9 As 143/2025

Rubrum

9 As 143/2025 - 48 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Tomáše Herce v právní věci žalobkyně: Ing. N. Z., zast. Mgr. Tomášem Kubíčkem, advokátem se sídlem Na zábradlí 205/1, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2025, č. j. MHMP 795298/2025, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2025, č. j. 11 A 96/2025-20, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 7. 2025, č. j. MHMP 795298/2025, zrušil rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 20. 3. 2025, č. j. P4/495243/23/OD/HART-NEZ 003/23, jímž bylo deklarováno, že na pozemcích parc. č. 904/1, 904/3 a přemostění koryta vodního toku Zátišského potoka na parc. č. 1076/1, vše v k. ú. Hodkovičky (při ulici v Mokřinách), obec Praha, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace, a věc vrátil správnímu orgánu I. stupně k novému projednání.

2. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou, kterou městský soud nadepsaným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Městský soud shledal, že napadené rozhodnutí o odvolání není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., jelikož 9 As 143/2025 s konečnou platností nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva ani povinnosti žalobkyně, a proto je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučeno ze soudního přezkumu. Žaloba je proto podle § 68 písm. e) s. ř. s. nepřípustná.

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

3. Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadá výše označené usnesení městského soudu kasační stížností z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Navrhuje napadené usnesení zrušit a věc vrátit městskému soudu k dalšímu řízení.

4. Stěžovatelka má za to, že názor městského soudu spočívající v tom, že rozhodnutí žalovaného nezakládá, nemění ani neruší její práva, je nesprávný. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozhodnutí žalovaného mělo „reálné materiální účinky“ na její práva – zejména na právo vlastnické, právo na spravedlivý proces a soudní ochranu a právo na ochranu zdraví a lidské důstojnosti.

5. Dále stěžovatelka namítá, že odvolání, o kterém rozhodoval žalovaný, bylo podáno osobou, která k tomuto úkonu nebyla aktivně procesně legitimována. Rozhodnutí správního orgánu I. stupně proto nabylo právní moci. Uvedené vedlo též k tomu, že žalovaný rozhodoval o odvolání, které právně neexistovalo – žalovaný tak postrádal pravomoc k vedení odvolacího řízení, tudíž je nyní napadené rozhodnutí nicotné.

6. Nakonec, dle stěžovatelky se v této věci jedná o zřejmý případ procesního ping-pongu ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, č. j. 7 As 192/2017-35, č. 3834/2019 Sb. NSS.

7. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti plně odkázal na napadené rozhodnutí a ztotožnil se s názorem městského soudu. Navrhl proto kasační stížnost zamítnout.

8. Stěžovatelka v replice setrvala na argumentaci, že odvolání nebylo podáno aktivně legitimovanou osobou a že žalovaný dlouhodobě odmítá vysvětlit a prokázat oprávnění odvolatele k podání odvolání.

III. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

9. Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je podání kasační stížnosti přípustné, z důvodů, které zákon připouští, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 102 a násl. s. ř. s.).

10. Kasační stížnost není důvodná.

11. V nyní projednávané věci je klíčovou otázka, zda městský soud měl žalobu věcně projednat, tedy přezkoumat rozhodnutí žalovaného, který v odvolacím řízení zrušil rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc mu vrátil k novému projednání, resp. zda byly naplněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť se nejedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. 9 As 143/2025 - 49 pokračování

12. Touto otázkou se Nejvyšší správní soud v minulosti zabýval již několikrát. Zaobíral se jí i jeho rozšířený senát, který v rozsudku č. j. 7 As 192/2017-35, odst. [26], uvedl, že: „[p]okud nadřízený správní orgán rozhodnutí k odvolání účastníka řízení zruší a věc vrátí prvostupňovému orgánu k novému projednání, takové rozhodnutí odvolacího orgánu nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu legislativní zkratky § 65 odst. 1 s. ř. s. (viz rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 30/2010-219, věc Veveří Centre). Rozhodnutí odvolacího orgánu nijak nezasahuje do hmotněprávní sféry jeho adresáta, neboť není finálním rozhodnutím ve věci. […] účinky rozhodnutí odvolacího orgánu, kterým ruší nepravomocné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, a účinky zrušení rozhodnutí již pravomocného jsou nesrovnatelné. Zatímco zrušení pravomocného rozhodnutí na základě přezkumného řízení nebo obnovy řízení otřásá právy a povinnostmi, o nichž má jejich adresát již důvodně za to, že jsou neotřesitelná, zrušení prvostupňového rozhodnutí na základě řádného opravného prostředku žádné obdobné účinky nemá.“

13. Uvedený právní názor Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích zastává konstantně (srov. např. rozsudky ze dne 14. 1. 2022, č. j. 3 As 135/2020-44, odst. [19], ze dne 25. 5. 2022, č. j. 7 As 327/2021-22, odst. [11], či ze dne 10. 5. 2023, č. j. 10 Afs 353/2022-88, odst. [7] a [8]), přičemž si je vědom práva na soudní ochranu před veřejnou mocí vyplývajícího z čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ten však, jak vyplývá i z jeho znění, nelze vykládat absolutně. To znamená, že ne každé rozhodnutí správního orgánu lze přezkoumat ve správním soudnictví. Správní soudy přezkoumávají v řízení o žalobě proti rozhodnutí finální rozhodnutí správního orgánu, což plyne již ze základního principu, jímž je subsidiarita správního soudnictví.

14. Nejvyšší správní soud dovodil z uvedeného přístupu k žalobám proti druhostupňovému rozhodnutí, jímž je to prvostupňové zrušeno a věc vráceno, výjimku ve vztahu k specifické právní úpravě svobodného přístupu k informacím (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 1. 2015, č. j. 6 As 113/2014-35, odst. [31]). O takovou situaci ale v nyní projednávané věci nejde. Výjimka byla dovozena ve vztahu ke specifickému § 16 odst. 6 (dříve odst. 4) zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a nelze ji tedy v tomto případě aplikovat.

15. Vzhledem k uvedenému se Nejvyšší správní soud nezabýval námitkou, že žalovaný rozhodoval o neexistujícím odvolání. Městský soud o žalobě stěžovatelky rozhodl správně, přičemž výroky napadeného usnesení náležitě odůvodnil. Rozhodnutí žalovaného není konečné, nýbrž naopak předpokládá pokračování správního řízení. Z tohoto pohledu by jeho přezkum ve správním soudnictví byl předčasný.

IV. Závěr a náklady řízení

16. Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 věty poslední zamítl.

17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 téhož předpisu tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly. 9 As 143/2025 P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 9. dubna 2026 JUDr. Radan Malík předseda senátu