9 Afs 62/2011

Rubrum

9 Afs 62/2011 - 69 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Nieten Internationale Spedition, k.s., se sídlem U Nietenu 65, Chrastavice, zast. JUDr. Václavem Faltýnem, advokátem se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému: Celní ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. 3492-2/2010-010100-21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2011, č. j. 29 Af 57/2010 - 31, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á.

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. 3492-2/2010- 010100-21. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Celního úřadu Brno (dále jen „celní úřad“) ze dne 18. 8. 2009, č. j. 12745/2009-016200-021, kterým bylo s odkazem na § 32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), vysloveno, že rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č. j. R/400215/2004, o povinnosti stěžovatelky jako ručitele k plnění celního dluhu za společnost LIMART, a.s., ve výši 82 776 Kč, je neplatné. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů 9 Afs 62/2011 - 70 (dále jen „s. ř. s.“). Poukazuje na část odůvodnění dřívějšího rozsudku krajského soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, ve které je na str. 14 uvedeno: „Námitku neplatnosti rozhodnutí celního úřadu a rozhodnutí žalovaného soud také neshledal jako důvodnou. Jak uvedeno shora, rozhodnutí o povinnosti žalobce jako ručitele plnit za dlužníka ze dne 22. 10. 2004 bylo vydáno správně podle ustanovení § 260l odstavce 2 písm. c) celního zákona, a proto nelze konstatovat, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. d), odst. 8 daňového řádu. Z rozhodnutí je zřejmé, o jaká ustanovení procesních a hmotněprávních předpisů se opírá, proč a jakou částku a na jaký účet má žalobce jako ručitel na dlužníkem nezaplaceném celním dluhu uhradit.“ Dle názoru stěžovatelky není možno citovaný názor krajského soudu (rozporný s předchozí částí odůvodnění) při řešení otázky platnosti či neplatnosti rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č. j. R/400215/2004, přejít jen tím, že tento názor je uveden až po údajně závazném právním názoru vysloveném v předchozí části rozsudku (na str. 10 a 11 a prvním odstavci na str. 12). Stěžovatelka namítá, že je třeba respektovat oba názory krajského soudu vyslovené v uvedeném rozsudku, tedy jak názor ohledně náležitostí platebního výměru vydávaného v řízení vyměřovacím vedeném proti ručiteli, tak názor ohledně neexistence neplatnosti rozhodnutí celního úřadu, přičemž jak soud uvedl, zcela ve smyslu § 32 zákona o správě daní a poplatků lze postupovat jen v případě stanovení platební povinnosti vůči stěžovatelce jako ručiteli. Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že pokud bylo rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č. j. R/400215/2004, vydáno v řízení vyměřovacím, mohl nápravu zjednat žalovaný v rámci odvolacího řízení, do kterého byla věc soudem vrácena. Pokud by naopak toto rozhodnutí nebylo vydáno v rámci řízení vyměřovacího, a tedy by nešlo o platební výměr, jímž se vyměřuje daň stěžovatelce jako ručiteli, mělo být ve znovuotevřeném odvolacím řízení zrušeno (nezrušil-li je krajský soud). Stěžovatelka dále připomněla, že ještě před pravomocným ověřením neplatnosti rozhodnutí celního úřadu bylo proti ní zahájeno nové vyměřovací řízení, v němž byl vydán nový platební výměr. Na základě všech výše uvedených skutečností proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti pokládá jednotlivé námitky stěžovatelky za nedůvodné a v plném rozsahu se ztotožňuje se závěry krajského soudu, že zcela respektoval právní názor vyjádřený v předchozím rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88. Uvádí, že oproti závěrům obsaženým v rozsudku ze dne 29. 6. 2007, č. j. 29 Ca 138/2005 - 41, kterým byly nejprve zamítnuty stěžovatelčiny námitky týkající se neplatnosti rozhodnutí č. j. R/400215/2004, došlo ke změně právního názoru krajského soudu v důsledku zrušení tohoto rozsudku Nejvyšším správním soudem. Nebylo tedy již možno, jak tvrdí stěžovatelka, v následném rozsudku č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, posoudit jako nedůvodnou námitku neplatnosti rozhodnutí č. j. R/400215/2004 a zároveň konstatovat, že rozhodnutí je platné, přestože v něm chybí uvedení hmotněprávních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno, není z něj patrno, z čeho je celní dluh tvořen, a nezabývalo se námitkami stěžovatelky směřujícími proti celnímu dluhu. Z obsahu předloženého soudního a správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: 9 Afs 62/2011 - 71 Žalobou podanou u krajského soudu se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 4. 2010, č. j. 3492-2/2010-010100-21, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí celního úřadu ze dne 18. 8. 2009, č. j. 12745/2009-016200-021. Tímto rozhodnutím bylo s odkazem na § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vysloveno, že rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č. j. R/400215/2004, o povinnosti stěžovatelky jako ručitele k plnění celního dluhu za společnost LIMART, a.s., ve výši 82 776 Kč, je neplatné. Stěžovatelka v žalobě navrhovala zrušení obou rozhodnutí celních orgánů z důvodu, že nerespektují názor krajského soudu dříve vyslovený v rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88. V této souvislosti v žalobě citovala příslušnou pasáž z odůvodnění předmětného rozsudku, v níž krajský soud k otázce neplatnosti rozhodnutí celního úřadu výslovně uvedl, že námitku neplatnosti rozhodnutí celního úřadu a žalovaného neshledal důvodnou. Dle názoru stěžovatelky celní úřad nemohl po právu ověřit neplatnost jím vydaného rozhodnutí a jeho rozhodnutí je proto nezákonné. Pokud se jedná o závěry krajského soudu ohledně absence základních náležitostí rozhodnutí a postupu celních orgánů podle § 32 zákona o správě daní a poplatků (viz str. 11 odůvodnění rozsudku), z nichž celní orgány vycházely při vydání svých rozhodnutí, krajský soud dle názoru stěžovatelky tyto závěry vyslovil pouze v tom ohledu, že pokud by původní výměr vůči ní jako celnímu ručiteli byl vydán v řízení vyměřovacím, postrádal by základní náležitosti ve smyslu ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. Byl- li však výměr vydán až v řízení vymáhacím vedeném proti celnímu dlužníkovi, a stěžovatelka byla pouze vyzvána k plnění za celního dlužníka, pak se nejedná o neplatnost rozhodnutí, ale o jeho nezákonnost. Stěžovatelka v této souvislosti upozornila na judikaturu krajského soudu (senátu 30 Ca), který v obdobných případech sám přistoupil nejen ke zrušení rozhodnutí žalovaného, ale i prvoinstančního rozhodnutí celního úřadu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalovaného a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Krajský soud se s ohledem na vznesené námitky stěžovatelky primárně zabýval otázkou, zda správní orgány respektovaly závazný právní názor vyslovený v jeho dřívějším rozhodnutí ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88. V této souvislosti připomněl dosavadní průběh soudního řízení a obsah jednotlivých soudních rozhodnutí, včetně dříve vydaného zrušovacího rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Afs 5/2008 - 72 (dostupného z www.nssoud.cz), kterým byl zrušen původní rozsudek krajského soudu ze dne 29. 6. 2007, č. j. 29 Ca 138/2005 - 41, a na základě kterého byl následně vydán rozsudek krajského soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88. V posledně zmíněném rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí č. j. R/400215/2004 bylo vydáno v rámci vyměřovacího řízení, v materiálním smyslu se tedy jedná o rozhodnutí, kterým se stanoví výše cla (v daném případě daně z přidané hodnoty) pro ručitele, a tedy je zřejmá absence náležitostí rozhodnutí dle § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud pak s odkazem na § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vyslovil, že uvedený nedostatek náležitostí dosahuje z důvodu odlišného právního posouzení, pokud jde o otázku fáze řízení, v níž bylo rozhodnutí č. j. R/400215/2004 vydáno, takové intenzity, že správní orgány mají v dalším řízení postupovat vůči stěžovatelce dle § 32 uvedeného zákona. Krajský soud dále v uvedeném rozhodnutí zopakoval závěry již dříve vyslovené v předchozím rozsudku ze 9 Afs 62/2011 - 72 dne 29. 6. 2007, č. j. 29 Ca 138/2005 - 41, který byl zrušen Nejvyšším správním soudem. Mezi nimi je obsaženo i hodnocení krajského soudu, podle kterého rozhodnutí celního úřadu č. j. R/400215/2004 splňuje veškeré náležitosti dle § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků, a tedy námitky o jeho neplatnosti nejsou důvodné. V nyní napadeném rozsudku krajský soud v návaznosti na výše uvedené nepřisvědčil námitkám stěžovatelky ohledně nerespektování závazného právního názoru ze strany žalovaného. Uvedl, že z provedené rekapitulace jednoznačně vyplývá, že celní orgány postupovaly v souladu s dříve vysloveným názorem krajského soudu, neboť po shledání absence základních náležitostí v rozhodnutí č. j. R/400215/2004 celní úřad s odkazem na § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vyslovil jeho neplatnost. Dle názoru krajského soudu tak správní orgány dříve vyslovený názor (obsažený na str. 10, 11 a prvním odstavci na str. 12 rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88) zcela respektovaly, a proto nelze hovořit o porušení § 78 odst. 5 s. ř. s. Krajský soud nicméně připustil, že v rozsudku č. j. 29 Ca 138/2005 - 88 se uvádí i argumentace opačná (na str. 12 počínaje druhým odstavcem a dále na str. 13 a 14 odůvodnění), kterou krajský soud uvedl nad rámec stěžejních rozhodovacích důvodů, a kde zopakoval závěry z dřívějšího zrušeného rozhodnutí č. j. 29 Ca 138/2005 - 41. Krajský soud uzavřel, že pokud byly tyto závěry uvedeny až po vyslovení závazného právního názoru, z něhož vyplývají jednoznačné důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného, jakož i pokyny pro následný postup celních orgánů, nedošlo k nezákonnosti vydaných rozhodnutí, která by měla za následek jejich zrušení. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní uplatněny důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatelka v kasační stížnosti shodně jako v podané žalobě poukazuje na rozpory v odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, pokud se jedná o řešení otázky platnosti či neplatnosti rozhodnutí celního úřadu ze dne 22. 10. 2004, č. j. R/400215/2004. V této souvislosti namítá, že názor krajského soudu vyslovený v nyní napadeném rozsudku nelze přejít jen tím, že rozporná argumentace soudu je obsažena až po údajně závazném právním názoru vysloveném v předchozí části odůvodnění. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka poukazuje na formální vadu odůvodnění rozsudku krajského soudu č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, v důsledku které mohly u žalovaného vzniknout pochybnosti o tom, jakým názorem soudu byl v dalším řízení vázán, pokládá Nejvyšší správní soud za nezbytné v úvodu nejprve zrekapitulovat dosavadní průběh řízení a obsah jednotlivých rozhodnutí vydaných v projednávané věci. Stěžovatelkou namítaný rozpor se vztahuje k rozhodnutí krajského soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, v němž byly v návaznosti na zrušující rozsudek 9 Afs 62/2011 - 73 Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Afs 5/2008 - 72, vysloveny následující závěry: Krajský soud v předmětném rozhodnutí dospěl k závěru, že „… napadená správní rozhodnutí, která spolu tvoří jeden celek, nebyla vydána vůči ručiteli (žalobci) v rámci řízení vymáhacího, ale byla vydána v rámci vyměřovacího řízení vůči žalobci, přičemž se v materiálním smyslu jedná o rozhodnutí, kterým se pro žalobce stanovila platební povinnost ve formě celního dluhu ve výši 82 776 Kč. Jednalo se tedy o rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 daňového řádu [míněno zákona o správě daní a poplatků stejně jako na ostatních místech citovaného rozhodnutí krajského soudu; poznámka NSS], kterým se adresátovi (žalobci) zakládaly práva a povinnosti. Předmětnými rozhodnutími bylo aplikováno vůči žalobci hmotné právo a byla vůči němu poprvé stanovena platební povinnost, přičemž tak mělo být činěno jak co do výše, tak i co do důvodu. […] Napadené správní rozhodnutí muselo odpovídat požadavkům stanoveným v § 32 daňového řádu, které upravuje náležitosti rozhodnutí vydávaného postupem podle tohoto zákona. Je tomu tak proto, že se jedná, jak výše uvedeno, o rozhodnutí vydané v rámci řízení vyměřovacího vůči ručiteli, kterým je vůči němu stanovena platební povinnost a aplikováno hmotné právo. Podle ustanovení § 32 odst. 1, věta první, daňového řádu lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Podle ust. § 32 odst. 2 citovaného zákona základními náležitostmi rozhodnutí jsou: a) označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal, b) číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí; c) přesné označení příjemce rozhodnutí, d) výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částka a číslo účtu příslušné banky, na nějž má být částka zaplacena, e) lhůta plnění, f) poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku, g) vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisku úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem. Podle ust. § 32 odst. 7 daňového řádu chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, které dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. Podle ustanovení § 32 odst. 8 daňového řádu rozhodnutí, jimiž stanoví správce daně základ daně a daň, sděluje správce daně daňovému subjektu formou platebního nebo dodatečného platebního výměru nebo hromadným předpisným seznamem.“ Krajský soud v rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, v návaznosti na výše uvedené uzavřel, že „v napadeném prvostupňovém rozhodnutí absentují základní náležitosti rozhodnutí vydávaného postupem podle § 32 daňového řádu, neboť v něm chybí 9 Afs 62/2011 - 74 uvedení hmotněprávních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, přičemž z něj není patrno, z čeho je celní dluh tvořen. Napadené rozhodnutí žalovaného se také nezabývá námitkami žalobce směřujícími proti celnímu dluhu, a to proto, že shodně s předchozím názorem krajského soudu byla napadená správní rozhodnutí považována za rozhodnutí vydaná až v rámci vymáhacího řízení s tím, že bylo, pokud jde o celní dluh, vycházeno z pravomocného rozhodnutí – platebního výměru Celního úřadu Brno č. 7256430025, kterým byl vyměřen celní dluh dlužníkovi. […] Shora vytčená absence základní náležitosti rozhodnutí ve smyslu § 32 odst. 2 písm. d) daňového řádu není pouhým nedostatkem některé ze základních náležitostí ve smyslu tohoto ustanovení zákona, neboť nedostatek zároveň dosahuje též značné intenzity porušení smyslu ustanovení § 32 daňového řádu (z důvodu odlišného právního názoru týkajícího se fáze řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí prvostupňového správního orgánu vydáno). Správní orgány se pro odlišný právní názor nezabývaly námitkami a problematikou vyměření celního dluhu vůči žalobci, ale pouze poukazovaly na předchozí pravomocné vyměření celního dluhu vůči odlišnému subjektu než jím je žalobce. […] Ze shora uvedených důvodů proto nemohou napadená rozhodnutí správních orgánů z hlediska zákonnosti obstát. V dalším řízení jsou správní orgány povinny uvedený právní názor soudu respektovat a v případě stanovení platební povinnosti vůči žalobci jakožto ručiteli postupovat zcela ve smyslu ustanovení § 32 daňového řádu…“ Krajský soud dále v odůvodnění rozsudku ze dne 26. 6. 2009, č. j. 29 Ca 138/2005 - 88, zopakoval názory již dříve vyslovené v rozsudku ze dne 29. 6. 2007, č. j. 29 Ca 138/2005 - 41. Mezi nimi je mj. obsaženo i hodnocení soudu, podle kterého naopak nebyla (na rozdíl od předcházející části odůvodnění citované shora) shledána důvodnou námitka neplatnosti rozhodnutí celního úřadu. Krajský soud v této souvislosti vyslovil, že „rozhodnutí o povinnosti žalobce jako ručitele plnit za dlužníka ze dne 22. 10. 2004 bylo vydáno správně podle ustanovení § 260l odst. 2 písm. c) celního zákona, a proto nelze konstatovat, že bylo vydáno v rozporu s ustanovením § 32 odst. 2 písm. d), odst. 8 daňového řádu. Z rozhodnutí je zřejmé, o jaká ustanovení procesních a hmotněprávních předpisů se opírá, proč a jakou částku a na jaký účet má žalobce jako ručitel na dlužníkem nezaplaceném celním dluhu uhradit. Ostatními žalobními námitkami je předčasné se za současné situace zabývat, neboť soudy rozhodující v rámci správního soudnictví stojí vně orgánů státní správy, nenahrazují jejich činnost a správní orgány se z důvodu jiného právního názoru (ohledně fáze řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána) nezabývaly námitkami směřujícími proti výši a důvodu pravomocně vyměřené platební povinnosti vůči dlužníkovi, společnosti LIMART, a.s.“ V rozsudku nyní napadeném kasační stížností krajský soud v návaznosti na výše uvedené připustil, že ve vztahu k nyní řešené otázce neplatnosti rozhodnutí č. j. R/400215/2004 obsahuje rozsudek č. j. 29 Ca 138/2005 - 88 vzájemně si odporující argumentaci. Krajský soud však k tomuto rozporu uvedl, že v rozhodnutí byly pouze zopakovány závěry obsažené v dřívějším rozsudku č. j. 29 Ca 138/2005 - 41, přičemž tato argumentace byla v rozhodnutí uvedena toliko nad rámec stěžejních rozhodovacích důvodů. Pokud byly navíc tyto závěry uvedeny až po vyslovení závazného právního názoru, z něhož vyplývají jednoznačné důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného včetně toho, jak mají celní orgány v dalším řízení postupovat, nedošlo dle názoru krajského soudu k nezákonnosti vydaných rozhodnutí, která by měla za následek jejich zrušení. S uvedeným posouzením krajského soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. 9 Afs 62/2011 - 75 Nejvyšší správní soud je ve shodě s krajským soudem toho názoru, že s ohledem na celkový obsah odůvodnění předchozího rozsudku z něj byly patrné stěžejní rozhodovací důvody, o které krajský soud opřel své dřívější rozhodnutí, včetně toho, jakým právním názorem krajského soudu byl žalovaný v dalším řízení vázán. Stěžovatelce je možno přisvědčit, že pasáž, která se stala součástí odůvodnění krajského soudu v souvislosti se zopakováním závěrů vyslovených v předchozím rozhodnutí, byla z obsahu předchozího rozsudku krajského soudu č. j. 29 Ca 138/2005 - 41 (zrušeného Nejvyšším správním soudem) převzata nevhodně a patrně nedopatřením. Nejvyšší správní soud však souhlasí s posouzením krajského soudu, který se s uvedenou skutečností vypořádal tak, že tyto závěry jsou v rozsudku uvedeny až poté, kdy krajský soud vyslovil jednoznačné důvody pro zrušení předmětných rozhodnutí a správní orgány zavázal explicitním závazným právním názorem, podle kterého jsou „… v dalším řízení správní orgány povinny uvedený právní názor soudu respektovat a v případě stanovení platební povinnosti vůči žalobci jakožto ručiteli postupovat zcela ve smyslu ustanovení § 32 daňového řádu“. Závěry opakovaně převzaté z rozsudku č. j. 29 Ca 138/2005 - 41 navíc vycházely ze zcela odlišného právního posouzení ohledně fáze řízení, v němž bylo rozhodnutí o povinnosti stěžovatelky jako ručitele plnit za dlužníka vydáno. Je tedy možno uzavřít, že dřívější rozsudek krajského soudu č. j. 29 Ca 138/2005 - 88 sice vykazoval formální vadu, na kterou stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně poukazovala, avšak i přes toto formulační pochybení je Nejvyšší správní soud toho názoru, že z rozhodnutí bylo možno jednoznačně dovodit, jak má žalovaný v dalším řízení postupovat a jakým způsobem má ve věci rozhodnout. To ostatně potvrzuje i samotný obsah rozhodnutí žalovaného, v jehož odůvodnění se uvádí, že „krajský soud v předmětném rozsudku na straně 10 a 11 zcela jasně vyjádřil právní názor, že v napadeném rozhodnutí (tj. v rozhodnutí č. j. R/400215/2004) absentují základní náležitosti dle ustanovení § 32 zákona o správě daní a poplatků, přičemž tato absence je dle názoru uvedeného soudu dokonce víc než pouhým nedostatkem některé ze základních náležitostí, neboť nedostatek dosahuje též značné intenzity porušení smyslu ustanovení § 32 zákona o správě daní a poplatků“. Je tedy zřejmé, že celní úřad postupoval zcela v souladu s vysloveným názorem krajského soudu, neboť po shledání absence základních náležitostí v rozhodnutí ze dne 22. 10. 2004, č. j. R/400215/2004, s odkazem na § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vyslovil neplatnost předmětného rozhodnutí. Stejně tak v souladu se zákonem postupoval i žalovaný, který zamítl odvolání proti rozhodnutí celního úřadu, kterým byla vyslovena neplatnost uvedeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje i se závěry krajského soudu, že nedošlo k nezákonnosti vydaných správních rozhodnutí z důvodu údajného nerespektování právního názoru, neboť správní orgány rozhodly v souladu se zákonem, závazný právní názor krajského soudu respektovaly a zcela v jeho intencích postupovaly. Skutečnost, že krajský soud v rozsudku č. j. 29 Ca 138/2005 - 88 nevhodně zopakoval také důvody obsažené v dřívějším rozsudku č. j. 29 Ca 138/2005 - 41, tak nemohla být důvodem pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí krajským soudem. Nejvyšší správní soud tak na základě výše uvedeného neshledal kasační stížnost stěžovatelky důvodnou, a vzhledem k tomu, že v řízení nebyly shledány ani jiné 9 Afs 62/2011 - 76 nedostatky, ke kterým je Nejvyšší správní soud dle § 109 odst. 4 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti, kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítl. Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§ 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s.) a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 11. září 2012 JUDr. Radan Malík předseda senátu