9 Ads 24/2014

Rubrum

9 Ads 24/2014 – 62 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: Staves.cz, družstvo, se sídlem Lipová 370/6, Brno, zast. JUDr. Ing. Janem Kopřivou, Ph.D., advokátem se sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, pracoviště Brno, se sídlem Veveří 7, Brno, proti rozhodnutí žalované ze dne 19. 7. 2012, č. j. 47091/010/9014/22.6.2012/2600/M6, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 11. 2013, č. j. 36 Ad 12/2012 – 31, takto:

Výrok

Věc s e postupuje rozšířenému senátu.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované specifikovanému v záhlaví, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 24. 5. 2012, č. j. 47002/310/9014/84/3828/11/772/24.5.2012/ŠL (dále jen „platební výměr“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Uvedeným rozhodnutím byla stěžovateli uložena podle ustanovení § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení“), povinnost uhradit nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „pojistné“) ve výši 204 614 Kč zjištěný za kontrolované období od 1. 3. 2011 do 30. 6. 2011 a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 35 917 Kč vypočtené k datu vyhotovení platebního výměru.

2. Důvodem, pro který byla stěžovateli vyměřena povinnost zaplatit dlužné pojistné, byly skutečnosti zjištěné v průběhu kontroly pojistného a plnění úkolů zaměstnavatele v nemocenském a důchodovém pojištění provedené u stěžovatele ve dnech 17. 8. 2011, 24. 8. 9 Ads 24/2014 2011, 29. 8. 2011, 14. 9. 2011, 12. 10. 2011 a 20. 10. 2011 a dále nové posouzení skutečností zjištěných při této kontrole (dále jen „kontrola“). Na základě provedené kontroly dospěl správní orgán I. stupně k závěru, že 33 členů družstva – stěžovatele bylo v kontrolovaném období ve smyslu § 5 písm. a) bod 15 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), osobami činnými v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Proto zahrnul tyto členy družstva mezi poplatníky pojistného podle § 3 odst. 1 písm. b) bod 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném v posuzované době (dále jen „zákon o pojistném“).

3. Již v průběhu kontroly stěžovatel zpochybňoval její výsledky. Jako výsledek kontroly byl vydán protokol č. 3828/11/772 (dále jen „protokol o kontrole“), kterým žalovaná konstatovala, že stěžovatel nepřihlásil k pojištění členy družstva, kteří spadají do okruhu nemocensky pojištěných osob dle ustanovení § 5 písm. a) bod 4 zákona o nemocenském pojištění, podle nějž jsou pojištění účastni zaměstnanci, jimiž se podle uvedeného zákona rozumí i členové družstva, pokud podmínkou členství v družstvu je jejich pracovní vztah k družstvu, jestliže mimo pracovněprávní vztah vykonávají pro družstvo práci, za kterou jsou jím odměňováni. Proti protokolu o kontrole podal stěžovatel dne 7. 11. 2011 námitky, o kterých bylo rozhodnuto rozhodnutím o námitkách ze dne 18. 1. 2012, č. j. 47002/300/3828/11/772/N/12/SE. Námitky byly shledány důvodnými. Dne 5. 3. 2012 byl proto vydán Dodatek č. 1 k protokolu o kontrole, ve kterém správní orgán I. stupně změnil právní kvalifikaci a uvedení členové družstva byli uznáni nemocensky pojištěnými podle ustanovení § 5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění, dle nějž jsou pojištěny osoby činné v poměru, který má obsah pracovního poměru, avšak pracovní poměr nevznikl, neboť nebyly splněny podmínky stanovené pracovněprávními předpisy pro jeho vznik. Stěžovatel znovu podal proti dodatku č. 1 námitky. Správní orgán I. stupně z podání vyvodil jedinou relevantní námitku, kterou shledal nedůvodnou – a to nesouhlas s konstatováním, že předmětných 33 členů družstva bylo v kontrolovaném období účastno nemocenského pojištění. Na základě výsledků kontroly vydal správní orgán I. stupně platební výměr celkem znějící na částku 240 531 Kč (viz bod [1] tohoto usnesení).

4. K odvolání stěžovatele žalovaná potvrdila rozhodnutí správního orgánu I. stupně a stěžovatel se proto obrátil na krajský soud se správní žalobou. Ten se ztotožnil se závěry žalované a konstatoval, že správní řízení proběhlo řádným způsobem, veškeré pochybnosti vyjádřené v žalobě již byly správními orgány uvedeny na pravou míru a odůvodněny a hodnotil jako správnou i právní kvalifikaci zařazení družstevníků pod § 5 písm. a) bod 15 zákona o nemocenském pojištění, tedy konstatoval, že vykonávali práci v tzv. faktickém pracovním poměru. Žádnou žalobní námitku neshledal důvodnou, a proto žalobu zamítl.

II. Obsah kasační stížnosti

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, v níž uplatňuje námitky, jež podřazuje pod ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Pro rozhodování rozšířeného senátu jsou podstatné pouze námitky, které jsou přiblíženy v následujících bodech. pokračování 9 Ads 24/2014 - 63

6. První námitkou stěžovatel poukazuje na rozpor mezi výsledkem předchozí kontroly [tj., kontroly za období od 1. 1. 2009 do 28. 2. 2011 (dále jen „předchozí kontrola“)] a aktuální kontroly. Ačkoliv byly kontroly provedeny bezprostředně po sobě, navzdory stejnému skutkovému stavu a platnosti stejných zákonů byly shledány zcela odlišné závěry, ačkoli tento rozdíl nebyl žádným způsobem vysvětlen nebo opřen o důkazy. Dle předchozí kontroly nebyli družstevníci považováni za zaměstnance, následná kontrola dospěla k opačnému závěru. Tím byl narušen princip legitimního či oprávněného očekávání a princip předvídatelnosti a správní orgán I. stupně postupoval v rozporu s hlavními zásadami zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), proto je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

7. Stejně tak byly uvedené zásady porušeny, když došlo ke změně právní kvalifikace v protokolu o kontrole ve znění dodatku č. 1, který vyšel ze stejných kontrolních zjištění jako původní verze protokolu o kontrole. Nejprve správní orgán I. stupně tvrdil, že družstevníci spadají pod § 5 písm. a) bod 4 zákona o nemocenském pojištění, následně se stejnou jistotou tvrdil, že na ně dopadá bod 15 téhož ustanovení. Jelikož však před vydáním dodatku č. 1 neproběhlo žádné dokazování, které by odůvodnilo změnu kontrolního nálezu, je takový kontrolní nález neočekávaný a překvapivý a je tedy výsledkem libovůle správního orgánu. Vydáním překvapivého rozhodnutí bylo porušeno právo na spravedlivý proces. Ve spisu není jediný důkaz, který by mohl vést k novému kontrolnímu závěru, stěžovatel ani nebyl vyzván k předložení důkazů, které by mohly nový kontrolní závěr vyvrátit. Nesouhlasí s názorem žalované, že výsledek kontroly je stejný, tudíž není překvapivý a ustanovení § 5 písm. a) bod 4 zákona o nemocenském pojištění bylo použito omylem.

8. Dále uvádí, že v protokolu o předchozí kontrole byla provedena změna textu, což považuje za chybu, zejména proto, že mu tato změna nebyla oznámena. Ani touto změnou ale nedošlo ke změně významu textu protokolu a správní orgán I. stupně nadále nepovažoval družstevníky za zaměstnance. Vysvětlení důvodů změny textu se stěžovatel nedočkal. V protokolu o ústním jednání ze dne 29. 8. 2011 správní orgán I. stupně pouze tvrdil, že při předchozí kontrole měli družstevníci příjem do 2 000 Kč. Pokud ale družstevníci nejsou zaměstnanci, je výše příjmů irelevantní. Výši příjmů ani nelze ve spisu z předchozí kontroly ověřit, tato skutečnost je tedy nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Pokud správní orgán I. stupně zasáhl do protokolu z předchozí kontroly a změnil jeho text, dělo se tak v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ze strany správního orgánu I. stupně tak došlo k neoprávněné manipulaci se spisem.

9. Míní dále, že bylo porušeno jeho právo obsažené v § 36 odst. 3 správního řádu a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když mu nebylo umožněno před vydáním dodatku č. 1 k protokolu o kontrole vyjádřit se k podkladům pro toto rozhodnutí. Tato námitka byla uvedena již v odvolání a žalovaná k ní pouze uvedla, že stěžovatel využil svého práva podat námitky podle zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní kontrole“). Stěžovatel je však přesvědčen, že právo dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mu svědčí ještě v průběhu kontroly, zatímco námitky lze podat až po skončení kontroly.

10. Rovněž napadá skutečnost, že se krajský soud nezabýval námitkami ohledně porušení § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 správního řádu. Má za to, že pracovnice správního orgánu I. stupně 9 Ads 24/2014 měla svůj závěr o výsledku kontroly hotový již v jejím průběhu, když vyhlásila výsledek kontroly ihned poté, co jí byly předloženy další podklady k prostudování, kterými se tak neměla čas zabývat. Takové chování je v hrubém rozporu s povinností shromáždit nejprve veškeré důkazní prostředky, pak je zhodnotit každý zvlášť a v jejich vzájemných vztazích, osvědčit, které budou použity jako důkazní prostředky a proč a které nikoli a proč.

11. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti konstatovala, že kasační námitky se shodují s námitkami odvolacími i žalobními, a proto se plně odvolala na své rozhodnutí o odvolání (specifikované v záhlaví tohoto rozsudku) a vyjádření k žalobě proti tomuto rozhodnutí.

III. Důvod pro postoupení věci rozšířenému senátu

12. Výše uvedené kasační námitky se objevují již jako odvolací námitky v odvolání stěžovatele ze dne 5. 6. 2012. Žalovaná k nim v žalobou napadeném rozhodnutí pouze konstatovala, že obecným předpisem, podle kterého je kontrola prováděna, je zákon o státní kontrole. Práva kontrolovaného jsou upravena v § 17 uvedeného zákona, dle kterého může kontrolovaná osoba podat námitky do protokolu o kontrole. Jelikož o námitkách stěžovatele proti protokolu o kontrole i dodatku k protokolu o kontrole již bylo rozhodnuto, žalovaná se odvolacími námitkami směřujícími do postupu dle zákona o státní kontrole (totožné s výše uvedenými kasačními námitkami) již nezabývala, jelikož kontrola v režimu tohoto zákona již byla ukončena. S jedinou relevantní námitkou obsaženou v námitkách podle § 17 zákona o státní kontrole (že členové družstva nebyli v kontrolovaném období účastni nemocenského pojištění) se správní orgán I. stupně v obou rozhodnutích o námitkách řádně vypořádal. Stejným způsobem se žalovaná vypořádala i s tvrzením stěžovatele, že nebyly vzaty v úvahu všechny jeho výtky obsažené v námitkách do protokolu o kontrole. Pro posouzení věci je tedy nezbytné zabývat se mimo jiné vztahem mezi kontrolou prováděnou podle zákona o státní kontrole a navazujícím správním řízením před žalovanou.

13. Při předběžném posouzení věci devátý senát narazil na rozdílnou judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce aplikace zákona o státní kontrole na kontrolu prováděnou dle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Jedno rozhodnutí dochází k závěru, že se zákon o státní kontrole pro regulaci průběhu takové kontroly nepoužije. Pokud by nebylo možno zákon o státní kontrole na posuzovaný případ vůbec aplikovat, byla by výše předestřená argumentace žalované zcela chybná, neboť podle zákona o státní kontrole vůbec postupovat neměla. Pokud by se naopak zákon o státní kontrole aplikovat měl, musí se postupující senát vypořádat se vzájemnými vztahy mezi oběma předpisy.

14. S aplikací zákona o státní kontrole při kontrole dle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení počítá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2006, č. j. 6 Ads 18/2005 – 65. Ze zákona o státní kontrole vychází v celém rozsudku, když nejprve vymezuje vzájemný vztah zákona o státní kontrole a dalších předpisů, které se pro provádění kontroly plnění pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti použijí: „V posuzované právní věci jde o rozhodování o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a o penále. Tato materie je převážně z hmotněprávního hlediska upravena v zákoně č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti (dále jen „zákon o pojistném“). pokračování 9 Ads 24/2014 - 64 Organizační a procesní aspekty ve vztahu k pojistnému upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). Plnění povinností, které pro plátce pojistného (tedy zaměstnavatele, kteří jsou povinni odvádět i pojistné, které je povinen platit zaměstnanec - srov. § 3 odst. 1, § 8 zákona o pojistném) stanoví zákon o pojistném a zákon č. 582/1991 Sb., kontrolují příslušné okresní správy sociálního zabezpečení (místní příslušnost je určena místem útvaru, ve kterém je vedena evidence mezd - § 7 písm. d/ zákona č. 582/1991 Sb.), věcná příslušnost plyne z § 6 odst. 4 písm. o) citovaného zákona. Oprávnění zaměstnanců okresních správ sociálního zabezpečení při kontrole jsou explicitně vyjádřena v § 15 zákona č. 582/1991 Sb., totiž vstupovat do kontrolovaných subjektů, kontrolovat plnění povinností uložených předpisy o sociálním zabezpečení, k odstranění zjištěných nedostatků jsou oprávněni vyžadovat přijetí opatření k nápravě; kontrolované subjekty jsou pak povinny poskytnout potřebnou součinnost. V § 13 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. je založeno oprávnění orgánů sociálního zabezpečení kontrolovat účetní a další podklady, které jsou rozhodné pro určení výše pojistného; k tomu jsou povinné subjekty povinny poskytnout potřebnou součinnost. Subsidiárně se pro kontrolu v oblasti plnění povinností při odvodu pojistného užije zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole (srov. jeho § 8 odst. 2). Řízení ve věcech pojistného je upraveno v ustanoveních § 104a a následujících zákona č. 582/1991 Sb. (v hlavě čtvrté části šesté citovaného zákona).“ (zvýrazněno devátým senátem Nejvyššího správního soudu)

15. Naopak v rozsudku ze dne 30. 4. 2008, č. j. 4 Ads 83/2007 – 64, Nejvyšší správní soud s využitím ustanovení zákona o státní kontrole pro kontrolní činnost podle zákona organizaci a provádění sociálního zabezpečení, jejímž výsledkem byla (stejně jako v posuzovaném případě) povinnost uhradit dlužné pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a penále z tohoto dlužného pojistného, nepočítá. Tento postoj vyjádřil v uvedeném rozsudku následujícím závěrem: „K poukazu stěžovatelky na nevyužitou možnost žalobkyně podat ve smyslu § 17 zákona č. 552/1991 Sb., o státní kontrole námitky proti protokolu, Nejvyšší správní soud pouze stručně konstatuje, že zákon č. 552/1991 Sb., se na posuzovaný případ nevztahuje. Státní kontrolou se pro účely cit. zákona podle jeho § 3 odst. 1 rozumí kontrolní činnost orgánů uvedených v § 2 tohoto zákona zaměřená na hospodaření s finančními a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů, přičemž je zjevné, že žalobkyně s finančními a hmotnými prostředky České republiky nehospodaří.“

16. Pro rozhodnutí devátého senátu v nyní posuzované věci je velmi důležité, zda má být zákon o státní kontrole aplikován či nikoli. Devátý senát se přitom přiklání k názoru, že je třeba tento zákona použít, a ztotožňuje se tak s právním názorem šestého senátu.

17. Podle § 2 písm. d) zákona o státní kontrole vykonávají státní kontrolu i ostatní orgány státní správy, do jejichž působnosti náleží specializovaná kontrola, odborný dozor nebo inspekce podle zvláštních předpisů. Dle devátého senátu je takovou specializovanou kontrolou i kontrola prováděná okresními správami sociálního zabezpečení, k níž jsou zmocněny ustanovením § 6 odst. 4 písm. o) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení. Okresní správu sociálního zabezpečení (případně Městskou správu sociálního zabezpečení Brno či Pražskou správu sociálního zabezpečení – viz § 6 odst. 2 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení) tak lze považovat za orgán státní správy ve smyslu § 2 písm. d) zákona o státní kontrole. 9 Ads 24/2014

18. Ustanovení § 3 zákona o státní kontrole potom obsahuje definici státní kontroly. Tou se rozumí kontrolní činnost orgánů uvedených v § 2 tohoto zákona zaměřená na hospodaření s finančními a hmotnými prostředky České republiky a plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů. Čtvrtý senát ve výše citovaném rozsudku konstatoval na základě definice uvedené v § 3 zákona o státní kontrole, že na provádění kontroly ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti se nepoužijí ustanovení zákona o státní kontrole, jelikož se nejedná o kontrolu hospodaření s finančním a hmotnými prostředky České republiky. Devátý senát ale upozorňuje na druhou část definice vymezující státní kontrolu a tím i aplikaci zákona o státní kontrole, která považuje za státní kontrolu i kontrolu plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů. Devátý senát má za to, že se jedná i o povinnosti stanovené zákonem o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a zákonem o pojistném. Bezpochyby se totiž jedná o obecně závazné právní předpisy, z nichž plynou kontrolovaným osobám nejrůznější povinnosti. Použití spojky „a“ nemá v daném případě znamenat nutnost kumulativního splnění obou podmínek nastavených v § 3 zákona o státní kontrole, jak by tomu napovídal gramatický výklad tohoto ustanovení. Devátý senát je toho názoru, že účelem tohoto ustanovení nebylo vztáhnout zákon o státní kontrole pouze na kontrolu těch subjektů, které hospodaří s finančními a hmotnými prostředky České republiky, přičemž při takové kontrole by bylo kontrolováno kromě hospodaření také plnění povinností vyplývajících z obecných právních předpisů. V takovém případě by totiž zcela chyběl obecný předpis upravující výkon kontroly orgány veřejné moci ve všech ostatních případech. Státní kontrola se uplatňuje i v jiných oblastech výkonu státní správy, proto výklad ustanovení § 3 zákona o státní kontrole musí, dle předkládajícího senátu, odpovídat účelu celého zákona, kterým zjevně je upravit obecně institut kontroly, pokud zvláštní právní předpis nestanoví úpravu odlišnou. Tomu ostatně svědčí i to, že při výkonu kontrolní činnosti postupovaly podle zákona o státní kontrole i další orgány státní správy, aniž by vykonávaly kontrolu hospodaření s prostředky České republiky (například Česká obchodní inspekce nebo orgány veterinární správy), aniž by byl takový postup jakkoliv zpochybňován.

19. Definice státní kontroly tak byla beze zbytku naplněna, když kontrolu provedl orgán vymezený v ustanovení § 2 zákona o státní kontrole a předmětem kontroly bylo plnění povinností vyplývajících z obecně závazných právních předpisů nebo uložených na základě těchto předpisů. Již ze samotného znění textu zákona tak dle devátého senátu vyplývá povinnost řídit se při provádění kontroly dle § 6 odst. 4 písm. o) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení subsidiárně zákonem o státní kontrole.

20. K tomu je nutno podotknout s poukazem na § 8 odst. 2 zákona o státní kontrole, že podle zákona o státní kontrole postupují kontrolní orgány (§ 2 zákona o státní kontrole) pouze v případě, kdy zvláštní zákon nestanoví jiný postup. Právní úpravu řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti obsahuje zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (§ 104a - § 104i), tato právní úprava však není dostatečná. Pokud se tedy řešení některých otázek týkajících se řízení ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti v zákoně o organizaci a provádění sociálního zabezpečení (jakožto zákoně speciálním) nenachází, je třeba využít subsidiárně jiný právní předpis, který potřebnou materii obsahuje. Takovým předpisem je dle devátého senátu Nejvyššího správního soudu zákon o státní kontrole, čemuž odpovídá i výše uvedená argumentace. pokračování 9 Ads 24/2014 - 65

21. S ohledem na uvedené má rozhodující senát za to, že závěry učiněné ohledně aplikace zákona o státní kontrole jsou rozporné. Dle názoru devátého senátu jsou proto dány zákonné důvody pro předložení věci rozšířenému senátu dle ustanovení § 17 s. ř. s.

22. Otázka, jež je v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena rozdílně a jež předkládá devátý senát rozšířenému senátu k rozhodnutí, zní: Postupuje se při kontrole plnění povinností ve věcech pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti dle zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení subsidiárně dle zákona o státní kontrole? P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: Josef Baxa, Zdeněk Kühn, Jan Passer, Barbara Pořížková, Aleš Roztočil, Karel Šimka, Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení. V téže lhůtě mohou účastníci rovněž podat svá vyjádření k právní otázce předkládané rozšířenému senátu. V Brně dne 14. srpna 2014 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu