9 Aps 2/2009

Rubrum

9 Aps 2/2009 - 104 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. Č. proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, ve věci ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 - 32, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“) ze dne 18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 - 32, kterým tento soud zastavil pro nezaplacení soudního poplatku řízení o žalobě, kterou se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod obsažený v ust. § 103 odst. 1 písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím městského soudu, když tento mu nepřiznal osvobození od soudního poplatku. „Vymáhání jakéhosi důkazu věrohodnosti čestného prohlášení mimo ústní jednání, ač mohl být odpovídajícím způsobem předmětem výslovného vykonaného 9 Aps 2/2009 - 105 dožádání, je-li nezbytný pro přiznání osvobození, není nepominutelnou vadou. Samo usnesení na listě 32 se nezakládá na skutečnostech – na tvrzení a listinách ve spise. Jeho právní posouzení důvodů pro zastavení řízení je spíše poučením o možnostech aplikace příslušných předpisů na obecný případ, což činí dovolání se práva laiku obtížným.“ Stěžovatel dále uvedl, že „lhůta splatnosti je určena nevhodně, pakliže žádná norma nepřikazuje nejvýše 3 dny“. Stěžovatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sv. 26, č. 56, pokud jde o právo na soudní ochranu. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedl konkrétní skutečnosti a okolnosti, které mu brání vyplnit nepřiměřený a předčasný pokyn soudu ve výzvě na č. l. 29 soudního spisu. Na základě shora uvedeného navrhl stěžovatel zrušení napadeného usnesení městského soudu a vrácení věci zpět k dalšímu řízení, „neboť navrhovatel nezůstal nečinný a projevil vůli pokračovat v řízení nejenom akceptací poplatkové povinnosti“. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Ze soudního spisu, který byl zdejšímu soudu předložen, vyplynuly následující podstatné skutečnosti: Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 5. 2. 2008 se stěžovatel domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 4, byl stěžovatel vyzván podle ust. § 37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění v něm uvedených nedostatků podané žaloby. Jako reakci na tuto výzvu zaslal stěžovatel městskému soudu mimo jiné i žádost o osvobození od soudních poplatků, kterou doložil čestným prohlášením ze dne 19. 3. 2008 (viz č. l. 7 soudního spisu), v němž uvedl, „že je v současné době dlouhodobým adresátem státního příspěvku v hmotné nouzi, nemá právo k nakládání s žádným vlastnictvím, nemá oporu v rodinném zázemí i úvěrových ústavů, a jeho pracovní činnost má dosud charakter toliko nevýdělečný a dobrovolný, aby splnil poplatkovou povinnost k soudu ČR.“ Výzvou ze dne 2. 4. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 10, byl stěžovatel vyzván, aby osvědčil a prokázal tvrzení uvedená v čestném prohlášení ze dne 19. 3. 2008, ohledně pobírání příspěvku v hmotné nouzi, a to ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení předmětné výzvy. Současně byl poučen, že nebudou-li tvrzení ohledně jeho majetkových poměrů alespoň rámcově osvědčena předloženými listinami, nebude mít městský soud podklad pro případné vyhovění jeho žádosti o přiznání osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro řízení o podané žalobě. Reakcí na tuto výzvu bylo podání stěžovatele ze dne 30. 4. 2008, ve kterém sdělil následující: „Podkladem pro vyřízení žádosti je vydané čestné prohlášení. Váha této listiny před soudem ČR je jednou z právních otázek v navrženém řízení. Má-li být předložení jiných listin podkladem pro pouze případné vyhovění žádosti o osvobození, tak adresovaný soud nedbá ustanovení o individuálním osvobození od soudních poplatků. Potvrzení o poskytování příspěvku v hmotné nouzi není osvědčením o 9 Aps 2/2009 - 106 majetkových poměrech žadatele, ale implicitním předpokladem hraničních majetkových poměrů, právě oním rámcem, lze-li před všemi státními orgány pouze přiznávat prohlášením úplný stav osobního vlastnictví. A i nejen pro chybějící poučení nelze rozumět požadavku na předložení listiny, pakliže je kancelář adresovaného soudu vzdálena stopadesát mil a zdejší správní soud nevyhotovuje zápis o předložení listiny zřejmě ani na dožádání. Nelze než dodat, že byla zákonná povinnost žadatele splněna v podání ze dne 19. března.“ Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 13, nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro řízení o podané žalobě. Dalším usnesením městského soudu ze dne 10. 7. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 29, byl stěžovatel vyzván, aby do 3 dnů od doručení předmětného usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu. Současně byl poučen, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen, bude řízení o žalobě zastaveno. Toto usnesení městského soudu bylo stěžovateli doručeno současně s usnesením ze dne 12. 5. 2008 (č. l. 13) dne 11. 8. 2008. Stěžovatel soudní poplatek nezaplatil a zůstal v tomto směru nečinný. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 32, bylo řízení o žalobě proti žalovanému ve věci ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu zastaveno podle ust. § 47 písm. c) s. ř. s., ve spojení s ust. § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), pro nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení městského soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Předně považuje zdejší soud za nezbytné uvést, že jakkoliv poplatková povinnost vzniká již podáním kasační stížnosti (ust. § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích) a splnění této povinnosti není nutně vázáno až na výzvu soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 As 24/2004 - 49, www.nssoud.cz), Nejvyšší správní soud již opakovaně judikoval (viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 As 3/2007 - 77, či rozsudek téhož soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, dostupné na www.nssoud.cz), že „povaha rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, proti němuž kasační stížnost směřuje, vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky uhrazeného soudního poplatku považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se řízení o kasační stížnosti končí. Za situace, kdy předmětem přezkumu je rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku, by totiž trvání na podmínce uhrazení poplatku pro kasační řízení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním kasační stížnosti sledoval, a znamenalo by řetězení řešeného problému, které by ve svém důsledku popíralo smysl samotného řízení, jehož 9 Aps 2/2009 - 107 předmětem je posouzení zákonnosti rozhodnutí o zastavení předchozího řízení v důsledku nesplnění právě této povinnosti ze strany stěžovatele, tedy povinnosti zaplatit soudní poplatek.“ S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnost podanou proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 32, kterým jmenovaný soud zastavil řízení o žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, jakkoliv tato opětovně nebyla zpoplatněna, a stěžovatel nebyl zastoupen advokátem, neboť opětovné trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku pro toto řízení, tak i na podmínce povinného zastoupení, by znamenalo další následné řetězení téhož problému, který je předmětem původního řízení, jež z logiky věci není smysluplné a nesvědčí ani hospodárnosti a rychlosti celého řízení. Nutno totiž poznamenat, jak již to učinil zdejší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz, že „z obdobných důvodů, ze kterých v těchto specifických případech nedostatek zpoplatnění nebrání projednání věci samé, nemůže ani nedostatek povinného zastoupení za výše popsaných okolností omezit přístup účastníka k soudu. Přiznané osvobození od soudního poplatku je výchozím předpokladem pro prominutí dalších nákladů řízení. Podle ust. § 35 odst. 8 s. ř. s. může totiž předseda senátu ustanovit navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh zástupce. Stejně tak jako osvobození od soudních poplatků, tak i právo na bezplatné zastoupení se váže k posouzení poměrů konkrétního žadatele. Nesplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků tak vylučuje i právo na bezplatné zastoupení. Podstatou osvobození od soudních poplatků, jakož i oprávnění žádat o ustanovení zástupce na náklady státu, je ochrana účastníka proti negativním dopadům do jeho ústavně zaručených práv, v tomto případě do práva na soudní ochranu a na přístup k soudu.“ Ostatně tento závěr potvrzuje rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41, www.nssoud.cz, podle kterého není nedostatek právního zastoupení podle ust. § 105 odst. 2 s. ř. s. v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu na ustanovení zástupce důvodem pro odmítnutí kasační stížnosti. Následně Nejvyšší správní soud přistoupil k vlastnímu posouzení kasační stížnosti, která, jak je patrno výše, je poněkud kusá a plná rozporuplných tvrzení, jako ostatně i většina dalších vyjádření a podání stěžovatele obsažených v soudním spise v této věci. I přesto z ní lze vysledovat obecný nesouhlas stěžovatele s postupem městského soudu. Zdejší soud proto přezkoumal postup městského soudu, který v dané věci vedl k zastavení řízení o žalobě. Podle ust. § 36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu osvobozen od soudních poplatků. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Přiznané osvobození kdykoliv za řízení odejme, popřípadě i se zpětnou účinností, jestliže se do pravomocného skončení řízení 9 Aps 2/2009 - 108 ukáže, že poměry účastníka přiznané osvobození neodůvodňují, popřípadě neodůvodňovaly. Ke shora citovanému ustanovení, jež upravuje otázku individuálního osvobození od soudních poplatků pro řízení před správními soudy, se opakovaně vyjádřil i Nejvyšší správní soud. Ve svém rozsudku ze dne 30. 3. 2004, č. j. 1 Afs 5/2003 - 54, publikovaném pod č. 311/2004 Sb. NSS, zdejší soud ve vztahu k ust. § 36 odst. 3 s. ř. s. především zdůraznil, že při podání návrhu na individuální osvobození od soudních poplatků podle tohoto ustanovení musí žalobce v žádosti o osvobození od soudních poplatků jednak uvést, v čem spatřuje nedostatek prostředků, z nichž by měl zaplatit soudní poplatek, a jednak toto tvrzení doložit. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud rovněž v usnesení ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50, publikovaném pod č. 537/2005 Sb. NSS, když připomněl, že „povinnost doložit nedostatek prostředků je jednoznačně na účastníkovi řízení, který se domáhá osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 s. ř. s.). Pokud účastník tuto povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje.“ Z výše uvedeného je tedy patrno, že v případě, že se žalobce domáhá osvobození od soudního poplatku pro příslušné řízení, vyžaduje soudní řád správní aktivní přístup na jeho straně, a to nejenom pokud jde o vlastní žádost o osvobození od soudního poplatku, ale zejména povinnost tvrzení a s ní neoddělitelně spjatou povinnost doložit nedostatek prostředků. V nyní projednávané věci však tento aktivní přístup na straně stěžovatele jakožto žalobce uplatněn nebyl, neboť tento nesplnil svou povinnost doložit nedostatek prostředků, a to i přesto, že byl výzvou městského soudu ze dne 2. 4. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 10, ke splnění předmětné povinnosti vyzván. Negativním důsledkem pak bylo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 13, jímž nebylo stěžovateli přiznáno osvobození od placení soudních poplatků a záloh pro řízení o podané žalobě. Proto pokud městský soud následně stěžovatele vyzval usnesením ze dne 10. 7. 2008, č. j. 11 Ca 51/2008 – 29, k zaplacení soudního poplatku za podanou žalobu, jež bylo stěžovateli řádně doručeno dne 11. 8. 2008, a ten jej ve stanovené lhůtě 3 dnů od doručení předmětného usnesení, avšak ani později, neuhradil, konstatuje Nejvyšší správní soud, že byly splněny podmínky pro postup podle ust. § 47 písm. c) s. ř. s., dle kterého soud řízení usnesením zastaví, stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon. Ostatně o tomto následku byl stěžovatel v předmětem usnesení podrobně poučen. V daném případě tak byla naplněna dikce ust. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, podle kterého nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. V postupu městského soudu tedy nelze spatřovat nezákonnost a tuto námitku stěžovatele proto považuje Nejvyšší správní soud za nedůvodnou. 9 Aps 2/2009 - 109 Jestliže stěžovatel dále, pokud jde o právo na soudní ochranu, v obecné rovině odkazuje na „nález Ústavního soudu sv. 26, č. 56“, kterým má s největší pravděpodobností na mysli nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000, http://nalus.usoud.cz, uvádí k tomu Nejvyšší správní soud následující: Citované rozhodnutí Ústavního soudu nikterak nedopadá na nyní projednávanou věc, neboť skutkové okolnosti obou věcí jsou zcela odlišné, a proto je odkaz na něj nepřípadný. Ostatně ani sám stěžovatel blíže neuvedl, v jakém směru by se měl tento dotýkat dané věci. V této věci nedošlo k situaci, jaká nastala v uvedeném nálezu, totiž, že by městský soud rozhodl téhož dne jak o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, tak i o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku. Uvedená rozhodnutí byla v posuzovaném případě vydána s dostatečným časovým odstupem (o nepřiznání osvobození od soudního poplatku bylo rozhodnuto dne 12. 5. 2008, přičemž uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 11. 8. 2008, o zastavení řízení ve věci samé pro nezaplacení soudního poplatku rozhodl městský soud dne 18. 8. 2008 a toto rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno dne 10. 9. 2008) a stěžovateli tak byla poskytnuta reálná možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení ve věci samé. Pokud jde o vágně vyjádřený nesouhlas stěžovatele ohledně lhůty splatnosti, která je podle jeho názoru určena nevhodně, je podle Nejvyššího správního soudu nezbytné zdůraznit, že v případě ust. § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích se jedná o lhůtu soudcovskou ve smyslu ust. § 55 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ust. § 64 s. ř. s., kterou stanoví předseda senátu. V této souvislosti lze odkázat i na konstantní judikaturu Ústavního soudu, například na usnesení jmenovaného soudu ze dne 31. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 59/2000, http://nalus.usoud.cz, v němž se vyjádřil k charakteru a významu této lhůty. Ústavní soud v předmětném usnesení zejména uvedl, že „jakkoli lhůta stanovená obecným soudem k zaplacení soudního poplatku je lhůtou pořádkovou, jde o lhůtu, s jejímž nedodržením spojuje zákon (§ 9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích) procesní důsledky, na něž byla stěžovatelka také přiměřeným způsobem upozorněna, když jinak v zásadě platí, že poplatkovou povinnost je povinen účastník řízení před obecnými soudy splnit při podání návrhu (žaloby). Platební nekázeň účastníka řízení již sama o sobě je očividně nežádoucí, mimo jiné proto, že obecné soudy v jejich agendě zbytečně zatěžuje, a jestliže účastník řízení v této nekázni přes výzvu a upozornění na procesní důsledky s opomenutím výzvy spojené pokračuje, jde o jednání (opomenutí), za které musí nést procesní odpovědnost ...“. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému usnesení městského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní soud dle ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost byla v souladu s ust. § 110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. 9 Aps 2/2009 - 110 Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. § 60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s ust. § 120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. června 2009 JUDr. Radan Malík předseda senátu