9 As 266/2015

Rubrum

9 As 266/2015 - 61 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Petra Mikeše, Ph.D., v právní věci žalobce: V. P., proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2520/15, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2015, č. j. 30 A 122/2015 – 39, takto:

Výrok

I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o kasační stížnosti s e z a m í t á .

II. Kasační stížnost s e z a m í t á .

III. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (dále jen „městský soud“) jako soudu místně příslušnému.

2. Žalobou podanou ke krajskému soudu dne 7. 10. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2520/15. Tímto rozhodnutím rozhodl předseda žalované podle § 18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii o určení advokáta k poskytnutí právní služby.

3. Krajský soud dospěl v napadeném usnesení k závěru, že soudem místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je městský soud, neboť v jeho obvodu má žalovaná Česká advokátní komora své sídlo. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 9 As 266/2015 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 – 143, je pro určení místní příslušnosti správního soudu ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), stěžejní sídlo správního orgánu, umístění jeho organizačních útvarů (poboček, odborů, pracovišť) není rozhodující (in concreto: místní příslušnost krajského soudu v případě žaloby podané proti České advokátní komoře se řídí jejím sídlem, nikoli umístěním pobočky).

II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti

4. Proti usnesení krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností.

5. Uvádí, že již dříve vzal žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 25. 9. 2015, č. j. 2520/15, v celém rozsahu zpět. Krajský soud tedy měl řízení o žalobě zastavit a nikoli věc postupovat městskému soudu. Postupem krajského soudu bude bezdůvodně a zbytečně zatížen městský soud, hrozí bezdůvodné mrhání státními prostředky, což ve svém důsledku zbytečně a bezdůvodně zatíží daňové poplatníky.

6. S ohledem na výše uvedené navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu a řízení o správní žalobě zastavil.

7. Stěžovatel společně s podanou kasační stížností požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce na ochranu svých práv v řízení o kasační stížnosti. Dále navrhl přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

8. Žalovaná se ke kasační stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřila.

III. Posouzení Nejvyšším správním soudem

9. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, byla podána včas, a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.

10. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v kasační stížnosti požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval těmito žádostmi. Dle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, podáním kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu o procesní otázce podstatné pro žalobní řízení nevzniká stěžovateli poplatková povinnost za kasační stížnost. V řízení o kasační stížnosti proti procesnímu usnesení krajského soudu se neuplatní ani ustanovení § 105 odst. 1 a 2 s. ř. s., stěžovatel tedy nemusí být v řízení o takovéto kasační stížnosti zastoupen advokátem.

11. S odkazem na shora uvedené Nejvyšší správní soud nerozhodoval o žádosti o osvobození od soudních poplatků, jelikož poplatková povinnost za kasační stížnost stěžovatele v tomto řízení netíží.

12. Ohledně žádosti o ustanovení zástupce Nejvyšší správní soud konstatuje, že to, že není nutné, aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen, ještě neznamená, že 9 As 266/2015 - 62 pokračování nemůže o ustanovení zástupce požádat. V projednávané věci stěžovatel o ustanovení zástupce požádal, je tedy nutné se jeho žádostí zabývat.

13. Podle § 35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli (zde stěžovateli), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát; hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku řízení lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou kumulativně splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a 2) jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho práv.

14. Soud dospěl k závěru, že není splněna druhá podmínka ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s., tj. že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně stěžovatelových práv. Kasační stížnost splnila předepsané náležitosti a lze z ní seznat, z jakého důvodu stěžovatel považuje napadené usnesení krajského soudu za nezákonné a čeho se domáhá. Kasační stížností bylo napadeno jednoduché usnesení krajského soudu, kterým byla věc postoupena městskému soudu jako soudu místně příslušnému. Je tak zřejmé, že ve vztahu k nyní napadenému usnesení nejde o složité či nepřehledné právní či skutkové hodnocení, v němž by se nemohl stěžovatel sám zorientovat a pro které by vyvstala reálná potřeba jeho zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že v daném řízení není nezbytně třeba stěžovateli ustanovit zástupce k ochraně jeho práv, proto jeho žádosti o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti nevyhověl.

15. Následně přezkoumal napadené usnesení krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.

16. Ze spisu krajského soudu se podává, že krajský soud rozhodl o postoupení věci městskému soudu dne 15. 10. 2015 (tímto datem je ostatně označeno i napadené usnesení). Písemné vyhotovení napadeného usnesení však bylo krajským soudem zasláno účastníkům až dne 11. 11. 2015 a téhož dne bylo doručeno jak stěžovateli, tak žalované. Zpětvzetí žaloby bylo krajskému soudu doručeno dne 19. 10. 2015.

17. Z výše uvedeného je zřejmé, že v době, kdy krajský soud rozhodoval o postoupení věci (15. 10. 2015), neměl k dispozici zpětvzetí žaloby. Zastavení řízení z důvodu uvedeného v § 47 písm. a) s. ř. s. proto vůbec nepřipadalo v úvahu.

18. S ohledem na skutečnost, že usnesení o postoupení věci nebylo účastníkům řízení do 19. 10. 2015 doručeno, nebyl krajský soud svým usnesením o postoupení věci místně příslušnému soudu vázán. Postoupení věci soudu místně příslušnému i přes doručené zpětvzetí žaloby (podle § 7 odst. 2 s. ř. s. je k řízení místně příslušný soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni; dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2012, č. j. 6 Ads 15/2011 – 143, se místní příslušnost v případě žaloby podané proti České advokátní komoře řídí jejím sídlem, 9 As 266/2015 nikoliv umístěním pobočky), však rozhodně nelze považovat za vadu, která by mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

19. Usnesení o postoupení věci místně příslušnému soudu se žádným způsobem nedotklo stěžovatelových procesních práv a nemohlo ho tedy na těchto právech jakýmkoliv způsobem zkrátit. Ostatně stěžovatel kromě obecného poukazu na rozpor s důležitým veřejným zájmem a hospodárnost řízení (zatížení daňových poplatníků), žádné konkrétní dotčení svých procesních práv, které mu mělo napadené usnesení způsobit, neuvádí.

IV. Závěr

20. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s § 110 odst. 1 s. ř. s. podanou kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.

21. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci samé bez zbytečného odkladu, nerozhodoval již samostatně o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

22. O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované žádné náklady nevznikly. Z uvedených důvodů soud rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 3. prosince 2015 JUDr. Barbara Pořízková předsedkyně senátu