9 Ads 202/2025

Rubrum

9 Ads 202/2025 - 25 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: nezl. N. S., zast. zákonným zástupcem M. S., zast. Mgr. Ing. Jaroslavou Maňákovou, advokátkou se sídlem Očovská 3984/1, Hodonín, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2024, č. j. RN-X, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 11. 2025, č. j. 32 Ad 14/2024-60, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobkyně podala žádost o sirotčí důchod po zesnulé matce V. K., zemřelé dne X (dále jen „matka“). Žalovaná však rozhodnutím ze dne 3. 11. 2023, č. j. R-3. 11. 2023-421/X, žádost zamítla pro nesplnění podmínek obsažených v § 52 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). Následně podané námitky žalovaná rovněž zamítla výše nadepsaným rozhodnutím. Žalovaná v rozhodnutí vyložila podmínky přiznání sirotčího důchodu nezaopatřenému dítěti dle § 52 odst. 1 ZDP. Vysvětlila, že matka nesplnila podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod, tedy že v rozhodném období 10 let před úmrtím nesplnila podmínku 2,5 let pojištění, nezískala alespoň 1 rok doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1 ZDP, dále ani v rozhodném období 20 let před úmrtím nesplnila podmínku alespoň 5 let pojištění a nezískala alespoň 1 rok doby pojištění uvedené v § 11 a § 13 odst. 1 ZDP. Matka rovněž nesplnila podmínku nároku na starobní důchod, jelikož k datu úmrtí nedosáhla důchodového věku, ani věku 60 let a do dosažení důchodového věku jí chybělo více než 5 let. 9 Ads 202/2025

2. Žalobkyně brojila proti napadenému rozhodnutí žalobou, kterou krajský soud výše nadepsaným rozsudkem zamítl. Krajský soud neshledal pochybení v posouzení doby pojištění matky v rozhodných obdobích. Shrnul, že matce byla započítána doba, kdy byla vedena jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce, doba pojištění, kdy se starala o tchyni, a doba, kdy pečovala o dceru. Právě otázka délky péče o dceru byla spornou, jelikož žalobkyně tvrdila, že se o ni matka starala i po 30. 11. 2017, nikoliv pouze v období od 26. 9. 2016 do 30. 11. 2017, jak tvrdila žalovaná. Krajský soud vycházel z čestného prohlášení otce, přehledu vyplacených dávek rodičovského příspěvku a osobního listu důchodového pojištění matky a dospěl k závěru, že matka se o žalobkyni starala od jejího narození do 30. 11. 2017, poté převzal péči o dceru otec žalobkyně. Nárok žalobkyně na sirotčí důchod dle § 52 odst. 1 ZDP tedy nevznikl.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požaduje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.

4. Stěžovatelka má za to, že samotná skutečnost, že rodičovský příspěvek byl od ledna roku 2018 vyplácen otci, nemůže bez dalšího prokazovat, že otec byl pečující osobou v největším rozsahu. Pro účely důchodového pojištění není rozhodující, kdo je příjemcem rodičovského příspěvku, ale pokud o dítě pečuje více osob, kdo z nich pečoval v největším rozsahu. Změna příjemce dávky byla motivována jinými okolnostmi, o stěžovatelku se reálně osobně starala matka.

5. Dle stěžovatelky je napadený rozsudek nepřezkoumatelný, jelikož z něj není jasné, proč je důkazem převzetí osobní péče o dítě výplata rodičovského příspěvku, nikoliv samotné tvrzení stěžovatelky. Krajský soud neprovedl k této otázce dokazování, nezjistil tedy skutkový stav dostatečně. Nezhodnotil, že důvody změny vyplácení rodičovského příspěvku otci stěžovatelky (exekuční/oddlužovací situace spojená s bývalým manželem matky) oslabují závěr, že samotná změna příjemce rodičovského příspěvku dokládá převzetí osobní péče. Dále stěžovatelka poukázala na písařskou chybu a potřebu postavit najisto rozhodné doby péče.

6. Žalovaná ve svém vyjádření citovala názor krajského soudu v napadeném rozsudku, se kterým se ztotožnila a navrhla kasační stížnost zamítnout.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

7. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena advokátkou (§ 102 a násl. s. ř. s.).

8. Nejvyšší správní soud se následně zabýval otázkou přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). 9 Ads 202/2025 - 26 pokračování

9. Podstatný přesah zájmů stěžovatelky Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. Podstatný přesah bude dán pouze v případech, kdy se kasační stížnost (1) týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny v judikatuře Nejvyššího správního soudu anebo (2) právních otázek řešených dosavadní judikaturou rozdílně. Podstatný přesah zájmů stěžovatelky bude dán (3) rovněž v případě potřeby učinit odklon od ustálené judikatury. Konečně bude kasační stížnost přijatelná (4) tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

10. V nyní projednávané věci bylo při posouzení přijatelnosti kasační stížnosti stěžovatelky rozhodné, že v dosavadní judikatuře kasačního soudu nebyla plně řešena právní otázka posouzení délky péče o dítě na základě délky vyplácení dávek rodičovského příspěvku. Nejvyšší správní soud tedy shledal, že kasační stížnost je přijatelná, a proto přistoupil k meritornímu přezkumu kasační stížnosti.

11. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve tímto důvodem. Pro stručnost odkazuje na judikaturu ohledně posouzení toho, jaké vady tento kasační důvod naplňují (viz např. rozsudky NSS ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS, nebo ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004-73, č. 787/2006 Sb. NSS). Stěžovatelčina námitka nepřezkoumatelnosti spočívala v tom, že krajský soud nedostatečně zdůvodnil, proč nepřihlédl k jejímu tvrzení, že o ni pečovala matka delší dobu, než po kterou pobírala rodičovský příspěvek. Nejvyšší správní soud konstatuje, že z napadeného rozsudku, konkrétně z bodu 15., jsou seznatelné úvahy krajského soudu, na základě kterých dospěl k závěru, že matka stěžovatelky o ni pečovala v období od 26. 9. 2016 do 30. 11. 2017, nikoliv déle. Také, byť stručně, zdůvodnil, proč nepovažuje důvody změny příjemce rodičovského příspěvku za relevantní pro určení délky péče o dceru. Napadený rozsudek je přezkoumatelný.

12. Co se týče věcného posouzení, Nejvyšší správní soud shrnuje, že stěžovatelka žádala o přiznání sirotčího důchodu. Ten jí nebyl přiznán, jelikož matka stěžovatelky nesplnila podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na invalidní důchod nebo na starobní důchod dle § 52 odst. 1 ZDP. Nejvyšší správní soud připomíná, že potřebnou dobu pojištění pro vznik nároku na důchod stanovuje přímo ZDP. Tyto podmínky jsou tedy stanoveny zákonem a při jejich posouzení se postupuje formálně s přihlédnutím k době pojištění žadatele (zde matky stěžovatelky). Při rozhodování o nároku na důchod proto nelze přihlížet ke specifikům daného případu či potřebám stěžovatelky, nýbrž pouze k naplnění podmínek stanovených zákonem (viz například rozsudky NSS ze dne 24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006-73, č. 2252/2011 Sb. NSS, ze dne 8. 2. 2023, č. j. 1 Ads 222/2022-35, odst. [15], či ze dne 12. 12. 2019, č. j. 9 Ads 375/2018-38, odst. [16] a násl.).

13. Žádný z účastníků nezpochybňuje, že matka pečovala formálně (tj. pro účely pobírání rodičovského příspěvku) o stěžovatelku od data jejího narození, tedy od 26. 9. 2016 do 30. 11. 2017, kdy byla účastna důchodového pojištění dle § 5 odst. 2 písm. c) ZDP, přičemž se jednalo o náhradní dobu pojištění, která se pro účely starobního či invalidního důchodu započítává v plném rozsahu (§ 12 ZDP). Za toto období matka pobírala rodičovský 9 Ads 202/2025 příspěvek. Následně pobíral rodičovský příspěvek otec stěžovatelky. Stěžovatelka však v kasační stížnosti tvrdí, že ke změně pečující osoby došlo pouze z administrativních důvodů (kvůli exekuční/oddlužovací situaci matky), reálná péče o stěžovatelku zůstala i po 30. 11. 2017 na její matce. Tedy doba péče matky o stěžovatelku byla delší.

14. K tomu kasační soud uvádí, že dle § 30 odst. 1 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSSP“), má nárok na rodičovský příspěvek ten rodič, který po celý kalendářní měsíc osobně celodenně a řádně pečuje o dítě. Stejný závěr ostatně vyplývá i z důvodové zprávy k § 25 ZSSP, dle které je rodičovský příspěvek dávkou, která má umožnit rodiči věnovat se osobně péči o dítě. Obecně lze tedy vycházet z premisy, že ten rodič, který pobírá rodičovský příspěvek, pečuje osobně o dítě, pokud se neprokáže opak. K tomu v nyní projednávané věci nedošlo, jelikož stěžovatelka nepředestřela plauzibilní tvrzení o tom, že i po 30. 11. 2017 se o ni starala matka. Žalovaná nepochybila, když považovala za období, po které matka pečovala o dítě, období, kdy matka pobírala rodičovský příspěvek, a stejnou optikou považovala za období péče otce o stěžovatelku to období, po které on pobíral rodičovský příspěvek. Jiný výklad by byl v rozporu s účelem institutu rodičovského příspěvku a ZSSP samotným.

15. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že argumentace stěžovatelky, že změnou vyplácení rodičovského příspěvku otci stěžovatelky došlo pouze k formální změně místa plnění příspěvku, přestože reálně se o stěžovatelku starala nadále matka, na výše uvedeném závěru nic nezmění. Přestože rodiče stěžovatelky mohli mít pro takové jednání různé osobní důvody, nelze odhlédnout od toho, že tento postup měl dopad na dobu pojištění matky, a bohužel i na nárok stěžovatelky na sirotčí důchod. Nejvyšší správní soud rozumí smutné situaci, ve které se nachází stěžovatelka, nicméně nelze dospět k závěru, že podmínky na přiznání sirotčího důchodu dle § 52 odst. 1 ZDP byly splněny. Dodává, že sirotčí důchod není jedinou dávkou, kterou může stěžovatelka spolu se svým otcem čerpat z dostupného systému sociálního zabezpečení.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.

17. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalované nevznikly náklady nad rámec úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. srpna 2026 JUDr. Radan Malík předseda senátu