9 Afs 178/2007

Rubrum

9 Afs 178/2007 - 56 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobce: BRU-SPORT, spol. s r.o., se sídlem Libušina 526/101, Olomouc - Chválkovice, zastoupeného JUDr. Ivo Mrázem, advokátem se sídlem Vladislavova 16, Praha 1 - Nové Město, proti žalovanému: Celní ředitelství Olomouc, se sídlem Blanická 19, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 10. 2006, č. j. 8641/06-1301-21, ve věci celního dluhu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2007, č. j. 22 Ca 459/2006 - 23, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 2. 10. 2006, č. j. 8641/06-1301-21, ve věci celního dluhu. Výše specifikovaným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Celního úřadu Olomouc (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 3. 2006, č. j. 1049-3/06-1361-021, jímž bylo stěžovateli doměřeno antidumpingové clo z dovezeného zboží ve výši 2 242 231 Kč. Krajský soud žalobu dle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), pro nedůvodnost zamítl. V odůvodnění rozsudku uvedl, že dle čl. 249 Smlouvy o založení Evropského společenství ke splnění svých úkolů a za podmínek stanovených v této smlouvě Evropský parlament společně s Radou, Rada a Komise vydávají nařízení a směrnice, přijímají rozhodnutí a vydávají doporučení nebo zaujímají stanoviska. Nařízení má obecnou působnost, je jediným obecně závazným 9 Afs 178/2007 - 57 aktem Evropské unie (dále jen „EU“), které je přímo použitelné ve všech členských státech (ať už přijímané kterýmkoliv z orgánů či jejich společným postupem). Podmínkou jeho účinnosti je publikace v Úředním věstníku EU, vstupuje v platnost dnem, který je v něm stanoven, jinak dvacátým dnem po vyhlášení. Integrovaný celní sazebník Evropských společenství (dále jen „TARIC“) obecně závazným právním předpisem sám o sobě není, neboť je pouze přehledným sumářem všech obchodních opatření, obsažených v jiných předpisech EU. S ohledem na to je třeba vykládat i odkaz na TARIC kód obsažený v Nařízení Rady (ES) ze dne 16. 7. 2001, č. 1470/2001, o uložení antidumpingového cla z dovozu elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek (CFL-i) pocházejících z Čínské lidové republiky a o konečném výběru uloženého prozatímního cla (2001/L 195). Dle čl. 1 odst. 1 tohoto nařízení se ukládá konečné antidumpingové clo z dovozu elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek s jednou nebo několika skleněnými trubicemi, u nichž jsou všechny osvětlovací a elektronické prvky upevněny na patici nebo do ní zabudovány, kódu KN ex85393190 (kód TARIC 85933190*91), pocházejících z Čínské lidové republiky. Uvedený kód TARIC je pak čistě informativní, a proto je pro posouzení věci nerozhodné, že v průběhu dalších let byl koncový TARIC kód změněn. V závěru svého odůvodnění krajský soud provedl komparatistiku jednotlivých jazykových verzí TARIC (v rámci výkladu připuštěného Evropským soudním dvorem ve věci 283/81 Cilfit) a konstatoval, že pod TARIC kód 8539319095 a nadřazený 8539319095 je třeba zařazovat zářivky (výbojky), čemuž pak odpovídá i vymezení nadřazených položek TARIC, a i celní a statistické nomenklatury (Nařízení Komise (ES) č. 2658/87 ve znění pozd. předpisů). Stěžovatel v kasační stížnosti obecně uvedl, že důvody, pro které je rozhodnutí krajského soudu napadáno, shledává v jeho nesprávném posouzení zásadní právní otázky. Žalobce se odvolává na vlastní rozbor této právní otázky v žalobě, krajský soud ji posoudil stejně jako správní orgány nesprávně, žádá proto kasační soud, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. Usnesením krajského soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 22 Ca 459/2006 – 46, byl stěžovatel vyzván, aby kasační stížnost ve lhůtě jednoho měsíce od doručení předmětného usnesení doplnil o konkrétní skutková a právní tvrzení, na základě kterých se domnívá, že existují důvody pro podání kasační stížnosti. Stěžovatel byl v usnesení poučen, z jakých důvodů lze kasační stížnost ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. podat, dále byl poučen také o tom, že nebudou-li vytýkané nedostatky přes výzvu soudu odstraněny, bude kasační stížnost odmítnuta. V doplnění kasační stížnosti ze dne 18. 12. 2007 stěžovatel uvedl, že nařízení Rady (ES) 1470/2001 ze dne 16. 7. 2001, o které opřel krajský soud své závěry, nebylo v době dovozu publikováno v České republice v českém jazyce, s tím, že stěžovatel je toho názoru, že „má-li být ukládána (povinnost) českému subjektu na státním území České republiky v souladu s ústavním 9 Afs 178/2007 - 58 pořádkem České republiky, má český subjekt právo, aby předpis ukládající povinnost byl v českém jazyce.“ Ve vyjádření ke kasační stížnosti celní ředitelství namítá, že celní prohlášení na propuštění předmětného zboží bylo u Celního úřadu Olomouc propuštěno do volného oběhu dne 25. 1. 2006. Nařízení Rady (ES) 1470/2001 ze dne 16. 7. 2001 (dále jen „nařízení“), podle kterého byla stěžovateli uložena povinnost, vstoupilo v platnost prvním dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství. Pro přistupující členské země, které se staly platnými členy Evropských společenství, se stalo nařízení právně závazné k 1. 5. 2004. Překlad nařízení je obsažen v kapitole 11 svazek 38 zvláštního vydání ÚV. Podle informací celního ředitelství jako žalovaného byl písemný český překlad uvedeného nařízení volně dostupný v první polovině měsíce prosince 2005, což je před uskutečněným dovozem zboží. Celní ředitelství také zdůraznilo, že stěžovatel neúčinnost nařízení nezpochybnil ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před krajským soudem. Stěžovatel vedl spor zejména o tom, zda je TARIC nutno považovat za obecně závazný právní předpis Společenství, a dále o tom, zda je překlad popisu zboží náležející k příslušné podpoložce TARIC přeložen do českého jazyka správně. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je v souladu s § 105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Před vlastním přezkumem napadeného rozsudku zkoumal kasační soud i formální náležitosti kasační stížnosti a dospěl přitom k závěru, že o kasační stížnosti nemůže věcně jednat a odmítl ji z následujících důvodů. Soudní řád správní stanoví pro každé podání účastníka vůči soudu určité náležitosti, jež toto podání musí splňovat. Pokud je nesplňuje, definuje zákon postup soudu při doplňování náležitostí podání a odstraňování jeho vad. Rovněž definuje další postup soudu a právní následky toho, není-li podání doplněno a vady odstraněny. Náležitosti kasační stížnosti v řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví (§ 102 a násl. s. ř. s.) vyplývají v první řadě z ustanovení § 37 s. ř. s. (zejm. z jeho odst. 3), kde jsou stanoveny obecné („minimální“) náležitosti každého podání adresovaného soudu, které se vztahují na všechna řízení podle soudního řádu správního, pokud z jeho ustanovení o jednotlivých typech řízení neplyne (ať již přímo nebo z povahy věci), že podání některé z náležitostí podle § 37 s. ř. s. v rámci daného konkrétního typu řízení nemusí splňovat. Další náležitosti podání – nad rámec základních náležitostí – jsou konkrétně pro kasační stížnost stanoveny v § 106 s. ř. s. stejně, jako jsou u jiných typů řízení podle s. ř. s. stanoveny v jiných jeho příslušných ustanoveních (např. u žalob proti rozhodnutí správního orgánu tak stanoví v § 71 s. ř. s., u žalob na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v § 80 odst. 3 s. ř. s.). Absence náležitostí podání v řadě případů vede k neprojednatelnosti dotyčného podání, a 9 Afs 178/2007 - 59 proto musí v zákoně existovat mechanismus umožňující odstranění i těchto vad podání, aby vůbec bylo možno dále o žalobě či kasační stížnosti jednat. V posuzované věci krajský soud zcela důvodně shledal, že podání stěžovatele nesplňovalo náležitosti kasační stížnosti, jak je stanoví § 106 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení kromě obecných náležitostí podání (§ 37 odst. 2 a 3 s. ř. s.) musí kasační stížnost mimo jiné také obsahovat stížní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních tvrzení považuje stěžovatel kasační stížnost za důvodnou. Důvody pro podání kasační stížnosti jsou upraveny v § 103 s. ř. s. Vyslovené závěry však neznamenají, že bezvadným stížním bodem je pouze takové skutkové tvrzení, které stěžovatel přesně subsumuje pod určitá ustanovení zákona. Jak uvádí Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 236/99 (zveřejněném pod č. 5 ve svazku č. 17 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 35): „Přístup, jenž by konkrétní právní argumentaci obsahovou, neobsahující však odkaz na přesně označené ustanovení právního předpisu, považoval k naplnění zásady dispoziční v řízení o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy za nedostatečnou, nutno považovat za přepjatý formalismus, v důsledku čehož je dotčeno základní právo plynoucí ze ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.“ Stěžovatel tedy svá skutková či právní tvrzení nemusí podřazovat pod přesná ustanovení právních předpisů, tato tvrzení však musí být konkrétní a dostatečně individualizovaná, aby na jejich základě mohl provést právní podřazení soud. Po výzvě krajského soudu k doplnění náležitostí kasační stížnosti stěžovatel kasační stížnost doplnil pouze v tom smyslu, že namítl neúčinnost Nařízení Rady (ES) 1470/2001 ze dne 16. 7. 2001 v České republice ke dni dovozu předmětného zboží. V žalobě však stěžovatel toto tvrzení zpochybňující rozhodnutí žalovaného neuvedl: omezil se pouze na otázku závaznosti TARIC pro členské státy EU a na správnost překladu popisu zboží náležející k příslušné podpoložce TARIC (dovezené zboží bylo dle stěžovatele zářivkami nikoli žárovkami). Tvrzení stěžovatele o neúčinnosti výše uvedeného nařízení z důvodu jeho nedostupnosti v českém jazyce v době dovozu je navíc jediným konkrétním důvodem, pro který stěžovatel napadá zákonnost rozsudku krajského soudu. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jestliže se tedy důvod kasační stížnosti, jenž stěžovatel učinil obsahem své kasační stížnosti, opíral jen o tuto nově tvrzenou skutečnost, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než kasační stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírala pouze o důvod, který stěžovatel neuplatnil v řízení před krajských soudem, ač tak mohl učinit. 9 Afs 178/2007 - 60 O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 3, ve spojení s § 120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 22. května 2008 Mgr. Daniela Zemanová předsedkyně senátu