9 As 131/2017

Rubrum

9 As 131/2017 - 33 USNESENÍ Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobců: a) Zemědělské družstvo "Agroholding" se sídlem v Bernarticích, se sídlem Bernartice 111, b) Ing. P. Š., oba zast. JUDr. Igorem Krajčíkem, advokátem se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-lázně, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2013, č. j. SPU 416196/2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 9 A 209/2013 - 104, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e o d m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobci a) s e v r a c í soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5 000 Kč, který mu bude zaplacen z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Igora Krajčíka, advokáta se sídlem Horní Lipová 271, Lipová-lázně, do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce a) (dále také „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného specifikovanému tamtéž. Žalovaný jím zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Olomoucký kraj, Pobočky Jeseník, ze dne 28. 6. 2013, č. j. SPU 210190/2013, kterým byl schválen návrh komplexních pozemkových úprav v katastrálním území Tomíkovice podle § 11 odst. 4 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v rozhodném znění (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“).

2. Nejvyšší správní soud nejprve hodnotil naplnění formálních náležitostí kasační stížnosti. Shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, a stěžovatel je zastoupen advokátem [§ 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Dospěl nicméně k závěru, že kasační stížnost je 9 As 131/2017 nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., protože námitky v ní obsažené nelze podřadit pod § 103 odst. 1 s. ř. s., případně nebyly řádně uplatněny v řízení před městským soudem.

3. Podle § 104 odst. 4 s. ř. s. [k]asační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v § 103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.

4. Ustanovení § 103 odst. 1 s. ř. s. obsahuje typové důvody nezákonnosti rozsudku krajského soudu. Z povahy věci přitom plyne, že tyto důvody musí směřovat proti tomuto rozsudku, tj. buď proti důvodům, které krajský soud vedly k jeho rozhodnutí, nebo proti jeho postupu v řízení o žalobě. Jiné důvody logicky nemohou vést ke zrušení napadeného rozsudku a podle citovaných ustanovení jsou nepřípustné.

5. Dále je podstatné, aby veškeré důvody, u kterých to není vyloučeno jejich povahou, byly uplatněny již ve lhůtě pro podání žaloby. K později uplatněným důvodům, a to ať už v řízení o žalobě nebo v řízení o kasační stížnosti, nelze přihlížet (§ 71 odst. 2, věta třetí, s. ř. s., § 104 odst. 4 s. ř. s.).

6. Žádná z námitek, které stěžovatel vznesl v kasační stížnosti, těmto kritériím nevyhovuje.

7. Zaprvé brojí proti tomu, že komplexní pozemkové úpravy byly zahájeny z podnětu dřívějšího Pozemkového fondu České republiky, přestože ten v rozhodné době spravoval pouze 5,4% pozemků v daném katastrálním území. Totožnou námitku uplatnil již v žalobě a městský soud v napadeném rozsudku pečlivě vysvětlil, proč je irelevantní (str. 5 odst. 5 až str. 6 odst. 2 napadeného rozsudku). Zejména uvedl, že podle § 6 zákona o pozemkových úpravách je řízení o pozemkových úpravách vždy zahajováno z moci úřední a že správní orgán prvního stupně disponuje správním uvážením ohledně existence podmínek pro zahájení řízení (důvodnost, naléhavost a účelnost zahájení pozemkových úprav). Není tedy podstatné, kdo dá k zahájení řízení podnět. Stěžovatel v kasační stížnosti oproti těmto důvodům postavil totožné tvrzení jako v žalobě, tedy že řízení bylo zahájeno z podnětu menšinového vlastníka pozemků, a míjí se tedy s rozhodovacími důvody městského soudu.

8. Zadruhé namítá, že ve věci rozhodovali podjatí úředníci, neboť se jedná o tytéž úředníky, kteří ještě v době existence Pozemkového fondu podali podnět k zahájení komplexních pozemkových úprav, a že o odvolání mělo rozhodovat Ministerstvo zemědělství. Také tato námitka byla shodně prezentována v žalobě a městský soud na ni vyčerpávajícím způsobem reagoval v napadeném rozsudku (str. 6 odst. 3 až str. 8 odst. 1). Na podkladě zákonné úpravy vysvětlil, že od 1. 1. 2013 vykonává působnost v této oblasti namísto ministerstva Státní pozemkový úřad a že tedy ve věci v obou stupních rozhodovaly správní orgány, které k tomu měly pravomoc. Stěžejní je pasáž odůvodnění, ve které objasnil svůj nesouhlas s tím, jak stěžovatel pojímá podjatost. Pozemkový fond nepodával žádnou žádost, o které by mělo být rozhodováno, nešlo o nic jiného než o podnět k zahájení řízení vedeného z úřední povinnosti. Navíc nebyl jediným subjektem, který tento podnět podal. Městský soud dále prověřil, jaké konkrétní úřední osoby ve věci figurovaly, a zjistil, že se rozhodně nejednalo o „tytéž úředníky“, jak o nich hovoří stěžovatel. I pokud by byla stěžovatelova námitka chápána jako námitka systémové podjatosti v tom směru, že všechny úřední osoby byly zaměstnanci státu, který sám měl na výsledku věci zájem, nebyla by důvodná. Také v tomto případě stěžovatel v kasační 9 As 131/2017 - 34 pokračování stížnosti proti propracovanému odůvodnění městského soudu postavil zcela totožnou argumentaci jako v žalobě. Je nasnadě, že v této podobě nemohly jeho námitky obstát, neboť ani náznakem nereagují na odůvodnění napadeného rozsudku.

9. Zatřetí tvrdí, že žalovaný se věcí vůbec nezabýval; odůvodnění napadeného rozhodnutí je z většiny kopií prvostupňového rozhodnutí. Na žalobní bod shodného znění městský soud nadstandardním způsobem reagoval (str. 8 odst. 3 napadeného rozsudku). Zmínil, že úroveň odůvodnění rozhodnutí o odvolání je do značné míry předurčena kvalitou argumentace odvolatele. Podstatné je zejména jeho vysvětlení, že žalovaný vypořádal všechny odvolací námitky a že jeho odůvodnění je zcela přezkoumatelné. Ostatně, i kdyby se jednalo o totožné argumenty jako v prvostupňovém rozhodnutí, automaticky to nesvědčí opačnému závěru. Stěžovatel v reakci na to v kasační stížnosti pouze zopakoval prostou větu o opsání prvostupňového rozhodnutí, čímž závěry napadeného rozsudku relevantně nezpochybnil.

10. Začtvrté prezentuje obecný nesouhlas s tím, jakým způsobem byly pozemkové úpravy provedeny. Má za to, že stav nevyhovuje jemu ani dalším vlastníkům zemědělské půdy. Městský soud v napadeném rozsudku v reakci na totožnou žalobní argumentaci uvedl, že je příliš obecná a neuchopitelná, a s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu zdůraznil, že nesouhlas účastníka s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést k závěru o nezákonnosti rozhodnutí, neopírá-li se o tvrzení o porušení konkrétních zákonných ustanovení (str. 8 odst. 3 až str. 9 odst. 2). Stěžovatel se tedy prostým zopakováním žalobních tvrzení v kasační stížnosti míjí s důvody napadeného rozsudku.

11. Zapáté konkrétněji uvádí, že v řízení nebyl doložen souhlas vlastníků alespoň tří čtvrtin výměry půdy (§ 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách), protože ve spise jsou pouze tabulky s generáliemi vlastníků, které souhlas nedokládají. Již městský soud však stěžovateli podrobně objasnil, že souhlasy vlastníků ve spise jsou, přičemž se nejedná o jím zmiňované tabulky, ale odlišné podklady. Upozornil jej také na to, že pro případ, kdy se vlastník nevyjádří, zavádí zákon o pozemkových úpravách v § 9 odst. 21 fikci souhlasu. Stěžovatel však v kasační stížnosti pouze opakuje, že tabulky se seznamem vlastníků nedokládají jejich souhlasy, tedy ani touto námitkou na odůvodnění městského soudu adekvátně nereaguje.

12. Zašesté se domnívá, že komplexní pozemkové úpravy byly zahájeny za účelem dořešení důsledků nedokončeného přídělového řízení, což bylo v rozporu se zákonem, neboť tomuto účelu mají sloužit jednoduché pozemkové úpravy. Tímto postupem byl stěžovatel uveden v právní i faktický omyl. Související argumentace se však poprvé objevila až v doplnění žaloby podaném 24. 1. 2017, tj. více jak tři roky po podání vlastní žaloby (9. 12. 2013) a jednoznačně po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Takto uplatněnou argumentací se v souladu s § 71 odst. 2, větou třetí, s. ř. s. nezabýval městský soud a jedná se o nepřípustně uplatněnou kasační námitku ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., proto ji neposuzoval ani Nejvyšší správní soud.

13. Zasedmé se stěžovatel ohrazuje proti názoru žalovaného projevenému ve vyjádření k žalobě, dle kterého je jeho postup účelový. Poznamenává, že nemá potřebu uměle prodlužovat nájemní smlouvy k dotčeným pozemkům, neboť v souladu s aktuální právní úpravou se jedná o smlouvy o zemědělském pachtu, do kterých již úřady nemohou bez 9 As 131/2017 souhlasu stran svévolně zasahovat. K této části kasační stížnosti Nejvyšší správní soud především poznamenává, že se jedná o tvrzení, která sama o sobě nemají reálný význam pro posouzení věci a není ani příliš zřejmé, co jimi stěžovatel sleduje. Navíc se i v tomto případě jedná o argumentaci, která byla poprvé uplatněna až po lhůtě k podání žaloby, konkrétně v replice k vyjádření žalovaného podané 29. 9. 2014. Také tato námitka je proto nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s., jako tomu bylo v předchozím případě.

14. Vzhledem k tomu, že kasační stížnost stěžovatele je nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., Nejvyšší správní soud ji odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.

15. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 3, věty první, ve spojení s § 120 s. ř. s., tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť kasační stížnost byla odmítnuta.

16. Nejvyšší správní soud dále rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč stěžovateli, jelikož jeho kasační stížnost byla před prvním jednáním ve věci odmítnuta [§ 10 odst. 3, věta poslední, zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů]. Tato částka bude stěžovateli vrácena z účtu Nejvyššího správního soudu k rukám jeho zástupce, a to ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení (§ 10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích).

Poučení

Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 12. července 2018 JUDr. Radan Malík předseda senátu