8 Azs 65/2026

Rubrum

8 Azs 65/2026-27 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Molka (soudce zpravodaj) a soudců Petra Mikeše a Ondřeje Bartoše v právní věci žalobkyně: L. Z., zast. Mgr. Igorem Žižkem, advokátem se sídlem Moskevská 697/72, Praha 10, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 27. 1. 2026, č. j. MV-192304-4/SO-2025, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2026, č. j. 13 A 7/2026-58, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.

II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalované s e náhrada nákladů řízení n e p ř i z n á v á .

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně je občankou Běloruské republiky. Přestěhovala se do České republiky, kde žijí její dcera a syn, a požádala zde o povolení k pobytu z humanitárních důvodů podle § 87h odst. 3 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Svou žádost odůvodnila tím, že trpí Parkinsonovou nemocí, která jí znemožňuje samostatně se o sebe postarat. Její žádost byla v prvním stupni zamítnuta, neboť Ministerstvo vnitra dospělo k názoru, že nesplňuje podmínky podle zmíněného ustanovení zákona. Žalobkyně se proti rozhodnutí bránila odvoláním k žalované, která jej dne 27. 1. 2026 zamítla zejména na základě toho, že žalobkyně má reálnou možnost získat povolení k přechodnému pobytu. To jí totiž bylo v minulosti zamítnuto jen z důvodu nedoložení dokladu o zdravotním pojištění a podle žalované nebylo pochyb, že kdyby je žalobkyně doložila, povolení by jí bylo vydáno.

2. Proti rozhodnutí žalované se žalobkyně dne 26. 2. 2026 bránila žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“). Ta obsahovala rozsáhlejší úvod popisující situaci žalobkyně a dosavadní průběh řízení s označením důkazů, kde zejména poukazovala na svůj aktuální zdravotní stav a vady v průběhu pohovoru ve věci žádosti o přechodný pobyt ústící 8 Azs 65/2026 v konflikt se zaměstnanci Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Následně se měly jak ministerstvo, tak Všeobecná zdravotní pojišťovna žalobkyni mstít neférovým přístupem k ní. Podání zakončovala stručná kapitola nadepsaná „žaloba.“ V ní byl formulován petit a následně konstatováno, že „žaloba bude doplněna o argumenty ve lhůtě 30 dnů.“ Následně zaslala dne 16. 3. 2026 rozsáhlejší doplnění žaloby.

3. Městský soud vyhodnotil již prvotní žalobu jako bezvadnou, neboť v její úvodní části byla obsažena argumentace a návrhy důkazů. V rozsudku uvedl, že námitka proti průběhu pohovoru, který byl s žalobkyní proveden, je nedůvodná a ostatní argumenty se zcela míjejí s předmětem řízení. Doplnění ze dne 16. 3. 2026 bylo podáno až po lhůtě 30 dnů od doručení rozhodnutí správního orgánu, kterou § 172 odst. 1 zákona o pobytu cizinců stanoví pro podání žaloby, a městský soud proto pouze konstatoval jeho opožděnost a obsahem se blíže nezabýval. Na tomto základě pak žalobu zamítl jako nedůvodnou.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Navrhuje, aby byl rozsudek městského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

5. Stěžovatelka se ohrazuje proti závěrům městského soudu, který vyhodnotil její prvotní podání jako bezvadnou žalobu, navzdory v ní obsaženému tvrzení opaku. Podle stěžovatelky musí být jednání vykládáno podle kombinace skutečného obsahu, smyslu a zjevné vůle jednající osoby, nikoli na základě vytržení jedné části žaloby z kontextu. Tato úvodní část blanketní žaloby představovala pouze jakýsi prolog sloužící k pochopení celé věci a situace stěžovatelky. To je dle ní podpořeno i samotným textem rozsudku městského soudu, který na jednu stranu považoval úvodní část žaloby za argumentaci, na stranu druhou ale takto nalezené námitky označil za míjející se s předmětem řízení. Zároveň ignoroval vůli stěžovatelky, která deklarovala, že žalobu až následně doplní o argumenty.

6. Dále stěžovatelka namítá překvapivost rozhodnutí, neboť ji městský soud nevyzval k doplnění žaloby a svůj výklad ohledně opožděnosti podání ze dne 16. 3. 2026 přijal až v meritorním rozhodnutí. Tím se dopustil nepřijatelně formalistického přístupu, v jehož důsledku nepřezkoumal důvody zamítnutí stěžovatelčiny žádosti a neposoudil podstatu žaloby směřující proti nepřiměřeně restriktivnímu a formalistickému posouzení humanitárních důvodů u stěžovatelky, která má vysoký věk a je fakticky závislá na rodině žijící v ČR.

7. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze stručně uvádí, že se ztotožňuje s napadeným rozsudkem a trvá na závěrech svého napadeného rozhodnutí.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

8. Nejvyšší správní soud (dále též „NSS“) posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). 8 Azs 65/2026-28 pokračování

9. Ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, se NSS po posouzení přípustnosti zabývá otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele (§ 104a odst. 1 s. ř. s.). Pokud by tomu tak nebylo, musela by být odmítnuta jako nepřijatelná. Nejvyšší správní soud přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo potřeby překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS).

10. NSS shledal, že kasační stížnost není přijatelná, jelikož nebyl naplněn ani jeden ze dvou výše uvedených důvodů. Na stěžovatelčiny námitky již nabízí dostatečnou odpověď ustálená judikatura NSS, na kterou tento soud odkazuje níže.

11. Pokud jde o stěžovatelčinu námitku proti vyhodnocení žaloby městským soudem jako bezvadné již od počátku, NSS se v minulosti vícekrát zabýval náležitostmi žaloby podle § 71 s. ř. s. Například podle bodu 33 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, „je nutno za žalobní bod považovat každé vyjádření žalobce, z něhož byť i jen v nejhrubších obrysech lze dovodit, že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Jinými slovy, náležitost žaloby dle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je splněna, pokud jsou z tvrzení žalobce seznatelné skutkové děje a okolnosti individuálně odlišitelné od jiných ve vztahu ke konkrétnímu případu žalobce, jež žalobce považoval za relevantní k jím domnělé nezákonnosti správního rozhodnutí; právní důvody nezákonnosti (či nicotnosti) napadeného správního rozhodnutí pak musí být tvrzeny alespoň tak, aby soud při aplikaci obecného pravidla, že soud zná právo, mohl dostatečně vymezit, kterým směrem, tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.“ Pohledem těchto závěrů stěžovatelčina původní žaloba skutečně obsahovala žalobní body, a byla tedy v tomto ohledu bezvadná.

12. V návaznosti na to pak lze odkázat například na bod 14 rozsudku NSS ze dne 8. 9. 2014, č. j. 8 Afs 106/2014-26, podle nějž „řízení před správními soudy je totiž ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou, proto již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve lhůtě vymezené v § 72 odst. 1 ve spojení s § 71 odst. 2 s. ř. s. Soudní řád správní neumožňuje, aby žalobce vznášel nové námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby.“ Shodně se vyjádřil i Ústavní soud (dále jen „ÚS“) například ve svém nálezu ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, v jehož bodě 39 zdůraznil přísnost stanovení lhůt pro podání žalob ve správním soudnictví a uvedl, že „lhůta k podání žaloby je zákonnou lhůtou, jejíž délka nemůže být soudem měněna. A nemůže být ani prominuto její zmeškání, neboť to vylučuje soudní řád správní (§ 72 odst. 4). Nepříznivé následky zmeškání lhůty k podání žaloby tedy nelze žádným způsobem odvrátit. […] Rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body může žalobce jen ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 věta třetí soudního řádu správního). Řízení tedy ovládá přísně pojatá zásada koncentrace.“ V bodě 40 téhož nálezu je pak stanoveno, že „žalobce je povinen již v žalobě, nejpozději v běhu žalobní lhůty, vymezit rozsah, v jakém správní rozhodnutí napadá, a alespoň základním způsobem vymezit důvody, v nichž nezákonnost rozhodnutí spatřuje.“ Výše uvedené tak dle NSS lze bez dalšího použít pro nyní projednávanou věc, neboť posouzení městského soudu odpovídalo pravidlům vyloženým citovanými rozhodnutími. 8 Azs 65/2026

13. Co se týče namítané překvapivosti, ÚS tuto vadu definoval například v odst. 13 odůvodnění nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03, kde uvedl, že „jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ Taková situace ovšem v nyní posuzované věci nenastala, neboť z výše uvedených rozhodnutí lze vyčíst, že vzhledem ke včasně uplatněným žalobním námitkám postupoval městský soud předvídatelně. Bezvadnost žaloby je ostatně kategorií objektivní povahy, danou splněním zákonných náležitostí podání, takže přesvědčení samotné stěžovatelky či jejího zástupce o tom, zda tyto náležitosti splňuje či nikoli, nemůže mít na posouzení soudem vliv.

14. Navíc pokud stěžovatelka považovala žalobu, kterou podala dne 26. 2. 2026, tedy poslední den třicetidenní lhůty pro její podání, jak je vysvětleno i v bodě 11 rozsudku městského soudu, za blanketní, nemohla ani očekávat, že by ji městský soud vyzýval k jejímu doplnění. Pro takové doplnění by totiž již nezbýval žádný čas, jak plyne z I. a III. právní věty rozsudku rozšířeného senátu ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017-31, č. 3733/2018 Sb. NSS: „Uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu nepředstavuje podmínku řízení [§ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Absence takovéto náležitosti se odstraňuje postupem dle § 37 odst. 5 téhož zákona. Soud pro odstranění této vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části lhůty pro podání žaloby. (…) Neuplatní-li žalobce ve lhůtě pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu alespoň jeden žalobní bod tak, aby jeho žaloba byla projednatelná (§ 71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), soud žalobu odmítne podle § 37 odst. 5 téhož zákona.“ Pokud by tedy žaloba podaná dne 26. 2. 2026 neobsahovala žádný žalobní bod, městský soud by ji nutně odmítl.

15. Lze proto uzavřít, že ve věci stěžovatelky nedošlo k naplnění podmínek přijatelnosti, stěžovatelka neprokázala, že kasační stížnost přesahuje její vlastní zájmy, neboť rozhodná otázka náležitostí žalobních bodů a časových limitů pro rozšíření žalobních bodů perfektní žaloby již byla v judikatuře NSS dostatečně vyřešena, a NSS proto dospěl k závěru, že kasační stížnost je nepřijatelná.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl podle § 104a s. ř. s.

17. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. část III. 4. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020-33, č. 4170/2021 Sb. NSS). Stěžovatelka v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně 24. července 2026 8 Azs 65/2026-29 pokračování Pavel Molek předseda senátu