9 As 224/2018

Rubrum

9 As 224/2018 - 39 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Radovana Havelce a soudců JUDr. Tomáše Rychlého a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: JUDr. V. K., proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského Kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 5. 2018, č. j. 51 Af 27/2017 – 27, takto:

Výrok

I. Kasační stížnost s e z a m í t á .

II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 5. 5. 2017, č. j. KUJCK 58850/2017 (dále jen „rozhodnutí žalovaného“), žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města České Budějovice (dále jen „správce poplatku“) ze dne 26. 4. 2016, č. j. FO/6957/2016/Kul. Tímto rozhodnutím byl žalobci vyměřen poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění a odstraňování komunálních odpadů dle § 10b odst. 1 písm. b) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o místních poplatcích“), v částce 2 040 Kč za období od 1. 10. 2013 do 31. 12. 2015. Poplatek byl žalobci vyměřen za stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba dle citovaného ustanovení zákona o místních poplatcích. V žalobcově případě se konkrétně jednalo o byt, ve kterém nebyla hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, nacházející se na adrese X. 9 As 224/2018

2. Žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 16. 5. 2018, č. j. 51 Af 27/2017 – 27, zamítl jako nedůvodnou.

3. Krajský soud nejprve uvedl, že obec je oprávněna zavést na svém území místní poplatek za komunální odpad, učiní-li tak prostřednictvím obecně závazné vyhlášky vydané v její samostatné působnosti. Toto oprávnění ke zpoplatnění provozu systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a zároveň stanovení povinnosti poplatníkům hradit místní poplatek za provoz tohoto systému komunálních odpadů obci plyne jednak z § 14 odst. 2 zákona o místních poplatcích, ale také z § 17 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále jen „zákon o odpadech“). Obecně závaznou vyhláškou pak obec stanoví další podrobnosti týkající se vybírání předmětného poplatku na jejím katastrálním území. V případě statutárního města České Budějovice se jedná o jeho vyhlášku č. 1/2012.

4. Krajský soud nepřisvědčil námitce žalobce, ve které brojí proti tomu, jak § 10b zákona o místních poplatcích vyložily správní orgány. Naopak se ztotožnil se žalovaným, že předpoklady pro úhradu tohoto poplatku jsou dané zákonem o místních poplatcích, a proto je obec povinna tuto úpravu respektovat (vyjma možností pro úlevy a osvobození stanovených v § 14 odst. 2 tohoto zákona). V případě žalobce pak správce poplatku dospěl oprávněně k závěru, že žalobce je k poplatku povinen jako fyzická osoba mající v obci trvalý pobyt [§ 10b odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o místních poplatcích] a zároveň jako fyzická osoba mající ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterém není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu (§ 10b odst. 2 téhož zákona). Na tato ustanovení zákona o místních poplatcích navazuje vyhláška č. 1/2012 [konkrétně její čl. 2 odst. 1 písm. a) bod 1 a čl. 2 odst. 1 písm. b)], která plně převzala znění zákona.

5. Vzhledem k rozdílnému vymezení předpokladů pro vznik poplatkové povinnosti se krajský soud neztotožnil s názorem žalobce, že mu byla opakovaně uložena povinnost k platbě poplatku na základě téže právní normy. Pravidla obsažená v § 10b odst. 1 písm. a) a b) zákona o místních poplatcích, respektive čl. 2 odst. 1 a 2 vyhlášky č. 1/2012, totiž upravují skutkově odlišné situace, za kterých je fyzická osoba povinna k platbě tohoto místního poplatku. Proto se z povahy věci nemůže jednat o duplicitní úhradu téhož poplatku, neboť předpoklady pro jeho vznik jsou na sobě nezávislé. V prvním případě je poplatková povinnost žalobce vázána k trvalému bydlišti, ve druhém případě pak k vlastnictví určité nemovitosti, v níž není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba. Ke stejnému závěru dospěl také Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 4. 2016, č. j. 6 Afs 24/2016 - 26, ve kterém uvedl, že platí nevyvratitelná právní domněnka, že žalobce v obou zmíněných situacích produkuje odpad, a proto je v každém svém postavení povinen k úhradě poplatku.

6. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku, že v nemovitosti, kterou žalobce vlastní, ale fakticky v ní nepobývá, nevzniká žádný odpad. V § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích, jehož znění koresponduje s čl. 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 1/2012, 9 As 224/2018 - 40 pokračování totiž není navázána povinnost k placení poplatku na produkci odpadu, ale na vlastnictví určité nemovitosti. Krajský soud v této souvislosti vysvětlil, že místní poplatek stanovený dle zákona o místních poplatcích a poplatek, který má podklad v zákoně o odpadech, mají odlišný charakter. V prvém případě se jedná o paušální poplatek za provoz celého systému (ten byl žalobci v nynější věci vyměřen – pozn. soudu), v druhém pak poplatek za skutečně vyprodukovaný odpad.

7. Nakonec krajský soud uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2221/13, jehož se žalobce dovolával, nelze analogicky použít na projednávaný případ. Nález se týkal otázky, zda je třeba platit příspěvek České kanceláři pojistitelů za vozidla, která nejsou v provozu, ale jsou vedena v registru vozidel. V nyní posuzované věci však zákon o místních poplatcích ani příslušná vyhláška neváží vznik poplatkové povinnosti k faktické produkci odpadu, ale k vlastnictví nemovitosti. Jelikož právní úprava, kterou se Ústavní soud zabýval v odkazovaném nálezu, a úprava relevantní pro projednávanou věc, jsou založeny na jiném principu stanovení povinnosti k platbě, odkaz žalobce na tento nález není přiléhavý.

8. Rozsudek krajského soudu napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, jejíž důvody podřazuje pod § 103 odst. 1 písm. a) a c) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Kasační námitku, která měla spočívat ve zmatečnosti řízení před krajským soudem [§ 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], ale stěžovatel v průběhu řízení tento kasační důvod omezil.

9. Stěžovatel prakticky v celé kasační stížnosti opakuje svoji žalobní argumentaci, kterou pouze podrobněji rozvádí, aniž by však polemizoval se závěry krajského soudu. V tomto smyslu namítá, že pokud postačí ke vzniku povinnosti k úhradě místního poplatku z komunálního odpadu dle § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích naplnění toliko jednoho ze zde uvedených kritérií, není možné připustit výklad, podle něhož je fyzická osoba povinna hradit místní poplatek z komunálního odpadu kumulativně tolikrát, kolikrát naplňuje kritéria tohoto zákonného ustanovení. Jinak řečeno, pokud zákon o místních poplatcích vymezuje v jednom ustanovení vznik poplatkové povinnosti prostřednictvím více kritérií, není rozhodné, zda je naplněno jedno či více kritérií, vždy je založena jen jedna poplatková povinnost.

10. Stěžovatel dále uvádí, že je mu známa judikatura Nejvyššího správního soudu (například již zmiňovaný rozsudek č. j. 6 Afs 24/2016 – 26), podle níž v České republice existují celkem tři způsoby financování hospodaření obcí s komunálním odpadem. Jedná se o 1) místní poplatek z komunálního odpadu dle § 10b zákona o místních poplatcích, 2) poplatek za komunální odpad dle § 17a zákona o odpadech a 3) smluvní systém vybírání úhrady za komunální odpad podle § 17 odst. 6 zákona o odpadech. Tyto způsoby financování nelze uplatňovat současně, a proto je na konkrétní obci (nikoli občanovi), který způsob zvolí. Stěžovatel dodává, že dopadem této konstrukce je, že u místního poplatku z komunálního odpadu nelze zohledňovat, zda osoba svou činností skutečně vytváří odpad, kdežto v případě poplatku za komunální odpad dle zákona o odpadech je tato otázka podstatná. 9 As 224/2018

11. Po shrnutí výše uvedených judikatorních závěrů se stěžovatel táže, zda je takovýto systém financování hospodaření s komunálním odpadem v České republice potřebný a účelný. Je totiž přesvědčen, že přináší nejasnosti a „znevýhodňuje určité skupiny obyvatelstva“. Současně se zamýšlí nad tím, zda by tato „problematika“ neměla být předložena k posouzení Ústavnímu soudu (aniž by však vznesl konkrétní návrh, jak má v této věci Nejvyšší správní soud postupovat – pozn. soudu). Opakovaně také odkazuje na již zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, jehož závěry je podle něj nutné použít na projednávaný případ.

12. Stěžovatel dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, č. j. 8 Afs 176/2016 – 46, z něhož vyplývá, že za určitých podmínek by mohlo být relevantní, že určitá rekreační stavba, která je toho času v rekonstrukci, neslouží k rekreaci. V návaznosti na tento závěr stěžovatel namítá, že nemovitost, za jejíž vlastnictví je povinen platit poplatek, byla od jara 2013 do jara 2018 ve stavu znemožňujícím ji užívat, tedy i produkovat odpad. O nemožnosti užívání bytu z důvodu nedokončené rekonstrukce podal stěžovatel již v průběhu správního řízení listinný důkaz (potvrzení společenství vlastníků jednotek), navíc správní orgány i krajský soud mohly tento stav nemovitosti doložit také dalšími důkazními prostředky.

13. Stěžovatel nakonec uvádí, že „[k]e zpochybnění uvedeného skutkového stavu však v průběhu správního (a následně i soudního) řízení (zřejmě tím míní nemožnost užívání nemovitosti – pozn. soudu) nedošlo, když byl preferován - dle stěžovatele chybný - právní názor, že poplatková povinnost je založena i v tomto případě.“

14. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje na své rozhodnutí a vyjádření k žalobě. Dále uvádí, že odkaz stěžovatele na rozsudek kasačního soudu č. j. 8 Afs 176/2016 – 46, není přiléhavý. Netýká se totiž vlastnictví bytu (jako v nyní projednávané věci) a kasační soud tehdy vyvodil závěry k právní úpravě, která již nebyla účinná v době, kdy byl stěžovateli vyměřen předmětný poplatek [§ 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích]. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.

15. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§ 109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez jednání za podmínek vyplývajících z § 109 odst. 2, věta první s. ř. s.

16. Kasační stížnost není důvodná.

17. Z § 109 odst. 4 s. ř. s a ze setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu (např. z rozsudku ze dne 26. 1. 2015, č. j. 8 As 109/2014 – 70; všechna zmiňovaná rozhodnutí tohoto soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz) vyplývá, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční. Obsah a kvalita kasační stížnosti tedy do značné míry předurčuje nejen rozsah přezkumné činnosti, ale i obsah rozsudku soudu. Je proto 9 As 224/2018 - 41 pokračování odpovědností stěžovatele, aby v kasační stížnosti specifikoval skutkové a právní důvody, pro které napadá rozhodnutí krajského soudu.

18. S výjimkou uvedenou v následujícím odstavci stěžovatel v kasační stížnosti pouze opakuje námitky uplatněné v žalobě a podrobněji je rozvádí (v podrobnostech viz odst. [9] až [12] tohoto rozsudku), aniž by reagoval na závěry krajského soudu, a to přesto, že na jím uplatněné argumenty obdržel od krajského soudu odpověď. Míří tak fakticky proti rozhodnutí žalovaného a jeho argumentace se proto ve významné části míjí s rozhodovacími důvody napadeného rozsudku. V něm však krajský soud podrobně vysvětlil, proč se nemůže jednat o duplicitní úhradu téhož poplatku, jak tvrdil stěžovatel, jelikož předpoklady pro úhradu poplatku jsou na sobě navzájem nezávislé (v podrobnostech odst. [4] až [7] shora). S tímto právní hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.

19. S ohledem na výše uvedené se Nejvyšší správní soud nezabýval argumentací stěžovatele, která je opakováním či rozšířením žalobní argumentace, neboť ji z podstaty věci (§ 102 s. ř. s.) nelze považovat za kasační námitky.

20. Jediné tvrzení, které lze považovat za přípustnou kasační námitku, je následující věta kasační argumentace, kterou Nejvyšší správní soud níže vypořádává. Stěžovatel uvedl v návaznosti na námitku uvedenou v odstavci [13] shora toliko to, že „[k]e zpochybnění uvedeného skutkového stavu však v průběhu správního (a následně i soudního) řízení (zřejmě tímto stěžovatel mínil nemožnost užívání nemovitosti – pozn. soudu) nedošlo, když byl preferován - dle stěžovatele chybný - právní názor, že poplatková povinnost je založena i v tomto případě.“

21. Ustanovení § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích (ve znění účinném pro projednávanou věc) stanoví, že poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu.

22. Jak správně uvedl krajský soud, znění tohoto ustanovení koresponduje s čl. 2 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 1/2002, přičemž povinnost k placení tohoto poplatku není navázána na produkci odpadu, ale je opřena o vlastnictví určité nemovitosti. Financuje-li totiž obec hospodaření s komunálním odpadem místními poplatky za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů podle § 10b zákona o místních poplatcích, nelze zohledňovat, zda osoba svou činností skutečně vytváří odpad (srovnej již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 24/2016 - 26). Proto také nebyly správní orgány ani krajský soud povinny provádět další dokazování k otázce, zda byla nemovitost způsobilá k užívání, respektive zda zde žalobce produkoval odpad. 9 As 224/2018

23. Odkaz stěžovatele na rozsudek kasačního soudu č. j. 8 Afs 176/2016 – 46, jímž hodlal prokázat, že nemožnost užívat nemovitost může být ve věci relevantní, není přiléhavý. Na tyto důvody trefně poukázal žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti. Prvním z nich je, že v judikované věci byl místní poplatek vyměřen vlastníkovi stavby určené nebo sloužící k individuální rekreaci (nikoli vlastníkovi bytu jako v nyní projednávaném případě). Dalším důvodem je, že kasační soud se v tomto rozhodnutí zabýval výkladem § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích, který již nebyl době vyměření poplatkové povinnosti stěžovateli účinný. Toto ustanovení znělo tak, že poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů platí fyzická osoba, která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu.

24. Nad rámec výše uvedeného lze dodat, že kasační soud ve vztahu k již neúčinnému znění § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích uvedl, že rekonstrukce stavby, jakožto dočasná záležitost, nemůže vést k vymanění se z kategorie staveb, pokud ostatní činnosti o tomto účelu stavby svědčí. Rekonstrukce stavby tedy nemá vliv na vznik poplatkové povinnosti. Opačný přístup by podle rozsudku č. j. 8 Afs 176/2016 – 46 „[p]odporoval nežádoucí chování (nelegální ukládání odpadu v přírodě, využívání cizích nádob určených k odkládání odpadů apod.).“ Nakonec kasační soud dodal, že tato otázka je již vyřešena změnou právní úpravy, jelikož dle novelizovaného znění § 10b odst. 1 písm. b) zákona o místních poplatcích (které právě dopadá na nyní projednávanou věc) je „[p]oplatníkem místního poplatku za provoz systému nakládání s komunálním odpadem i vlastník rodinného domu, v němž není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba, bez ohledu na účel, k němuž stavba slouží.“

25. Nejvyšší správní soud má z výše uvedených důvodů ve shodě s krajským soudem za prokázané, že stěžovatel byl poplatníkem místního poplatku za provoz systému nakládání s komunálním odpadem a že mu správce poplatku neuhrazený místní poplatek vyměřil oprávněně.

26. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, zamítl ji podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s.

27. O nákladech řízení o kasační stížnosti mezi účastníky rozhodl Nejvyšší správní soud dle § 60 odst. 1, věta první s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Toto právo by měl procesně úspěšný žalovaný, kterému však v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti. Nejvyšší správní soud proto náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. 9 As 224/2018 - 42 pokračování V Brně dne 25. listopadu 2019 Mgr. Radovan Havelec předseda senátu