9 Ads 5/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobce: B. S., zast. JUDr. Filipem Sojákem, advokátem se sídlem Mikuláše z Husi 382/12, Praha 4, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 4. 2025, č. j. x, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 1. 2026, č. j. 175 Ad 10/2025-25, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Předmětem projednávané věci je otázka, zda lze podle § 34 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění do 31. 12. 2024 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), zvýšit procentní výměru poživateli poměrného či odloženého starobního důchodu, který po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a současně pobíral důchod.

2. Žalobci byl ode dne 12. 7. 2020 přiznán starobní důchod podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona o důchodovém pojištění, a to po dosažení věku 67 let a 10 měsíců a doby důchodového pojištění 26 let a 105 dní. Žalobce dne 21. 2. 2025 požádal o úpravu výše starobního důchodu dle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění za dobu výdělečné činnosti vykonávané současně s pobíráním starobního důchodu. Žalovaná zamítla žalobcovu žádost rozhodnutím ze dne 3. 4. 2025, č. j. x. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce námitky, které žalovaná v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

3. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalované žalobou, kterou krajský soud zamítl nyní napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. Krajský soud neshledal, že by bylo rozhodnutí žalované nepřezkoumatelné, splňuje totiž náležitosti odůvodnění. Žalovaná srozumitelně a s odkazy na zákonná ustanovení zdůvodnila, proč žádosti žalobce nevyhověla. Stran věcného posouzení krajský soud konstatoval, že se žalobce mýlí ve výkladu § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Žalobci byl totiž přiznán starobní důchod podle § 29 odst. 2 téhož zákona, přičemž na tento důvod vzniku nároku na starobní důchod nedopadá § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Navíc nelze důvod vzniku již přiznaného nároku zpětně měnit. Dle krajského soudu nelze směšovat § 34 odst. 1 a odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, jelikož zákonodárce v odstavci 4 vyloučil jeho aplikaci na starobní důchody přiznané podle § 29 odst. 2 téhož zákona. K tomu soud odkázal na rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2014, č. j. 3 Ads 57/2013-15. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda žalobce splňoval ke dni rozhodnutí soudu nárok na přiznání jiného typu starobního důchodu, neboť uvedená otázka není předmětem projednávané věci.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované

4. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá výše označený rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), na základě kterých požaduje zrušit napadený rozsudek, jakož i obě rozhodnutí žalované a věc jí vrátit k dalšímu řízení.

5. Stěžovatel předně vymezuje přijatelnost kasační stížnosti, a sice tak, že mu je 73 let, v roce 2025 ukončil výdělečnou činnost a současný přiznaný důchod je jeho jediným příjmem.

6. Dle stěžovatele žalovaná i soud nesprávně posuzovaly jeho žádost jako žádost o změnu právního důvodu vzniku nároku na starobní důchod, na jehož základě mu byl starobní důchod přiznán. Stěžovatel se však žádostí domáhal toliko zvýšení starobního důchodu.

7. Stěžovatel namítá nepřesnost a zmatečnost rozhodnutí žalované i rozsudku krajského soudu, a to z důvodu, že dochází k zaměňování označení dosud vypláceného starobního důchodu, přičemž jsou užita slova „snížený“, „krácený“, „starobní“.

8. Stěžovatel dále namítá, že žalovaná neprokázala, že by původní rozhodnutí o přiznání starobního důchodu nešlo za splnění náležitých podmínek změnit. Dle stěžovatele zahrnuje § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění i nárok na starobní důchod podle § 29 odst. 2 téhož zákona. Uvedenému nasvědčuje i § 54 odst. 2 stejného zákona. Stěžovatel vytýká žalované, že nezjistila všechny rozhodné okolnosti ve prospěch i neprospěch toho, komu má být povinnost uložena, a tedy že nepostupovala podle § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“).

9. Dle stěžovatele zaujal krajský soud v bodě 16. napadeného rozsudku (ve kterém pouze citoval § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, pozn. NSS) obrácený postoj k vyjádření žalované. Krajský soud totiž poukázal na to, že nárok na zvýšení procentní výměry na 1,5 % výpočtového základu měsíčně se vztahuje na všechny typy starobního důchodu podle § 29 odst. 1 až odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, pokud přiznání starobního důchodu spadá do roku 2026, což je stěžovatelův případ.

10. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla kasační stížnost zamítnout. Neshledala, že by byl napadený rozsudek nesprávný či zmatečný. Krajský soud odůvodnil, proč žalobu zamítl a proč nelze § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění aplikovat. Dle žalované stěžovatel nesprávně zaměňuje § 34 odst. 1 a odst. 4 téhož zákona, což má za následek neodůvodněnou výtku vůči bodu 16. napadeného rozsudku. Znění sporovaného ustanovení má žalovaná za jednoznačné.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

11. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

12. Nejvyšší správní soud se dále zabýval přijatelností kasační stížnosti ve smyslu § 104a s. ř. s., tedy otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Jedná se totiž o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (§ 31 odst. 2 s. ř. s.). K obsahu neurčitého pojmu přesah vlastních zájmů stěžovatele kasační soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS, ve kterém se nepřijatelností podrobně zabýval.

13. Stěžovatel přijatelnost kasační stížnost sice vymezil, avšak tím, že mu je 73 let, v roce 2025 ukončil výdělečnou činnost a současný přiznaný důchod je jeho jediným příjmem. Dle Nejvyššího správního soudu se nejedná o důvody zakládající přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu citované judikatury. Přesto však kasační soud shledal, že kasační stížnost je přijatelná, jelikož doposud není v judikatuře Nejvyššího správního soudu plně řešena otázka, zda lze v případě poživatele starobního důchodu podle § 29 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, který současně vykonává výdělečnou činnost, zvýšit procentní výměru důchodu postupem podle § 34 odst. 4 téhož zákona. S tím souvisí též otázka zpětné změny právního důvodu vzniku nároku na starobní důchod, na základě kterého byl stěžovateli důchod přiznán.

14. Kasační stížnost není důvodná.

15. Podle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění [v]ýše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 odst. 1 až 3, činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Do doby pojištění se pro účely předchozí věty započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 2 písm. c), d) a h) a v § 102 odst. 5 a 6 a obdobných dob podle předpisů platných před 1. lednem 1996; počet dnů náhradních dob pojištění stanovený podle části věty před středníkem se přitom zaokrouhluje na celé dny směrem nahoru.

16. Podle § 34 odst. 4 téhož zákona [v]ýše procentní výměry starobního důchodu stanovená podle odstavce 1 se na žádost zvyšuje pojištěnci, který splnil podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo § 29 odst. 3 písm. a) a po vzniku nároku na tento důchod vykonával výdělečnou činnost a pobíral přitom starobní důchod v plné výši, za každých 360 kalendářních dnů této výdělečné činnosti o 0,4 % výpočtového základu. Ustanovení odstavce 2 věty třetí platí zde obdobně.

17. Podle § 56 odst. 1 písm. e) zákona o důchodovém pojištění zjistí-li se, že se změnily skutečnosti rozhodné pro výši důchodu nebo pro nárok na jeho výplatu, postupuje se obdobně podle ustanovení písmene b) nebo c).

18. Podle § 56 odst. 1 písm. b) téhož zákona zjistí-li se, že důchod byl přiznán nebo je vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, důchod se zvýší nebo přizná, a to ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží. Důchod nebo jeho zvýšení se přitom doplatí nejvýše pět let nazpět ode dne zjištění nebo uplatnění nároku na důchod nebo jeho zvýšení; pro běh této lhůty platí § 55 odst. 2 věta druhá a třetí obdobně. Důchod nebo jeho zvýšení se však doplatí ode dne, od něhož důchod nebo jeho zvýšení náleží, v případě, že důchod nebyl přiznán nebo byl vyplácen v nižší částce, než v jaké náleží, nebo byl neprávem odepřen, anebo byl přiznán od pozdějšího data, než od jakého náleží, v důsledku nesprávného postupu orgánu sociálního zabezpečení.

19. Stran stěžovatelovy námitky nepřesnosti či zmatečnosti rozhodnutí žalované i rozsudku krajského soudu z důvodu, že dochází k zaměňování označení dosud vypláceného starobního důchodu, přičemž jsou užita slova „snížený“, „krácený“, „starobní“, kasační soud neshledal, že by k zaměňování těchto pojmů došlo. V rozhodnutí žalované nejsou slova „snížený“ a „krácený“ vůbec užita. Slova „snížený“ a „krácený“ se v rozsudku krajského soudu sice objevují, každé však pouze jednou, a to v bodě 6., jehož obsahem je shrnutí vyjádření žalované k žalobě. Žalovaná v něm použila uvedená slova pouze k oddělení „řádného“ starobního důchodu (§ 29 zákona o důchodovém pojištění) a „předčasného“ nebo též „sníženého“ či „kráceného“ starobního důchodu (§ 31 zákona o důchodovém pojištění). Krajský soud jinak v celém rozsudku používá pojem starobní důchod, popř. odložený starobní důchod. Žalovaná ani krajský soud se tak namítané nepřesnosti ve svých rozhodnutích nedopustily. Ohledně zmatečnosti kasační soud dodává, že tento důvod naplňují chybějící podmínky řízení před soudem, rozhodnutí vyloučeného soudce, nesprávné obsazení soudu, popřípadě rozhodnutí v důsledku trestného činu soudce, a to v neprospěch účastníka [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]. K tomu však v projednávané věci vůbec nedošlo, ani stěžovatel nic z uvedeného nenamítá.

20. Stěžovatel dále žalované vytýká, že nezjistila dostatečně všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci a že nepostupovala podle § 50 odst. 3 správního řádu. Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku důvodnou. Předně uvedené ustanovení míří na povinnost správního orgánu zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, ten však v projednávané není shodný, ani nemůže být, se zájmem stěžovatele na zvýšení starobního důchodu. Povinnost dle věty druhé, na kterou konkrétně stěžovatel odkazuje, se týká toliko řízení, v rámci kterého se ukládá účastníku řízení povinnost. K tomu však v nynější věci nedošlo. Nejvyšší správní soud pro úplnost dodává, že žalovaná dostála požadavku dle § 3 správního řádu a zjistila stav věci tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti.

21. Stěžejní pro projednávanou věc je posouzení stěžovatelovy námitky, dle které lze za splnění zákonných podmínek změnit původní rozhodnutí o přiznání starobního důchodu. Uvedenému dle stěžovatele nasvědčuje i § 54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Opačný závěr žalované nemá za prokázaný. Dle stěžovatele se § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vztahuje i na starobní důchod podle § 29 odst. 2 téhož zákona. Stěžovatel namítá, že po přiznání důchodu dále vykonával výdělečnou činnost, a tak ke dni podání žádosti o zvýšení procentní výměry starobního důchodu splňoval podmínky pro vznik nároku na důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Požadoval proto zvýšení procentní výměry postupem podle § 34 odst. 4 téhož zákona. Námitky nejsou důvodné.

22. Stěžovatel svou argumentaci stran zpětné změny původního rozhodnutí o přiznání důchodu podpořil odkazem na § 54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. Dle tohoto ustanovení vzniká nárok na výplatu důchodu splněním podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění a podáním žádosti. Dovolává-li se tedy stěžovatel § 54 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, který upravuje vznik nároku na výplatu dávky, a nikoliv samotného vzniku nároku na důchod, nejedná se o přiléhavý odkaz. Judikatura Nejvyššího správního soudu ostatně v minulosti dovodila, že je nutné rozlišovat nárok na důchod a nárok na jeho výplatu (viz odst. [14] rozsudku NSS ze dne 18. 6. 2020, č. j. 9 Ads 325/2019-44).

23. Kasační soud k tomu uvádí, že samotný nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených zákonem o důchodovém pojištění (§ 54 odst. 1 uvedeného zákona). Na starobní důchod má podle § 28 téhož zákona nárok pojištěnec, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v citovaném zákoně.

24. Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona o důchodovém pojištění a tento důchod pobíral. Po vzniku nároku na starobní důchod dále vykonával výdělečnou činnost, a tak se domníval, že v době podání žádosti již splnil podmínky pro vznik nároku na důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) citovaného zákona. Požadoval proto zvýšit procentní výměru podle § 34 odst. 4 téhož zákona.

25. Posledně uvedené ustanovení však na stěžovatelův starobní důchod nedopadá. Zákon o důchodovém pojištění totiž neupravuje způsob přeměny starobního důchodu, na který vznikl ex lege nárok podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona o důchodovém pojištění, na důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Nelze tedy zpětně změnit důvod vzniku nároku na důchod, ani v nynějším řízení posuzovat pozdější splnění podmínek pro vznik nároku na důchod dle jiného ustanovení.

26. Otázka splnění podmínek pro vznik nároku na důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění ke dni podání nynější žádosti pak není relevantní pro rozhodnutí v této věci, a proto se jí Nejvyšší správní soud nezabýval.

27. Zákon o důchodovém pojištění sice obecně připouští možnost reagovat zpětně na odepření důchodu, přiznání důchodu nebo jeho výše v nižší částce, či od nesprávného – pozdějšího data [§ 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění], a to za předpokladu, jestliže se změnily skutečnosti rozhodné pro jeho výši nebo vznik nároku [§ 56 odst. 1 písm. e) téhož zákona]. Tímto postupem však nelze zpětně měnit právní důvod vzniku nároku na starobní důchod. Ustanovení § 56 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění se týká situací, které nastaly nebo byly zjištěny po nabytí právní moci rozhodnutí o přiznání či nepřiznání důchodu nebo úpravě jeho výše. Může se přitom jednat o skutečnosti nově nastalé nebo o skutečnosti, které sice nastaly dříve, avšak v době rozhodování o důchodu nebyly známy nebo byly přehlédnuty a přihlíží se tedy k nim dodatečně (srov. rozsudky NSS ze dne 31. 5. 2012, č. j. 4 Ads 62/2012-25, a ze dne 26. 3. 2015, č. j. 5 Ads 138/2014-60). Musí se jednat o změny skutečností původně ovlivňující výši důchodu nebo jeho výplatu. Nicméně citovaná ustanovení neupravují situace, kdy nejprve dojde ex lege ke vzniku nároku na starobní důchod dle jednoho ustanovení, zatímco dle jiného nikoliv, a následně pojištěnec (např. vlivem plynutí času nebo dalšího výkonu výdělečné činnosti) splní podmínky pro vznik nároku na důchod dle jiného ustanovení, tedy z jiného důvodu.

28. Nejvyšší správní soud z obsahu správního spisu ověřil, že stěžovateli vznikl nárok na starobní důchod, resp. poměrný starobní důchod, podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona o důchodovém pojištění od 12. 7. 2020. Tento nárok mu byl přiznán a stěžovatel uvedený důchod pobíral. Stěžovateli tak již v minulosti vznikl nárok na starobní důchod v souladu s § 54 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, a to splněním zákonných podmínek. Ke dni 12. 7. 2020 splňoval nárok na důchod podle § 29 odst. 2 písm. f) zákona o důchodovém pojištění, nicméně k tomuto dni nesplňoval podmínky pro vznik nároku na důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) téhož zákona. Stěžovatelem požadovaný postup zvýšení procentní výměry starobního důchodu zákon o důchodovém pojištění nepřipouští, jak již kasační soud shledal výše. Stěžovatel již jednou zákonné podmínky pro vznik nároku na důchod splnil, k pozdějšímu splnění zákonných podmínek pro vznik nároku na důchod dle jiného ustanovení tak nelze přihlížet, ani nelze tuto skutečnost vztáhnout zpětně ke dni vzniku a přiznání nároku na doposud pobíraný důchod.

29. Podle § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění se výše procentní výměry zvyšuje za každých 360 kalendářních dnů výkonu výdělečné činnosti po vzniku nároku na starobní důchod. Uvedené ustanovení však dopadá pouze na pojištěnce, kteří splnili podmínky nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění. Jedná se o jasnou a nepochybnou vůli zákonodárce vyloučit u poživatelů poměrného starobního důchodu [§ 29 odst. 2 téhož zákona], kteří dále vykonávají výdělečnou činnost a současně pobírají starobní důchod, zvyšování procentní výměry důchodu. Zároveň zákonodárce v případě všech poživatelů poměrného starobního důchodu a priori nevyloučil zvýšení procentní výměry. Připustil totiž zvýšení procentní výměry, za předpokladu, že pojištěnci nebudou poměrný starobní důchod pobírat a současně budou vykonávat výdělečnou činnost po vzniku nároku na tento důchod (§ 29 odst. 5 zákona o důchodovém pojištění). Dle kasačního soudu se přitom jedná o zcela logicky nastavený systém. Poživatelé poměrného či odloženého starobního důchodu totiž nesplňovali k datu dosažení důchodového věku nebo k pozdějšímu datu podmínky pro vznik nároku na řádný starobní důchod, a proto jim nárok na důchod vznikl k pozdějšímu datu, a sice nejdříve k datu dosažení důchodového věku muže stejného data narození navýšeného o 5 roků. Výsledkem je skutečnost, že těmto pojištěncům zákonodárce neumožnil nárokovat zvýšení procentní výměry poměrného starobního důchodu v případě výkonu výdělečné činnosti a současného pobírání důchodu. Podmínky, které museli pro vznik nároku na poměrný důchod splnit, jsou totiž značně mírnější než v případě řádného starobního důchodu. Nejvyšší správní soud proto shledal uvedený mechanismus proporcionálním a nediskriminujícím.

30. Výše uvedený závěr, že se § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění neaplikuje na poměrný starobní důchod, podporuje také rozsudek NSS ze dne 28. 5. 2014, č. j. 3 Ads 57/2013-15, v němž zdejší soud konstatoval, že: „Ustanovení § 34 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění upravující zvýšení procentní výměry důchodu se vztahuje pouze na řádný starobní důchod přiznaný podle § 29 odst. 1 nebo 3 zákona o důchodovém pojištění.“. Citovaný rozsudek se zabýval žádostí poživatelky transformovaného starobního důchodu podle § 61a zákona o důchodovém pojištění o zvýšení procentní výměry podle § 34 odst. 4 téhož zákona. V tamním řízení žalovaná žádost poživatelky zamítla s odůvodněním, že nepobírá starobní důchod podle § 29 odst. 1 nebo odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Dle kasačního soudu se tedy jednalo o obdobnou věc ve vztahu k nyní projednávané věci, a proto lze závěry odkazovaného rozsudku obdobně vztáhnout na nynější řízení.

31. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že žalovaná i krajský soud z obsahu žádosti dovodily jeho požadavek na změnu právního důvodu vzniku nároku na důchod, na základě kterého byl stěžovateli nárok na starobní důchod přiznán. Nejvyšší správní soud sice souhlasí se stěžovatelem potud, že formálně nepožadoval změnit důvod vzniku nároku na starobní důchod, ale domáhal se zvýšení procentní výměry. Kasační soud však výše konstatoval, a to na základě jednotlivých podání stěžovatele, že se fakticky domáhal zpětné změny původního důvodu vzniku nároku na starobní důchod (viz odst. [21] tohoto rozsudku). Stěžovatel totiž již v námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí žalované tvrdil, že ke dni podání nynější žádosti splňuje podmínky pro vznik nároku na starobní důchod podle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, a proto požadoval zvýšit procentní výměru podle § 34 odst. 4 téhož zákona. Žalovaná i krajský soud se tak musely v rámci posouzení stěžovatelovy žádosti vypořádat s jeho námitkami, kterými fakticky požadoval zpětně přehodnotit původní důvod vzniku nároku na starobní důchod. Krajský soud pak správně k žalobní námitce, že v době podání nynější žádosti splňuje podmínky pro vznik nároku podle § 29 odst. 3 písm. a) zákona o důchodovém pojištění, uvedl, že se jí nemůže zabývat, jelikož není předmětem projednávané věci. Tou je pouze skutečnost, zda stěžovatel splnil podmínky pro zvýšení procentní výměry podle § 34 odst. 4 téhož zákona.

32. Stěžovatel též nesprávně vytýká krajskému soudu, že zaujal opačný postoj než žalovaná, když v bodě 16. uvedl, že se zvýšení procentní výměry podle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vztahuje na všechny typy starobního důchodu dle § 29 odst. 1 až odst. 3 stejného zákona. Krajský soud totiž v předmětném bodě napadeného rozsudku pouze citoval právní úpravu, respektive jedno ustanovení uvedeného zákona (§ 34 odst. 1 uvedeného zákona). Nezaujal přitom opačný postoj něž žalovaná, jak se snaží účelově naznačit stěžovatel. Podle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí výše procentní výměry starobního důchodu, na který vznikl nárok podle § 29 odst. 1 až 3 zákona o důchodovém pojištění, za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně. Toto ustanovení tak skutečně dopadá i na důchod přiznaný podle § 29 odst. 2 téhož zákona, a tedy se § 34 odst. 1 citovaného zákona aplikuje na starobní důchody podle § 29 odst. 1 až odst. 3 téhož zákona. Avšak citované ustanovení (§ 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění) upravuje toliko situaci do vzniku nároku na důchod (pozn. zvýraznění doplněno soudem). Zatímco další odstavce, zejména stěžovatelem odkazovaný odstavec 4, upravují situace po vzniku nároku na důchod (pozn. zvýraznění doplněno soudem). Byť postupně došlo k několika novelizacím § 34 zákona o důchodovém pojištění, toto ustanovení již v původním znění jasně rozlišovalo výši procentní výměry do vzniku a po vzniku nároku na důchod. Uvedenému závěru o rozlišování období do a po vzniku nároku odpovídá též důvodová zpráva k zákonu č. 155/1995 Sb. (srov. zvláštní část důvodové zprávy k zákonu č. 155/1995 Sb., k části první, k § 34). Ostatně žalovaná správně ve vyjádření k žalobě namítala, že stěžovatel chybně odkazuje na § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Též krajský soud stěžovateli sdělil, že nelze směšovat § 34 odst. 1 a odst. 4 uvedeného zákona. Je tak zcela evidentní, že krajský soud nezaujal opačné stanovisko k vyjádření žalované. Dle Nejvyššího správního soudu skutečně nelze zaměňovat uvedené odstavce § 34 zákona o důchodovém pojištění, čehož se snaží dosáhnout stěžovatel.

IV. Závěr a náklady řízení

33. Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s.

34. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení, žalované nevznikly žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. srpna 2026 JUDr. Radan Malík předseda senátu