyní.

17. Pro výše uvedené vady považoval stěžovatel jak napadené rozhodnutí, tak i rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný. Nejvyšší správní soud uvážil, že uvedené námitky jsou opodstatněné a jsou relevantní z hlediska naplnění kasačního důvodu podřaditelného pod § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.

18. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu zjistil následující pro věc významné skutečnosti. Žalovaná se stěžovatelem dne 5. 1. 2016 sepsala protokol o podání vysvětlení (dále jen „protokol I“) podle § 167 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podání vysvětlení se uskutečnilo v době od 11.30 hod. do 12.30 hod. Stěžovatel v něm vylíčil svoji verzi pobytového příběhu. Dále v něm uvedl, že peníze na složení finanční záruky nemá, od září 2015 žije u přítelkyně, občanky České republiky, na adrese, kterou přesně nezná a nepamatuje si ji. Vztah s touto přítelkyní stěžovatel označil za důvod, pro který hodlá v České republice setrvat a pro nějž považuje vycestování za zásah do soukromého a rodinného života. Následně téhož dne vydala žalovaná rozhodnutí o zajištění, které stěžovatel převzal v 18.15 hod. Dne 5. 1. 2016 v 18.35 hod. žalovaná stěžovateli oznámila zahájení správního řízení ve věci správního vyhoštění a na to sepsala protokol o vyjádření účastníka řízení (dále jen „protokol II“) podle § 18 odst. 1 správního řádu. Toto vyjádření stěžovatel učinil dne 5. 1. 2016 mezi 18.40 hod. - 19.40 hod. Protokol II obsahoval vyjádření stěžovatele ke stejným otázkám, jako protokol I. Stěžovatel v něm dále upřesnil, že s přítelkyní Soňou bydlí v jejím bytě v Praze - Libni, název ulice ani číslo domu si nepamatuje, vystupuje na stanici Českomoravská. Zopakoval, že peníze nemá, ale jeho přítelkyně je připravena složit finanční záruku ve výši 50 000 Kč a že jeho vztah s přítelkyní je důvodem, pro který by vycestování považoval za zásah do soukromého a rodinného života. V časovém sledu, jak výše vyloženo, byly jednotlivé písemnosti zažurnalizovány ve správním spise.

19. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že se žalovaná zabývala možností uložení zvláštních opatření za účelem vycestování podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců a posuzovala, zda k dosažení sledovaného účelu (předání stěžovatele podle nařízení Dublin III) není jejich uložení dostačující. Při tomto posouzení však žalovaná vyšla výlučně z obsahu vysvětlení zachyceného v protokolu I. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že v napadeném rozhodnutí (o zajištění), které časově předcházelo vyjádření stěžovatele 8 Azs 55/2016 - 39 obsaženému v protokolu II, žalovaná přesto na tento protokol II odkázala a výslovně uvedla, že „[v] rámci protokolu o vyjádření účastníka správního řízení cizinec potvrdil informace, že do České republiky přicestoval v měsíci říjnu 2014. Plně dále potvrdil skutečnosti uvedené v protokolu o podání vysvětlení.“

20. V době, kdy napadené rozhodnutí žalovaná vyhotovila a stěžovatel potvrdil jeho převzetí (dne 5. 1. 2016 v 18.15 hod.), však buď nemohl být obsah protokolu II žalované znám (vzhledem k časovým údajům o vyhotovení jednotlivých písemností – viz bod [18]), pak ovšem na jeho obsah nemohla v napadeném rozhodnutí odkazovat. Nebo sice znám byl (a potom časové údaje na listinách ve správním spise neodpovídaly skutečnosti), v takovém případě ale žalovaná byla povinna vzít v úvahu při posouzení možnosti uložení mírnějších opatření, ne jen některé, ale všechny v něm uvedené skutečnosti (zejména ty, jež se vztahovaly k finanční záruce a vztahu stěžovatele s občankou České republiky, popř. i poznatky o tvrzeném místě stěžovatelova pobytu – viz dále bod [21]). To však žalovaná neučinila a v napadeném rozhodnutí se těmito okolnostmi vůbec nezabývala.

21. Nelze si také nepovšimnout, že již dne 4. 1. 2016 (před podáním vysvětlení stěžovatelem) žalovaná provedla šetření na adrese Sokolovská 254, Praha 9 – Libeň v bytě obývaném tvrzenou přítelkyní stěžovatele S. F., v němž s ní měl bydlet též stěžovatel. Údaj o přechodném pobytu stěžovatele na této adrese žalovaná opakovaně uváděla i v dalších písemnostech nacházejících se ve správním spise pořízených v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí (v úředním záznamu o umístění osoby do policejní cely ze dne 4. 1. 2016, v záznamu k případu omezení osobní svobody ze dne 4. 1. 2016 a také v konceptu žádosti o poskytnutí informace k osobě opět ze dne 4. 1. 2016). Z uvedených poznatků o dočasném pobytu stěžovatele (zjištěných žalovanou i tvrzených stěžovatelem) žalovaná nevyvodila v napadeném rozhodnutí žádné závěry. Přitom v písemnostech ve správním spise sama žalovaná byt na adrese S. X, P. označovala jako „současný“, „přechodný“, nebo i „trvalý“ pobyt stěžovatele.

22. Za situace, kdy se žalovaná v napadeném rozhodnutí odvolávala na obsah protokolu II, měla zaujmout stanovisko i k vyjádření zástupce stěžovatele v něm obsažené, že „bylo navrhováno, že účastník řízení, respektive jeho přítelkyně složí finanční záruku a že se účastník řízení bude zdržovat v místě svého pobytu a bude se policii hlásit v určenou dobu“. Uvedené skutečnosti, jež mohly zakládat opodstatněnost uložení mírnějších opatření namísto zajištění cizince žalovaná v napadeném rozhodnutí nezohlednila, přestože ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců byly skutečnostmi významnými. Úvaha o jejich možném využití totiž měla předcházet závěru o potřebě stěžovatele zajistit.

23. Žalovaná se nevypořádala ani s tvrzeními stěžovatele obsaženými v protokolech I a II o jeho vztahu s občankou České republiky, o tom, že kvůli ní hodlá na území České republiky setrvat a prohloubit s přítelkyní vztah sňatkem, a že z uvedeného důvodu bude jeho vycestování představovat zásah do rodinného a soukromého života. Nelze také nezohlednit, že žalovaná již v době předcházející vydání napadeného rozhodnutí byla s touto tvrzenou přítelkyní stěžovatele v kontaktu (dodala žalované cestovní doklad stěžovatele) a znala i přesnou adresu jejího bydliště, kde učinila cizineckou prohlídku za účelem ověření pravdivosti tvrzení stěžovatele, že s uvedenou ženou na této adrese bydlí. Ani tato zjištění žalovaná v napadeném rozhodnutí nezmínila, nevyhodnotila a nikterak se 8 Azs 55/2016 - 40 jimi nezabývala. Neposoudila tvrzený vztah stěžovatele s občankou České republiky ani v tom směru, zda nezakládá jeho postavení jako rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu § 15a odst. 3 písm. b) zákona o pobytu cizinců a zda v důsledku uvedeného není dána překážka jeho vycestování a je proto na místě jej bezprostředně propustit.

24. Jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, čj. 7 As 79/2010 – 150, jehož závěry jsou plně použitelné i v nyní posuzované věci, byly-li žalované před rozhodnutím o zajištění známy skutečnosti, které mohly zakládat překážky následného správního vyhoštění, byla žalovaná povinna se jimi zabývat i v řízení o zajištění cizince. Tomu žalovaná nedostála. Nechtěla-li žalovaná správní řízení zatížit vadou, bylo její povinností zabývat se všemi skutečnostmi, které zjistila, které vyšly v řízení najevo a byly jí známy v době, kdy o zajištění stěžovatele rozhodovala, a měla také vyložit, proč přes tato zjištění nelze ve stěžovatelově případě uložit mírnější opatření.

25. Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném spatřuje vadu správního řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaná vycházela, je v rozporu se správním spisem, a pro tuto vadu měl napadené rozhodnutí zrušit již městský soud. Kasační důvod vyplývající z § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je naplněn.

26. Z důvodů právě vyložených považoval Nejvyšší správní soud za předčasné zabývat se zbylými stižními námitkami, které směřovaly k nedostatečnému a také nesprávnému vyhodnocení existence vážného nebezpečí útěku jako jednoho z předpokladů zajištění, ale i proporcionalitou zajištění, která je bezprostředně spjata s posouzením možnosti využití zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. VI.

27. S ohledem na shora uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Proto napadený rozsudek zrušil dle § 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. Vady rozhodnutí žalované však vylučují, aby v řízení před městským soudem bylo možno postupovat jinak, než zrušením napadeného rozhodnutí. Proto jsou dány podmínky pro postup dle § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., podle něhož může kasační soud současně se zrušením rozhodnutí správního soudu rozhodnout i o zrušení rozhodnutí správního orgánu. Nejvyšší správní soud proto zrušil také rozhodnutí žalované a vrátil jí věc k dalšímu řízení. V něm je žalovaná vázána právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku [§ 78 odst. 5 s. ř. s. ve spojení s § 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.].

28. Vzhledem ke skutečnosti, že Nejvyšší správní soud je posledním soudem, který o věci rozhodl, je povinen dle § 110 odst. 3 s. ř. s. rozhodnout jak o nákladech řízení o kasační stížnosti, tak i o nákladech předcházejícího řízení před městským soudem.

29. Podle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., má úspěšný účastník právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. V nyní posuzované věci je procesně úspěšným účastníkem stěžovatel, který byl jak v řízení před krajským soudem, tak i v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud proto uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku. 8 Azs 55/2016 - 41

30. Uvedené náklady řízení představují náhradu za 3 úkony právní služby ve výši 3100 Kč za přípravu a převzetí zastoupení, sepis žaloby a doplnění kasační stížnosti podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a za tři paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč související s uvedenými úkony právní služby (§ 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu). Tato částka (10 200 Kč) byla v souladu s § 57 odst. 2 s. ř. s. zvýšena o 21% daň z přidané hodnoty ve výši 2142 Kč, neboť zástupce žalobce doložil, že je plátcem této daně. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 26. října 2016 JUDr. Michal Mazanec předseda senátu